TM - 18. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Další ráno se probudím s nádherným pocitem, že mi někdo masíruje nohy. Je to tak příjemné, že si chvíli myslím, že ještě sním a snažím se vyhnout probuzení. Pocit silných prstů, které mi masírují chodidla je ale tak skutečný, že blaženě vrním pod každým dotekem. Otevřu oči a uvidím Juliana sedícího na posteli, celého nahého, jak drží lahvičku s masážním olejem. Naleje si trochu do dlaně, nahne se a začne mi masírovat kotníky a pak lýtka.

„Dobré ráno,“ řekne, podívá se na mě. Dívám se na něj zpátky, neschopna mluvit. Julian mě masíroval už dřív, ale většinou proto, abych se uvolnila předtím, než mi dělal něco, z čeho jsem křičela. Nikdy mě ještě neprobudil tak příjemným způsobem.

Na rtech mu hraje poloviční úsměv a nemůžu si pomoct, ale začnu být nervózní. „Juliane,“ řeknu nejistě, „co to děláš?“

„Masíruju tě,“ odpoví, v očích mu hraje veselost. „Proč se neuvolníš a neužiješ si to?“

Mrknu a sleduju jeho ruce, jak se přesunou k lýtkům. Jeho velké ruce – silné a svalnaté. V jeho sevření vypadají moje nohy maličké a dívčí, i když z toho všeho běhání mám nějaké svaly. Cítím, jak mi drsné dlaně přejíždí přes mou jemnou kůži. Polknu a zaženu myšlenky na to, že tyhle ruce patří vrahovi.

„Otoč se,“ řekne a nadzvedne mi nohy. Přetočím se na břicho, pořád nervózní. Co má za lubem? Když jde o Juliana, nemám ráda překvapení. Začne mi masírovat zadní stranu stehen, neomylně najde místa, která mě po včerejším závodě bolí. Syknu, když mi prsty tlačí na ztvrdlá místa. Pořád se ale nemůžu dokonale uvolnit; Julian je příliš nepředvídatelný na to, abych byla v klidu. Evidentně to vycítí, nahne se přese mě a pošeptá mi do ucha, „Je to jen masáž, miláčku. Nemusíš mít obavy.“ To mě nějakým způsobem uklidní, takže se uvolním a pohodlně se uvelebím na posteli. Julianovi ruce jsou kouzelné; už jsem byla na profesionální masáži, ale nebyla zdaleka tak dobrá, jako tahle. Je naladěný na stejnou vlnu, věnuje pozornost změnám v mém dechu, malým záškubům ve svalech… po několika minutách už se o jeho zvláštní chování nestarám. Jednoduše si to užívám.

Když mám tělo celé promasírované a jen ležím bezvládně na posteli, Julian přestane a zavede mě do sprchy. Pak si klekne a uspokojuje mě pusou tak dlouho, dokud nedosáhnu extáze.

U snídaně prakticky vrním blahem. Tohle je nejlepší ráno, jaké jsem měsíce neměla, možná i roky.  Nějakou zvláštní náhodou mi Beth připraví mé nejoblíbenější jídlo – vajíčka Benedict a cuketové placky. Od mého příjezdu na ostrov jsem nejedla nic tak výborného. Jídlo, které nám Beth vaří, je dobré, ale většinou jde o zdravé věci. Ovoce, zelenina a ryby jsou základními potravinami našeho jídelníčku. Nevzpomenu si, kdy naposledy jsem měla tak skvělou holandskou omáčku, kterou mi dnes Beth připravila.

„Mmm, to je tak dobré,“ řeknu s plnou pusou. „Beth, to je skvělé. Tohle jsou nejspíš nejlepší vajíčka, jaká jsem kdy jedla.“

Usměje se na mě. „Vyšly dobře, co? Nebyla jsem si jistá, jestli to dělám dobře, ale vypadaly stejně jako na obrázku.“

„Jsou skvělé,“ ujistím se, než se natáhnu pro další porci. „Výborné.“

Julian se usměje. „Hladová, miláčku?“ Sám už snědl slušnou porci, ale mám v plánu ho dohnat.

„Umírám hlady,“ řeknu mu a strčím do pusy další sousto. „Myslím, že jsem včera spálila hodně kalorií.“

„To se vsadím,“ řekne a jeho úsměv se rozšíří. Pak vypráví Beth o tom, jak jsem skoro vyhrála závod, ale část o sexu a jak jsem omdlela, vynechá. Když je po snídani, jsem tak nacpaná, že už do sebe nic nenatlačím. Poděkuju Beth za jídlo, postavím se s tím, že si zajdu pro knížku a lehnu si s ní na verandu, když mě Julian překvapí a obtočí mi své ruce kolem zápěstí. „Počkej, Noro,“ řekne jemně a posadí mě zpátky. „Ještě jednu věc ti Beth připravila.“ Podívá se zvláštním způsobem na Beth, která hned vstane a odejde do kuchyně.

„Um, dobře.“ Jsem zmatená. Připravovala ještě něco, ale neservírovala to během jídla? Pak se Beth vrátí ke stolu s velkým čokoládovým dortem – a několika zapálenými svíčkami na něm.

„Veselé narozeniny, Noro,“ řekne Julian s úsměvem a Beth přede mě postaví dort. „Teď si něco přej a sfoukni svíčky.“

***

Automaticky sfouknu svíčky, stěží si všimnu, že na to potřebuju tři pokusy. Beth jásá, tleská rukama, ale já to slyším jakoby z dálky. Hlava se mi točí a cítím se hrozně. Jediné, na co myslím, je skutečnost, že mám narozeniny.

Moje narozeniny. Dnes mám narozeniny. Dnes je mi devatenáct.

Z toho zjištění se mi chce křičet. Juliana jsem potkala krátce před mými posledními narozeninami – a chvilku poté mě přivezl na ostrov. Pokud mám dnes narozeniny, pak od mého únosu uplynul skoro rok – rok, co jsem tady v Julianově zajetí, naprosto odříznutá od světa. Rok mého života v zajetí. Cítím se, jako bych se dusila, jako by všechen vzduch z místnosti byl pryč, ale vím, že se mi to jen zdá. Je tu plno kyslíku; jen se nemůžu nadechnout.

„Noro?“ Zaslechnu Beth. „Noro, jsi v pořádku?“

Konečně se donutím nadechnout a podívám se na dort. Beth mě pozoruje se starostlivým výrazem v obličeji a Julian už se neusmívá. Místo toho vypadá opět jako nebezpečný cizinec, pohled má plný něčeho znepokojujícího.

Kontrolovat se, je pro mě nadlidský výkon, ale zvládnu se usmát. „Jistě. Díky za dort, Beth.“

„Chtěli jsme tě překvapit,“ řekne, když se na mě podívá. „Doufám, že máš místo na dezert. Čokoládový dort je tvůj nejoblíbenější, ne?“

Zvonění v uších je čím dál hlasitější. „Jo.“ I když se snažím, hlas mám chraplavý. „Rozhodně jste mě překvapili.“

„Nech nás, Beth,“ řekne Julian náhle a podívá se na ni. „Nora a já teď potřebujeme být sami.“

Beth mrkne, evidentně zaražená Julianovým tónem. Nikdy jsem ho takhle neslyšela mluvit. Nicméně okamžitě poslechne a prakticky do svého pokoje běží.

Nikdy jsem neviděla Juliana takhle naštvaného a vím, že bych se měla bát, ale momentálně nemůžu přemýšlet nad tím, co se bude dít. Každý sval v těle se třese tou smrští, která ve mně roste, a jsem ráda, že Beth odsud odešla. Rok. Je to už zasranej rok. Vztek ve mně roste, nikdy jsem se takhle necítila; je to jakoby někdo rozbil přehradu a nešlo to zastavit. Před očima mám mlhu, skoro nevidím a bušení v uších je tak hlasité, že nemůžu dál udržet emoce na uzdě. Hned, jak je Beth pryč, vybuchnu. Už nejsem nadále rozumná nebo normální; jsem ztělesněním vzteku. Popadnu první věc, na kterou dosáhnu – čokoládový dort – a hodím ho přes pokoj, čokoláda se rozprskne všude. Následují ho můj talíř a hrnek, narazí do zdi a rozbijí se na milion kousků, a jediné, co slyším, je křik, který přichází z daleka. Jedna stále fungující část mozku si uvědomuje, že to jsem já – že je to můj vlastní křik a nadávky, které slyším – a nemůžu ten tajfun zastavit. Všechen ten vztek, hrůza a frustrace posledního roku se dostala na povrch. Nevím, jak dlouho tenhle můj stav trvá, ale silné ruce mě obejmou zezadu kolem paží, uvězní mě ve známém objetí. Kopu a křičím, dokud nezačnu chraptět, ale stále sebou házím. Julian je mnohem, mnohem silnější než já a využije svou sílu, aby mě uklidnil, držel mě pevně, dokud nejsem zcela vyčerpaná, nesesunu se k zemi se slzami stékajícími po tváři.

„Skončila jsi?“ zašeptá mi do ucha a já zaslechnu známý, temný tón. Jako vždy mi přijde jak děsivý, tak vzrušující. Mé tělo se napne v očekávání, co přijde – a s tím i blaženost, která ho doprovází. Zavrtím hlavou, jako odpověď na jeho otázku, ale vím, že to není pravda. Že nejspíš to, co se mnou prohnalo je dávno pryč.

Julian si mě otočí v náručí, takže jsem k němu obličejem. Dívám se na něj, přes zaslzené oči vidím jen rysy jeho dokonalé tváře. Tváře má narůžovělé a znepokojivě se na mě dívá – jako by mě chtěl sežrat, vyrvat mi duši a celou ji sníst. Když se naše oči střetnou, poznám, že stojím na hraně srázu a pode mnou je hluboká propast.

V ten moment vidím všechno jasně.

Nejsem naštvaná, protože jsem vězněná na ostrově celý rok. Ne, můj vztek je mnohem, mnohem hlubší. To, na co mám vztek, je skutečnost, že se mi líbí mé vězení. Během několika posledních měsíců jsem si na svůj nový život zvykla. Začal se mi líbit ten klid, uklidňující rytmus ostrova. Oceán, písek, slunce – všechno tohle je tak blízko ráji, jaký jsem si nikdy nepředstavovala. Svoboda a to všechno, co ji naznačuje, je jen nemožný sen. Stěží si vybavím obličeje, které jsem opustila; jsou to jen rozmazané postavy ve stínu mé mysli. Jediná věc, na které mi teď záleží, je muž, který mě drží v náručí.

Julian – můj věznitel, můj milenec.

„Proč, Noro?“ zeptá se téměř neslyšně. Ruce kolem mě ještě víc stiskne, prsty se mi zaryjí do kůže na zádech. Když neodpovídám, jeho výraz potemní. „Proč?“

Zůstanu zticha, nechci to udělat. Nerada takhle Juliana vidím. Ale prostě nemůžu. Už mi toho vzal tolik; nemůžu mu dovolit, aby měl i tohle.

„Řekni mi to,“ nařídí, jednou rukou mě popadne za vlasy a přinutí mě silou zaklonit hlavu. „Hned mi to pověz.“

„Nesnáším tě,“ vykřiknu, když sesbírám poslední kousky sil. Můj hlas je břitký, chraplavý z křiku. „Nesnáším tě-“

Oči mu zablesknou. „Je to tak?“ zašeptá, nakloní se ke mně, pořád mě drží v ocelovém sevření. „Opravdu mě nesnášíš, miláčku?“

Držím jeho pohled, odhodlaná nemrknout. Ani za nic. „Ano,“ syknu, „Nesnáším tě!“ Potřebuju se o své nenávisti přesvědčit, protože alternativa je nemyslitelná. Nemůže znát pravdu. Prostě nemůže.

Julianův výraz ztvrdne. Jedním rychlým pohybem shodí veškeré zbylé nádobí ze stolu na podlahu a natlačí mě na stůl, přinutí mě se zohnout, obličej mi dopadne na dřevo. Snažím se kopnout dozadu, ale je to zbytečné. Drží mě zezadu za krk pevným sevřením a pak slyším hrozivý zvuk rozepínajícího se zipu u kalhot. Kopnu silněji a opravdu ho zasáhnu do nohy. Samozřejmě, že ho to ale nebolí. Nemůžu utéct. Nikdy nebudu schopná od Juliana utéct. Natáhne se přese mě, natlačí mě na stůl, jeho prsty mě silněji sevřou kolem krku. „Jsi moje, Noro,“ řekne tvrdě, jeho velké tělo nalepené na mě, mě vzrušuje. „Patříš mně, rozumíš? Každá tvoje část mi patří.“ Jeho erekce mě tlačí do zadku. Trochu se odtáhne, ale stále mě drží rukou za krk. Zaslechnu rozepínání pásku. O chvíli později mám vyhrnuté šaty. Zavřu oči.

Plesk, plesk. Opasek mi dopadá na zadek, znovu a znovu, každý úder mi olizuje zadek nebo stehna. Slyším vlastní výkřiky, cítím, jak se mi tělo při každém úderu napíná, a pak mě bolest dostane do zvláštního stavu mysli, kde je vše vzhůru nohama – kde se bolest a rozkoš míchají, stávají se od sebe nerozeznatelné, a můj mučitel je mým jediným utěšitelem. Celé mé tělo se uvolní, rozpustí, každý další úder je teď jako pohlazení, a vím, že to teď nějak potřebuju – že Julian narazil na mou temnou, tajnou stránku mého potěšení. Je to ta část, kdy se vzdávám kontroly, a zcela se mu oddávám.

Když Julian přestane a otočí mě, nemám v sobě ani kapku vzdoru. Hlava se mi vznáší na vlně endorfinů, je to silnější, než jsem to kdy zažila, a já se prohnu směrem k němu, zoufale potřebující útěchu, sex, cokoliv spojeného s láskou a city. Chytím Juliana za krk, přitáhnu si ho k sobě dolů a políbím ho hlubokým, hladovým polibkem. Zadek mám jako v ohni, ale to můj chtíč ani trochu nezmenšuje; jestli něco, tak ho jen zintenzivňuje. Julian mě vychoval dobře. Mé tělo je naučeno, že teď přijde potěšení. Natáhne se k džínům, rozepne zip a pak je hned ve mně, během jednoho silného přírazu. Zachvěju se úlevou, extází, která se přemění v agónii, obtočím mu nohy kolem pasu, chci, aby šel hlouběji. Potřebuju, aby mě šukal, uklidnil mě tím nejprimitivnějším způsobem na světě.

„Pověz mi to, zlato,“ zašeptá mi do ucha, rty mi přejede přes spánky. Pravou rukou mi vjede do vlasů, aby mě držel bez hnutí. „Řekni, jak moc mě nenávidíš.“ Druhou rukou najde místo našeho spojení, tře to místo, pak přejede o pár centimetrů níž k druhému otvoru. „Řekni mi…“ Zasténám, když mi strčí prst do análního otvoru. Smysly mám ohromené protichůdnými pocity. Omráčeně otevřu oči a zírám na Juliana, vidím svůj vlastní temný obraz v jeho očích. Chce mě vlastnit, zlomit mě, aby mě mohl zase dát dohromady, a já s tím nemůžu dál bojovat.

„Není pravda, že tě nesnáším.“ Slova ze mě vyjdou slabým a nakřáplým hlasem, musím polknout. „Není pravda, že tě nesnáším, Juliane.“

Obličejem mu přejede něco, co se podobá triumfu. Přirazí, jeho penis do mě vjede hlouběji a já potlačím sten a dál se mu dívám do očí.

„Řekni mi to,“ nařídí znovu, tentokrát hlubším hlasem. Jeho pohled mě spaluje a já nemůžu dál odolávat požadavku v nich. Chce mě celou a já nemám jinou možnost, než se mu vzdát.

„Miluju tě.“ Hlas mám skoro neslyšitelný, každé slovo jako by mi trhalo duši. „Není pravda, že tě nesnáším, Juliane… Já nemůžu… Nemůžu tě nesnášet, protože tě miluju.“

Zorničky se mu rozšíří, takže jeho oči teď vypadají temnější. Jeho penis ve mně ještě naroste, je silnější a větší, než předtím, a pak začne rytmicky přirážet a já pokaždé zasténám.

„Řekni mi to znovu,“ zavrčí a já zopakuju, co jsem řekla. Slova ze mě tentokrát vycházejí lehčeji. Nemá smysl před ním zatajovat pravdu, důvod lhát. Ztratila jsem hlavu pro svého věznitele a nic na světě to nezmění.

„Miluju tě,“ zašeptám, zvednu ruku a dotknu se jeho tváře. „Miluju tě, Juliane.“

Jeho oči ještě víc ztemní a pak ke mně nakloní hlavu a hluboce mě políbí.

Teď jsem opravdu jeho a on to ví.