TBZ - 3. kapitola

Překlad: Lucie

O tři roky dříve

Doktoři mi řekli, že jsem proti němu bojovala tvrdě. Krev pod mými nehty byla opatrně odstraněna velmi krásnou ženou, která se mě snažila rozptýlit příběhem o své vnučce. Ale moje pozornost byla zaměřena na sociální pracovnici, která stála ve dveřích a snažila se udržet detektivy venku, aby mě nemohli vyslíchat.

"Je teď příliš citově křehká, aby se dokázala vyrovnat s vašimi otázkami."

To mě zmátlo. Necítila jsem se křehce. Jistě, cítila jsem bolest. Fyzickou bolest z rány na mém obličeji, kde stehy pokrývaly skoro celou moji tvář. Dvaceticentimetrový řez na mém předloktí byl stejně velmi bolestivý. Ale možná sociální pracovnice viděla mou poškozenou kůži a roztrženou tkáň a předpokládala, že to je mnohem hlouběji než rány po těle.

"Jsem v pořádku." Řekla jsem a vyndala své čisté nehty zpod zářivkového osvětlení. Detektiv s hnědýma očima se na mě podíval s unavenou nadějí. Jako kdybych byla jeho poslední povinností než bude moci jít domů a zalézt do postele ke své manželce a ráno se probudit a koukat s dětmi na pohádky. Jako bych byla poslední věc, kterou dnes potřebude vyškrtnost ze seznamu, aby se mohl vrátit zpět ke svému životu.

Sociální pracovnice se na mě podívala jako kdyby mi přeskočilo. Což se ve skutečnosti stalo. Neměla jsem tušení, co se vlastně stalo,takže jsem věděla, že nebudu moci poskytnout detektivům žádný druh detailů, které budou chtít vědět. Ale nic jsem nechtěla víc, než odsud zmizet - zmizet od těch očí, která na mě zírají, buď bez jakýchkoliv emocí, nebo soucitně.

Detektivové prošli kolem ještě stále šokované sociální pracovnice. Přišli si pro odpovědi. Nafotili si mé rameno, můj obličej, mé ruce a moje záda. Dala jsem jim olečení, co jsem měla na sobě, když mě přivezli do nemocnice. Potom jsem se zeptala, jestli mohu být na vlastní žádost propuštěna. Když jsem vyšla ven nouzovým východem, zabočila jsem za roh kolem budovy a zastavila se.

Byla tu malá žena opřená proti zdi, osvětlená pouze světly z parkoviště, která prosvětlila plochu okolo nás. Vím, že to byla ta žena, která mě zachránila, která mě přivezla do nemocnice a zavolala policii.

Vyfoukla kouř, který zrovna natáhla z cigarety. Odhodila nedopalek na zem a zašlápla doutnající konec, než se vydala směrem ke mně. Vzduh kolem ní byl cítit kouřem, který jsem normálně nevnímala, ale ten zápach byl pro mě bezpečí. Byl to ten zápach, který mě probudil z bezvědomí, když jsem ležela na asfaltu.

"Oni tě pustili?" Její hlas byl hluboký, hladký, sexy. Červené víno. Barvila si vlasy na jasně červenou a její zelené oči byly lemovány slabou linkou. Měla na sobě příliš velkou koženou bundu, bílé jeansové šortky, které měly rozpáraný lem, a zadek-nakopávající černé kozačky.

Přikývla jsem, zatímco moje oči si ji prohlížely. Byla o pár let starší než já a budila dojem tvrďačky.

"Jsi hladová?" Zeptala se a aniž by čekala na mou odpověď, vydala se přes parkoviště a vyndala si klíče z kapsy. Malé sportovní auto zablikalo. Otevřela dveře spolujezdce.

Nepodívala se pro potvrzení, jestli jdu za ní, ale ona pro mě byla to nejlepší řešení. Opouštěla jsem nemocnici s úmyslem sehnat si taxi, ale představa přijet sama k mému bytu nebyla nijak lákavá. Takže jsem jí následovala, vylezla na sedadlo vedle ní, zatímco si pohrávala se svým telefonem, aby ho připojila ke konzoli. Každý její pohyb byl půvabný, ale tak nějak násilným způsobem. Byla jako malý balíček kouře a tajemství a momentálně jediný člověk na světě, který věděl, co se mi stalo. A s tou myšlenkou mě něco napadlo.

"Vyslíchala tě policie?" Zeptala se, když vyjela z provizorního parkovacího místa a zapnula světla.

Zavrtěla hlavou a pokývla na mě, když se koukala do bočního zrdcátka. "Nemluvím s policajty."

"Proč ne?"

"Protože nechci, aby se pletli do mých věcí." Opustila nemocniční parkoviště a zařadila rychlost směrem k hlavní ulici. "Už takhle se s nimi musím vypořádávat pracovně, takže se jim chci vyhnout, aspoň když nepracuju." Klíčenka, která visí na klíči v zapalování, zacinká, a několik předmětů na ní ze zatřpytí, když je osvítí světlo uvnitř auta.

"Jak se jmenuješ?"

"Parker."

"Chceš dnes v noci zemřít, Parker?" Zeptá se a přepne na vyšší rychlostní stupeň.

Nevím, co na to mám řáct, ale strach prostoupí mé svaly a já na ni zírám, vyděšená.

Podívá se na mě a zamumlá: "Ježiši. Tvůj pás." Skloní hlavu směrem ke sponě, která tam leží prázdná. "Připoutej se."

Stejně rychle jak strach přišel, tak zase odešel, i když ta tvrdohlavá část mi říkala, abych této ženě nevěřila. Ve spěchu jsem si zapnula pás, když zrovna prudce zabočila za roh, aniž by se obtěžovala zastavit na červenou. Je pravda, že bylo jen pár hodin před úsvitem, a tak byl skutečně malý provoz, takže jsem z toho nepocítila takovou hrůzu, jako kdyby byla špička.

O pár minut později jsme zastavily před nákupním skladištěm, co má otevřeno dvacet-čtyři hodin denně. Zmateně jsem se podívala z okna.

Jenže ona už byla venku z auta a kráčela směrem ke vchodu, takže mi nezbylo nic jiného než ji neohrabaně následovat. Léto v Kalifornii bylo nesnesitelně horké, a to i v časných ranních hodinách.

Následovala jsem jí do sekce s dámským oblečením, zatímco ona už projížděla hromadu džín. "Jakou máš velikost, Parker?"

"Osm." Odpověděla jsem instinktivně. "Proč? Počkej, já mám oblečení ve svém bytě."

Podívala se na mě skrz obočí, které bylo stejně tmavé, jako její oční make-up. Její netrpělivost začínala doutnat pod povrchem. "Jo, ale žiješ šedesát kilometrů odsud a já mám hlad. A to tvoje nemocniční oblečení zabíjí moji chuť  k jídlu." Hodila si pár džín přes rameno a pokračovala v chůzi k hromadě tílek.

"Ani neznám tvoje jméno," zaprotestovala jsem, i když jsem si uvědomila, že to měla být otázka, kterou jsem měla položit, než jsem k ní vůbec nastoupila do auta.

"Mira, " zamumlá a drží tílko přede mnou, aby zkontrolovala velikost.

"Jak víš, že žiju šedesát kilometrů daleko?"

"Zkontrolovala jsem tvojí peněženku, když jsi byla v bezvědomí." Otočila se směrem k regálům s oblečením, aby je zkontrolovala.

"Ale nepamatuješ si moje jméno?" Zeptala jsem se a slepě ji následovala.

"Nekoukala jsem na tvoje jméno, když jsem tě našla. Snažila jsem se zjistit, kde bydlíš,"  odpověděla Mira a hodila oblečení na pokladní pás.

"Proč?" Zdálo se to jako zvláštní věc.

"Už jsem ti to říkala. Nemám ráda policajty. Kdybych byla někde blízko tvoji adresy, tak bych zavolala sanitku a počkala, abych zjistila, jestli tě potom odvezou domů nebo tak něco." Pokladní se na nás koukala, když  jsme spolu mluvily. Mira začínala být netrpělivá.

Když na nás vyskočila celková cena, Mira vytáhla nějaké peníze a zaplatila za nové oblečení.

"Mohla jsem zaplatit," protestovala jsem pokorně. Bylo to marné. Mira byla hurikán a já se s ní vezla.

Mira si od pokladní vzala drobné a vydala se směrem k východu, opět ani nepočkala, aby zjistila, jestli ji následuji. Zastavila se u toalet a hodila mi tašku s oblečením. "Běž se převléknout. Mám hlad."

Vešla jsem na toalety s taškou oblečení a snažila se chytit druhý dech. Tohle byla ta nejvíc traumatizujíci a zároveň nejbláznivější noc, kterou jsem ve svém životě zažila. Před pěti hodinami mě probudil sametový ženský hlas, když se moje hlava opírala o teplý chodník. Pamatovala jsem si jen málo z toho, co se událo, kromě toho, že jsem byla zraněna, všude.

Otevřela jsem oči a otočila se směrem ke stěně se zdrcadlem. Bylo to poprvé, co jsem viděla svou tvář. Udělala jsem několik kroků blíž k zrdcadlu a obrátila svou tvář, abych na ni lépe viděla.

Jizva na mé tváři zajížděla až do vlasů. Sestřička mi musela část hlavy oholit, aby ránu mohla lépe zašít. Kůže kolem řezné rány byla červená, pohmožděná a bolavá. Měla jsem obvaz kolem stehů. Musela jsem toto místo držet v suchu po dobu jednoho týdne. Jedno z mých očních víček bylo odřené do silnice a oko samotné bylo otelké. Vypadala jsem hrozně.

Potom jsem si vzpomněla na důvod, proč jsem tady a rychle jsem se převlékla. Džíny mi byly volnější než bych čekala. Škubla jsem sebou, když jsem si přetahovala tílko přes hlavu, cítila jsem, jak se jemně otírá o mé rány na zádech.

Když jsem vyšla ven z toalet, hodila jsem nemocniční oblečení do koše a hledala Miru. Už tady nikde nebyla. Zklamání a osamělost okamžitě naplnily mé srdce. Rychle jsem vykročila k východu, nevěděla jsem, co mám dělat nebo kam jít, ale věděla jsem, že jsem na to sama.

Až na to, že jsem nebyla. Hned za východem byly oblaky kouře. Mira kouřila cigaretu a její prsty létaly přes displej jejího telefonu. Chvíli jsem na ni koukala, jak natáhla kouř z cigarety, než ho zase pomalu vyfoukla. Její oči se zabodly do mých, uložila si telefon do kapsy, když kolem mě procházela. "Jdeme se najíst," řekla, ještě dvakrát potáhla než dokouřila, zbytek cigarety odhodila na zem a zašlápla. Zamířily jsme k jejímu autu.

O dvacet minut později zastavila u bistra kousek od mezistátní. Než stihla otevřít dveře od auta, začal jí zvonit telefon. Seděla jsem na svém místě, nebyla jsem si jistá, co bych měla udělat, když hovor přijme.

Poté, co řekne, "Jsem u Paulieho," na mě asi minutu zírá. "Mám tu myšku." Snažila jsem se koukat ven, cítila jsem se trapně, že jsem součástí její soukromé konverzace. Koukala jsem na odpadky, protože tu nebylo nic jiného, na co bych se mohla v pět hodin ráno koukat. "Ještě si nejsem jistá, co budu dělat, Sixi."

Six? Tak se opravdu někdo jmenoval?

"Hej, buď v klidu. Je to v pohoodě." O vteřinu později jsem slyšela silný hlas na druhé straně telefonu. "Sakra, Sixi, jen chci zasraný cheeseburger. Co kdyby sis zdřímnul, vysprchoval ze sebe tuhle na hovno náladu a potom bys mi zavolal znovu, dobře?" A s tím zavěsila. Uložila telefon zpět do kapsy, vystoupila z auta a já ji jako obvykle následovala. Jediné, na co jsem myslela bylo, jak je Mira zahalena tajemstvím. Kdo byl Six? A proč v pět hodin ráno nespal? A proč si měl jít zdřímnout? Radši jsem  přemýšlela nad tímto než nad tím, co se stalo před sedmi hodinami.

Když si přišla servírka pro naše objednávky, Mira mi z rukou vytrhla jídelní lístek a zpražila mě pohledem, když jsem chtěla začít protestovat. "Dvakrát cheeseburger a hranolky,  na jeden extra sýr, dvakrát colu."

Servírka odešla a Mira obrátila svou pozornost přímo na mě. Bylo to poprvé, co se na mě opravdu podívala, což mě přinutilo ošít se na své sedačce. "Okej, Myško. Mám takový pocit, že se se mnou budeš chtít hádat, tak ti řeknu, jak to bude. Sníš si svůj burger a hranolky, abych ti mohla dát nějaké prášky proti bolesti, aby ses cítila skvěle, až se probudíš. Přespíš u mě na gauči. A až se dobře najíme, vypadneme odsud."

Nevěděla jsem, co mám říct. Nemyslím, že kdyby se s ní hádala, něco bych změnila. Akorát bych jí naštvala. "Můžu ti položit několik otázek?"

Přimhouřila oči, její bělma se stáhla do štěrbin. "To záleží." Pokrčila rameny a sundala si svou koženou bundu a mávla na mě rukou. "Pokračuj, vidím, jak ti v hlavě šrotují všechna kolečka."

"Kde bydlíš?"

Její obočí vyletělo nahoru. "V domě. Další otázka."

Obě jsme věděly, že se mojí otázce vyhla. Ale i tak jsem pokračovala. "Co jsi viděla, když jsi mě našla?"

Mira opřela svou hlavu zpět do boxu. "Čekala jsem, kdy se na tohle zeptáš. Viděla jsem auto, jak se řítí dolů ulicí. Nevěděla jsem proč a neobtěžovala jsem se jet za ním. A potom jsem uviděla otevřené dveře a ty ses vypotácela ven z auta. Musela jsem dupnout na brzdy, abych tě nestrazila. To duhé auto zastavilo, vystoupil muž, já po něm vystřelila a on odjel."

"Co? Ty máš zbraň?" Jsem si jistá, že se mé oči rozšířily šokem. Mira obrátila oči v sloup.

"Mohla bys mluvit tišeji? Ano, mám." Mira se rozhlédla kolem a byla ráda, že je bistro téměř prázdné. Vstala, otočila se, zvedla své tílko jen o několik centimetrů, abych mohla vidět pouzdro, které viselo na spodní části zad. Černý revolver pohodlně odpočíval ve svém pouzdře. Stáhla tílko zpět dolů, sedla si na své sedadlo naproti mně a pokračovala. "Poté, co jsem zkontrolovala tvoji peněženku, jsem zkontrolovala tvoje zranění. Něco jsi mumlala a kňučela, ale spíš to byly takové pisklavé zvuky. Poté jsem tě naložila do mého auta a naložila tě do vozíku na pohotovoti."

To jsem si pamatovala. Pamatovala jsem si ji, její zářivě červené vlasy. Cítila jsem teplo její kožené bundy proti mé kůži, zatímco mě přemisťovala z auta do vozíku. A potom byla pryč.

Servírka přinesla naše nápoje, než se zase vrátila do kuchyně. Usrkávala jsem ze své skleničky, když jsem přemýšlela nad svojí další otázkou.

"Proč mi pomáháš?"

Věděla jsem, že díky mé otázce se Mira začala cítit nepohodlně. Poškrábala se na kůži v oblasti zápěstí, ani se na mě nepodívala. Napila jsem se dvěma dalšími doušky ze své coly. Už jsem nečekala žádnou odpověď, když promluvila. "Protože jsem bývala jako ty. Myška."

"Nechci, aby ses cítila, jako že jsem nějaká tvoje povinnost."

"Ale to přesně ty jsi," trvala na svém. "Nestyď se za to. Kdybych ti nechtěla pomoc, odešla bych hned potom, co jsem tě vysadila na pohotovosti."

Naštvalo mě, že jsem se stala povinností pro tuto cizinku, protože jí teď budu něco dlužit. Ale před tím, než jsem mohla něco namítnout, opět mě přerušila. "Parker, poslouchej mě. Nejsem dobrá v ..." odmlčela se. "Mluvení. Stojím v tom za hovno. Slyšela jsi mě, když jsem mluvila se svým přítelem. Když nechci mluvit, tak jednoduše zavěsím nebo odejdu. Neplýtvám slovy. Nedržím někoho za ruce, nesplétám copy nebo cokoliv, co by normální žena pro tebe udělala. Já jsem bojovnice. Umím to lépe s pěstmi než se s slovy a chci ti pomoct. Protože jsem byla tam co ty, ale někdo mě zvedl a naučil mě bojovat. Ty jsi také bojovnice. Viděla jsem to na tom chodníku, když jsi byla pokrytá krví, která nebyla všechna jenom tvoje." Zhluboka se napila limonády, neobtěžovala se použít brčko. "Musím nad tím ještě přemýšlet," začala. "Ale ty jsi sama a není nic hozšího než být sám."

Trochu mě to zabolelo, ale měla pravdu. Asi jsem byla průhlednější než jsem si myslela.

"Vykráčela jsi z nemocnice samotná. Nikomu jsi nezavolala, aby tě přijel zachránit. Jenže já tu nejsem, abych tě zachraňovala, jsem tu abych tě napravila."

Potom už dorazilo naše jídlo a ani jedna z nás už nepromluvila. Jak se ukázalo, cheeseburger s extra sýrem bylo přesně to, co jsem potřebovala.