SD - 9. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 27 týdnů, 2 dny

Od toho soudu se máma zlepšuje.

Nevím, jestli zlepšovat je ten správný výraz. Musela být silná tak dlouho jen kvůli mně, a teď, když jsem zpátky, zase se na mě upíná, a mně to nevadí, je to pro nás norma, ale občas si nemůžu pomoct a cítím se jako hůl místo dcery, ale pak se za ty myšlenky cítím vinná a uvařím jí večeři a přinesu jí čaj a řeknu jí místo toho, že to bude fajn. Láska je jen pro někoho. Jestli jsem se něco naučila od tety Beth, tak to, že rodina znamená být tu, když není nikdo jiný.

Máma chodí na dvakrát vyšší počet sezení u psychiatra, ale vypadá to, že to zabírá. Někdy potkám Avery v kanceláři, a ona mě obdaří úšklebkem, než vypluje ze dveří. Poslední dobou je trošku větší mrcha a to znamená, že je šťastnější a to znamená, že s ní Sofie nejspíš znovu mluví. Avery je v podstatě její jo-jo a Sofie jí tahá tam a zpět pro svou zábavu. Ale to nemůžete Avery říct. V Averyných očích není Sofie schopná žádné špatnosti. Je mi jí líto. Lituju jí. A lítost není zdravá, ale po všem, co mi Avery provedla, Kayle, Jackovi a Sofii a Wrenovi, nemůžu se donutit cítit vůči ní něco lepšího. A je to ode mě hnusné a není to moc ve stylu Isis Blakové.

Měním se. Stará Isis by se snažila mnohem víc zase skamarádit s Avery i přes všechny ty sračky. Stará Isis by sloužila s úsměvem a přijala všechny rány.

Stávám se špatnější. Nakonec jsem já ten zloduch. Drak chrlící oheň. Takže to vlastně dává smysl.

Nemocnice je tichá. Jako v hrobě. Až na to, že lidi se tu extrémně snaží, aby v hrobě nebyli. Fakt hodně. Aspoň za 4 kapačky morfia a dva podnosy s mizerným nemocničním jídlem hodně.

To, že jsem zpátky, mi přivádí pocit klaustrofobie – zápach dezinfekce, lidé v dlouhých hábitech ploužící se jako duchové z pokoje do pokoje, sestry a internisti všichni zírají a snaží se rozhodnout, kam patřím v jejich mini-ekosystému uzdravování. Naomi nemá službu, za což jsem vděčná. Nechci, aby se to zamotalo ještě víc.

Komu to chci nalhávat, vlastně chci, aby to bylo hnusný. Vynést ten nejlepší hnus.

Strčím hlavu do dětského oddělení alespoň na vteřinku, když strážný odejde na WC. Mira a James nadšeně mávají a já mrknu a za dveře odložím plastový pytel s dárky. Přispěchají ve svých malých pyžamech s obrázky kreslených postaviček a s obrovskými úsměvy.

„Mira říkala, že se nikdy nevrátíš!“

„Neříkala!“ vyplázne Mira jazyk na Jamese.

Zasměju se a pocuchám je ve vlasech. „Nemůžu zůstat dýl, ale vrátím se někdy během dne ještě tento týden, jo? Pro teď si jen otevřete dárky. Ale neříkejte Naomi, odkud je máte. Jen řekněte, že jsou od... uh, Ježíše. Ne, že bych byla Ježíš. Uh.“

Nadšeně přikyvují a Mira mě obejme kolem krku tak pevně, až se mi zdá, že se snaží se mnou spojit na buněčné úrovni. Zvládnu vypáčit její prsty od sebe a vyplížit se ven akorát, když strážný obchází roh. Za mnou se ozývá zvuk trhaného papíru a vřískání. Udělala jsem pár zárodků šťastnými. To mě vůbec nedělá trapně sentimentální a šťastnou vnitřně ani v nejmenším, protože-

Přede mnou jsou otevřené dveře k Sofii. Je tam šero, obvyklé vázy s květinami lemují její okno. Pod pokrývkou jsou vidět její nohy.

Stojím tu a připadá mi to jako roky. A tak se zhluboka nadechnu a vejdu dovnitř.

Nespí, jak jsem doufala. Vlastně je až moc vzhůru, modré oči na mě zírají zpoza romantického příběhu. Tenhle má na obálce rytíře a velmi ztraceně vypadající prsatou dámu.

„Čus!“ usměju se.

„Myslela jsem, že jsem ti řekla, ať mě necháš na pokoji.“

„No, jo, já nikdy nebyla moc dobrá v následování rozkazů. Nebo respektování cizích přání. Nebo v čemkoli jiném, v podstatě. Takže tady jsem. Dělám... věci.“

Hodí po mně ostrým pohledem. „Jsi otravná.“

„To, má drahá, není nic nového!“ posadím se na konec její postele. Vlastně je to už starověká záležitost. Egypťani předpověděli můj příchod. Teda nejvíc vyprávěli historky, jak si to Isis rozdávala se svým bráchou. Incest byl tehdy velká věc. Takže nepřežila třicítku.“

Sofie se ani neusměje, oči má pevné a tvrdé jako modro-černý křesací kámen.

Nedá se to splést. Ať jsme měly kdysi jakkoli slabé přátelství, bylo nakaženo našimi vzájemnými nejistotami. Jedná se mnou jako jednávala s Avery, a je to tak chladné a tiché a tak plné opovržení, že můj žaludek se chvěje projevy žaludeční nevolnosti. Sofiina přítomnost byla vždycky klidná a jemná, ale tíživá, a já její váhu cítím teď víc než kdy jindy.

„Poznala jsem Tallie,“ řeknu. Na půl sekundy je ticho, a pak Sofie pomalu odloží svou knihu. To ticho nemůžu vystát. „Našla jsem jí. A je mi to líto. Mrzí mě, že jsem slídila. Je mi líto, že jí objevila. Je mi jasné, žes nechtěla, aby kolem čmuchalo moc lidí. Mrzí mě to. Hlavně mě mrzí, že se ti to stalo-“

„Co se mi stalo?“ vstoupí do toho divoce Sofie. „Prosím tě, řekni mi přesně, co se mi stalo, když se zdá, že už toho víš tolik.“

„Whoa, počkej, tak jsem to nemyslela-“

„Tak proč se omlouváš? Myslíš, že se to tím nějak zlepší? Myslíš, že to nějak pomůže? Slova nepomůžou. Nikdy nepomohla. A pomáhají ještě míň, když vycházejí z tvé pusy.“

Pevně semknu rty. Sofie kouká.

„Nepotřebuju tvou lítost. Tos mi přeci přišla dát nebo ne? Nebo mi snad vyhrožuješ tím, že to teď víš?“

„Ne – Sofie, to bych ne-“

„Ale udělala. Protože přemýšlíš jako já. A to bych udělala já.“

A přesně tehdy z ničeho nic se vzedme všechna má zlost a zablokuje mi hrdlo.

„Já. Nejsem. Jako. Ty!“

Má pěst prosviští a náhodou srazí dolů vázu. Roztříští se a lesknoucí se střepy se rozletí po zemi. Sofiin zlostný pohled se přelije do úsměvu.

„Už bylo na čase, aby ses na mě naštvala! Věděla jsem, že nejsi tak kýčovitě hezoučká a milá, jak ze sebe děláš.“

„Dost už s těmi urážkami! Proč to děláš? Proč se ke mně chováš tak strašlivě nasraně?“

Přestane se usmívat, oči jí tvrdnou jako olovo.

„Protože ty máš všechno. Jsi zdravá. Máš rodinu. Máš přátele. A přesto, že to všechno máš, pořád chceš tu poslední věc, co mi zbyla. Prahla jsi po ní. Snažila ses mi jí sebrat.“

„Nesnažila-“

„Ale snažila. Pořád jsi tlačila. Potkala jsi ho a zkoušela jsi všechno, abys získala jeho pozornost, a když jsi jí získala a dozvěděla ses o mně, dál jsi tlačila. Zůstávala jsi v jeho životě. Chtěla jsi ho. Pořád chceš. A z toho se mi dělá zle-“

Vlepím jí facku. Sofiina tvář se přetočí na stranu, její oči se naplní naprostým šokem a bolestí, když se na mě zase podívá, tvář má červenou.

„Nikdy jsem Jacka neměla ráda a nikdy mít nebudu. Takže přestaň. Přestaň být taková mrcha. Vzdej se vší té bezúčelné nenávisti.“

Zůstává klidná, zírá na mě, a já sleduju, jak se jí oči pomalu zaplavují slzami.

„Nemůžu,“ šeptá. „Já nemůžu.“

Rukama si zakrývá obličej a začíná vzlykat. Nedotýkám se jí. Chci, chci jí obejmout a říkat jí Sof a držet jí za ruku, jako ona držela mě, když jsem brečela kvůli mámě a Leovi a tomu, co se stalo. Ale ona mě nenávidí. Mýlila jsem se. Jack může být špatný princ a špatný princ ubližuje, ale drak ubližuje víc.

Já jsem ten padouch.

A tím, že mluvím o Tallie, že jsem našla Tallie, tím chrlím oheň na celou vesnici a spaluju všechny v ní na škvarek. Sofii. A Jacka. A Wrena a Avery. Není to má křehká noční můra, ale stejně se do ní připisuju, protože si myslím, že bych snad mohla co, pomoct? Věci napravit? Nic věci nenapraví. Nic nevrátí, co se stalo tu noc v lesích, ať budu kopat sebevíc nebo ať se sebevíc budu snažit je nutit o tom mluvit. Jsem hloupá, že jsem si vůbec myslela, že bych mohla věci zlepšit.

A pak z ničeho nic. Sofie sáhne pro mou ruku a přitáhne si ji k srdci.

„Chci Tallie zpátky,“ brečí a andělskou tvář má oteklou. „Prosím. Jen mi ji vrať.“

Sevřu svou ruku a přikývnu.

„Vrátím.“

***

Dva týdny po nálezu toho těla se konečně rozhodneme o tom mluvit.

Kayla se tomu snažila ve škole vyhýbat. Snažila jsem se to vytáhnout u oběda, o přestávce, ale ona o tom odmítala mluvit. Až do teď. Jako by si potřebovala dobít baterku, překonat svůj vlastní šok, než mohla čelit té realitě.

Říká tomu dítě od jezera. Neviděla to jméno na náramku a já jí to neřekla. Hlavně kvůli tomu, že nabere barvu tisíc let staré rýže, když vytáhnu jezerní dítě. Kdyby s tím byla spojená jména, mohla by na místě vybuchnout zármutkem. Myslím, že to by to mělo být. Zármutek. Nebo možná šok. Nebo možná případ prodlouženého průjmu. Nebo jí vychovali v příměstské Americe a složité věci jako nechtěná těhotenství a kostry byly z jejího života odstraněny. Ale i přes to jsem jí řekla, že to není Averyno dítě, čehož se obávala a brečela kvůli tomu v lese. Je Sofiino. Ale to jí jen víc zmate.

„Jak víš, že Sofie měla-“

„Prostě to vím. Ptala se Wrena, proč poslední dobou nenavštěvoval Tallie. Všichni o tom hrobu musí vědět. Bože, žádný div, že o tom všichni drží klapačky.“

„Počkej, ale co se stalo tehdy v noci?“ Kayla chroupá okurku a každý kluk v okruhu 15 m uchváceně zírá. „Tu noc na nižší střední? To tehdy – tehdy přišla o to dítě? Nebo předtím?“

„Avery říkala, že najala pár chlápků, aby jí něco provedli, a Wren řekl, že Jack je zahnal. Co když potratila ze šoku? Co když jí jeden z nich prudce odstrčil a ona těžce narazila, a potratila přímo v lesích? A to je rozrušilo do jejich dnešního bláznivě podivného mlčení.“

Co když tu noc museli pohřbít víc než jedno tělo? Ten obrázek z emailu vidím živě před sebou, je to jako posraná slepá skvrna, kterou získáte, když příliš dlouho zíráte do slunce. Ale je tu i jiná skvrna, která mi pevně utkvěla v paměti. Kayla to vysloví první.

„Když Sofie a Jack spolu tehdy randili...“

Můj žaludek se zkroutí. Kayliny oči se rozšíří.

„...znamená to, že-“

„Vy dvě vypadáte příliš vážně na 11:30 hod.“ Wren vklouzne na místo u Kayly s úsměvem na tváři. Kayla si odkašle a uhladí si vlasy.

„Um. Jo! My jsme jen, um, mluvily o plesu! Maturitní ples nám připadá jako zklamání po tom studentském, myslím.“

„No je to naposledy, co budeme mít školní večírek,“ řekne Wren.

„A naposledy, co si kdy budeme muset koupit obnošené šaty od Ross a snést tápající kluky, kteří nerozeznají vagínu od řitního otvoru, zatímco DJ hraje něco o party až do slunečního úsvitu z Top 40 songů a lidé pašují levnou vodku v placatkách,“ řeknu.

Wren a Kayla na mě zírají.

„Co?“ zeptám se nevinně.

„Zní to, jako bys byla na spoustě školních plesů,“ řekne Wren.

„Byla jsem přesně na 0 školních plesů.“ Vypnu hrdě svou hruď a má bradavka shodí ze stolu láhev s kečupem a na zemi je úžasná červená kaluž přímo před botami Jacka Huntera. Kayla a Wren ztuhnou, zírají na něj, jako by  čekali, až něco řekne první. Já své oči udržuju směrem vpřed, soustředěné na radikální stříbrnou trvalou druhé ženy vydávající oběd.

„Radil bych ti, aby ses naučila ovládat své okrajové části,“ ušklíbne se Jack. „Nebo jejich nedostatek.“

Už je to skoro tradice. Moje mysl na mě naléhá, že toto je normální postup věcí mezi mnou a Jackem. Vzpomínky jsou tam, jen jsou zamlžené, a všechny říkají, že bych měla něco sarkasticky podotknout o tom, jak jeho vlasy vypadají jako kachní zadek, ale nemůžu. Nemůžu nic říct. Je děsivý. Ten obrázek v mé hlavě je čerstvý a představa kostry Tallie mi visí před očima a já se nemůžu zbavit ani jedné z nich. To jsou ty jeho. To jsou ty jeho okrajové části a ty mě děsí – mě! Dívku, která se nebojí ničeho kromě stonožek. A zeleného panáka z Teletubbies. A první řady sedadel na horské dráze Space Mountain.

Tak jen zírám a neřeknu nic. Jack čeká a Kayla a Wren čekají na něj a nic se nepohne. Jack je skoro bez výrazu, ale náznak samolibosti rychle vadne a on překročí kaluž kečupu a odchází. Wren přispěchá s balíkem ubrousků a utírá kaluž.

„O čem bylo tohle?“ zeptá se.

„Co tím myslíš?“

„Nic jsi neřekla. Vždycky něco řekneš.“

„Ignorovat ho je nejlepší cesta, jak se ho zbavit,“ pokrčím rameny. „Už jsem asi měla dost. Teď už je to jen nudné.“

Kayla přimhouří oči. „To mi zní jako maximální hovadina.“

„Byla bys radši, abych s ním bojovala jako dřív? Neskončilo to snad v slzách? A se zlomenou hlavou? Raději se nebudeme vracet k opakovanému představení, ano?“

Kayla s Wrenem se na sebe podívají, ale netlačí na to. A za to jsem vděčná. Poslední věc, co chci, aby věděli, je to, co vím já. Protože toho vím moc. A bolí mě z toho hlava. A možná moje srdce. Kdybych ho měla.

„Viděla jsi jeho tvář?“ ptá se Kayla, když spolu jdeme na naší další hodinu.

„Čí?“

„Jackovu. Byl samá rána. Jeho ret byl rozmlácený a pokrytý strupem. A na lícní kosti měl děsnou ránu.“

„Nejspíš se dostal do rvačky se zrcadlem, když viděl, že bylo hezčí než on.“

„Isis, já to myslím vážně!“

„Já taky.“

„Podívej, vím, že máš něco jako amnézii na něj a tvé city k němu jsou zmatené nebo co-“

„City? O jakém cizím slově to mluvíš?“

„-ale nemusíš se kvůli tomu chovat jako nějaký zasraný blb. Taky je to člověk, jasný? Ne jen nějaká součást tvé minulosti, kterou můžeš odstřihnout a vrátit, kdy se ti zachce.“

Ta slova bodají hlavně proto, že zní dost podobně jako ta, co řekl Jack sám. Kayla je příliš naštvaná, aby se mnou dál mluvila, takže strávím přestávku čmáráním explodujících věcí na mém pracovním sešitu.

S Wrenem spolupracuju na ročence, takže je to skvělá příležitost mu to ukázat. Vytisknu obrázek z emailu a podám mu ho přes počítač. Následuje chvilka ticha a pak;

„Co to je, Isis?“

„Jako co to vypadá?“ zacvrlikám.

„Kdes to vzala?“

„Někdo mi to poslal. Emailem. To je Jackova úžasná ruka nebo ne? Drží tu krvavou pálku a stojí nad tím chlápkem, co vypadá celkem dost mrtvě.“

Vidím Wrenovu dlaň na myši a ta se třese.

„Co mě zajímá mnohem víc,“ tlačím dál, „je to, že kvalita je na hovno. Dost na hovno, aby byla v odpadních trubkách. Nebo v mé kolekci makeupu. A vidíš, jak jsou pixely trochu mimo? Jako by byly rozvlněné? Jako by někdo udělal fotku z videa-“

„Jaká je ta emailová adresa?“ přeruší mě Wren.

„Jen náhodný shluk znaků. ikwjhk@yahoo.com. Nikdo z nás by to z adresy nepoznal. Nedá se to ani vyslovit. Ickwajihuk? Ikewjahooookk?“

Slyším Wrena, jak ťuká klávesami a vzdychá.

„Věř mi, už jsem to hledala. Na Googlu nic. Prošla jsem 52 stránek a spousty backlogu. Ickwajuk neexistuje nikde na internetu.“

„Isis, poslouchej mě,“ Wren se na mě podívá mezi našimi počítači s vážným výrazem. „Kdokoli ti dal ten obrázek, je nebezpečný. Zablokuj tu adresu a nedopisuj si s ním.“

„Proč?“ zasměju se. „Co mi může udělat, poslat mi nevyžádaný obrázek penisu?“

„To je to video, co jsem nahrál tu noc,“ mumlá Wren. „Dal jsem ho federálnímu vyšetřovateli, co nás vyslýchal.“

„Ten federál mi poslal ten obrázek?“

„Předal ho do skladu úřadu. Zemřel před 5 lety na srdeční infarkt. Takže on to být nemohl. Kdokoli ti poslal ten obrázek – buď tam pracuje nebo se tam nahackoval. Jestli tam pracuje, není to dobrý. A jestli se dokáže nahackovat do takového zabezpečení, je to vážně, vážně špatný.“

„Tohle je směšné-“

„Věř mi, Isis. Vymaž si počítač. Vyčisti si celý hard disk. Neriskuj to. A na nic víc se už nevyptávej.“

„Takže jen tak? Mám zapomenout, že jsem to kdy viděla? Promiň, na to mám lepší paměť a víc sebeúcty než tohle.“

Wrenovi ztuhne čelist. Nakloním se k němu a zašeptám.

„Viděla jsem Tallie, Wrene. Setkala jsem se s ní. Vím, kde je a kdo je. A vím, že to se stalo tehdy v noci. Sofie o ní přišla. A vy všichni jste to viděli. A společně jste ji pohřbili. A možná jste pohřbili i další těla. Já nevím. Ale nezastavím se, dokud se to nedozvím.“

Wren zatne pěst a vstane ze židle.

„Pak mi nedáváš jinou možnost.“

Řekne něco paní Greenové a vyjde ze dveří. Zkouším ho následovat, ale paní Greenová zasáhne svým ječivým hlasem.

„Kam si myslíte, že jdete, Blaková?“

„Na jižní pól?“

Zamračí se.

„Do Nicaraguy?“

Zamračí se ještě víc.

„No jo, dobře, do hovínkového paláce.“

„Ne. Emily odešla s propustkou na toalety. Budete muset počkat, dokud se nevrátí.“

„Ale co když se poseru do kalhot? Platí učitelům skutečně tolik, aby studentům měnili spoďáry? Mám na sobě fakt drahý spodní prádlo.“

Je to trik. Mám na sobě modré a 3 roky staré. My obě víme, že nejsem Ta Holka.

„Sedněte. Si. Slečno Blaková.“

Zkřížím si ruce na prsou a plácnu sebou do židle se značně nabručeným elánem.

***

Poprvé za téměř 5 let ke mně přijde Wren. Nakoukne do studovny, najde můj stůl a přijde ke mně a po celou dobu se mi dívá do očí.

To je pro mě první známka toho, že se stalo něco vážně špatného. Je zbabělý. Je váhavý. A vláčí sebou na svých ramenou roky viny vůči mně. Nikdy by ke mně nepřistoupil tak odvážně, pokud by se nedělo něco strašného.

Šoupne mi přes stůl papír. Je to vytisknutý obrázek velmi známé krvavé basebalové pálky a mé ruky a tmavého útvaru v pozadí, které znám až příliš dobře. Vidím to každou noc, kdy se mozek rozhodne mi udělit noční můru.

„Isis to měla,“ řekne Wren silným ale tichým hlasem. Plíce se mi roztříští jako led s jejím jménem, ale potlačím tu bolest a nakrčím obočí.

„A?“

„Víš, z čeho to je,“ vzdychne. „Někdo jí to poslal emailem.“

„Řekla z jaké adresy?“

„ikwjhk@yahoo.com. Všechno malými písmeny.“

Ta písmena jsou snadno zapamatovatelná. Opřu se o opěradlo židle a snažím se vypadat normálně. „Zní to jako odpadní spammer.“

Wren se ke mně nakloní a je mi fyzicky blíž než mi kdy byl během 5 let. Jeho zelené oči jsou za brýlemi tmavé.

„Vím, že toho o počítačích víš víc než já nebo kdokoli jiný v této škole.“

„Správně.“

„A taky vím, bože – celá škola to ví – že se ti líbí Isis.“

Musím se donutit k uchechtnutí a to vyzní hořce. „Vážně? Fascinující. Rád si poslechnu čerstvé drby.“

„Není to drb, Jacku, a zcela jistě to není novinka – je to zatraceně stará pravda a ty a já to oba víme.“

Ztěžka dýchá, jeho tváře jsou zčervenalé. Je frustrovaný a nervózní, ale rozzlobený. Wren se nikdy skutečně nenaštve. Věnuju mu svůj nejlepší zlostný pohled.

„Neviděl jsi jí v jídelně? Neexistuju pro ní. Evidentně o mě nemá zájem. Proč bych se měl starat s kým si dopisuje?“

„Zjistí o tobě pravdu!“

„Už je načase, aby to věděl někdo jiný než my.“

„Ta osoba-,“ zakoktá se a zapíchne svůj prst do fotky, „tahle osoba je nebezpečná. A mluví s Isis. Co když jí ublíží?“

Následuje dlouhé ticho. Odfrknu si a sjedu ho pohledem odshora dolů.

„Promiň a to mě má jako zajímat?“

Wrenova tvář povadne, jako by mu někdo jednu vlepil. Zatne zuby a shrábne papír zpět.

„Myslel jsem, že by mohlo. Nejspíš jsem se spletl.“

„Ano. A teď kdyby ses mohl otočit a odpochodovat zpátky tam, odkud jsi přišel, byl bych ti nesmírně vděčný.“

„Já mám o ní starost!“ zakřičí náhle Wren. Studovna utichne. Knihovnice vzhlédne, ale Wren si toho ani nevšimne. Jeho nagelované vlasy se uvolní a jeho brýle se nepatrně nakloní. „Zajímám se o Isis! Udělala toho pro mě víc než kdokoli a jestli jí zas někdo ublíží, přísahám ti, že-“

„Že uděláš co?“ uchechtnu se. „Pleskneš mě pravítkem? Navedeš svou studentskou radu, aby mě proklepla? Ne počkej, už vím – zataháš za pár nitek a odebereš mi pudinkovou výhodu.“

A tehdy vybuchne. Wren, ten zbabělec za kamerou a můj slušný ex-kámoš vyletí.

Než se stihnu pohnout, popadne mě za košili a natlačí mě proti knižnímu regálu. Knihovnice zběsile volá ochranku a dívky vřeští a kluci se kolem nás začínají shlukovat v povzbuzujícím rozptýleném kruhu.

„Jen do toho,“ ušklíbnu se. „Prašť mě. Udělej to.“

Wrenovy zelené oči planou, jeho svaly jsou pevné na někoho, kdo není v žádném sportovním klubu. Sleduju jeho pěst a když ji vidím napřahovat se, pustí mě a zavrčí.

„Ne. To je přesně to, co chceš. Jak to vypadá, tak už tě někdo rozmlátil na kaši a ty to teď chceš po mně, protože jsi egocentrický, masochistický kretén.“

„Nevíš, o čem to mluvíš,“ směju se. Wren přikývne, rychle a tvrdě.

„Jasně. Nevím. Jen vím, že před ní jsi byl mrtvý skrz na skrz, pochodoval jsi tu kolem jako zombie. Každý to mohl vidět. A pak přišla ona a rozsvítil ses jako posraná svíčka. My to mohli všichni vidět. Dokonce i Sofie.“

„Zavři hubu,“ zavrčím.

„To proto tě teď Isis ignoruje?“ usměje se Wren. „Protože jí došlo, co pro tebe Sofie znamená a že tys jí jen oblboval?“

„Já nikdy – vůbec nikdo-“

„Tys to dělal!“ zařve Wren. „Tos do hajzlu dělal, Jacku! Prošla si více sračkama než by si kterákoli holka kdy měla projít a tys jí dal naději! A pak potkala Sofii a tys jí kurva zničil!“

„Nemáš páru-“

„Jak by se Sofií mohla soupeřit, ty idiote?“ zvýší Wren hlas. „Prostě použij ten svůj velký zasraný mozek na dvě sekundy; všeho ses vzdal kvůli Sofii. Posíláš jí dopisy. Byl jsi s ní od nižší střední. Měli jste Tallie a ona kurva ví i o tom-“

Moje mysl se odpojí, strašný ostrý zvuk se mi ozývá uvnitř lebky.

„Ona, cože?“

„Ona to ví! Viděla jí! Šla ven a sama to zjistila, protože to ona dělá!“

Něco ve mně poklesne.

„Co budeme dělat?“ zašeptám a můj vlastní hlas mě překvapí, jak je ochraptělý. Wrenovy oči se rozjasní.

„Řekneš jí pravdu. Než to udělá ten pisatel emailů a zatáhne jí do toho ještě hlouběji.“

„Zapomínáš, že už mou přítomnost nebere na vědomí.“

„O to se postarám,“ řekne Wren. „Jen slib, že jí řekneš pravdu, když ti otevřu vrátka.“

„Stal se z tebe takový malý diktátor,“ ušklíbnu se.

„Mám toho dost,“ zatne pěst. „Utíkání. Při každém mém útěku byl někdo raněn. Ale tentokrát ne. Tentokrát utíkat nebudu.“

Otočí se a odejde dřív než ho můžu verbálně odkázat do patřičných mezí.

Sleduju Isis z parkoviště, cítím se každým coulem jako stalker, ale jsem zaměřený na pozorování její tváře v novém světle. Ví, co jsem udělal tehdy v noci. To proto mě ignoruje. Je příliš chytrá na to, aby si nedala dvě a dvě dohromady. A taky ví o Tallie.

Má největší tajemství jsou teď v jejích rukou. Stejně jako já znám její už měsíce. Její číslo mám už měsíce. Ale nikdy jsem jí nenapsal nebo nezavolal. Až doteď. Mé palce lítají po klávesnici.

‚Jsme vyrovnáni.‘

Vidím, jak se zastaví a vytáhne svůj telefon, zatímco Kayla pořád bezcílně brebentí. Vzhlédne a očima projíždí parkoviště a naše oči se na krátký okamžik setkají. Na jednu vteřinu mě zaplaví hřejivý jantar a já to dovolím.

A pak to nechám být a otočím se pryč.

***

Dnešní noc je poslední.

Tahle žena je ta poslední.

Je starší – trofej jednoho právníka. Zavřená v domě s běžeckým trenažérem a Matrhou Stewartovou  a ignorovaná svým manželem, který má dost prostitutek a rozhazuje tak, aby přežil manželku. Nemají žádné děti. Je nešťastná a ve formě a nejistá a hotelový pokoj je hezčí než normálně, a když je uspokojená, začne brečet.

„Děkuju.“

Natáhnu si džíny a srdečně přikývnu.

„Kolik – kolik je ti let? Vím, že jsem se ptala už v hale, ale vážně, nemůže ti být 23-“

Blýsknu po ní úsměvem. „Jsem plnoletý. Můžete být v klidu.“

Oči si zakryje paží. „Ach Ježíši. Prakticky jsem vykradla kolíbku.“

Myslím na všechny ty ženy před ní, které byly podvedeny skutečností, že jsem vypadal na 21 let už od patnácti. Nemá ani ponětí. Dospěl jsem rychle a ona nemá ani zdání.

„To je má poslední noc,“ řeknu, když si zapínám košili. „V téhle práci.“

„Vážně? To je dobře. Někdo tak příjemný jako ty by neměl zůstávat v tomhle oboru. Ničí to dobré lidi.“

A přesto stále využíváš naše služby. Ohrnu ret, když to nemůže vidět. Sprchuje se a obléká a já si vezmu svůj počítač a posadím se na postel, využívám výhody volné wifi.

„Ten pokoj je tvůj na zbytek noci,“ řekne, když vyjde ven, teď v těsném růžovém saku s perfektně upravenými červenými vlasy.

„Díky,“ zabručím. Ta žena – její jméno jsem zapomněl – se mi nakloní přes rameno.

„Ale co to děláš? Vypadá to zajímavě.“

„Projíždím 72 cílených příkazů kvůli vyhledání IP adresy ve volném prostoru.“

Věnuje mi prázdný pohled. Vzdychnu.

„Snažím se někoho najít.“

„Ah! Přítelkyni? Ex-přítelkyni?“

Únavné. Ženy vždycky hned přímo přeskočí k romantice. Protočím oči.

„Anonymního odesílatele emailu.“

Nervózně se zasměje. „Dobrá, no, nechám tě u toho. Znovu děkuji.“

„Obchod s vámi byl potěšením,“ přikývnu. Nebylo to vůbec potěšení. Naposledy, co jsem cítil upřímné potěšení – ne jen uvolnění – bylo při posledním sexu se Sofií. A to je už skoro rok a půl.

Čekám dokud necvaknou dveře za tou ženou, abych vytáhl výsledky stopování.

Nechám je projet dvakrát – jednou s použitím adresy z toho emailu a jednou s adresou Isis. Kterou teda taky vlastně mám. Vlastně jí ani moc neschovávala, když rozvěsila po škole letáky s výzvou, aby jí lidi kontaktovali s informacemi o špíně na mě.

‚Ví o Tallie.‘

Vytřesu Wrenova slova z hlavy a pracuju rychle. Nejsem beze srandy nadaný počítačový hacker – pokud by se tomu tak dalo říkat – ale znám tak trochu jeden nebo dva programy. Ruby a C++ jsou o dost lehčí jazyky než kterákoli uslintaná lidská řeč.

Po 15 minutách spouštění příkazů mám 130 možných IP adres, ze kterých mohl odejít ten email. Mohl bych všechny projít jednu za druhou, ale musí tu být nějaký propojující faktor. A ten faktor je bezpochyby Isis. Proč ona? Zkontroluju Maryland a Washington D.C. To jsou dvě IP adresy, ale žádná z nich z kanceláře federálního úřadu, kde mají vyšetřovatelé záznam. Ten záznam, který jim dal Wren za mými zády.

Nejsem kvůli tomu naštvaný. Nejdřív jsem teda byl. Ale pak jsem zjistil, že záznam byl hodně poškozený a zobrazovací technologie tehdy nebyla nejlepší. A s žádným fyzickým důkazem byl Joseph Hernandez prohlášen ta pohřešovaného. Další tři byli vhodně vyplaceni Averynými rodiči a nikdy neřekli ani slovo o tom, co se stalo.

To mi připomíná, že Belina bude někdy brzy potřebovat šek. Dal bych ho Wrenovi, ale tohle byla na chvíli poslední suma. Jasně, investoval jsem malý obnos do hedžového fondu, ale nebyla úplně odříznutá, až půjdu na vysokou, ale rychle by jí peníze došly tak za rok nebo dva. Doufejme, že ve druháku už budu mít takovou pracovní stáž, která bude dobře placená. Ne, musím takovou mít. Je to jediná možnost.

V té době už bude mít Sofie po operaci.

A bude buď mrtvá nebo živá.

Přitisknu si prsty na spánky a snažím se soustředit. Většina IP adres, které téměř vyhovují, se nacházejí na Floridě. Přimhouřím oči. Na Floridě dřív žila Isis. To nemůže být náhoda.

Ale je jedna IP adresa, která vybočuje z normy, dost daleko až v Dubaji. Zbytek jich je v Americe. Kdokoli tahle osoba je, dost jasně ví, jak se dostat k informacím, které nejsou její. Je dobrej. Přesměrování jeho IP adresy přes proxy servery do Dubaje by kohokoli hledajícího Američana svedlo ze stopy. Tedy pokud nedrží svou IP adresu ve Floridě účelově, protože ví, že něco jako Dubaj by vyčnívalo jako bolavý palec. V podstatě každá z těchto teček je podezřelá.

Vzdychnu a zvednu telefon, abych si objednal pokojovou službu. Bude to dlouhá noc.

Mezi kávou a vaječnými rolkami v 1 hod v noci dostanu zprávu. Od někoho, koho mám v telefonu označeného ‚Nikdy‘. Ignoruju zrychlené bušení v mých plicích při pohledu na to jméno na mém telefonu.

‚Co bys dělal, kdyby tě všichni nenáviděli?‘

Zastavím se a pečlivě zvažuju svou odpověď. Všichni mě v nějakém okamžiku nenáviděli. Ženy proto, že je zklamávám. Muži proto, že zklamávám ženy, které mají rádi.

‚Ignoroval bych je.‘

Snažím se nezírat na telefon, čekám. Mám něco na práci. Ale neochotně se s ní pachtím, dokud nepřijde její odpověď o 10 minut později.

‚To právě dělám. Ale moc se mi to nelíbí.‘

‚Tak s tím přestaň. Dělej, co se líbí tobě a ne to, co se ti nelíbí.‘

‚Ale co mám ráda, to zraňuje lidi. Stavím se do cesty. Věci podělávám.‘

‚Někdy lidi potřebují, aby se to podělalo. Připomíná jim to, že život je krátký.‘

Následuje dlouhé ticho. Jen co začnu litovat, že jsem to napsal, můj telefon se rozsvítí znovu.

‚Byla by moc hezké dítě.‘

Oči mě pálí. Chladná prázdnota z ženy, kterou jsem vojel dříve a ta úplná soustředěnost na nalezení toho pisatele mailu, se rozplyne. Jen tak, s jedinou větou.

‚Díky.‘