FL - 12. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Rachel

Dopíjím zbytek svého vlažného čaje, opláchnu hrnek a chystám se ho dát do myčky, když se najednou ozve klepání. Přemýšlejíc, co je vlastně za den, se rychle podívám na hodiny na mikrovlnce. Bylo smutné, že je to teprve třetí čtvrtek od našeho nastěhování a já už věděla, že tam bude stát paní Adamsová. Položila jsem hrnek, a vyrazila ke dveřím. Paní Adamsová tam stála se znepokojeně roztřesenýma rukama.

„Och.... Rachel, drahá. Díky bohu, že jsi tady. Všechny moje děti jsou pryč. Potřebuji pomoct je najít. Prosím, pomoz mi! Bez dalšího slova zamířila ke mně a začala volat pana Snickerse, a další její kočky.

Paní Adamsová byla učebnicový příklad šílené kočičí dámy, jež zaostala v sedmdesátých letech. Její manžel zemřel před deseti lety - zjistila jsem to od jejího syna, který jí třikrát do týdne nosil jídlo. A minulý týden mě viděl, když jsem hledala její kočky, které vlastně ani nemá. Jenom si myslí, že je má. Ve skutečnosti jsou všechny její kočky vycpaná zvířata - polštáře nebo deky, s potiskem roztomilých koťátek. Paní Adamsovou nevídám, pokud není čtvrtek. A poprvé, když mi řekla, že jí všechny kočky utekly, cítila jsem se kvůli té chudince špatně. Až do té doby, kdy jsem roztřesenou paní Adamsovou odvedla do jejího bytu a ona začala hladit všechna svá vycpaná zvířata a prosit je, aby ji už nikdy neopouštěli. Rychle jsem utekla, ale znovu jsem jí viděla plačící následující čtvrtek, v půl osmé ráno, shánějíc své kočky. Rozhodla jsem se, že potřebuje někoho, kdo jí alespoň jednou týdně na pět minut uvěří.

Jako předchozí týdny, bylo osm třicet a hledali jsme všechny její děti, hlavně Snickerse. Sledovala jsem, jak na nezbedného Snickerse volá. Ukázala pod nějakou věc. Padla jsem na zem a chovala se, že se opravdu hodně snažím najít kočku, o které jsem věděla, že ji nikdy nenajdu.

„Oh, oh, tam nahoře.... Co když je tam nahoře? Jsem si jistá, že by tam Snickers mohl vylézt.“

Takže tam je Snickers? Dobré vědět, jednou mi to pomůže hledání zmizelé kočky. Vyběhla jsem po schodech do druhého patra a volala na kočku, dokud jsem se nevrátila zpět a vedla paní Adamsovou do jejího bytu, který je hned nalevo od toho našeho.

„Víte co, paní Adamsová? Jsem si jistá, že jsem viděla Snickerse odvádět všechna koťata do Vašeho bytu.

„Och ano, jsem si jistá, že to udělal. Musel. Chudáčkové malí museli mít strach, když ho tady pronásledovali.“ Náhle se zarazila, s vyjeknutí se rozběhla ke svým polštářům a začala je objímat. „Děti, jste zpátky! Mamince jste chyběly. Neopovažujte se mě někdy znovu opustit!“

„Potřebujete mě ještě na něco, paní Adamsová?“

Otočila se a mě zlomilo srdce, když jsem viděla slzy v jejích očích. Jak ji mohl její syn nechat v bytě samotnou? Potřebovala mít někoho u sebe.

„Ne zlatíčko, děkuji. Uvidíme se zítra.“

Jen jsem se usmála, vyšla z jejích otevřených dveří a narazila do pěkně svalnaté hrudi.

„Ježíši, Kashi!“

„Co to děláš?“

„Co ty děláš? Proč stojíš na chodbě jako nějaký šílenec?“

Ušklíbl se, a sledoval mě k mému bytu. „Jen jsem se snažil pochopit, proč si lezla po zemi po čtyřech, a sháněla se po čokoládové tyčince.“

„Já jsem nesháněla čokoládovou tyčinku. Hledala jsem kočku, která tam nebyla.“

Jedno jeho husté obočí se nadzvedlo, kousl se do kroužku na rtu, aby zakryl úsměv a otevřel nám dveře.

„Paní Adamsová.... není v pořádku. Myslí si, že má kočky, které nemá. A od té doby, co jsme se nastěhovali, mi každý čtvrtek chodí v osm třicet klepat na dveře, žádajíc o pomoc s hledáním.

„A ty jí pomáháš, i když víš, že tam nejsou?“

„No, poprvé jsem to nevěděla. Než jsem dorazila do jejího bytu. Její kočky jsou ve skutečnosti vycpané zvířata a polštáře.“

„A ty jí pokaždé pomáháš, i když znáš pravdu?“ Přestal si kousat kroužek, stiskl rty k sobě a snažil se ovládnout úsměv.

„Jo Kashi, pomáhám, protože nikdo jiný to nedělá. A nesměj se mi! Není to směšný, je mi jí líto. Máš vidět, jak je přitom vždycky rozrušená.“

Otáčela jsem se do bytu, ale on mě chytil kolem pasu a přitáhl k sobě. „Já se ti nesměju, Rach.“ zamumlal chraplavě, a jeho šedé oči mi bloudily po obličeji. „Myslím, že je rozkošné, že jí pomáháš. Jsi opravdu velký slaboch, viď?“ Smál se, když jsem na něj zavrčela. Začal mě štvát ještě víc.

„Jsi jako balíček kyselých bonbónků.“

„Co to do háje?“

„Nejdřív kyselá.....pak sladká.“

„Vykastruju tě teď hned, pokud mě nepustíš!“ Přimhouřila jsem oči a on se na mě jen zeširoka usmíval a držel mě v náručí. Potom, co jsem si uvědomila, že mě nepustí, povzdechla jsem si a vzdala se. „Podívej, láme mi to srdce. Neměla by tam být sama. Její syn jí nosí třikrát do týdne jídlo, ale zastaví se sotva na dvacet minut. Potřebovala by u sebe někoho nastálo. Místo toho je... je sama. Nesnáším to.“

Kashova tvář změkla, a jeho uchopení trochu zpevnilo. Srdce mi zrychlilo tempo, rychle jsem zamrkala a podívala se stranou, vytlačující se z jeho pevného sevření.

„Chceš snídani?“

„No jo, jasně“ Odkašlal si a podíval se za mě do kuchyně. „Co mi uvaříš, ženo?“

Zafuněla jsem „Když mi říkáš takhle, dám ti maximálně misku s cereáliemi.“ Přesto, co jsem řekla, vzala jsem z lednice klobásky a popadla směs na palačinky.

„Víš, že se ti to líbí.“ Nadskočila jsem, když se jeho hlas ozval přímo za mnou. Vzal mi jídlo z rukou a položil ho na pult, vytahujíc pánev ze skříně. „Pokud to tak není, neměla bys pro mě vařit.“

Protočila jsem oči a snažila se dělat, že jeho hlas a blízkost na mě neměla žádný účinek. Nepovedlo se. Jsem si jistá, že musí slyšet moje bušící srdce, zrychlené dýchání a vidí, jak mi naskočila husí kůže po celém těle.

V kuchyni jsme spolupracovali snadno a rychle. Při vzpomínce, že můžeme být pouze přátelé, se moje tělo uvolnilo a vklouzli jsme zpátky do našeho pohodlného škádlení, které jsme s Kashem sdíleli během posledního týdne.

Zrovna jsme končili a já vytahovala talíře ze skříně, když bez klepání vešel Mason.

„Kashi, musíme jít.“

„Snídaně.“ Byla jeho jediná odpověď.

„Teď ne.“

Položila jsem talíře právě v okamžiku, kdy mě Mason vzal do jednoho ze svých medvědích objetí a s pusou na hlavu mě pustil dolů. „Chceš snídani, Masi?“ Zeptala jsem se.

„Děkuji, zlatíčko, ale musíme jít.“ Zvedl kus klobásky a strčil si ho pusy.

„Vole, zrovna jsme to dodělali. Nech mě....“

„Kashi.“ chvíli se na sebe dívali. „Máme práci.“

Kash vytřeštil oči a podíval se na mě. „Rach, omlouvám se, zapomněl jsem, že je dneska čtvrtek. Zítra ti to vynahradím.“ Předtím, než jsem mohla odpovědět, oba dva už vyšli ze dveří a já tu byla ponechána se snídaní pro pět lidí.

„Candice, to nemyslíš vážně?“ Tenhle týden jsem byla vykopnutá už dvakrát. Nemyslím si, že se mi chce dnes večer jít zase do Starbucks.“

„Nikdo neříká, že máš jít pokaždé do Starbucks, když tady někoho mám.“

„No a kam mám tedy podle tebe jít?“

Pustila ručník na zem a začala si oblékat růžové spodní prádlo. Proč se obtěžuje se spodním prádlem, to nemám ponětí. „Můžeš si vyrazit, já nevím... Třeba s Kashem. Zvlášť dnes večer. Bude osamělý.“ Mrkla na mě.

„Kashova starost není mě hlídat, když se rozhodneš s někým být… A Mason? Znovu? Vážně?“

„O můj bože, Rach, je neuvěřitelný! Dělá takovou tu věc...“

„Nechci to vědět!“ Vykřikla jsem, a zakryla si uši. „Mason je pro mě něco jako Eli.“

Udělala obličej a otřásla se.

Od minulého víkendu jsem strávila většinu svého času s Masonem a Kashem. Během dne byli většinou doma, zatímco Candice byla na roztleskáváčském táboře. A v úterý začal Kash pracovat jako barman v baru/restauraci, poblíž koleje. Mason hned další den dostal práci na stejné pozici v jiném baru na předměstí. Byla jsem překvapená, že našli práci tak rychle. Ale s tím, jak vypadali, pro ně asi nebylo těžké najít práci.

Byla jsem za ně šťastná. Oba měli jen částečný úvazek, ale aspoň něco říkal Kash. A byli za to rádi. Po celý týden, který jsem s nimi strávila, Mason rychle převzal roli mého velkého bráchy, kterého jsem nikdy nechtěla. Ale upřímně, zbožňovala jsem toho kluka. Na druhou stranu, jeho bratranec.… Přála jsem si dívat se na něj stejným způsobem jako na Masona. Ale každá myšlenka na Kashe Hendrickse byla jakákoliv, jen ne sesterská. A i když jsem si neustále připomínala, že musíme zůstat přáteli, byl to neustálý boj pro mé tělo a srdce. Nějak se to nesnažily pochopit.

Mason vstoupil do našeho bytu bez klepání, což se stalo jeho zvykem. Vyskočila jsem s Candiciny postele a šla si pro kabelku, mobil a klíče. Mason mě chytil do velkého objetí, a políbil na hlavu. „Kash dneska nepracuje.“

Zabručela jsem a sbírala vše ze stolu. „Jen mi dejte vědět, až mi bude dovoleno se vrátit.“ Sotva jsem vyšla ven, dveře se zavřely a zamkly. „Drzouni.“

Udělala jsem pár kroků směrem k parkovišti a zastavila se. Několikrát se zhoupla na prstech u nohou, než mi oči padly na dveře kluků. S hlubokým nádechem jsem zaťala zuby, rychle se přesunula ke dveřím a zaklepala. Po chvilce Kash otevřel dveře, ale neměl na sobě nic, než jeho nízko posazené džíny. Vyschlo mi v ústech.

„Rach.“ Zasmál se a moje oči vystřelili nahoru. „Jak je?“

„Oh, um...“ To byl opravdu špatný nápad. Vypadala bych jako úplný blázen, kdybych se teď rozběhla k autu? „No, já...“

„Ano...?“

„Ty, uh...nechtěl bys se mnou strávit večer? Byla jsem vyhozena.“

Artikuloval slova vyhozena, než mu svitlo v jeho šedých očích „Mason s Candice?“

„Jo.“

„Nemusíš mít důvod, Rach. Jsi tu kdykoliv vítaná.“

Moje oči bloudili po barevných kresbách na jeho pažích a ramenou a nějak se mi povedlo vejít, aniž bych do něčeho narazila. Chtěla jsem studovat jeho tetování, ale on se uculoval, tak jsem se raději přinutila kouknout na televizi a prošla kolem něj.

„Takže, už tě omrzelo trávit hodiny ve Starbucks, nebo tě konečně vyhodili?“

Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. Osel. Motajíc se kolem, jsem zamířila zpátky ke dveřím. Co na tom, že je polonahý a já musím použít veškerou nadlidskou sílu, abych se na něj nevrhla a neprozkoumávala jeho tvarované tělo rukama a ústy. Je jako trn v oku.

„Tak to si nemyslím, kyselko.“ Chytil mě za ruku a táhl zpátky, dokud jsem nestála u přední části pohovky. „Sedni.“

„Já nejsem pes!“

Protočil oči. „Sedni ženská. Budu hned zpátky.“ S dostatečným šťouchnutím mě poslal na pohovku, trpce se usmál a obrátil se k ložnici.

„Vezmi si košili, když už tam jsi!“

Odfrkl si.