TM - 20. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Když znovu nabiju vědomí, cítím se jen o trochu lépe. Hlavu mám jako vycpanou vlnou a otravná bolest v boku tu pořád je, i když tentokrát to bolí jinak. Není to tak ostrá bolest. Chvíli si myslím, že jsem jen usnula a celé se mi to zdálo, ale vůně vzduchu mě přesvědčí o opaku. Je to nezaměnitelný dezinfekční odér, který je jen v ordinacích a nemocnicích. Ta vůně znamená, že jsem naživu… a pryč z ostrova.

Srdce mi začne bušit jako o závod.

„Je vzhůru,“ pronese neznámý ženský hlas s anglickým akcentem, evidentně mluví k někomu dalšímu v pokoji.

Slyším kroky a cítím, že se vedle mě někdo posadí. Teplé prsty se ke mně natáhnou a pohladí po tváři. „Jak se cítíš, zlato?“

S námahou otevřu oči a zahlédnu mlhavé obrysy Julianovi tváře. „Jako by mě rozřezali a pak sešili zase zpátky,“ donutím se odpovědět. Mám sucho v puse a bolí to, když mluvím. Na pravé straně břicha mě píchne.

„Tady máš.“ Julian drží sklenici s brčkem vevnitř. „Musíš mít žízeň.“ Přisune mi ho v obličeji a já poslušně sevřu rty kolem brčka a nasaju trochu vody. Hlavu mám pořád jako v mlze a na chvíli se zeď mezi dobrými a špatnými vzpomínkami zbortí. Vzpomenu si na první den na ostrově, kdy mi Julian nabídl sklenici vody a po zádech mi přejede zachvění. V tu chvíli není Julian muž, kterého miluju; je opět mým nepřítelem, tím, kdo mě unesl, ten, který mi tohle udělal proti mé vůli. „Zima?“ zeptá se, odtáhne sklenici a přitáhne mi deku až na ramena.

„Um, jo, trochu.“ Jsem pryč z ostrova. Bože, jsem pryč z ostrova. Točí se mi hlava. Cítím se, jako bych byla dva různí lidé – vyděšená holka, která trvá na tom dostat se z ostrova a žena, která zoufale touží po Julianově dotyku.

„Vyoperovali ti slepé střevo,“ řekne Julian, zastrčí mi za ucho pramínek vlasů, který mě lechtal na čele. „Operace šla hladce a neměly by se objevit komplikace. Je to tak, Angelo?“ Podívá se doleva.

„Ano, pane Esguerro.“

Esguerra? To je Julianovo příjmení? Poznávám hlas, který jsem slyšela předtím, otočím hlavu a zahlédnu drobnou ženu v bílém plášti. Její pleť je snědá, vlasy a oči má tmavé, skoro až černé. Podle mě je Filipínka nebo Thajka – ne, že bych byla expert na národnosti. Co vím, je, že je první člověk za posledních patnáct měsíců, kterého kromě Beth a Juliana vidím.

Jsem venku z ostrova. Bože, že jsem pryč. Poprvé od mého únosu je tu reálná šance na útěk.

„Kde to jsem?“ zeptám se a dívám se na mladou sestřičku. Nemůžu uvěřit, že Julian umožnil, aby mě viděl někdo jiný – mě, holku, kterou unesl.

„Jsi na soukromé klinice na Filipínách,“ odpoví Julian, když se na mě žena usměje. „Angela je zdravotní sestra a bude na tebe dohlížet.“

V ten moment se otevřou dveře a vejde Beth. „Oh, podívejme, kdo je vzhůru,“ vykřikne a přejde k mé posteli. „Jak se cítíš?“

„Dobře, myslím,“ odpovím obezřetně. Kruci, já jsem venku z ostrova.

„Tvrdí, že tě sem Julian dostal právě včas,“ prozradí Beth, přitáhne si židli a posadí se vedle postele. „Ještě chvíli a praskl by. Vyřízli ho a zase tě zašili, takže bys měla být zase v pohodě.“

Nervózně se zasměju… a okamžitě zasténám, když mě po tom pohybu píchne v boku.

„Bolí to?“ Podívá se na mě starostlivě Julian. Otočí se k Angele a nařídí, „Dejte jí nějaké prášky proti bolesti.“

„Je to v pohodě, jen to trošku pobolívá,“ snažím se ho ujistit. „Opravdu, nepotřebuju žádné léky.“ Poslední věc, kterou chci, aby mi léky zatemnily mysl. Jsem pryč z ostrova a musím přijít na to, co udělat. Dělám, co můžu, abych byla v klidu, ale musím se hodně ovládat, abych nezačala křičet a neudělala něco hloupého. Svoboda je tak blízko, můžu ji prakticky ochutnat.

„Jistě, pane Esguerro.“ Angela naprosto ignoruje mé protesty, přijde ke mně a pohrává si s průhledným sáčkem s tekutinou, která mi proudí do žil.

Julian se nakloní nad postel a lehce mě políbí na rty. „Musíš odpočívat,“ řekne tiše. „Chci, aby ses uzdravila. Rozumíš mi?“

Přikývnu, víčka mám těžká, jak začnou léky zabírat. Na chvíli se cítím, jako bych létala, všechna bolest je pryč, a nic jiného neexistuje.

***

Když se znovu vzbudím, jsem v pokoji sama. Jasné sluneční světlo prosvítá velkými skleněnými okny, na parapetu je několik rozkvetlých květin. Je to tu vlastně docela útulné. Nebýt nemocniční vůně a několika přístrojů a monitorů, myslela bych si, že jsem v něčí ložnici. Ať jde o jakoukoliv soukromou kliniku, je luxusní – skutečnost, kterou jsem předtím neměla možnost ocenit.

Dveře se otevřou a do pokoje vejde Angela. Zeširoka se na mě usměje a zvesela řekne, „Jak se cítíš, Noro?“

„Dobře,“ odpovím opatrně. „Kde je Julian?“ Něco na té ženě mi nesedí, ale nedokážu říct co. Vím, že je nejspíš mou největší šancí na útěk, ale nevím, jestli jí můžu věřit. Klidně by mohla být Julianovým zaměstnancem, stejně jako Beth.

„Pan Esguerra musel na několik hodin odjet,“ řekne a usměje se. „Ale Beth je tady. Právě odešla na záchod.“

„Dobře.“ Pozoruju ji, snažím se dodat si odvahu. Musím jí říct, že mě unesli. Prostě musím. Tohle je má jediná příležitost na útěk. Může být k Julianovi loajální, ale pořád to musím zkusit, protože lepší šanci už nedostanu.

Angela přejde k posteli a podá mi sklenici vody s brčkem. „Tady máš,“ řekne stejným veselým hlasem. „Přinesla jsem ti také něco k snědku.“

Zvednu ruku a vezmu si od ní sklenici, ve stehách mi trošku škubne. „Díky,“ řeknu a nenasytně se napiju. Opravdu, opravdu jí musím říct, aby zavolala policii nebo jakoukoliv jinou složku tady, ale z nějakého důvodu nemůžu. Namísto toho se napiju vody a sleduju, jak vyjde z pokoje, a nechá mě opět samotnou. Zaúpím. Co to se mnou je? Poprvé za víc než rok mám skutečnou možnost na svobodu a já tady blábolím a protahuju to. Nalhávám si, že je to z opatrnosti, protože nechci riskovat, aby bylo někomu ublíženo – ne Angele a rozhodně ne někomu doma – ale hluboko uvnitř znám pravdu. Ať je svoboda jakkoliv lákavá, také se bojím. Byla jsem vězněná tak dlouho, že jsem ve své kleci našla domov; být tady v neznámém pokoji mě stresuje, zneklidňuje, a jedna moje část se chce vrátit zpátky na ostrov do zajeté rutiny. Nejdůležitější totiž je, že svoboda znamená opustit Juliana a to nezvládnu.

Nechci opustit toho, kdo mě unesl.

Měla bych se radovat z myšlenky na to, jak ho policie zatýká, ale spíš mě to děsí. Nechci, aby šel Julian za mříže. Nechci se od něj oddělit, ani na minutu. Zavřu oči, nadám si, jaký jsem hlupák s vymytým mozkem, ale na tom nezáleží. Když tady ležím na nemocničním lůžku, zjistím, že už dávno nejsem vězněm proti své vůli. Jsem jen žena, která patří Julianovi – stejně jako on patří mně.

***

V nemocnici se zotavuju ještě týden. Julian mě každý den navštěvuje, stráví se mnou několik hodin, stejně tak Beth. Angela se o mě stará většinu času, několik doktorů mi snížilo dávky léků proti bolesti. Pořád jsem ještě nikomu neřekla o tom, že jsem obětí únosu, a ani to nemám v plánu. Cítím, že jsou tihle zaměstnanci placení za diskrétnost. Nikoho nezajímá, co dělá americká holka uprostřed Filipín, ani se mě na nic nevyptávají. Jediné, co chce Angela vědět, je, zda nemám bolesti, žízeň, hlad nebo nepotřebuju na záchod. Jsem si jistá, že kdybych ji požádala, aby zavolala policii, jen by se usmála a dala mi víc léků. Také jsem na chodbě zahlédla několik strážných, když se otevřely dveře. Jsou ozbrojení od hlavy až k patě a vypadají děsivě. Připomínají mi toho chlápka, který zbil Jakea. Když se na ně Juliana zeptám, dobrovolně přizná, že jsou to jeho zaměstnanci. „Jsou tu na tvoji ochranu,“ vysvětlí a posadí se na postel. „Říkal jsem ti, že mám nepřátele.“

To je pravda, ale nikdy jsem si plně neuvědomovala to nebezpečí. Podle Beth je tu malá armáda strážných kolem nemocnice a chrání nás před jakoukoliv hrozbou, které se Julian obává.

„Jaké nepřátele?“ zeptám se zvědavě a vzhlédnu k němu. „Kdo po tobě jde?“

Usměje se. „S tím si nelam hlavu, miláčku,“ řekne něžně, ale pod tím úsměvem se skrývá něco chladného a smrtícího. „Brzy se s nimi vypořádám.“

Zatřesu se a doufám, že si toho Julian nevšiml. Někdy umí být můj milenec velmi, velmi děsivý.

„Zítra jdeme domů,“ změní téma. „Doktoři tvrdí, že na sebe budeš muset pár týdnů být opatrná, ale nemusíš zůstávat tady. Doma se zotavíš stejně dobře.“

Přikývnu, žaludek se mi sevře směsicí obav a těšení se. Domů… domů na ostrov. Tahle krátká epizoda v nemocnici – tak blízko svobodě – je skoro u konce.

Zítra začne opět můj skutečný život.