FL - 19. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Zatímco jsem byla doma, pěkně v pyžamu, s půl litrovou zmrzlinou před sebou, bylo nepravděpodobné, že dnešní den bude tak děsný.

Část mně nenáviděla to, že se Kash mohl tak snadno vrátit do starých kolejí, bez jakéhokoliv náznaku o tom co se stalo ráno. Ale věděla jsem, že potřebuji, aby to takhle bylo, a děkuji aspoň za to, že se naše přátelství nezměnilo v jeho zamilovanost. Převlékla jsem si košili a pokusila se co nejvíc vyčistit zbytky na špinavém triku. Pak jsem ho dala do pytlíku, strčila do kabelky a nasadila další falešný úsměv, abych se dostala přes zbytek své šichty. Další tři hodiny byly v pohodě. Správně? Moje křeče se neustále připomínaly a začaly mě bolet záda.

Lhala jsem. Tři hodiny se zdály jako věčnost.

Přes dvě hodiny jsem se úspěšně vyhýbala tomu, abych na sebe vylila nějaké další pití. A díky bohu, nebyly tady ani žádné další děti, házející kolem sebe jídlo.

Uklízela jsem talíře ze stolů, když jsem zaslechla známé brnkání na kytaru. Srdce se mi sevřelo bolestí, když jsem šla pomalu do kuchyně. Dnes večer byl další OPEN-MIC večer a i když jsem si užívala živou hudbu, hrající po celém baru až do kuchyně, tak jsem tomu většinou nevěnovala moc pozornost. Ale neexistuje způsob, abych nevnímala tuhle píseň. Hluboký, chraplavý hlas začal broukat skrz reproduktory, zrovna když jsem se vracela z kuchyně. A nemohla jsem setřást pocit že ten hlas znám. Razila jsem si cestu na místo, ze kterého bych viděla na pódium.

Mnula jsem si rukou na bolavém místě na hrudi a zastavila se, jakmile jsem uviděla Kashe, sedícího na stoličce před mikrofonem s kytarou v ruce. Co to dělal? Odkdy hraje na kytaru a zpívá? A proč tuhle píseň? Jeho oči bloudily po místnosti a přistály na mě hned, jakmile začal první refrén „I’ll Be“.  Slzy se prodíraly z mých očí a moje tělo pod jeho intenzivním pohledem hořelo. Vyjadřoval se prostřednictvím slov, které pro mě znamenaly víc, než mohl tušit. Ani jednou ode mě neodtrhnul oči a moje mysl a srdce bojovaly s mými protichůdnými pocity. Část mě chtěla křičet, že on je ten muž, na kterého čekám. Že jsem do něj zamilovaná a měli jsme být jenom přátelé. Druhá část chtěla vědět, proč mě s tou písní tak mučí. S tím, co všechno se dnes večer stalo, s čtvrtým výročím smrti rodičů na krku, jsem odsud chtěla utéct, stočit se do klubíčka a truchlit za to, co jsem ztratila a nikdy nebudu mít. Nemohla jsem zavolat mámě a říct jí že jsem poznala chlapa, ze kterého se cítím bláznivě. Že mi zpívá tu samou písničku, kterou táta zpívával jí. Nemohla jsem říct svým rodičům, že ať jsem se snažila bojovat s pocity a odstrkávat Kashe pryč, tak jsem věděla, že jsem potkala muže, kterého si chci vzít.

Oblíbená slova směřovala ke svému konci a brzy také i akordy. Jakmile Kash skončil, odložil kytaru, postavil se a mířil směrem ke mně. Přes tohle všechno jeho oči neopustily ty mé. Předtím, než mě mohl chytit, hořko-sladká část u mě vyhrála a já se otočila na podpatku a mířila ke svým zákazníkům. Po další hodiny jsem se zaměstnávala, jak se dalo a když jsem se musela k baru, ujistila jsem se, že jdu k Brycově straně, abych nemusela čelit Kashovi.

Vím, že jsem se chovala směšně, ale kdyby to byla jakákoliv jiná písnička…. Kdyby to nebyla noc, kdy jsem na to nebyla připravená, možná bych byla dost odvážná na to, bojovat konečně za to co chci. Ale právě teď jsem mohla jedině myslet na, to až mi skončí směna a budu co nejdál od Logana Hendrickse. Nějak věděl, jak se ke mně dostat. A nějak jsem věděla, že být spolu je správné. Zejména po dnešním ránu. Ale všechno na něm... a nás spolu, mě děsilo. A nebyla jsem si jistá, jestli to právě teď zvládnu.

Lidé říkají, že být zamilovaný je úžasné.

Lžou. Je to strašlivě děsivé.

„Nazdar madam, jak bylo v práci?“

Podívala jsem se na Candice a zasténala. „Zasraně špatně.“ Šla jsem za ní do kuchyně, kde se snažila vypátrat něco k večeři, vyskočila jsem na pult a řekla jí o celém večeru, včetně Kashově písni.

„O můj bože! Řekla jsi mu, co pro tebe ta písnička znamená?“

„Ne! Nikdy jsme o tom nemluvili. Opravdu si myslím, že je to jen šílená náhoda ale.... Bože to tak bolí, Candi.“ Chtěla jsem jí říct i o té ranní puse ale Candice a já jsme nemluvili o klucích od té situace s Blakem a nevěděla jsem, jak to nadhodit.

Vypadalo to, jako že se se chystá brečet. Smrt mých rodičům byla těžká i pro ni. „Dobře, a cos mu o tom pak řekla?“

„Nic. Šel za mnou, ale já se otočila a vrátila se do mé části jídelny. Vyhýbala jsem se mu pak po celou dobu.“

„Rach, je mi to líto.“ Popotáhla a zahnala slzy, které jí chtěli spadnout „Kašlu na to, dneska bude čínsko-zmrzlinová noc.“ Popadla jídlo z krabice, dala ho zpátky do mrazáku a podívala se, co máme v zásobách. „Dojdu pro nějaké jídlo a pivo. Tenhle týden jsme to měly těžké.“

Usmála jsem se na ní a sklouzla z pultu. „Půjdu s tebou.“

„Ne, udělej si pohodlí a vezmi si léky. Budu hned zpátky.“

„Miluju tě Candi.“

Obejmula mě kolem pasu a pevně stiskla „Já tě taky miluji, vždycky.“

Byla jsem v pyžamu a polykala prášky, když se dveře otevřely a dovnitř vešel Kash. Candice by vážně měla začít uvažovat o zamykání dveří, když odchází pryč.

„Ty tady dnes večer budeš?“ Zeptala jsem se, ale nepodívala se na něj.

„Ne, jen chci vědět, co se s tebou děje.“

Pokrčila jsem rameny, dala hrneček do myčky a šla k pohovce.“

„Nic.“

„Takže ty jen tak ode mě utečeš a vyhýbáš se mi celou noc jen proto, že ti nic není?“

„Tak trochu.“

Přišel blíž, až stál přímo proti mně, blokujíc mi výhled na televizi. Ale i tak jsem se na něj nepodívala. „Musíme si o tom promluvit.“

Když nepokračoval, odfrkla jsem. „Mluvíme často, Kashi. Očekáváš, že budu vědět, který rozhovor máš na mysli, jen proto, že víš, o čem mluvíš? Můžeš uhnout? Stojíš mi v cestě.“

Pohnul se. Ale jen proto, aby vzal ovladač a vypnul televizi. „Už zase vytahuješ štít. Proč? Moc jsem na tebe dneska tlačil? Stalo se ti něco? Měla si zase noční můru?“

„Prostě jsem jen měla večer na hovno. Stačí?“

„Tak mi o tom pověz. Neutíkej přede mnou. Řekl jsem ti, už žádný štít mezi námi. Jestli je něco špatně tak chci, abys mi o tom pověděla. Nemůžu ti pomoct přenést se přes to, když mě odstřelíš.“

„Nepotřebuji od tebe pomoc. Potřebuji, aby ses stáhnul. Nejsi můj přítel, nemáš povinnost mě dávat dohromady.“

Jeho oči zaplály a obočí se svraštilo. „Kde je moje Rachel, co? Ta, která mi dnes ráno vysypala celou mísu těsta na hlavu a ta, která mě líbala.... Kde je?“

„Za prvé, ty nemáš Rachel. A co se týče dnešního rána, no řekněme, že to byl z mé strany okamžik hlouposti.“

„Okam....“ Jeho obočí vyletělo nahoru, udělal několik kroků zpět a zavrtěl hlavou. „Okamžik hlouposti. Tak tomu chceš říkat?“

Byl to nejlepší okamžik mého života, který bych chtěla opakovat znovu a znovu. Ale bylo to hloupé.  Vyskočila jsem z pohovky a zamířila do svého pokoje. „Jelikož ses sem pozval tak se můžeš i vyprovodit.“

Předtím, než jsem se dostala ke svým dveřím, popadl mě za zápěstí a strhnul k sobě. „Přestaň s těmi zatracenými štíty.“

„Fajn, nechceš štíty. Tak jdi pryč!“ Snažila jsem si vyprostit zápěstí, ale bylo to k ničemu. „Měla jsem posranou noc. O které jsi věděl, jelikož jsi mi koupil nové triko. Špatné šichty se stávají. Lidi se přes to dostanou. A k tomu polibku.... Můžu ti připomenout, že ty jsi taky dělal, jako by se nic nestalo? V první řadě jsme neměli dovolit, aby se to stalo.“

„A to do háje proč?“

Pořád jsem mluvila skrz něj. „A pak jsi musel zazpívat tu písničku. Proč jsi zpíval zrovna tuhle?“

Trhl hlavou dozadu a jeho oči ztratily něco z té divokosti „Jsi naštvaná, že jsem ti zpíval tuhle písničku? Miluješ tu písničku. Zpíváš si jí celou dobu.“

Nakonec se mi povedlo uvolnit zápěstí a překřížila jsem si ruce na hrudi. „A jak bys to sakra mohl vědět? Vím jistě, že jsem si ji nikdy před tebou nepouštěla.“

„Vážně? Necháváš otevřené okna. Bydlíme naproti sobě. Slyšel jsem ji z tvého bytu!“

Oh „To je soukromé. Je to pro mé rodiče. Nemůžeš rozumět tomu, co to pro mě znamenalo, když jsi ji zpíval pro mě.“

Zmatek mu přelítnul přes tvář a zavrtěl hlavou „Pro rodiče?“

„Ano! A když už máme tyhle štíty dole. Lhala jsem ti Kashi.“

„O čem?“ zeptal se skrz zaťaté zuby a křičel na mě mé jméno, když jsem se otočila a uháněla do svého pokoje. „Zatracená ženská, přestaň ode mě utíkat!“

„Já neutíkám! Nikdy jsem neřekla svým rodičům, co se stalo, jak jsem ti slíbila.“ Zamumlala jsem, když jsem se natáhla pod matraci pro deník. Otočila jsem se k němu, držela ho tak aby ho mohl vidět a hodila ho na postel. „Takhle jsem jim to řekla.“

Jeho oči se opět zúžily, když těkal mezi mnou a deníkem. „Proč?“

„Proč jsem ti lhala? Protože jsi řekl, ať jim to řeknu. A dobře.... Technicky jsem to udělala. Napsala jsem jim to, takže to nebyla přesně lež.“ Vzala jsem si zpátky deník. „Tohle je jediný způsob, jak s nimi můžu mluvit.“

„Proč jsi...“

„Jsou pryč, Kashi. Moje rodiče zemřeli před čtyřmi roky! Říkaal jsem ti, že jim to nemůžu říct. Ale nebyla jsem připravená, abys věděl proč. Nikdo kromě Candice to tady v Texasu neví. A takhle se mi to líbí.“

Kashova tvář zněžněla a udělal pár kroků ke mně „Rach....“

„Ne Kashi, nechtěl jsi žádné další štíty. Teď tu nejsou. Ta píseň, co jsi dnes zpíval. Můj táta jí zpíval mé mámě, když si mysleli, že se nikdo nedívá. Přitáhl si ji k sobě a tancovali. Je to moje nejoblíbenější vzpomínka na ně. Takže se omlouvám, že jsem nevěděla, jak reagovat na to, když jsi mi ji zpíval. Ta písnička pro mě znamená hodně.“

„Rachel, omlouvám se.“

Položila jsem si ruce na hrudník, takže se nemohl přiblížit. „To je to co jsi chtěl. Teď víš všechno. Jsi šťastný... Jsi rád, že jsou štíty pryč?“

Vtáhl mě do náruče a pevně obejmul. „Neměl jsem tušení, je mi to líto. Já... omlouvám se. Za to, že jsem ti ublížil, tlačil tě, abys mi to řekla, rozrušil tě tou písní... Za všechno. Přísahám, to nebylo, co jsem chtěl.“

Můj hněv rychle zmizel a zamrkala jsem slzy. „Já vím, já jen....“

„Ta písnička je pro tebe výjimečná, chápu to, Rach.“ Naklonil mi hlavu a přejel svými rty po mém čele, než se na mě zadíval. „Musíš vědět...“

„Rach jsem zpátky.“ Zavolala Candice. „Je čas započít tuhle žrací noc.“

Kash mě nenechal jít a já se nepohnula. Pokračovali jsme se zíráním jeden na druhého, a když jsme slyšeli rachot, který Candice dělala v kuchyni, naklonil se a pošeptal mi do ucha. „Měla bys vědět, že ty jsi výjimečná pro mě. Myslel jsem vážně každé slovo, které jsem ti večer zpíval a nikdy nebudu litovat toho polibku.“ Rychle mě pustil, vyšel z mého pokoje a nakonec i z bytu.

Zírala jsem na své prázdné dveře, když najednou vlítla dovnitř Candice, se širokýma očima a pusou dokořán. „O můj bože, on byl tady?“

Přikývla jsem, stále se dívala na prázdné dveře a přehrávala jsem si jeho poslední slova. Jsi pro mě výjimečná. Myslel jsem vážně každé slovo.

„No tak, jsi v pořádku? Co ti říkal? Řekla jsi mu to?“

„Jo.“ Můj hlas byl chraplavý a musela jsem si několikrát odkašlat. „Jo, řekla.“

Než jsem se mohla zarazit, slzy mi tekly po tváři a z hrdla mi vyšel vzlyk. Candice mě chytila zrovna ve chvíli, kdy mi povolily nohy a nemotorně jsme si sedly na zem. Držely jsme se a plakaly snad hodiny. Od toho telefonu, kdy Candice přišla brzy ráno, že se jejich letadlo zřítilo, jsem to neřekla nikomu. Táta byl docela známý, takže lidé se to dozvěděli svým vlastním způsobem. Ale nikdy jsem ty slova nezopakovala. A ani Candice, nebo její rodiče jen málokdy nadhodili mé rodiče. Eli o nich odmítal mluvit úplně.

Většina lidí se snažila vyléčit ze ztráty. Truchlili a snažili se vyrovnat s bolestí, která s tím přicházela a nějak udržet svůj život v pohybu. Já to tak nedělala. Cítila jsem, jako bych s nimi zemřela v tom vraku, místo truchlení a posouvání se vpřed. Postavila jsem kolem sebe zeď, která udržovala bolest venku a chovala jsem se tak, jakoby se to nestalo. Kash měl pravdu. Odhadl mě už od začátku. Zaštitovala jsem se proti bolesti a každého odháněla pryč. Až na Candice a její rodinu. Ale jakkoliv jsem se snažila odstrčit jeho, on se vrátil zpět a já si nejsem jistá, jestli ho za to miluju, nebo nesnáším. Ale bez ohledu na všechno jsem to muže milovala.

Poté, co nám všechny slzy vyschly, jsme s Candice vyrazily do kuchyně, vzaly si talíře, krabici se zmrzlinou a přesunuly se k pohovce. Candice usnula během filmu a když jsem ji dostala do postele, uklidila jsem a šla si dát dlouhou sprchu. Jakmile jsem se dostala do postele, neustále jsem si přehrávala Kashovy slova a jeho chraplavý hlas, když mi zpíval. Pokaždé, při vzpomínce na ten zvuk, se moje tělo zahřálo a výraz v jeho očích mi způsobil mrazení. A pokaždé si myslím, že se do něj zamilovávám čím dál víc.