FL - 24. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Ahojky děvčata,

     tak abych odpověděla na některé z Vašich otázek. Knížka má 20. kapitol + epilog, ale jelikož jsou dost dlouhé tak si ty kapitolky upravuji podle sebe, takže to podle originálu nesedí...za to se omlouvám, ale chtěla jsem každý den přidávat aspoň část kapitoly. Příště se polepším ;) Pro upřesnění, dnešní kapitola je tedy podle originálu kapitolou dvanáctou.
A teď k tomu jak to vypadá s dalšími knížkami ze série Forgiving Lies. Knížka má pokračování, které se jmenuje Forgiving Lies 2: Deceiving Lies a potom ještě novelu Forgiving Lies 2.5: Changing Everything (Za to děkuji Yanice Zet, která to vyhledala). Pokud budete mít zájem, tak určitě budu pokračovat i s dalšími díly ze série :)

Jinak znovu Vám všem moc děkuji za komentáře, podporu a naprosto úžasné názory k ději a postavám, hodně to pro nás znamená. Jste skvělý, Vaše komentáře opravdu motivují k překládání i když velkou pochavalu si zaslouží Maxi, její korekce je úžasná a opravdu rychlá.

Přeji pěkný víkend, Hannah

„Jsem vyřízená.“ zasténala Candice. „Ale dnešek jsme potřebovaly.“

„Souhlasím. Chci jen jít domů a odpadnout po zbytek večera.... Dneska jsme toho zvládly hodně.“

„To tedy ano. Kolik oblečení jsme nakoupili? A ty boty... oh ty boty. Možná bychom mohly někam vyrazit s kluky. Vzít je někam do klubu nebo tak. Potřebuji důvod, abych si na sebe vzala něco z těch nových věcí.“

Klub mi právě teď nepřipadal zrovna zábavně. Ne, když moje postel a načechrané polštáře volaly mé jméno.

S Candice už se tolik nevídáme, když ona tráví všední dny na táboře a já půlku týdne v noci pracuji a zbytek času trávím s Kashsem. Kash a Mason nám to zorganizovali tak, že jsme včera večer s Candice byly v kině, dnes na pedikúře a pak na celodenním nakupování. Bylo skvělé být zase s ní, ale už mi chyběl Kash. Už v době, než jsme přestali hrát ty naše hry, jsem toužila být blízko něj. Ale teď se ho nemůžu nabažit.

Ano, moje postel určitě volá mé jméno. Ale věděla jsem, že neusnu snadno.

Usmála jsem se a doufala, že se Candice nebude ptát, proč jsem se začala červenat. „Nemyslím si, že chci jít do klubu, Candi. Možná příští týden, až nebudeme celý den na nohou?“

„Oh, ty už máš nějaké plány.... S někým?“

„S někým jako je Kash?“

Pomalu pokrčila rameny. „Nebo s někým jiným.“

Uh...cože? „Ne!“ vyjekla jsem a dívala se na její výraz. „Měla bych snad? A s kým jiným bych měla být? Chodím ven jen s tebou, Kashem a Masonem.“

Candice nic neřekla skoro celou minutu. Jen stála a zírala na mě, jako kdyby mi mělo něco docvaknout. Najednou, jako kdyby přepnula vypínač, její výraz přešel do normálu a poskočila na sedadle. „No, tak jako tak! Příští týden je perfektní. Můžeme oslavit, že jsem skončila s táborem a začíná nám poslední rok školy.“

Chystala jsem říct Candice, že bychom měly zjistit, jestli náhodou není bipolární, nebo nemá poruchu osobnosti. Když jsem si najednou uvědomila, co řekla. „ Škola....uh...tu máme za týden, co?“ Veškerá barva mi zmizela z obličeje, jakmile jsem si uvědomila, že budu znovu každý den vídat Blakea. Nebyla jsem připravená čelit mu. Hlavně po tom, co se objevil v práci.

„Jo, je neuvěřitelné, jak nám léto tak rychle uteklo. Jsem trochu zklamaná, že mi tábor zabral většinu mého času. Ale příští rok, až dostudujeme, pojedeme někam na výlet a budeme několik týdnů slavit. Jen my a parta žhavých chlapů, u kterých si nebudeme pamatovat jejich jména. A nekonečno chlastání a pláže.“ spokojeně vzdychla. „Nezní to dokonale?“

Přinutila jsem se k úsměvu, když jsem se snažila vzpomenout na to, co říkala. „Uh, bez těch bezejmenných chlapů jo.... To zní.“

Ušklíbla se. „Není s tebou žádná sranda, teď když chodíš s Kashem.“

„Candice, kdy si mě někdy viděla vyrážet s bandou chlapů?“

„Ok, pravda.“

Vystoupili jsme z auta, s hromadou tašek kolem nás, a vyrazily do bytu. „Takže, dneska nikam nejdeš?“ Zeptala se, když jsme šly skrz obývák ke svým pokojům.

Co se to s ní sakra děje? „Ne, Candice. Nejdu. Jen chci chvilku relaxovat. Zavolej si jedné ze svých kořistí. Jsem si jistá, že jeden z tvých chlapů má volno.“

Předtím, než mohla odpovědět, hodila jsem tašky na postel a šla do koupelny napustit si vodu do vany. Dvakrát jsem zkontrolovala umyvadlo, než jsem se vrátila do pokoje, svlékla se a začala vyndávat věci z tašky. Potom, co jsem oblečení rozhodila po posteli, spěchala jsem do koupelny, otočila kohoutkem a vklouzla do horké vody. Po několika minutách strčila Candice hlavu dovnitř. „Jdu k Charliemu. Nejspíš se vrátím zítra.“ Wow, ještě jsem o Charliem neslyšela.

„Buď opatrná. Hej, nevzala jsi něco z mé koupelny?“

„Ne, proč?“

„Moje umyvadlo vypadá.....tak nějak prázdně. Nejsem si jistá, ale když jsem přišla tak jsem se na něj podívala a nevím. Tak nějak nemůžu přijít na to, co tam chybí.“

Zkoumala okolí umyvadla, než pokrčila rameny. „Vypadá to, jako by něco chybělo. Ale nic jsem nevzala. Možná jsi přemístila víc věci ke Kashovi a zapomněla si na to.“

„Možná.“ Zamumlala jsem, ale popravdě jsem si to nemyslela.

„Dobře, musím jít. Zavolej, kdybys něco potřebovala. Miluju tě, Rach.“

„Já tebe taky.“ zamumlala jsem.

Poté co odešla, relaxovala jsem až do doby, kdy voda začala být studená. Jakmile jsem se vrátila do pokoje, věděla jsem, že něco není v pořádku. Podívala jsem se na postel a koukala po těch málo věcech, které na ní zbyly. Skoro polovina z toho, co jsme koupily, tam nebyla.

„Co to sakra….“ zašeptala jsem a zkontrolovala všechny prázdné pytle, abych se ujistila, že jsem tam nenechala nějaké z těch chybějících věcí. Otočila jsem se, že zkontroluji pokoj Candice a najednou ze mě vyšel výkřik jako z nějakého hororového filmu. Odskočila jsem zpět, svírajíc můj ručník na hrudi. „Panebože Kashi, měl ses ozvat, že jsi tady!“

„Volal jsem na tebe, když jsem vcházel. Proč jsi tak vylekaná? Jsi v pohodě?“

„Ne, má pocit že začínám šílet. Nejdřív jsem si myslela, že se mi ztrácí věci v koupelně a teď mi zmizela půlka věci, co jsem dnes nakoupila.

Věnoval mi malý úsměv, přitáhl si mě do náruče a měkce políbil. „Omlouvám se, zlato. Měl jsem ti říct, že jsem tady, když si byla ve vaně. Sebral jsem tvé věci. A zabalil je. Jedeme na malý výlet.

„Jedeme? Počkej. Kdo to je, my?“

„Ty a já. Obleč se, odjíždíme za pár minut.“

„Kashi!“ otočil se ke mně s trpělivým výrazem, zatlačil mě k šatníku a vytáhl lehké tepláky a tričko, které jsem někdy nosila do postele. „Tyhle jsi zabalil taky?“

„Ne, to si oblečeš.“

„Co...ne. Nemůžeme jen tak odejít, oba dva máme práci. Na jak dlouho vůbec odjíždíme? A nemůžeš si představovat, že budu připravená a odejdu ve dvou vteřinách. Jestli jsi tady byl, zatímco jsem byla ve vaně, měl si mi to říct. Mohla jsem vylézt dřív a začít balit. Tohle si na sebe nevezmu, ať už jedeme kamkoliv.“

Kash mě otočil, držel si mě blízko a podíval se na mě. „Slibuji, že se nemusíš nějak oblékat na to, kam pojedeme. Pochybuji, že tě uvidí někdo jiný mimo mě. Neřekl jsem to, protože jsem nechtěl, abys měla čas na přípravy, nebo abys o tom věděla. Co se týká práce, postaral jsem se o to.“ Naklonil se blíž a lehce mě jednou políbil na rty. Aniž by se odtáhl, pokračoval s mluvením proti mým rtům. „Ale něco jsem pro nás naplánoval a musíme vyrazit. Oblíkneš si prosím tohle?“

Jsem si jistá, že jsem měla chuť se s ním dohadovat, nebo přinejmenším si aspoň zabalit své věci sama. Ale můj žaludek se třepotal a na tváři se mi usadil směsný úsměv, tak jsem jen přikývla, přejížděla svým nosem po jeho a ještě jednou ho políbila. „Dobrá.“

Odtáhl se a odešel do obýváku, když mu zazvonil telefon. Rychle jsem našla podprsenku a spodní prádlo a hodila je na sebe předtím, než jsem si začala oblékat oblečení, které pro mě připravil. Vlasy jsem si upravila z vysokého drdolu do nízkého pleteného copu, který jsem si přehodila do strany.

„Vidíš? Vypadáš krásně.“ řekl, když se vrátil do pokoje.

„Lháři.“

Protočil oči, zatahal za můj dlouhý cop a políbil mě na čelo. „Jsi připravená?“

Pokrčila jsem rameny a rozhlédla se kolem sebe. „Myslím, že jo. Je divné si nic nebalit. Chystáš se mi říct, kam jedeme?“

„Ne.“ Chytil mou ruku a vytáhl mě ven z bytu. Mason stál u svého náklaďáku a díval se podivně, jako kdyby byl na hlídce. Ale jakmile nás uviděl, usmál se.

„Jedeš s námi, Masone?“

„Ne, jen jsem připravil náklaďák.“ Hodil klíče ke Kashovi a ten mě vedl k Masnovu náklaďáku.

„Jedeme jeho autem?“

„Má větší kabinu.“ Kash pokrčil rameny a posadil mě na místo spolujezdce. Poté, co zavřel dveře, mluvil tiše k Masonovi, takže jsem nemohla slyšet, o čem se baví. Pak se rozběhl k místu řidiče.

„Je tu dost jídla. Ty jsi byl nakupovat?“

Při couvání se zazubil. „Dneska jsi byla dlouho pryč.“

Obrátila jsem se na zadní sedadlo a znovu zavrtěla hlavou, pusu jsem měla částečně otevřenou. Nemohla jsem uvěřit, že pro nás naplánoval výlet a prošel si tímhle vším. „Ale Kashi je tady moc.... strašně moc jídla. Hádám, že do hotelu nejedeme..... Nebude žádná snídaně do postele?“

„Eh, tam kam jedeme, není moc míst, kde se najíst. No, jedno místo tam je, ale i tak máme dlouhou cestu před sebou. A nemám v plánu odcházet z toho místa, kde budeme.“ Jeho šedé oči potemněly, blýskl po mě tím úšklebkem, který jsem milovala, lehce mi zmáčkl stehno a nechal tam ruku ležet.

Okamžitě jsem začala nenávidět Masonův náklaďák, jelikož měl přihrádku mezi sedačkami. Z Kashova hrdelního smíchu a z toho, jak si vsál svůj kroužek do úst, jsem věděla, že si všimnul mé frustrace. A ví z čeho.

„Jak dlouho potrvá, než se tam dostaneme?“

„Dychtivá?“ Zvedl obočí a mrkl „Asi tak za hodinu.“

Bubnovala jsem prsty po přihrádce, která byla mezi námi, kousala si svůj spodní ret a pozorovala jeho profil, když řídil. „Jeď rychleji.“