FL - 16. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Kash

„Ženská!“ Zařval jsem a zatřásl s Rachel v posteli. „Probuď se!“

Zpanikařeně se v posteli posadila a oči měla rozšířené hrůzou, když se rozhlížela po svém pokoji, než mě usadila. „Bože, myslela jsem, že mě zemětřesení pronásledovalo až do Texasu.“ Zklidnila dech, odhrnula si vlasy z očí a zamračila se na mě. „Co se děje? A kolik je hodin...sedm? Vážně, Kashi?“

„Vstávej a připrav se!“

„Ne.“ Přetáhla si deku kolem ramen, lehla si a zavřela oči.

Tak to teda ne. „Poslední varování Rach, vstávej!“

Odfrknutí byla jediná její odpověď.

„Jsi jako osina v zadku.“ zamumlal jsem a přistoupil k nohám postele. Popadl jsem okraj přikrývky, strhnul ji z ní a odhodil na zem.

„O můj bože. Co kdybych byla nahá?“

Zvedl jsem obočí a přejel pohledem její tělo. To by mi nevadilo. Začal jsem tvrdnout a ten materiál, co jsem měl na sobě, to neskryje. Přemýšlej o paní Adamsové a jejich kočkách. Přemýšlej o paní ADAMSOVÉ a jejich kočkách!!!

„Zbytečná otázka, jelikož nejsi nahá. A teď dostaň svůj zadek z postele!“

„Dej mi alespoň ještě pár hodin. Právě jsem šla spát.“

„To není moje chyba, měla jsi několik šancí vstát sama.“

„Kashi, prosím.“ Fňukla.

„Nefňukej na mě, není to hezké.“ Aniž bych jí dal více času, vzal jsem ji do náruče, hodil si ji přes rameno a vydal se směrem k její koupelně.

Tiché ufff jí uniklo z pusy, než mi začala nadávat. „Chystám se tě vykuchat, ty šílený kreténe. Je teprve sedm podělaných hodin. Co to s tebou je? Polož mě dolů... Áu. Uvědomuješ si, že to do prdele bolí? Máš vážně kostnatá ramena! Už ti to někdo řekl?“ Vydechla, než jsem zapnul vodu ve sprše. „Pusť mě dolu Logane Hendricksi, nebo přísahám na vše co je svaté, že budeš litovat dne, kdy ses nastěhoval naproti a málem mi urval dveře od auta!“

„To nemůžu udělat, má malá kyselko.“ Díky bohu, že jsem byl jen ve svých tréninkových šortkách. Sundal jsem si boty, vstoupil do sprchy a trhnul sebou, když zakřičela.

„Ty zatracený bastarde, nech mě jít!“

„Koukám, že máš po ránu pěkně drzou pusu.“

„Já tě zabiju!“

Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se. Byla tak roztomilá. „A ty jsi trochu dramatická.“

„Ta voda je ledová.“ fňukla a přísahal bych, že našpulila rty stejně, jako to předtím dělala Candice. Alespoň, že ji hněv opouštěl a přestala mi pěstmi bušit do zad. „Co jsem ti kdy udělala?“

„Dal jsem ti několik příležitostí se připravit sama. Ty jsi ta, která se nemohla dostat z postele.“

„Sotva jsem usnula.“

„Rach.“ vzdychl jsem. „Je sedm hodin ráno a ty jsi ode mě včera odcházela v devět. Proč si nešla spát?“

Neodpověděla a přestala se kroutit. Jen tam ochable visela.

„Co…? Žádné další hrozby, žádné fňukání?“

Ticho.

„Ženská, přísahám bohu, jestli si usnula na mém zatraceném rameni...“ Zastavil jsem, jakmile jsem ji slyšel něco zamumlat. „Co jsi říkala?“

„Bála jsem se znovu usnout.“ Zašeptala. Zavřel jsem oči a sevřel zuby k sobě.

„Ach Rach.“ Nechal jsem ji sklouznout po mém těle, dokud nestála přede mnou. Snažil jsem se blokovat sprchu, která mířila přímo na ni, ale kapičky se mi odrážely od ramen přímo do jejího obličeje. Rychle zamrkala, než sklonila hlavu. „Proč jsi mi nezavolala?“

Rozzlobeně zavrtěla hlavou. „Kvůli čemu Kashi? Abys vedle mě seděl a potil se ještě déle? Aby ses mohl chovat, jako kdyby se včerejší ráno nestalo? Nepotřebuji, abys mě hlídal, když se chovám směšně.“

„Ty nejsi směšná!“ S povzdychem jsem se otočil k věšáku a vzal ručník, který jsem obtočil kolem ní. „Vezmi si na sebe nějaké suché oblečení. Budu zpátky během pár minut.“ Pomohl jsem jí z vany, vyždímal si šortky, vzal si boty a zamířil do svého bytu.

Rachel zůstala se mnou a Masonem včera celý den. Jakmile Candice dorazila zpátky z roztleskávačského táboru, zpochybnila naše oblečení, ale brzy poté odešla. Mason ji vzal sebou na nákupy nějakého jídla a já doufal, že z Rachel dostanu víc odpovědí. Ale konečně měla svůj úsměv zpátky a já neměl žaludek na to, abych ji v tu chvíli znovu rozrušil. Po tom, co jsem sebou v noci hodiny házel a přetáčel se, jsem dospěl k závěru, že už ji nikdy nenechám samotnou. A zjistím, co přesně bylo mezi ní a její profesorem.

Vracejíc se zpátky k holkám, jsem vešel dovnitř a setkal se s nasranou Rachel. Můj oblíbený druh Rachel. Líně jsem se usmál a podíval se na časovač na mikrovlnce, který byl nastavený předtím, než jsem probudil monstrum.

„Proč se pečou v troubě skořicové rohlíčky?“

„Protože máš ráda sladké a mě napadlo, že tě nejspíš naštvu, až tě budu probouzet. Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat.“

Zvedla obočí a zkřížila ruce na prsou. „A jak ses sem dostal dneska ráno?“ Vypáčil jsem zámek jako vždycky. „Candice mi odemkla.“

„Jak jinak.“ Zamumlala Rachel s povzdechem a šla si sednout na jednu z pohovek. „Takže, chystáš se mi říct, proč jsi mě budil takhle brzo ráno?“

„Až po snídani.“ Šel jsem vytáhnout rohlíčky z trouby a popadl třešničku.

„Hej, Rachel. Proč někde v létě nepracuješ?“

Zvedla hlavu. „Protože jsem neměla pocit, že nějakou práci dostanu. Proč se ptáš?“

„Jen mě to tak napadlo.“ Pokrčil jsem rameny. „Tvoji rodiče platí půlku nájmu?“

„Mí...“ Její hlas se najednou zadrhl. Ohlédl jsem se na ni a zjistil, že jí barva zmizela z tváře. Popadl jsem třešničku a rychle vyrazil směrem k ní. Ale ona prudce zavrtěla hlavou a věnovala mi tvrdý pohled.

„Nejsi zrovna v pozici, kdy můžeš mít kecy ohledně žití z peněz rodičů, když jsi utratil z tatínkových peněz kolem dvaceti tisíc za zařízení bytu.“

Musel jsem se několikrát nadechnout, než jsem jí hodlal cokoliv říct. Vím, že jen zase zvedla svůj štít, ale bože! Věděla, jak mě nasrat. Naklonil jsem se k ní a opětoval její pohled. „Zjistím, proč jsi zase nasadila svůj štít. Ale pro teď, změň ten svůj postoj, kyselko. Nebo si tě přehnu přes koleno a naplácám ti na zadek, že si týden nesedneš.“

Její modré oči se rozšířily a několikrát zamrkala. Než se konečně podívala stranou, všiml jsem si ruměnce, který se jí šířil po tvářích. A zatraceně, jestli se moje kalhoty znovu nezmenšily, když jsem viděl, jak reaguje na mou hrozbu.

Paní Adamsová a její falešné kočky. Paní Admsová........

Otočil jsem se zpátky do kuchyně a soustředil se na skořicové rohlíčky, místo na výprask Rachel. „Byla to jednoduchá otázka, Rach. Nechtěl jsem říct, že žiješ z jejich peněz. Jsi na vysoké. Je to normální. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi nedostala práci z nějakého konkrétního důvodu a jestli nepotřebuješ peníze. V baru, ve kterém pracuji, shání servírku. Po tom včerejšku mě napadlo, že to, co se ti stalo s tím chlapem, odsunulo hledání práce na tohle léto stranou. A myslím, že práce by ti prospěla. Zabavilo by tě to a nemusela bys zůstávat doma samotná a přemýšlet nad tím.“ Zariskoval jsem a podíval se na ni. Viděl jsem, že se dívá z okna a kouše si ret. „Je to na tobě. Ale jak jsem říkal, bylo by to pro tebe dobré. Pomohlo by ti to se pohnout dál.“

„Já se pohnula dál.“ zašeptala

„Pokud máš pořád noční můry, tak ne.“

Šel jsem s talířem skořicových rohlíčků k pohovce, sedl si vedle ní a položil talíř mezi nás. Jedla, ale nepodívala se na mě. Jen dál zírala do prázdna. Nic jsem neřekl, dokud jsme neskončili.

„Řekla jsi ještě někomu, mimo mě, co se stalo?“ Když zavrtěla hlavou, pokračoval jsem „Ani rodičům nebo policii?“

Pomalu se otočila ke mně, oči zúžila do štěrbin. Její pusa se otevřela a já jsem nečekal na její naštvanou odpověď, tak jsem ji přerušil.

„Žádný další štíty, kyselko.“

„Nesnáším, když mi tak říkáš.“ Řekla skrz zaťaté zuby.

„No, já nesnáším, když se chováš jako mrcha s obranným mechanismem.“

Dívala se na mě v šoku, než s plachým úsměvem odvrátila hlavu.

„Starý zvyk.“ pokrčila rameny.

Vzal jsem ji za bradu a přinutil se ji podívat na mě. „Myslím to vážně Rachel. Když jsi se mnou, tak už žádné štíty.“

„Ty nerozumíš...“

„Rozumím.“ řekl jsem jí. „Skrýváš za ním svou bolest. To je způsob, kterým si myslíš, že se ochráníš. Věřím, že to některým lidem pomáhá, ale ty od sebe odháníš všechny pryč. Jestli tě to bolí, řekni mi to. Jsem tu pro tebe a ty tvoje kraviny na mě nepůsobí. Protože tě nenechám mě odstrčit. Chápeš?“

„Jo.“

„Znovu. Řekla jsi to rodičům nebo policii?“

Podívala se někam za mou hlavu, otevřela pusu a zase ji zavřela. Až po chvíli přesunula své oči zpět na mě. „Nikdo jiný to neví.“

Uvolnil jsem jí bradu, naklonil se k ní a udržel svůj pevný hlas „Musíš mi říct, co přesně se stalo.“

„Ne, ne...“

„Rach, vím, že to bude těžké, ale musíš to někomu říct. A právě teď jsem jediný, kdo to ví.“ Pořád vrtěla hlavou. „Tohle je první krok, jak se posunout dál. Musíš tomu čelit. Úplně.“

Seděli jsme tam v tichosti několik minut, než mi tiše řekla úplně všechno, co se stalo s ní a tím klukem. I když mi pořád odmítala říct jméno. Mé roky v utajení mě naučily, jak udržet vážnou tvář i během těch nejhorších situací, které si lze představit. Ale poslouchat tuhle holku, co všechno se jí stalo... Moje ruce se po celou dobu nemohly uvolnit ze svého sevření a tělo mi vibrovalo potřebou dostat toho chlapa blízko k mé zbrani. I přes naléhání Rachel, že nebyla vlastně znásilněna, to bylo to, co se stalo. Nebyl schopen dokončit, co začal... díky bohu za to a Candice. Ale to nic nemění na tom, co jí provedl. Chtěl jsem toho parchanta zabít.

Po tom, co mi dovyprávěla svůj příběh a uklidnila se, přitáhl jsem si ji k sobě a položil nás na pohovku. Na chvilku ztuhla, ale pak se uvolnila.

„Neumím si představit, jak těžké to pro tebe je, Rach. Ale jsem na tebe pyšný.“ Políbil jsem ji na čelo a pokračoval s šeptáním. „Teď možná ne, ale brzy se budeš cítit líp, když jsi to řekla někomu jinému. Nikdo by si tím neměl projít. A hlavně ne sám. Nebudu tě nutit do toho, co máš teď dělat. Ale měla bys opravdu zvážit nabídku servírky v baru, oukej?

„Promyslím to.“ zašeptala proti mé hrudi.

„A chci, abys řekla svým rodičům to, co jsi řekla mě, dobře?“

Její tělo se v mé náruči napjalo, nadzvedla hlavu a měla oči plné slz. „Nemůžu.“ Sotva vydala nějaký zvuk, ale já ji rozuměl.

Bolestivý výraz ji přeběhl přes tvář, když se ušklíbla. „Oukej.“

„Dneska ráno musím něco vyřídit s Masonem, takže musím jít. Pokud se chceš ucházet o tu práci, Rob je jeden z majitelů a zároveň manažer baru. Bude tam někdy před polednem. Je to chlap, se kterým budeš chtít mluvit, ok?“ Když kývla, posadil jsem nás a políbil ji na čelo. „Jsi statečná Rachel. Jsem na tebe pyšný a ujistím se, že se ti nic takového už nikdy nestane.“ Než mohla zareagovat, zvedl jsem se z pohovky a odešel.

„No to je dost. Vím, že jste s Rachel momentálně ve fázi přátelství, takže vím, že nic nebylo. Ale co ti tak dlouho trvalo? Lakovali jste si nehty a drbali? Máme zpoždění a opravdu nechci dneska slyšet od detektiva Rydera žádné sračky. Ten chlap mě zasraně děsí.“

Zkontroloval jsem peněženku, telefon, klíče a podíval se na něj. „Ujistím se, že se to dozví a vím, že mu tím udělám hezký den.“ spustil jsem.  Když jsme se dostali na chodbu, podíval jsem se na byt holek a zašeptal: „ Rachel mi pověděla, co se stalo.“

Mason se zastavil v chůzi a otočil se k jejím dveřím. „Ach, do prdele.... Rach.“

„Jo.“ zatlačil jsem ho k parkovišti a pokračoval. „Promiň, ale neměl jsem pocit, že bych měl pospíchat.“

„Je v pořádku?“

Oba dva jsme věděli, že to je hloupá otázka. Samozřejmě že není. Ale měl o ní obavy, stejně jako já. Taky ji miloval, akorát jiným způsobem, než já.

„Bude. Teď to bylo poprvé, co to ze sebe dostala. Nakonec. Dal jsem jí pár věcí k promyšlení, zatímco budu pryč. Doufám, že je vezme v úvahu.“ Nastartoval jsem motor a vyjel z parkoviště. „Přečti mi znovu e-mail od Rydera. Chci vědět nové věci, které mají na Camdena a co máme my.“

„Myslí si, že se možná dostal k blízkosti další vraždy, ale přinejmenším je nedbalejší. Za minulý týden použil dvakrát kreditní kartu. Utratil dvakrát tolik, co normální člověk. Zkontroloval jsem účtenky a bylo na nich jídlo pro tak dvě osoby.“

„A to byli v restauraci, ve které pracuješ?“

„Jo. Obě ty noci, ale zrovna jsem nepracoval. Zkontroloval jsem kamery, které jsme tam nainstalovali, a projel jsem každého, kdo tam vstoupil. A jedině lidé, kteří platili kartou a ne hotovostí. Nevím, jak to dělá.“

„A co číšníci nebo servírky? Pamatují si něco?“

„Ryder mi řekl, že je nesmíme vyslýchat. Obsluhovali ten večer hodně lidí, a kdybychom se začali vyptávat, začalo by to být podezřelé. Co tvůj bar?“

Šel jsem do baru dřív, abych zkontroloval, jestli tam nebyla použita jeho karta, abychom nic nepromeškali. V mém baru ale nebyl týdny. Byli tam tři lidé, kteří odešli bez placení. První byl bezdomovec, kterého běžně vídám. Další byla starší paní, která chodí každý den. Myslím si, že si ani neuvědomila, že nezaplatila. Jinak platí každý den. A poslední byl chlap v obleku, který se rozběhl pryč, když měl nějaký telefon. Ale přišel druhý den a uhradil, co dlužil. Další den, jsem začal vést tabulky s daty a časem, kdy lidé platili v hotovosti. Každou středu kontroluji kamery. Camdena jsem na nich ani jednou neviděl.

„Do prdele, celá tahle věc s jídlem pro dva je něco, čeho bychom se měli obávat. A myslím, že to je důvod, proč nám dneska Ryder volal. Teď už se Camden může k někomu přibližovat a jsem si jistý, že po nás bude chtít, abychom na tom pracovali ještě víc.“

„Dobře, to musíme, dokud ho najdeme.“

Mason zvedl levou ruku a zaťal pěst. „Cokoliv co toho sráče sejme, viď?“

Tohle říkáme od našeho prvního případu. Usmál jsem se a ťukl si s ním pěstí. „Vždycky.“