TBZ - 1. kapitola

Překlad: Lucie

Jednoduchá textovka mi změnila celý život.

Neznámý: Tady Jacobův přítel, Everett. Říkal, že bychom se měli setkat.

Deset slov. Dvě věty. A přesto, to byl začátek celého mého života, jak jsem ho znala, ale nevěděla jsem to, když jsem poprvé četla ta slova.

Také to bylo špatné číslo. Ale to jsem mu neřekla, záhadnému Everettovi. Moje kamarádky, nebo spíše spolubydlící, mě právě nechali samotnou, tak sedím ve svém bytě, mám na sobě o tři velikosti větší mikinu a špinavé yoga kalhoty. Obličej zcela bez make-upu, vlasy svázané v drdolu. Jednoduše styl, který nikdy nebude součastí módních časopisů.

Najednou dostávám novou možnost, jak strávit noc. Za normálních okolností se moje noci sestávaly z těch stejných věcí. Knihy, koukání na lidi z balkónu, studium nebo práce v restauraci. Nikdy jsem nikam nechodila na páteční a sobotní noci. Pravděpodobně, protože jsem nudná. Svoje směny jsem obvykle odpracovala na snídaně nebo brzké obědy, kdy zákaznicí byli tak přešlí z propařené noci, že se neobtěžovali s jakoukoliv konverzací, čemuž jsem dávala přednost. Mnohem méně koukali na mou jizvy, které se mi táhly přes obličej a přes ruku. Moje jizvy nebyly něco, o čem bych si chtěla povídat nad roznášením vajíček a kávy.

Ale textovka od cizince není něco, co se stává každý den. Nebo nějaký jiný den, opravdu. Jediní lidé, kteří mi psali, byly moje spolubydlící a to bylo jen tehdy, když potřebovaly, abych vyzvedla jejich opilé zadky. Když dnes vycházely ze dveří, Jasmine mi řekla, že počítá s tím, že je vyzvednu. A proč by se mnou neměly počítat? Já byla spolehlivá. Nechodila jsem na párty. Strávím mnohem více času v bytě než mimo něj a nikdy si nic neplánuji. Je pravda, že Jasmine využívá mého nedostatku pro společenský život a já ji nechávám. Dnes večer, když mi poslala svůj neupřímý vzdušný polibek, když odcházela, mě naštvalo. Což je pro mě něco nového. Sotva jsem kdy pocítila něco víc než strach nebo jemnou rozmrzelost.

Tak jsem vzala telefon do ruky, přejela palcem přes slova na obrazovce a rozhodla se. Chci být bezstarostná.

Já: Jasně. Kde? Kdy?

Odeslala jsem odpověď, než jsem si to mohla rozmyslet.

Bylo to nebezpečné chování. Zejména pro jednadvacetiletou dívku, která vždycky hraje na jistotu. Nikdy jsem neporušila zákaz vycházení, nikdy jsem nepropašovala kluka do svého pokoje, nikdy jsem nepřekročila hranici. Nikdy jsem nebyla rebel. Dokud jsem spadala pod stát, mé chování bylo vždy velmi puritánské. Když mi bylo osmnáct všechny mé zábrany byly pryč. A pak jsem byla napadena uprosřed opustěného parkoviště, díky čemuž jsem zalezla do své díry plné lhostejnosti.

Což je pravděpodobně důvod, proč mě moje spolubyblící využivájí, abych je vyzvedávala z jakehokoliv otvoru ve zdi, z kterého zrovna potřebují zachránit. Neměla jsem žádný život. Nic jsem nedělala. Neměla jsem plány a rozhodně ne takové, které zahrnovali seznamení se s cizinci z pouhého rozmaru. Chodila jsem na hodiny antropologie. Pracovala jsem. Schovávala jsem se ve svém pokoji.

Poklepala jsem prsty na stole. Čekala jsem na odpověď - a pak mě napadlo, jestli žije někde tady poblíž. Můj nově nalezený smysl pro spontánnost by mohl být jen krátkodobý. Záleží na jeho odpovědi.

Nemusela jsem nad tím přemýšlet dlouho.

Everett: V Bricku. V Devět?

Rychle jsem přivedla svůj notebook k životu a vygooglila Brick. Pocítila jsem úlevu, když jsem uviděla, že se nachází pouze čtyři bloky od mého bytu. Nemusela jsem ani řídit. Mohla bych běžet domů, kdybych chtěla. Vždycky ohledně všeho myslím prakticky. Praktičnost: zabiják snů a zábavy. Byla jsem prakticky ten nejcennější zabiják.

Já: Uvidíme se tam.

Vstala jsem a protáhla se, zatímco jsem se šla podívat do svého jednotvárného šatníku. Doufala jsem, že najdu inspiraci. Zatím, co jsem mířila ke svému šatníku se mobil rozvibroval na stole.

Everett: Co Budeš mít na sobě?

Podívala jsem se na svůj současný outfit. Takhle by to nešlo. Kousala jsem se do prstu, zatímco jsem přemýšlela. Inspirace mě najednou osvítila a prsty mi začaly létat přes klávesnici na obrazovce.

Já: Dívej se po dívce, co tam nepatří.

Jeho odpověď přišla rychle a zdál se přívětivější než z předchozích textovek.

Everett: Už se nemůžu dočkat až tě poznám.

Mohla jsem se nad tím pousmát. Ale to jsem neudělala. Nikdy jsem se nesmála.

Přetáhla jsem si mikinu před hlavu, yoga kalhoty ji hned následovaly. Přešla jsem přes chodbu a zamířila do Jasminina pokoje. Neměly jsme jasná pravidla o sdílení oblečení, pravděpodobně protože Jasmine věděla, že nikdy nenastane příležitost, abych si oblékla něco jiného než moje fádní oblečení. Otevřela jsem dveře od jejího šatníku a poodstoupila. Obdivovala jsem nepřeberné množství oblečení, které mě přivítalo. Před čtyřmi lety jsem se oblékala velmi podobně. Méně látky, více kůže. Rukou jsem touženě přejela přes oblečení. Podívala jsem se na svou levou paži a stáhla si zpět, jako by mě zradila. Jizva, která se táhla od lokte až k palci, byla připomínkou toho, proč už jsem nebyla jako Jasmine.

Popadla jsem růžové šaty bez ramínek. Viděla jsem je na Jasmine jen jednou. Byly na tělo, s flitry přes sukni, což připomínalo šupiny mořské panny. Vzpomněla jsem si, že Jasmine má ráda velké dekolty, aby vynikl její hrudník. Naštěstí, o mě nemohl nikdo říct, že mám bujné poprsí.

Běžela jsem do svého pokoje, jako by mě někdo honil, vklouzla jsem do šatů, jakmile jsem přišla do svého pokoje. Pod tyhle šaty jsem si podprsenku vzít nemohla, ale na tom nezáleželo. Neměla jsem ve svém pokoji velké zrdcadlo, protože jsem ho nikdy nepotřebovala, tak jsem se přes chodbu vydala do pokoje své druhé spolubydlicí. Carly byla na mě mnohem milejší než Jasmine. Ale trávila většinu nocí po místních barech s Jasmine, takže jsem často zůstávala sama. Což mi stejně nevadilo. Ve skutečnosti, jsem se vyžívala v osamělosti. Carly se mnou mohla zacházet stejně jako Jasmine a mě by to bylo jedno. Protivná nebo milá, pro mě v tom nebyl žádný rozdíl. Někdy byla Carlyina milost stejně otravná, jako Jasminina protivnost.

Přešla jsem k zrdcadlu, které se nacházelo na dveřích šatníku, a prohlédla jsem se. Světle růžové šaty vypadaly pěkně v kontrastu s mojí sněhobílou pokožkou. Mé oči cestovaly po mém těle, dokud se nezastavily na obličeji. Potřebuju udělal něco s tím drdolem, co mám na hlavě. A možná bych mohla přidat i make-up.

Popadla jsem Carlyin make-up a ztmavila jsem své světle modré oči pomocí očních stínů. Rozmazala jsem si je kolem očí, abych vytvořila kouřový efekt. Připomnělo mi to můj první rok po odchodu z pěstounské péče, když jsem opouštěla ložnici s obličejem plným make-upu. Zahnala jsem tuto vzpomínku pryč a nanesla nějaký korektor přes jizvu, která se táhla přes mou levou lícní kost. Táhla se od koutku úst, přes celou tvář až do vlasů.Předtím než se můj mozek ponoří do černé díry mé paměti, vytáhla jsem ruku a obrátila svůj obličej, abych si lépe prohlédla jizvu a tváři. Korektor alespoň trochu zakryl nedostatky na mém obličeji.

Poté jsem šla do koupelny rozčesat si vlasy. Drdol dodal mým dlouhým hnědým vlasům trochu ma objemu, konečky se mi trochu kroutily. Nosila jsem ho dole uprostřed, nechala jsem ho tak jen tak viset bez dalšího úsilí. Když jsem odcházela z bytu, bylo skoro devět, a já věděla, že si budu muset pospíšit.

Zvuk smíchu mě udeřil, když jsem vběhla na chodník a rozhlédla se kolem sebe. Na okamžik se vkradl do mé mysly pocit strachu. Co to dělám? Já tohle nedělám. Nikdy neopouštím byt v noci, pokud nevyzvedávám své spolubydlící. A rozhodně nikam v noci nechodím. Už ne. Moje ruka pevně svírala kabelku, kterou jsem měla přehozenou přes rameno. Sbalila jsem si s sebou peněženku, občanku, kreditku, lesk na rty a nůž. Poté, co jsem se před čtyřmi roky objevila na té špatné straně, věděla jsem, jak hluboko se může řezat.

Rychle jsem šla po chodníku, vděčná, že byl plný lidí, kteří vycházeli z baru a kouřili. Patnáct cizinců je lepší než jeden.

O pár minut později jsem se zastavila přímo před Brickem. Nebo předtím, co jsem považovala za Brick. Jistě, neonový nápis nad kovovými dveřmi uváděl tohle jméno, ale ta budova nevypadala zrovna obyvatelně. Byl to jen beton a ocel. Ale v tuhle chvíli jsem byla odhodlaná a neměla jsem žádnou touhu to otočit. Vytáhla jsem svůj telefon z kabelky a podívala se na čas. 8:59. Málem jsem si zatleskala nad mou přesností, ale potom jsem si uvědomila, že by se slušelo ukázat se o trochu později.

Vyhazovač mě legitimoval, než mě pustil do baru. Byla to jedna dlouhá místnost. Rovná. Dlouhý, černě lakovaný bar se leskl pod tlumeným červeným světlem po celé délce místnosti. Na opačné straně se táhlo několik hospodských stolů. Bylo tu ticho. Jediný zvuk přicházel od barmanů, kteří vedli konverzaci. Postoupila jsem trochu víc do baru a slyšela jsem melodické tóny připomínající blues, které se ozývaly z reproduktorů nad barem.

Vzpomněla jsem si, proč tu jsem, a mé oči začaly cestovat po té hrstce párů, které seděly u hospodských stolů, a vyvodila jsem, že nikdo z nich nebyl ten, koho jsem hledala. Přesunula jsem svou pozornost k baru, kde sedělo osamoceně několik lidí.

Byl tam jeden starší muž, který vypadal, že na chvíli usne hlubokým spánkem. Ten byl ke mně nejblíže. Bezpečně jsem vyvodila, že to není Everett. Všimla jsem si dvou muží v oblecích a přimhouřila oči, ale zase jsem je otevřela, když kolem mě prošla žena, která se k nim vplížila zezadu a přisedla si mezi ně. Kdybych neměla jiný důvod, proč tu jsem, velmi by mě zajímalo, jak to mezi nimi dopadne.

Viděla jsem několik osamělých opozdilců a jeden pár žen ve středním věku, než mé oči přistály na něm. Málem jsem ho přehlédla, jak měl svěšenou hlavu, zatímco si hrál se zapalovačem. Seděl až na opačném konci baru, sám, ve druhé ruce svíral skleničku s jantarovou tekutinou. Vlasy měl černé jako inkoust, husté a dlouhé. Mohla jsem vidět strniště na jeho tváři, vypadalo to spíš, jako by se neholil několik dní, než že by si pěstoval vousy. Jeho obličej nebyl pořádně vidět přes slabé osvětlení, tak jsem se pomalu vydala jeho směrem.

Jak jsem se blížila, všimla jsem si jeho oblečení. Černé džíny, černý pásek, černá košile. Přes opěradlo židle byla přehozena černá kožená bunda. Muž v černém.

Sedla jsem si vedle muže v černém a položila si kabelku nahoru na bar. Barman přišel ke mně, tak jsem se na něj podívala, přesto jsem na sobě cítila pohled muže vedle mě. Pomocí periferního vidění jsem zahlédla muže v černém, jak očima sjel dolů po mém těle a já odolala nutkání se ošít na své židli.

“Co si dáte?” Zeptal se barman, zatímco si opřel ruce o bar naproti mě.

Zvedla jsem hlavu a podívala se za muže v černém na láhve, které lemovaly stěnu. “Gin s tonikem,prosím. Limetku navíc.”

Barman přikývl a odešel. Položila jsem svůj telefon na bar, vzala svoji kabelku a vyndala z ní kreditku. Potom se můj pohled stočil na muže vedle mě.

První věc, které jsem si všimla, byly jeho jasné oči. Moje modré oči zářily, ale ty jeho byly až mrazivé, modrozelené. Vypadaly nepřirozené s jeho černými vlasy a hustým černým obočím. Nakrčil čelo předtím než naklonil hlavu. “Sarah?” Zeptal se opatrně.

Barman se vrátil s mým ginem s tonikem a já mu podala svoji kreditku. “Chcete začít... Parker?” Zeptal se barman a přečetl mé jméno z karty.

Otočila jsem se k němu a přikývla. “Prosím.”

“Myslím, že to je odpověď na mou otázku.” Ozval se hlas vedle mě.

Otočila jsem hlavu jeho směrem. “Ano?” Zeptala jsem se chladně.

“Na někoho čekám,” vysvětlil mi a kroužil roztržitě s kapalinou kolem skla.

“Někoho jménem Sarah?” Zeptala jsem se a otočila se přímo před sebe.

“Ano.” Cítila jsem, jak si mě jeho oči znovu prohlížejí. Zrovna se musel dívat na levou stranu mého profilu, která ukazovala mou jizvu, ale nezdálo se, že by tím byl znechucený.

Obrátila jsem svou tvář k jeho a zadívala se na něj, přímo do jeho očí. Jeho oči neuhnuly ani na vteřinu.  Cítila jsem, jak se ve mně něco pohnulo, rychle jsem překvapením zamrkala. Nedokázala jsem to pojmenovat. To mě polekalo. Nebyl to strach ani rozmrzelost - jediné emoce, které jsem cítila. Tušila jsem, že je to přitažlivost. Když svou hlavu trochu naklonil, moje podezření se potvrdilo. Touha. Bylo něco v tom, jak se na mě díval. Když promluvil, přilákalo to mou pozornost. Nepotřebovala jsem toužit po neznémém cizinci.

Muž vedle mě byl hezký, takovým tím drsným způsobem. O jeho tváři nemohl nikdo říct, že je hezká nebo jemná. Slabé vrásky kolem úst naznačovaly, že ví, jak se usmívat, ale nedělal to příliš často.

Jediná čára na mém obličeji byl řez od nože.

Nakonec jsem se přinutila svaly v obličeji uvolnit. Byl velmi přitažlivý a ve všech budoucích životech bych mohla flirtovat jen s ním. Ale teď je to jiné. Studovala jsem ostatní lidi tím, že jsem je pozorovala žít jejich životy. Tak jsem žila ten svůj - díky studování, ne přes zkušenosti.

Usrkávala jsem svoje pití a rozhlížela jsem se kolem. “Myslím, že tu ještě není.”

Povzdechl si a netrpělivě si zajel rukou do vlasů. “Myslím, že ne.” Podíval se ke vchodu a dopil zbytek svého drinku. Zdálo se, že je trochu neposedný. Možná nezvózní? Sledovala jsem, jak si hraje v ruce se skleničkou. Druhou rukou opakovaně rozsvěcel zapalovač.  Klik. Klik. Klik. Moje hrdlo začalo vysychat, za což jsem se musela v duchu pokárat.

Vrátila jsem se ke svému pití. Barman položil několik plátku limetky na ubrousek vedle mého drinku. Přenesla jsem si jeden plátek až k mým rtům, vložila  mezi zuby a táhnutím od šlupky jsem ovoce snědla.

Když jsem pokládala třetí šlupku na ubrousek, muž v černém, jak jsem odvodila, Everett, se na mě podíval. “Vy to opravdu jíte?”

Přikývla jsem a polkla. Olízla jsem si rty a neušlo mi, že jeho oči sledují pohyb mého jazyka.

Když jsem nic neřekla, sledoval mě jíst i čtvrtý plátek. Natočil své tělo ještě více na mě a nevěřícně mě sledoval. “Není to... kyselé?” Zeptal se. Vypadal, že chce vtipkovat.

“Ano.” Pokrčila jsem rameny. “A co?”

Jedla jsem už pátý kousek, zatímco mě okouzleně sledoval. Cítila jsem se nesvá pod jeho drobnohledem. To já obvykle pozorovala. Mě nikdo nikdy nevěnoval pozornost.

Když jsem dojedla šestý, barman přinesl další ubrousek s plátky limetky a položil ho vedle mého téměř plného nápoje. “Děkuji.” Řekla jsem bez úsměvu. Jen málokdy jsem se smála. Nebyla jsem si jistá, jak to udělat, aby to vypadalo skutečně. Nebyla jsem deprimovaná. Jen jsem nebyla emocionální.

“Je neslušné takhle zírat, abyste veděl,” řekla jsem věcně Everettovi a pustila jsem se do nových plátků.

Zavrtěl hlavou. “NIkdy jsem netvrdil něco jiného. A ještě nikdy jsem nikoho neviděl jíst limetky jako ostatní jedí jablka.”

Svraštila jsem čelo. “Ani já ne. Zejména proto, že slupka od jablka není tak tlustá jako slupka u limetky.” Umístila jsem slupku na ubrousek a podívala jsem se na něj. “A kromě toho, jablka jsou nechutná.”  Nedávala jsem na sobě znát žádné pocity, během toho, co jsem mluvila, díky čemuž jsem zněla monotónně. Otočila jsem se a znovu jsem se na něj podívala, moje oči sledovaly jeho tvář. Pod jeho jasnýma očima byly tmavé kruhy, takže jeho ledové modré oči vypadaly ještě světlejší.  Bylo zřejmé, že je unavený. A něco na tom mě přitahovalo. Líbilo se mi vidět jeho nedostatky. Líbilo se mi, že v jeho tváři bylo vidět vyčerpání.

Zavrtěl hlavou jako by byl v transu a obrátil se ke svému telefonu. Zdál se rozrušený.

“Sarah má zpoždění?” Zeptala jsem se. Cítila jsem škubnutí v koutku a zvedla jsem ruku, abych se ho dotkla. Jsem si jistá, že se v mých očích zračilo překvapení. Tahle situace byla zábavná. Jen jsem nečekala, že můj obličej bude takhle reagovat.

Everett vydechl a pozvedl sklenici na barmana. Univerzální gesto pro doplnění. Zatímco mu barman dolil skleničku, Everettovy prsty létaly přes obrazovku, než položil telefon na bar.

Nervózně jsem si zkousla ret. O vteřinu později začal můj telefon vibrovat na baru. Jediný zvuk, který protrhl ticho mezi námi. Sledovala jsem Everetta, jak si přikládá svou skleničku k ústům, a přitom se dívá na můj telefon. Ten se rozzářil z oznámení o nově příchozí zprávě. Pozvedl své obočí a napil se svého drinku.

Poklidně jsem vzala svůj vlastní drink a opatrně jsem ho položila na ubrousek, kterému jsem vyhladila rohy, než jsem zvedla svůj telefon. “Omluvte mě,” řekla jsem a otočila jsem se od něj.

Everett: Stále ještě přijdeš?

Cítila jsem na sobě Everettovy oči, tak jsem odpověděla rychle. Jeho pozornost mi byla nepříjemná.

Já: Já jsem tady. Ahoj.

To bylo vše s čím jsem mohla přijít.

Otočila jsem se zpět, položila jsem telefon zpět na bar a vzala si další plátek limetky, když jeho telefon oznámil nově příchozí textovku.

Everett se na ní podíval a pak vzhlédl na mě. “Ty nejsi Sarah, že?”

“Ne.” Tentokrát jsem se ošila na své židli. Teď jsem nevěděla, jak z toho ven.

“Jmenovala ses někdy Sarah?”

Na to jsem musela zvednout obočí. “Ne.” Co to bylo za otázku?

“Já jsem...” začal a zajel si rukou do vlasů. “Zmatený. Ano, zmatený. Čekal jsem Sarah.”

“No,” řekla jsem a upila doušek ze svého nápoje. “Místo toho jsi dostal Parker.”

“To je vtip? Jacob mi řekl, že mi dává číslo na Sarah.”

“Kdo je Jacob?” Zeptala jsem se nonšalantně.

To je poprvé, co jsem viděla záblesk bílé, když se jeho rty protáhly. “Ty nejsi Jacobova kamarádka, že ne?”

Znovu jsem se napila svého drinku a položila ho zpět na ubrousek. “Pravděpodobně ne.” Já nemám přátele, dodala jsem si pro sebe.

“Napsal jsem si špatné číslo?” Zeptal se a opřel se, aby se na mě lépe podíval.

“Jestli jsi čekal Sarah, Jacobovu kamarádku, když jsi posílal tu zprávu, potom ano, moje číslo bylo špatné číslo.” Řekla jsem s mírným sarkasmem, přestože jsem se snažila držet své lhostejnosti, jak jsem původně zamýšlela.

“Tak proč jsi něco neřekla, když jsem ve své první zprávě napsal ´Tady Jacobův přítel, Everett´?”

Pokrčila jsem rameny a spolkla jsem další limetku. “Myslela jsem si, že tvého kamaráda Jacoba všichni znají, tak se předpokládá, že ho znám i já.” Byla to lež, ale znělo to vtipně.

Everett se napil svého drinku. V okamžiku, co polkl, se zasmál, jen krátce. “A ty ses rozhodla přijít? Aby ses se mnou seznámila? Mohl jsem být pomatený seriový vrah, co ty víš.”

Viditelně jsem se otřásla. Moje ruka málem upustila limetkovou slupku, kterou jsem akorát vytahovala z úst, moje hrdlo se sevřelo a polykané ovoce se mi téměř vrátilo zpět nahoru. Vím, že se mi spustil alarm ohledně toho, co řekl, nebyl to strach ohledně toho, že by jím opravdu mohl být. Sérioví vrazi se neoblékají do černé a nepijí whiskey v bluesových barech. Číhají ukrytí v zákoutích, v temnotě, aby nikdo nevěděl o jejich existenci.

Věděla jsem, že moji reakci na jeho poznámku zaregistroval, protože se zdálo, že se cítí nepříjemně. Snažila jsem se prolomit to napětí mezi námi.

“Nudila jsem se,” vyhrkla jsem.

“Řekni to ještě jednou?”

Upila jsem ze svého nápoje, nechala jsem, aby gin zchladil moje nervy, které se rozhořely, než jsem polkla. “Přišla jsem sem, protože jsem se nudila.” Položila jsem drink zpátky a otočila jsem se na něj. “A na tom se nic nezměnilo.”

Sledovala jsem Everetta, jak to zpracovává.Znělo to ode mě jízlivě, ale díky své osamělosti jsem neměla sociální cítění. Slova by mohla pokousat. Když jsem mluvila s cizíma lidma, chtěla jsem, aby moje slova měla tesáky.

Napil se své whiskey, jeho oči byly ostražité. Nedokázala jsem v něm číst tak snadno jako v ostatních lidech, a to mě štvalo. Seděli jsme tady na konci baru, dívali se jeden druhému do očí, jak jsme přemýšleli, co říct.

Postavil sklenku na bar a palcem si přejel přes horní ret. Jeho pohled ani na chvíli nezaváhal, nikdy nesklouzl z toho mého. Moji mysl zaplavily myšlenky. Nemohla jsem utišil ani jednu z nich.

“Proč jsi opravdu přišla?” Zeptal se sotva šeptem. Něco muselo být na tom, jak to řekl, protože moje nohy chtěly začít poskakovat. Chtěla jsem to slyšet ještě jednou.

“Co jsi říkal?” Zeptala jsem se a naklonila se blíž. Prostor mezi námi zcela vymizel, když o vteřinu později položil svou ruku na opěradlo mé židle a naklonil se blíž. Tak blízko, že jsem cítila jeho rty na mém uchu. Cítila jsem neovladatelnou potřebu překřížit si nohy. Můj dech se zpomalil, moje tepová frekvence se zvedla a já si nemohla pomoc, ale příval touhy projel mým tělem.

“Řekl jsem,” začal, jeho dech byl teplý od whiskey, “proč jsi opravdu přišla?”

Cítila jsem se v pasti. Pohltil mě a jeho hlas... Proč jsem se třásla? Bez rozmýšlení jsem vstala, popadla kabelku a telefon a vyrazila ke dveřím.

Běžela jsem po chodníku. Moje podpadky klapaly na opotřebovaném betonu. Několikrát jsem málem upadla, když jsem slepě běžela až do mého bytu. Ignorovala jsem kočičí mňoukání. Vstoupila jsem do ulice, abych se vyhla skupinkám kuřáků, kteří stáli na chodníku pod pouličními lampami. Kouř zavanul až ke mně a já se rozpomněla na část, kterou jsem potlačila. Kouř měl pro mě uklidňující vůni, ale pokaždé, když jsem ho cítila, jsem se přenesla zpět do svého těla ležícího na asfaltu, hlas mě vyzýval, abych se probudila.

Říkali mi, že vůně je nejsilnější smysl, který se vztahuje k paměti, a já tomu věřila. Snažilo se to vylovil vzpomínky, které jsem se snažila ignorovat.

Jakmile jsem vstoupila do bytu a zabouchla dveře, jsem se pozvracela do kuchyňského dřezu.