Enforce - 29. kapitola

Překlad: Mili

Vlastníme svět.

Nixon

"Ještě jednu zastávku." Vzal jsem to dalším výjezdem a povzdechl si, jakmile jsme zastavili u banky. Další věc, kterou jsme vlastnili vedle autosalonů, společností na likvidaci odpadků - k čertu, někdy to vypadalo, jako bychom vlastnili celý zatracený svět. Jsem si jistý, že to tak vypadá, když naše jméno zadáte do vyhledávače.

Anthony se sice posere, ale myslel jsem, že nejlepší způsob, jak mu dát vědět o této zoufalé situaci, je zamávat jí před ním jako s býčkem. Mohl jsem mu poslat textovku, ale až ji uvidí naživo, jo, to bude z pekla den. Kromě toho tady nemůže jen tak poletovat s takovou hotovostí.

Tak co, že máme GPS vyhledávač v každé kartě, kterou vydáváme?

Tak co, jestli to použiju jako výmluvu, abych se ujistil, že ji nikdy nebudu mít z dohledu?

"Banka?" Trace vzhlédla ke špičaté moderní budově.

"Jop."

"Proč?"

Zasmál jsem se. "To se zeptej holky, co u sebe nosí tisícidolarové bankovky. Mám za to, že asi nemáš účet?"

Svěsila hlavu a nakrčila ramena. Do háje, někdy byla tak intenzivní, že jsem padl na zadek, a jindy zase jako zbité štěně.

"No dobře, tak jdeme." Vyskočil jsem z auta a vzal ji za ruku, abych ji dovedl ke čtyřpatrové prosklené budově.

"Nixone, kam šel zbytek těch panáků?"

Neodpověděl jsem, protože dneska už jsem měl dost lží, nemohl jsem jí prostě říct 'No, jsou v suterénu, pijí kafe a sledují tě na velké obrazovce, zatímco si čistí zbraně.' Banka byla zázemí pro většinu našich mužů; nikdo by se neopovážil tady na mě zaútočit. Byla to zatracená pevnost a to ani nezmiňuju fakt, že má jedno z nejlepších zabezpečení v Chicagu.

Procházeli jsme kolem stolů, kde lidé zvedali telefony a pracovali a vešli jsme do výtahu.

Malinko vydechla, když jsme sestoupili do pekla. Ha, sranda - jenom do Anthonyho hlavní kanceláře, i když to tam někdy jako peklo vypadalo.

Dveře se otevřely a do nosu mě udeřila čerstvě uvařená káva, když jsem táhl Trace chodbou.

"Čau, Priscillo, kde je Anthony?" Zeptal jsem se a trochu zadoufal, že bych mohl udělat všechno sám bez toho, aby Anthony viděl Trace.

Nevzhlédla. "Oh, no víš jak, brousí si nů - " Zavřela pusu, když vzhlédla nahoru a nabídla Trace ruku. "Omlouvám se a vy jste?"

"Trace. Trace Rooks."

Priscilla pomalu zakývala a přimhouřenýma očima koukala na náhrdelník, který se náhodou otočil tak, že ukazoval zářící erb rodiny Alfero. "Rooks, říkáte?"

"Jop."

"To nezní jako - "

"Pris, potřebujeme otevřít účet." Srovnal jsem ji pohledem.

Úsměv se jí v očích neodrazil. Jo, mrcha si zkoušela dát dvě a dvě dohromady. Udělal jsem si v hlavě mentální poznámku, že se s tím vypořádám později. Ujistím se, že nebude mluvit s chlapy; tak se šíří drby a stejně tak se kutálí i hlavy - doslova.

"Samozřejmě, že ano. Jen dám Anthonymu vědět, že jste tady."

Zavrtěl jsem hlavou. "To není potřeba, můžu se pozvat dál sám."

"Vstup na vlastní riziko, Nixone."

"Pojď." Zatáhl jsem Trace za ruku a šli jsme po schodech dolů chodbou šéfů - mužů, kteří nám sloužili nebo byli šéfové naší rodiny. Schválně jsem se nedíval na nejnovější fotku - fotku mého otce. K čertu, kdyby mohlo být po mém, neměl by tu čest být přibitý na zdi. Ale respekt byl všechno a moje práce byla ukázat mužům to 'ano', i když jsem ho zabil, pořád jsme respektovali krev - pokud jsme nebyli zrazení; pak jsme je prostě oddělali.

Přitiskl jsem palec na magnetický proužek. Dveře se otevřely. "Anthony?"

"Tady."

Vstoupil jsem do široké kanceláře a zašklebil se. Všechna okna byla otevřená s výhledem na rybník. Trace to muselo připadat jako apartmá.

"Potřebujeme otevřít účet." Doufal jsem, že bude počet otázek udržovat na minimu a že prostě udělá nějaké to své kouzlo na počítači.

"My?"

Strýc se otočil a věnoval mi zvědavý pohled, než se jeho ledově modré oči usadily na Trace. Vypadal jako já; nakonec Chase a já jsme mohli být klidně bratři, jak jsme si byli podobní. Když jsme byli malí, lidé si mysleli, že jsme dvojčata, mnohem víc než já s Mo.

Odkašlal jsem si. "Technicky, ona potřebuje otevřít účet. Šel bych na jinou pobočku, ale ta šťastná holka má tisícidolarové bankovky."

Anthonyho oči se krátce rozšířily, načež se obrátil k Trace. "Co jsi udělala, vykradla banku?" Usmál se. Skvělý, takže ten chlap vtipkuje, když jsem zralý ztratit svůj zatracený rozum ze všech těch informací, které v sobě mám.

Opětovala úsměv s nevinností jí vlastní, za což jsem s ní chtěl okamžitě vypadnou z místnosti. Tohle byl špatný nápad, všechno z toho, ale teď už jsem od toho nemohl utéct. Odchod by Anthonymu ukázal, že za něco stála; to, že jsme zůstali, už stejně nadělalo škody dost. K čertu, zrovna jsem ji záměrně pustil do svého světa; už z něho neodejde, ani teď, ani nikdy jindy.

"Nevěděla jsem, že to jsou tak velké bankovky. Můj děda mi dal nějaké peníze, když mě dovezl do školy a pak tady bylo to fiasko s uniformou a taškou a..."

"Fiasko?" Anthony zvedl obočí. "To musím slyšet."

"Anthony - " Snažil jsem se do toho vložit, ale mávnul nade mnou rukou. Jasně. Na veřejnosti jsem byl vždycky odmávnutý, protože lidé by začali klást otázky, proč já jako kluk rozkazuju muži, který je dost starý na to, aby mi mohl dělat otce.

"Udělej si pohodlí, Nixone, a nabídni si drink," vyštěkl Anthony.

Zahuhlal jsem nějakou nadávku, přesunul se k baru a záměrně třeskl se skleničkou, když jsem si připravoval drink.

"Takže, co jsi to říkala?" Anthonyho uhlazený hlas mi zněl jako nehet skřípající po tabuli.

"Já, ehm... lidi ve škole mě tak nějak vymáchali v cukrové vodě a vajíčkách. Moje taška trpěla velmi pomalou lepkavou smrtí."

"Tou nejhorší možnou, tím jsem si jistý," odsouhlasil Anthony. Sakra, už jsem zapomněl, jak milý ten chlap dokázal být, když byl zvědavý... víte, co se říká o zvědavosti. Nemohl prostě jenom založit účet a zkontrolovat si informace, o kterých už jsem na sto procent přesvědčený, že budou pozitivní, a nechat nás jít?

"Přesně," souhlasila Trace. "Hádám, že technicky je to moje vina, protože jsem odmítla už od prvního dne poslouchat pravidla." Ukázala na mě a já přimhouřil oči. "Ale zachránil mě před společenskou sebevraždou. Ne že bych stála na společenském žebříčku zrovna vysoko... ale no jo. Zkrátím ten dlouhý příběh, takže jsme šli nakupovat a vypadly mi peníze. Nixona málem ranila mrtvice. A do obchodu pak napochodovali chlápci v oblecích. Jsem si jistá, že to bude večer ve zprávách a... a teď jsme tady."

"No dobře. To zní jako normální den v Nixonově životě. Vítej v rodině..." Do prdele, do prdele, do prdele. Opřel jsem se o bar a prsty klepal o žulovou desku. Trace nemohla vůbec tušit, co Anthony ve skutečnosti říkal... bylo to spíš pozvání do pekla. Tím, že ji vítal, zároveň říkal, že není cesta ven. Jenomže to ona nevěděla; asi předpokládala, že ji Anthony zlobil ohledně našeho vztahu, i když to bylo ve skutečnosti to nejmenší, o co by se měla bát.

"Oh, ne, ne, ne, ne." Nervózně se zasmála. "Ne, to není... takhle."

"Znám Nixona hodně dlouho a jednu věc ti můžu říct docela určitě. Je to rozhodně... takhle."

No do háje, budeme si pak spolu muset promluvit. Zanadával jsem a obrátil se, abych ho uzemnil pohledem.

"Teď k účtu. Máš číslo sociálního pojištění?" Anthony mě dočista ignoroval.

Trace si zastrčila vlasy za ucho a pokrčila rameny. "Děda říkal, že se ztratilo během stěhování." Byla tak zatraceně nevinná. Nenapadlo ji zeptat se dědy, jak ji k čertu zaregistroval na školu bez čísla sociálního pojištění?

"Stěhování?" Zopakoval Anthony a obešel stůl, aby zmáčkl několik tlačítek na počítači. "Odkud jste se stěhovali?

"Z Chicaga."

Zrovna jsem si loknul svého drinku. Slovo Chicago mě vyděsilo natolik, že jsem vylil obsah na podlahu. Co jsem měl do háje za problém? Vím, kým je, ale slyšet ji potvrdit mé podezření, sakra, z toho mi srdce v hrudi tlouklo jako kladivo a chtěl jsem se ve vzlycích vrhnout k jejím nohám. Bella, moje Bella, ta malá holčička, pro kterou bych umřel, abych ji zachránil, stála přímo přede mnou. A místo toho, abych ji zachraňoval teď? Házel jsem ji zpátky lvům. A já byl alfa samec... "Promiň, strejdo Tony."

Tony zlostí zavrtěl hlavou, ale neřekl nic. "Takže jsi z Chicaga. Proč jste se stěhovali? Rodiče šli taky?"

Tracino obočí se ve zmatení zkřížilo. Do háje, buď neměla ani potuchy nebo potlačila všechny hrozné vzpomínky z dětství, ne že bych ji za to vinil.

Přišel jsem k místu, kde stála, vzal jsem ji za ruku a trochu zmáčkl.

"Moji prarodiče si asi mysleli, že město je příliš násilné, hádám? Nevím. Rodiče se zabili při nehodě, když mi bylo šest let, takže..."

"Při nehodě?" Zopakoval Anthony, zatímco se mé srdce skoro vytrhlo z hrudi a spadlo na zem.

Bylo těžké dýchat, bylo těžké přemýšlet.

"Je mi upřímně líto tvé ztráty."

Pokrčila rameny. "Moc si na to nepamatuju." Díky bohu.

"Tak je to pravděpodobně nejlepší," dodal Anthony významně a podíval se na mě pohledem, který jsem neuměl rozluštit, ale pravděpodobně znamenal, že si později musíme promluvit.

"Ehm, a co to má co dělat s otevřením bankovního účtu? Omlouvám se, nechci být nezdvořilá, jen jsem opravdu vyčerpaná."

"To s tebou udělaly nákupy," řekl jsem v žertu.

Anthony se zasmál. "Řekl bych, že to s tebou udělal i Nixon..."

"Velice vtipné." Zakroutil jsem hlavou a pak pokýval směrem k jeho počítači, což byl můj způsob, jak mu říct 'Ok, blbečku. Už ses vyptával dost. Teď se dej do práce."

"Dobrá. Slečno Rooks, je to tak správně?" Odkašlal si do ruky.

Zakývala a nepřestávala svírat mou ruku.

"Udělám malé kouzlo a otevřu ti účet bez čísla pojištění. Napíšu tam adresu školy, kterou navštěvuješ. Máš telefonní číslo, na kterém tě mohu zastihnout?"

Dala mu své telefonní číslo. V duchu jsem si ho poznamenal pro případ, že bych jí chtěl napsat zprávu nebo zavolat nebo se prostě jen ujistit, že ji neukradli Alferovic bastardi.

"A hotovost?" Tony natáhl ruku.

Sáhl jsem do zadní kapsy a podal mu ji, moc dobře jsem věděl, že ty peníze brzy poputují zpátky k Alferovým nebo jiné zločinecké rodině a potvrdí se naše podezření. Bankovky jako tyto bývají vždycky označené. Což mě nutilo se podivovat. Proč do háje by jí Frank dával bankovky, které jí na čelo kreslí velké červené X? Chtěl, aby ji objevili? Nebo se z něho jenom stal senilní dědek?

Anthony odpočítal deset táců a strčil je do přístroje. Jakmile byly podepsány papíry, podal Trace jednu z našich dočasných karet, která v sobě měla GPS zařízení. Rychle si ji strčila do kabelky a všechno napětí ze mě opadlo. Aspoň jsem věděl, že ji teď mám v bezpečí. Aspoň budu vědět, kde se vždycky nachází.

"Jsme tu hotoví?" Zeptal jsem se a skládal jsem papíry, které jsem si zastrčil do kapsy.

Anthony zakýval. "Pro teď."

"Dobře." Vzal jsem Trace za ruku. "Uvidíme se v neděli, strejdo Tony."

"Uvidíme se, šéfe. Nezapomeň dojít včas nebo tvůj taťka dostane záchvat."

"Jo jo." Pokynul jsem mu a nutil jsem se vypadat šťastný, i když jsem věděl, že mě Tony jenom testuje, aby zjistil, jak moc toho Trace ví o mé rodině.

Ta se naštěstí usmívala jako blázen. Nedělní oběd. Jak milé!

Jasně. S mým mrtvým otcem, to by bylo zajímavé, a když zvážím, že nemám ve zvyku vyvolávat démony, jsem si naprosto jistý, že jeho místo bude prázdné. Kromě toho v čele stolu teď budu sedávat já.

Bojoval jsem s tím, abych nahlas nezanaříkal a zvládl jsem s ní vyjít ven z budovy bez toho, aniž bych se otočil na podpatku a namířil zbraň na Tonyho hlavu za to, že si dovolil mě takovým způsobem vyzývat zrovna před ní. Krev ve mně vřela tak, že jsem málem přeslechl Tracinu otázku.

"Proč se tě lidé bojí?" Zeptala se konečně po tiché jízdě autem cestou zpátky do školy.

Zastavili jsme před kolejí. Rádio hrálo potichu jako kulisa a já byl všechno, jen ne uvolněný. "Ty se mě nebojíš?"

Polkla. "Někdy."

To zabolelo a já za to nemohl obviňovat nikoho jiného kromě sebe. Natáhl jsem se přes řadící páku a vzal ji za ruku. "Víš, že bych nikdy nikoho nenechal, aby ti ublížil, že?"

"Vidíš!" Zakřičela. "To je to, o čem mluvím! Před pár dny jsi mi říkal, že jsem v podstatě šváb u tvé nohy! A teď mě bereš na nákupy? Promiň, ale to nedává smysl!" Její oči se plnily slzami a pak se podívala dolů na naše spojené ruce.

"Jo, no, život málokdy dává." Zanadával jsem a pak zasténal. Cítil jsem se starý a unavený - tak strašně unavený ze všech těch sraček. "Podívej, jenom jsem tě varoval, to je všechno. A i když jsem teď k tobě milý, tak to nemění fakt, že budeš muset poslouchat pravidla, abys tady přežila."

"Díky. To jsem dostala jasně najevo, když jsem byla prolitá cukrovou vodou a zdrogovaná." Trace zakoulela svýma hnědýma očima.

"Hergot, tak proč prostě neděláš to, co ti říkám?"

Pokrčila rameny. "Nemám ráda, když mi někdo rozkazuje."

"Nekecej," ušklíbl jsem se a sledoval stoupání a klesání jejího hrudníku, když dýchala. Sakra, je to se mnou špatné, když sleduju, jak dýchá, a líbí se mi to. "Ale někdy je to pro tvé vlastní bezpečí. Nevidíš to? Možná, že svět není tak lesklý a zábavný, jak si myslíš. Lidé jsou zlí. Lidstvo je krutý vtip, Trace. Jenom se snažím o to, aby to nebyli oni, kdo se bude smát naposledy."

Povzdechla si, otočila se tváří ke mně a pramen hnědých vlasů ji spadl do tváře. "Tak proč tě poslouchají? Proč ses dostal k tomu, abys vytvořil pravidla?"

Ztuhl jsem, když měsíční svit ozářil její obličej a vrhal světlo na její rty. S povzdechem jsem vzal její tváře do svých dlaní. "Přeju si, aby to tak nebylo. Přeju si, bych nevytvořil pravidla... nebo si je nevymáhal."

"Tak to nedělej." Přitiskla ruku na můj hrudník. Nebyl jsem si jistý, jestli mě zastavuje nebo podněcuje.

Ale bylo to tak dobré - ten její dotek. Zvlášť teď, když jsem věděl, že dívka z mé minulosti a současnosti byly jedna a ta samá. "Někdy nemáme jinou volbu. Prostě jsme."

"A to má znamenat co?"

Pomalu jsem otevřel oči a sundal si její ruku z hrudníku. "Znamená to, že jsi mě měla poslechnout už první den školy. Nedotýkat se Vyvolených. Nedýchat ten samý vzduch jako Vyvolení a ne..." Zanadával jsem. "Prostě to nedělat."

"Proč?" Spodní ret se jí začal třást. Nechtěl jsem nic víc, než si vzít ten ret mezi své zuby a pak její rty hodiny líbat. Chtěl jsem ji utěšit, ale uvízl jsem v potřebě ji před vším uchránit. Selhal jsem jednou, neselžu znovu a půjde to na mou hlavu, jestli bude přivedená zpátky do svého světa. Napravím to. Musím to napravit.

"Protože jsi až po oči ve sračkách, ani o tom nevíš. A jak to jednou zjistíš... o čem to všechno je... nebudeš mít ani jinou možnost volby. Sakra, co to říkám? Možnost volby zmizela ve chvíli, když tě tady děda vysadil." Řekl jsem až příliš mnoho.

"Volba?" Zakoulela očima. "Jsi vážně tak zatraceně těžký k rozluštění, víš to, že? Co jsi zač? Nějaká známá celebrita? Politický synek? Prezidentovo malé špinavé tajemství?"

Usmál jsem se. No jasně. Přál bych si, abych byl malé špinavé tajemství. Všechno by bylo mnohem jednodušší, než přiznat, že střílím lidi, abych přežil a řídil svět železnou pěstí.

"Hm, to malé špinavé tajemství skoro přihořívá. Netrap si tím tu tvou malou pěknou hlavičku, dobře? Jdi si dělat úkoly a odpočívej."

Rozzlobená popadla tašku a otevřela dveře. "Díky za... všechno."

"Bylo mi potěšením. Teď utíkej dodělat si své věci. Pošlu tam Chase za pár minut."

"Chase? Proč?" Dala si ruku v bok.

Sakra, ta holka nemá ani ponětí, jak vábivý je každý její pohyb. Pro muže jako já? Bylo to, jako mít každou sekundu možnost vidět dokonalost zblízka, ale pokaždé, když se chci dotknout, spadne zeď a já se můžu jenom dívat a toť vše. Udělat víc by bylo jako pozvat ji dovnitř a to by byl trest smrti, o kterém jsem si jistý, že by mi neodpustila.

Pokrčil jsem rameny. "Aby tě nikdo už neotravoval, proč asi?"

"Proč na mě nedáš pozor ty sám? Proč posíláš poskoka?" Zúžila oči.

Musím uznat, že vyzvídat teda uměla. A zrovna nazvala Chase, toho Chase-boha sexu, poskokem.

Vyprskl jsem smíchy a v duchu si řekl, že o tom musím povědět Texovi. "Poskok, jo?" Kousl jsem se do rtu a pak jsem vcucnul kovový piercing do pusy. "Kdybych tě přišel zkontrolovat já, definitivně bych tě otravoval."

"Mnohem víc bys mě rozčiloval," odsekla.

"Čau, farmářská holko."

Jo, hádání s ní mě vzrušovalo mnohem víc, než by mělo. Čím déle jsem zůstával, tím ve větším nebezpečí byla. Mohl jsem poslat Chase. Pošlu Chase.

"Za to ti děkuju." Ta holka mi ukázala fakáče!

Odpověděl jsem jediným způsobem, o kterém jsem věděl, že ji rozesměje. Zabučel jsem a odjel.