TM - 13. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Tu noc se dozvím o Julianových nočních můrách. Po sprše si ke mně lehne do postele, jeho tělo kopíruje mé, těžkou ruku mi přehodí přes pas. Nejdřív ztuhnu nejistá tím, co čekat. Ale on usne, zatímco mě drží u sebe. Slyším každý nádech, když zírám do tmy, a pak také usnu.

Vzbudí mě neznámý zvuk. Vytrhne mě z hlubokého spánku, otevřu oči a srdce mi rychle bije. Co je to? Na chvíli se neodvažuju ani nadechnout, ale pak si uvědomím, že zvuk přichází z druhé strany postele – od spícího muže vedle mě. Posadím se na posteli a zahledím se na něj. Zdá se, že se v průběhu noci odkulil a zabral si celou peřinu pro sebe. Jsem zcela nahá a nezakrytá, vlastně je mi trochu zima. Zvuk vycházející z jeho úst je tlumený, ale stejně mi z něj naskakuje husí kůže. Připomíná mi zvuk trpícího zvířete. Dýchá ztěžka, skoro jako by lapal po dechu.

„Juliane?“ řeknu nejistě. Nevím, co v takové situaci dělat. Mám ho vzbudit? Evidentně se mu zdá zlý sen. Vzpomenu si, jak mi vyprávěl o své rodině, že byli vyvražděni, a že ho nemám litovat. Vykřikne, jeho hlas je slabý a chraplavý, otočí se na záda a praští do polštáře jen pár centimetrů ode mě.

„Um, Juliane?“ Opatrně se natáhnu a dotknu se jeho ruky. Něco zamumlá a otočí hlavou, pořád v hlubokém spánku. Kdybychom byli kdekoliv jinde než na tomhle ostrově, byla by to perfektní příležitost k útěku. Ale tady není kam utéct, takže ho jen pozoruju a přemýšlím, jestli se probudí sám nebo ho mám vzbudit.

Na chvíli to vypadá, že se uklidnil, dech se mu zpomalí. Pak z ničeho nic opět vykřikne. Tentokrát jméno.

„Mario,“ zakřičí. „Mario…“

Na chvíli mě bodne u srdce. Maria… Zdá se mu o jiné ženě. Pak se znovu projeví má rozumná stránka. Maria by klidně mohla být jeho matka nebo sestra – a i kdyby nebyla, proč by mě mělo zajímat, že se mu zdá o jiné ženě? Není to můj přítel. Takže polknu a znovu se k němu natáhnu, překvapená žárlivým pocitem. „Juliane?“

Jakmile se moje prsty dotknou jeho ruky, popadne mě. Jeho pohyby jsou rychlé a já ze sebe stačím vydat jen malý výkřik, když si mě k sobě přitáhne. Obtočí kolem mě ruce, skoro se až v jeho sevření dusím. Cítím, jak se třese, když mě pevně drží, obličej mám zabořený do jeho ramene. Jeho kůže je studená a politá potem, cítím, jak mu srdce bije jako o závod.

„Mario,“ zamumlá mi do vlasů, prsty mi zaryje do zad takovou silou, že jsem si jistá, že na nich budu mít zítra modřiny. Přesto mi to nevadí, protože vím, že to nedělá schválně. Prožívá noční můru a hledá útěchu – a já jsem momentálně jediná, která mu ji může poskytnout. Po chvíli slyším, jak se mu dech zklidní. Jeho paže se trochu uvolní, už mě nesvírají tak zoufale a jeho rychlý dech se zpomalí. „Mario,“ znovu zašeptá, ale tentokrát v jeho hlase není tolik bolesti. Jako by s ní zažíval šťastnou chvilku, ať už je to kdokoliv. Nechám ho, aby mě držel, nehýbu se, abych ho nevzbudila. Není jediný, který v objetí nachází bezpečí. Je jediná věc, které se bojím; logicky, vím to. Nezáleží na tom, protože právě teď  se cítím jako by svou temnotu potlačil a ochraňoval mě před monstry.

Jako ho já ochraňuju při jeho nočních můrách.

***

Když se další ráno vzbudím, je už zase pryč.

„Kde je?“ zeptám se Beth u snídaně, pozoruju ji při krájení manga. Pořád cítím zvláštní pocit, když se pohnu. Připomínku na to, co mi můj věznitel udělal.

„Pracovní záležitost,“ řekne, její ruce se pohybují tak ladně, až to musím obdivovat. „Měl by se za pár dní vrátit.“

„Jaká pracovní záležitost?“

Beth pokrčí rameny. „Nevím. Můžeš se ho zeptat, až se vrátí.“

Podívám se na ni ve snaze pochopit, co ji motivuje… a Juliana. „Řekla jsi, že jsem první holka, kterou si sem přivedl. Na ostrov.“ Pronesu klidně. „Tak co dělá s ostatními?“

„Nejsou žádné další.“ Dokrájí mango a položí mi plátky na talíř předtím, než si sedne k svému jídlu.

„Tak proč mi to dělá? Vím, že má zvláštní potřeby, ale jsem si jistá, že existují ženy, kterým se tohle líbí-“

Beth se na mě zazubí, ukáže všechny své zuby. „Jistě. Ale chce tebe.“

„Proč? Co je na mě tak zvláštního?“

„Na to se budeš muset zeptat Juliana.“

Další neodpověď. Z její vyhýbavosti se mi chce řvát. Napíchnu kousek manga na vidličku, pomalu ji žvýkám, přemýšlím.

„Je to kvůli Marii?“ Nejsem si jistá, co mě nutí se zeptat, kromě toho, že na to nemůžu přestat myslet.

Evidentně jde o správnou otázku, protože se Beth zasekne. „Julian ti řekl o Marii?“ Zni šokovaně.

„Zmínil ji.“ Není to úplně lež. Nadhodil její jméno, i když o tom neví. „Proč tě to překvapuje?“

Znovu pokrčí rameny, už nevypadá šokovaně. „Asi nepřekvapuje, když o tom tak přemýšlím. Pokud by o ní někomu řekl, pak jsi to nejspíš ty.“

Já? Proč? Jsem zvědavá, ale snažím se tvářit nezaujatě, jako by to pro mě nebyla novinka. „Jistě,“ řeknu klidně, dál jím mango.

„Pak to chápeš, Noro,“ řekne a podívá se na mě. „Musíš tomu aspoň trochu rozumět. Jsi jí podobná, viděla jsem fotky a vypadáš jako její mladší sestra.“

„Jsme si tak podobné?“ Snažím se potlačit překvapení v hlase. Srdce mi chce vyskočit z hrudi. Tohle je mnohem víc, než v co jsem doufala, a Beth mi tu informaci naservírovala přímo na stříbrném podnose.

Zamračí se. „Neřekl ti to?“

„Ne,“ odpovím. „Moc mi toho neřekl. Jen trochu.“ Jen její jméno, které z něj vypadlo během noční můry.

Bethiny oči se rozšíří, když si uvědomí, že nejspíš prozradila víc, než měla. Chvíli vypadá naštvaně, ale pak se její výraz vrátí do normálu. „Nuže,“ řekne. „Hádám, že teď to víš. Budu o tom muset říct Julianovi, to snad chápeš.“

Polknu a mango mi sklouzne do krku jako nějaký kámen. Nechci, aby Julianovi cokoliv říkala. Nevím, co mi udělá, pokud zjistí, že o Marii vím – že jsem ho viděla, když byl nejvíc zranitelný.

Moje hloupá zvědavost.

„Proč?“ zeptám se, snažím se, aby to vyznělo neklidně. „Ty jsi ta, na kterou se naštve, ne já.“

„Tím bych si nebyla tak jistá, Noro,“ řekne a usměje se na mě. „A mimo to, před Julianem nemám tajemství. Je dobrý v tom, jak je z lidí dostat.“

A s tím vstane a začne umývat nádobí.

***

Další dva dny strávím nad uvažováním o Marii a strachem nad Julianovým návratem. Co je to za ženskou? Evidentně někdo, kdo vypadá jako já. Tak podobně, že by mohla být má mladší sestra, řekla Beth. Kolik jí je? Co pro Juliana znamená? Otázky se mi objevují v hlavě, nenechají mě spát. Unesl mě kvůli podobnosti k nějaké holce – to je mi jasné. Ale proč? Co se jí stalo? Proč o ní má noční můry?

Chci to vědět, chci to pochopit, přesto se ale bojím Julianovi reakce, až se vrátí a zjistí, že jsem vyzvídala. Mohla bych se to pokusit vysvětlit, že jsem to zjistila náhodou, že jsem nechtěla narušit jeho soukromí, ale silně pochybuju, že je můj věznitel tak chápavý.

Beth mi nic dalšího o Marii neřekla. Popravdě se mnou moc nemluví. Je jednou z těch vzácných lidí, kteří jsou rádi sami se sebou. Kdybych byla jí, zbláznila bych se na tomhle ostrově. Nedělá nic jiného, než že vaří, uklízí a dohlíží na Julianovu sexuální hračku. Ale vypadá to, že jí to nevadí.

Já na druhou stranu jsem naprostý opak. Neustále přemýšlím o svém starém životě, jak mi chybí rodiče a kamarádi. Nejspíš si myslí, že jsem mrtvá. Řekla bych, že uspořádali velké pátrání po mé osobě, ale pochybuju, že něco zjistili. Také myslím na Jakea, přemýšlím, jestli už se zotavil. To, co mu Julian udělal, vypadalo příšerně. Ví Jake, že je to moje vina? Že byl napaden jen kvůli mně? Zhluboka se nadechnu, přesvědčím se, že nezáleží na tom, jestli to ví nebo ne. Ať jsme s Jakem mezi sebou měli cokoliv, už je to za námi. Teď patřím Julianovi a není důvod myslet na jiné muže.

Určitým způsobem mám štěstí. Vím to. Jsem si jistá, že hodně holek skončilo hůř než já. Jednou jsem viděla dokument o sexuálním otroctví a fotky těch žen mě pronásledovaly pěkných pár nocí. Vypadaly zlomeně, naprosto a úplně zdrcené tím, co se jim stalo, a i přesto, že byly zachráněny, bylo vidět, že je to utrpení poznamenalo.

Mé věznění je jiné. Je mnohem příjemnější, mnohem pohodlnější. Julian se mě nesnaží zlomit a za to jsem vděčná. Možná jsem sexuální otrokyně, ale alespoň jsem svým vlastním pánem. Mohlo by to být horší. Nebo to si alespoň namlouvám, zatímco čekám, až se Julian vrátí a zoufale doufám, že jeho reakce na mé slídění nebude taková, jaké se obávám.