FL - 30. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Rachel

To jediné, co jsem chtěla, byla dlouhá, horká koupel. Dnešní dvě hodiny byly snadné, nenáročné. To nebylo to, co mě trápilo. Byl to ten podivně strašidelný Blakeův výraz, který po mě během první hodiny střílel každou chvíli. A lísteček zastrčený pod mým stěračem. Nebyly tam nikdy v den, kdy jsme jezdívaly s Candice společně domů. Ale jakmile byla na roztleskávačském tréninku, tak nikdy nezklamal. Každý z těchto dnů, během prvních tří týdnů školy tam lísteček byl. Tři slova. Žádný podpis. Vždy stejné. A vždycky jsem ho zmačkala a nechala na parkovišti poté, co jsem ho dostala.

TY. JSI. MOJE

Děsilo mě to a přála jsem si, aby tu bylo něco, co bych mohla udělat. Ale upřímně, co jsem mohla říct? Že vím, že jsou od Blakea? Ale nemohla jsem to dokázat. A i když vím, že s velkou pravděpodobností by mi Kash věřil, taky vím, že by z toho šílel a to jsem teď nepotřebovala.

Jakmile jsem otevřela dveře do bytu, věděla jsem, že je něco jinak. Ale nevěděla jsem, co přesně. Váhavě jsem vstoupila dovnitř, ale nechala jsem dveře otevřené, v případě, že bych musela zakřičet na jednoho z chlapů. Udělala jsem další krok a moje hruď začala pálit z toho, jak jsem zadržovala dech. Tiše jsem ho vypustila a udělala další dva kroky ke dveřím od svého pokoje, než jsem zaslechla hluk z kuchyně.

Co to sakra?

Moje tělo se houpalo ze strany na stranu, když jsem se rozhodovala, za kým jít jako první. Kash? Mase? Kromě zvuků myčky mě uvítalo ticho. „Kluci, tohle není vtipné….“ udělala jsem rychlé a tiché kroky k otevřeným dveřím mé ložnice a podívala se dolů.

Uprostřed rámu dveří leželi vedle sebe můj deník, černá krajková podprsenka s fialovou stuhou, tmavě fialové krajkové kalhotky, časopis a můj laptop. Spodní prádlo jsem si koupila před pár dny, byla na něm stále cedulka. Ani jsem o nich ještě neřekla ani Kashovi. Laptop byl otevřený a zapnutý iTunes. Nic nehrálo, ale na vrcholu seznamu byla zařazená písnička “I’ll Be.”

Tohle nebylo vtipné. Pouze Kash věděl, kde mám schovaný deník a věděl, že nebyl pouze soukromý. Bylo to neuvěřitelně osobní a byla to jediná věc, kterou jsem měla spojenou s rodiči. Vyndat ho a nechat ho tady s těmi věcmi, to bylo dost znepokojující. A pokud ho Kash četl… Dech se mi zadrhl v krku. Bylo to extrémní narušení osobního prostoru. Slzy se mi tlačily z očí a v hrudi mi začalo pálit, jak jsem se snažila zadržet slzy. Pobírajíc všechno jsem vrátila věci tam, kam patřili a zhluboka se nadechla ve snaze se uklidnit. Tohle zašlo daleko. Proč mi to udělal?

Po porozhlédnutí se a zjištění, že nic dalšího není mimo své místo, jsem zašla do pokoje Candice a porozhlédla se tam. Nic na jejím pokoji nevypadlo jinak, ale nemohla jsem si být jistá. Zavírajíc za sebou dveře jsem přešla k předním dveřím, zavřela je, zamkla a zamířila do kuchyně.

Myčka už byla skoro hotová. Vrátila jsem se myšlenkami zpět k ránu. Myslela jsem si, že jsem myčku vyprázdnila, protože jsem potřebovala čisté hrnečky a talíře, když přišli chlapi. Je tu možnost, že jsem jí celou nevyprázdnila, když jsem byla ve svém zombie-Rachel modu.... Ale Candice odešla do školy se mnou a stále je na tréninku. A já byla pryč skoro čtyři hodiny. I kdybych zapnula myčku, než jsem odešla, teď už by byla hotová. O můj bože, začínám být šílená.

Vyskočila jsem na pult a sledovala myčku, než bude hotová, projde vysoušejícím cyklem a otevře se. Ještě s jedním nádechem a brebentěním, že jsem se možná spletla a opravdu myčku zapnula, jsem otevřela dvířka a horká pára mi foukla do obličeje.

Byla prázdná.

Co to do háje?!

Rychle jsem zavřela dveře od myčky, otevírajíc ji ještě jednou, abych se ujistila, že je opravdu prázdná a opět ji zavřela. Mobil mi zapípal a já na něj zírala, jako kdyby měl bouchnout. Vzala jsem ho a zkontrolovala sms.

Kash: Ahoj zlato. Zrovna jsem dodělal inventuru. Už jsi doma? Chtěl bych tě vyzvednout na večeři.

Neodpověděla jsem. Odešel kvůli inventuře ve stejnou dobu, kdy jsme odcházeli z areálu. Proč o tom lhal? Byl jediný, kdo věděl, kde si schovávám deník. Pravda, Candice věděla, že ho mám a ví taky o té písni… A odsouhlasila mi nové spodní prádlo. Ale byla celý den ve škole a teď je na tréninku. Nemá být doma ještě další hodinu. Hlavou jsem potřásla sem a tam, porozhlédla jsem se po svém bytě, který teď vypadal přesně tak, jako když jsem ho ráno opouštěla a šla si sednout na pohovku. Já jen… Jen tomu nerozumím. Začínám šílet? Dělám si to sama a neuvědomuji si to?

O deset minut později volal Kash, ale nechala jsem to spadnout do hlasové schránky. Stejně jako ten další hovor o pár minut později. Vytáhla jsem kolena na pohovku a opřela si o ně bradu, přehrávajíc si ráno pořád dokola. A tak mě našli Mason s Kashem o nějakou dobu později.

Neklepali. Ale to nedělali nikdy. Vešli přímo dovnitř a oba vydechli úlevou. A vím, že jsem předtím ty dveře zamkla.

„Nedostala jsi mou zprávu?“ zeptal se Kash a postavil se přímo přede mě, s roztaženýma nohama a rukama složenýma na hrudi.

„Neslyšela jsem je.“

„Jsi v pořádku? Co se…“

„Kde jsi byl?“ zeptala jsem se a dívala se přímo do jeho šedých očí.

Trhl hlavou dozadu. „Dělal inventuru v restauraci. Přesně tam, kde jsem řekl, že budu.“

„Kde jsi doopravdy byl?“ Otočila jsem se k Masonovi a zúžila na něj oči. „A kde jsi byl ty?“

Vyměnili si pohled, kterému jsem nerozuměla, ale srdce mi začalo bít rychleji a ne v tom dobrém slova smyslu. Lhali mi. Věděla jsem to.

„Šel jsem pomoct Kashovi s inventurou v restauraci, když mi jindy pomáhal s tou mou.“

Vystřelila jsem z pohovky a pohledem střílela po obou. „Nelžete mi! To, co jste, kluci, udělali, nebylo vtipné!“

„Počkej. Co? Co jsme udělali?“ Kashovy oči byly obrovské a díval se tak… nervózně?

„Budete se chovat, jako kdyby ty sračky tady kolem neudělal ani jeden z vás?“

Ani jeden nevypadal nervózně. Jen neuvěřitelně zmateně. „Zlato, o čem to ksakru mluvíš?“

„O myčce a....“ rychle jsem se zarazila a ukázala na práh mých dveří. „Ty věci tam! Proč bys mi něco takového dělal? To bylo kruté.“ Hlas se mi třásl a snažila jsem se spolknout knedlík, který se mi tvořil v krku. „Opravdu sis myslel, že mi tohle přijde vtipné? Jsi takový kretén, Kashi!“

Kash se podíval na prázdný koberec, než se vrátil zase ke mně. „Ženská, začínáš mě s tím obviňováním pěkně štvát. Byli jsme pryč, co jsme odsud s tebou ráno odešli.“

„Musel jsi to být ty.“ zašeptala jsem a hněv pomalu opadal. Podívala jsem se na Masona. Vypadal zmateně. „Udělal to jeden z vás… Že jo?“

„Co jsme udělali?“

Z Kashova tónu jsem sebou trhla. Nikdy jsem ho neviděla na mě tak naštvaného. „To jste nebyli vy?“ Moje tělo se zhroutilo na pohovku a popadla jsem svou hlavu do dlaní. O můj bože, cítím se jako šílenec. „Blázním.“

Kash přešel přede mě, poklekl a popadl mě za bradu, abych se na něj podívala. Jeho hněv byl pryč a tvářil se zmateně, stejně jako Mason. „Zlato, o čem to mluvíš? Řekni mi, co se tady stalo.“

Řekla jsem mu o spodním prádle, časopise a laptopu, jak tam jen tak leželi, a pošeptala jsem mu i o té písničce, která tam byla nastavená. Jeho výraz potemněl s každou novou informací, a když jsem mu pověděla o myčce, podíval se na Masona, aby to šel zkontrolovat. „Takže… Takže ty palačinky, to jsi taky nebyl ty?“

Kluci se přestali bavit a podívali se na mě. „Palačinky tam byly taky?“

„Ne. Pamatuješ si na ten večer, kdy jsem pro tebe připravila palačinky, když jsi přišel domů? Ten večer, kdy se k nám Mason přišel schovat před svou šéfkou.“ Když Kash kývl, pokračovala jsem. „Když jsem ten večer vyšla ze sprchy, pánev už byla rozehřátá. Byly tam mísy, odměrky, šlehač a směs na lívance. Myslela jsem, že jsi naznačoval, že chceš, abych je pro tebe udělala.“ Oba nadzvedli své obočí. O můj bože, oni to opravdu nebyli. Co se to ksakru děje?!

„Do prdele.“ zamumlal Kash a jeho hlava klesla zpět. Podíval se na pár chvil ke stropu a pak něco pošeptal Masonovi. Mason rychle vyšel z bytu, přikládajíc si svůj mobil k uchu „Rach, musím ti něco říct. Ale nechci, aby ses na mě naštvala. Musíš vědět, že Mason i já jsme to dělali, abychom tě ochránili, ano?“

Žaludek mi klesl a můžu přísahat, že mi srdce vynechalo pár úderů.

„Věříš mi?“

Samozřejmě že mu věřím… Nebo věřila. Až do dneška. A po té jeho předmluvě jsem začala znovu všechno promýšlet. Proč Mason odešel? Myslím, že jsem teď potřebovala, aby tady byl se mnou. Kde je Candice? Neměla být doma brzo? Proč byla myčka zapnutá...? O můj bože! Kash se mi chystá říct, že jsem šílená a pošle mě pryč. Jsem ta šílená holka, která zapíná prázdnou myčku a povaluje po zemi spodní prádlo.

„Věříš. Mi?“

„Nejsem šílená!“ vyštěkla jsem a rukou si zakryla pusu. To je přesně to co blázni říkají. „Proč je tady takové horko?“

„Rachel.... Rach. No tak, zlato, jen dýchej, nebo odpadneš.“ Kash byl najednou u mě na gauči a přitáhl si mě k sobě tak, že moje záda se opírala o jeho hruď. Zhluboka se nadechl a vydechl, držíc jednu ruku na mé hrudi, nutíc mě dýchat zároveň s ním. „Lepší?“ Zeptal se mě do ucha, po pár minutách našeho společného dýchání.

Tělo mi kleslo do toho jeho a zavřela jsem oči. „Jo.“

„Nejsi šílená, zlato. Potřebuji, abys mě poslouchala, rozumíš?“

Přikývla jsem „A já ti věřím.“

Polibkem na spánek mě posunul z prostoru mezi jeho nohama tak, že jsme seděli naproti sobě. „Teď mě nech ti všechno vysvětlit. A předtím, než budeš reagovat, nech svou mysl otevřenou.“ Křupl si krkem a dlouho přemýšlel, než promluvil. „Nevzal jsem tě na výlet do vinice jen kvůli tomu, abychom byli spolu sami. Ten výlet byl úžasný a miloval jsem každou vteřinu s tebou. Ale vzal jsem tě tam, abych tě odsud dostal. Pár dní předtím, než jsme odjeli, Mason i já jsme nezávazně na sobě narazili na jednoho chlapa, který slídil u vašeho okna. Když jsme ho konfrontovali, řekl, že je tvůj otec.“

Vydechla jsem a cukla sebou. To není možný. Otevřela jsem pusu, ale Kash promluvil, než ze mě mohlo cokoliv vyjít.

„Oba jsme věděli, že jím není. Nemuseli jsme ani vědět o tvých rodičích, abychom věděli, že on jím není. Několikrát si protiřečil, a když jsem s ním mluvil, přijal telefon. Řekl, že jsi to ty a kdokoliv s ním mluvil, to hrál tak, jako bys to opravdu byla ty. Řekl, že jsi někde na snídani s Candice a chystá se s tebou setkat. Mezitím, co se tohle dělo, ty jsi spala u mě v posteli a Candice byla na táboře.“

„Mason i já jsme několik dalších dní drželi hlídku, to proto jsme tebe i Candice tak často vyháněli ven. Neustále se vracel. Vydržel sedět několik hodiny ve tmě na parkovišti, ve svém tmavě zeleném Exploreru a jednou za čas přišel zpátky a snažil se dostat do vašeho bytu. Nebo se díval do oken. Několikrát telefonoval venku, takže jsme ho mohli slyšet. A to ráno, než jsme odjeli, zaslechli jsme ho oslovit nějakou osobu jménem West.

Srdce mi bušilo. Nechápala jsem, co se děje o nic víc než předtím „West to jako Blake?“

„Myslíme si to.“

„O můj bože.“ záchvaty se vrátily v plné síle.

Kashova tvář se ještě víc napjala. „Taky řekl, že balíček dorazil a že ho vloží do tvého auta hned, jakmile se vrátíš… A potom tě West bude moct sledovat.“

„Dal sledovací zařízení do mého auta?“

„Zlato ne. Dal ti tam jedno, ale to už jsme ty a já byli pryč. Mason ho vzal a zničil.“

„O můj bože.“ zopakovala jsem a položila si hlavu do dlaní. „Proč tohle dělá?“

„To není všechno.“ Zakňučela jsem, stáhla si nohy na pohovku a stočila se do klubíčka. „Věděl jsem, že tě potřebuji odsud dostat, takže jsem měl už svoje věci zabalené a čekal jsem, až odjede… Náhodně někam odjížděl na dvacet minut až hodinu a zaslechl jsem další hovor. Všechno, co jsem slyšel, bylo, že jsi v obchodě, což potvrdil někdo na druhé straně hovoru a pak řekl, že je na cestě tam. Ty a Candice jste se vrátily o patnáct minut později. Proto jsem ti nedal čas na balení a přípravu. A Mason mi napsal zprávu, že ten chlap dorazil zpět deset minut potom, co jsme odjeli.“

„Jak věděli, že jsme v obchoďáku?“

Kash se ušklíbl. „Je Candice hodně v kontaktu s Blakem?“

Zvrátila jsem hlavu „Co? Proč se na to ptáš?“

„Někdo řekl Blakovi, že jste vy dvě v obchoďáku. Psala nebo volala někomu Candice ten den? Řekla ti, že s ním ten den mluvila?“

„Ví, že o něm nechci mluvit. Byla tak naštvaná, když jsem jí řekla, co udělal. To bylo poprvé, co se na mě tak moc naštvala. Takže od toho dne se o něm spolu nebavíme. Teda, ona s Elim si s ním vyrazili tu noc, co byl Eli ve městě, ale to bylo… Byl to Eli, kdo ho kontaktoval. Ona ne. Ale Candice každou chvilku někomu píše... Je divné, když není na svém mobilu, takže nemůžu říct, s kým si volá nebo píše. Ale vím, že se s ním hodně vídá ve škole a vyráží s ním ven.

Těžce vydechl a kývl, držíc stále můj pohled. „Nechci to o ní říkat, ale myslím si, že o tobě nevědomky dává Blakovi informace.“

Chystala jsem se zvracet. Nebo omdlít. No, možná obojí. Snažila jsem se zhluboka dýchat, svírajíc ruce k sobě a chvění mého tělo se jen zhoršovalo. „Nevěří mi, ale neublížila by mi.“ Ale stále mohla říct Blakovi kde pracuji…

„To jsem neřekl. Řekl jsem nevědomky. Jestli mu říká všechno, ani si neuvědomuje, že to dělá, protože se jí nejspíš ptá způsobem, že si to ona ani neuvědomuje. Nemůžeme si tím být jistí, potřebujeme její mobil.“

„Proč mi tohle dělá…? Proč mě nemůže nechat být? Počkej. Proč mi tohle říkáš? Myslíš si, že ten chlap byl tady?“ Všechna krev se mi vytratila z obličeje. „Bože, byl to Blake? Byl Blake tady?“

„To nevím, Rach. Ale kdo další věděl o deníku a té písničce, kromě mě?“

„Ehm..C-celá Candicina rodina ví o deníku, ale jenom Candice ví o té písničce.“

„A kdo kromě nás ví o palačinkách?“ Zeptal se jemně a natáhl se pro mě.

„O bože.“ zvolala jsem a zrak se mi rozmazával, když jsem ho nechala vtáhnout mě zpět do svého klína.

„Pšt, je to v pořádku, zlatíčko. Udržím tě v bezpečí. Slibuji.“ Přejel mi rty přes čelo a přitáhnul si mě pevněji k sobě. „Pokud mu Candice neřekla o těchhle věcech, tak nás ten chlap, nebo Blake musí sledovat mnohem blíž, než si myslíme. Znáš Marvina Crosse?“

Snažila jsem se přemýšlet, ale moje hlava se z nových informací točila. „Ehm...Nemy...nemyslím si. Nezdá se mi to povědomé. Proč?“

„To je jméno toho chlapa. Pokud uvidíš chlapa v tmavě-zeleném Exploreru, chci, abys mi zavolala.“

„Jak znáš jeho jméno?“

Byla tam krátká pauza, než odpověděl. „Volali jsme na policii a nechali si zjistiti jeho poznávací značku na autě.“

Nemyslím si, že by jen tak vypustili takovou informaci. Ale byla jsem tak rozrušená, že jsem teď jen tak hádala. Otřásla jsem se při vzpomínce, že jsem se v poslední době nacházela v blízkosti Blaka. Přivlastňovací náznak v jeho očích.... jeho úsměv, jako by měl nějaké tajemství... Jeho slib, kterým mi připomínal, komu patřím. Myslela jsem, že jsem z něj předtím byla vystrašená, ale po všech těch nových informací jsem zjistila, že jsem neměla tušení, čeho je schopný. A strach mi projížděl žilami. „Nemůžu dál chodit do školy. Je tam pořád...já nemůžu… já nechci být v jeho blízkosti. A co když ví, kde bydlím? Co když mu to Candcie řekla? Nemůžu tady zůstat, musíme odejít! O bože...“

Kash mě popadl za tváře a měkce a pomalu políbil, dokud se mé tělo nezhroutilo vyčerpáním, ze všeho, co jsem se dozvěděla. „Udržím tě v bezpečí, Rachel. Pokud budeš chtít znovu odtud odejít, tak to uděláme. Stačí říct a odcházíme, slibuji.“

Těžce jsem vydechla a zašeptala proti jeho rtům: „Děkuji.“