Enforce - 26. kapitola

Překlad: Mili

Náhrdelník

Nixon

Trace byla celkem potichu. Na druhou stranu, já bych byl taky, kdybych byl v autě sám se sebou. Pořád jsem si nebyl jistý, na čem si stojíme. Během jednoho dne jsem se změnil z tyrana v ochránce a vím, že důvěra mezi námi byla na vlásku.

A taky jsem věděl, že musím začít pomalu.

Proto ty nákupy.

V paranoie jsem se díval na SUV za námi. Chase mi z okýnka ukázal fakáče. Nádhera vědět, že je na mě pořád naštvaný. Obvykle jezdil v autě se mnou, ale teď jsem ho potřeboval jako svůj dohled. Neváhal střílet a já jsem si musel být jistý, že udržíme Trace v bezpečí. A Mo? Sakra. Kdy jsem začal upřednostňovat chránění Trace před vlastní sestrou? Něco bylo s mým myšlením vážně špatně, cítil jsem se kvůli tomu jak kus hovna.

Zavrtěl jsem se v sedadle. V autě bylo příliš teplo. Zpotím se k smrti. Ale Trace vypadala, že je jí zima, a z nějakého důvodu jsem chtěl být milý, i když jsem byl vytočený. Jediné, co jsem chtěl, bylo vrátit se zpátky do školy a vytrhnout nehty každému jednotlivému studentu, který se jí opovážil dotknout.

Rád jsem začínal s prsty.

Z nevysvětlitelného důvodu, když lidem vyhrožujete nožem, váhají. Ale když jim ten samý nůž přiložíte k prstu a pomalu s ním začnete hýbat zprava doleva, budou prosit za odpuštění.

A pak se poserou do kalhot.

Chtěl jsem jim ale způsob víc, než posrání do kalhot.

Takže bych možná použil cement.

Nebo boxera na prsty.

Sevřel jsem pevně volant a představoval jsem si, jak všechny ty zmrdy mlátím znovu a znovu a pořád dokola. Zbělaly mi klouby. Nevěnoval jsem moc pozornosti Trace, jen jsem odpovídal na otázky.

"Už tam budeme?" Upravovala si svetr.

Oči mi dychtivě padly na pokožku nad jejími prsy. Nepříčetnost se mi vlila do každé části mého těla - a potom ji zpod košile vykoukl nějaký náhrdelník.

Hlasoval bych pro to, aby jí vypadlo klidně něco jiného.

Ale nebyl jsem v pozici, abych si mohl vybírat.

Snažil jsem se soustředit zároveň na cestu i na náhrdelník, který se houpal sem a tam, když jsem odpovídal, "Jop, za nějakých deset - Svatá krávo!" Šlápl jsem na brzdy a málem jsem způsobil nehodu. "Co to ksakru, Trace?" Uvědomovala si, co má na sobě? Co to pro mě znamenalo? A pro mé nepřátele? Pro Phoenixe? To si na tvář mohla rovnou namalovat červené X. Musel to být vtip. Špatný vtip. Phoenix jí to pravděpodobně dal pod dveře a řekl, že je to ode mě a že z toho budu hotový.

Nebo možná Chase. Ten na mě byl už tak nasraný - nic bych na to nevsadil.

Kurva. Kurva. Kurva. Zapomeňte na pocení. Chystám se zavraždit kohokoliv, kdo jí to podstrčil.

"Kde jsi to do čerta vzala?" Zastavil jsem na červené a snažil se chytnout náhrdelník.

Odpleskla mi ruku pryč.

"Přestaň." Zaťal jsem zuby, když jsem zkoumal jeho zadní stranu. Alfero. Jako bych se právě spálil, jsem ucukl, se srdcem divoce mi bušícím v hrudi. Aniž bych to zaregistroval, začal jsem nadávat v sicilštině.

"Nemusíš kvůli tomu mluvit sprostě." Pokrčila Trace rameny. "Je to jenom náhrdelník."

A já jsem krvelačný papež. Jasně, žádný problém, není nutné nadávat. Moment, jak ví, že nadávám? "Ty jsi mi rozuměla?"

Trace přimhouřila oči a podívala se zpátky na cestu. Uvolnila čelist, zavřela oči a pak se začínala vytrhávat z bezpečnostního pásu, jako by ji škrtil.

"Sakra," zamumlala Mo. "Myslím, že má záchvat paniky."

 Trace začala za pás tahat pevněji. Jeli jsme nejmíň padesátkou a nemohl jsem riskovat, že otevře dveře a vyskočí ven. Radši ji pošlu do limbu, než bych ji nechal spáchat sebevraždu.

"Do háje!" Popadl jsem ji za ruku, kterou držela pás. "Jsme uprostřed dopravy. Zůstaneš tady. Je mi jedno, jestli ti má vybuchnout srdce. Nemůžeme být zranitelní, což právě teď jsme." Zvlášť, když uvážíme, že je docela dost možné, že nejsem jediný, kdo ten náhrdelník viděl.

Sakra. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a napůl očekával Alferovo SUV, co mě pronásleduje a pálí na mě ze zbraně.

Naštěstí jsem neviděl nic kromě Chase ve druhém autě.

Dalších deset minut jsem nadával tak kreativně, až jsem si dával kredity za to, že jsem vymyslel slova, o kterých jsem si byl jistý, že do této chvíle vůbec neexistovaly.

Když jsme zastavili u supermarketu, vyštěkl jsem. "Jděte oba dva ven. Já to tady pořeším."

Trace se vedle mě napnula, ruku měla pořád na pásu a já ji za ni držel.

Musím se na něco soustředit - na něco jiného, než je její pokožka. Mohla by být nepřítel. Mohla by být nastrčená, aby mě rozptylovala. Hergot, možné bylo všechno. Nebyl jsem si jistý, jestli na ni mám vytáhnout zbraň nebo se s klidem zeptat, co k čertu má společného s tím náhrdelníkem. S náhrdelníkem, který mi v podstatě říkal, že ji nemůžu mít a i kdybych měl, tak bych si ji v prvé řadě nezasloužil. Ne že bych ji snad měl rád. Nebo že bych ji chtěl políbit - pohled mi padl na její rty. Do háje!

Křupl jsem si prsty a než jsem se zeptal, zavřel jsem na okamžik oči. "Jaké je tvoje příjmení?"

"Rooks," odpověděla pomalu. "Proč, jaké je tvoje?" No dobře. Aspoň má pořád svůj smysl pro humor. Bude to potřebovat - jestli bude žít tak dlouho, aby se dostala do obchodu. Sklonil jsem ruku ke dveřím na stranu, kde jsem měl schovanou další zbraň. Bylo to celé na hovno.

Můj život byl na hovno.

Dívka, která mi připomínala někoho, koho jsem ztratil.

A já můžu během chvilky ukončit její život.

Promarněný život.

Další promarněný život.

Příliš mnoho krve na mých rukách.

Odjistil jsem zbraň. "Já se ptám na otázky. Ty mi budeš odpovídat. Rozumíš?" Snažil jsem se jí dát svůj nejvíc vyhrožující pohled, byl jsem nasraný za to, že mi lže, nasraný na sebe, že jsem si neuvědomil, že by se mohla vetřít, aby dostala celou mou rodinu. Pomsta byla svině. "Teď, můžu se tě zeptat mile nebo můžu použít trochu síly. Jak zní tvé příjmení?" Držel jsem prst na spoušti. Nikdy jsem nechtěl, aby mi někdo takhle lhal. Chtěl jsem, aby mi řekla, že jsem šílený. Chtěl jsem, aby se mi vysmála.

Přemohla mě nevolnost. Nechtěl jsem ji zabít.

Ale budu muset.

Abych ochránil Mo a svou rodinu. Pro Siciliány to nebylo jen krví dovnitř a krví ven. Bylo to krví dovnitř - ale žádná cesta ven, jedině smrt.

"Rooks!" Traciny hnědé oči se naplnily slzami. "To je všechno, co vím!"

Opatrně jsem pustil zbraň a natáhl ruku, abych jí rozepnul bezpečnostní pás. Říkala pravdu. Oči měla vyděšené. Celé auto se málem klepalo od toho, jak moc se třásla.

Vzal jsem do ruky náhrdelník a otočil ho. "No kurva!"

Alfero. Nespletl jsem se. A nejhorší na tom? Byl na něm i jejich rodinný erb. A ona o tom určitě ani neví.

A já se jí nechystám říct, proč je jeho součástí obrázek sovy.

"Co je?" Zašeptala Trace. "Podívej, Nixone..." Snažila se ode mě odtáhnout. "... to byl špatný nápad, prostě mě jen vezmi zpátky na koleje. Nepotřebuju tady tu vaši ochranku jako vy. Nebo si vezmu taxík nebo něco. Navíc mě děsíš. Prostě se dostanu domů po svým."

Domů.

Ona byla doma.

Jen o tom neví.

Protože náhrdelník jako je tento? Se nedostane do špatných rukou. Což znamená jediné.

Byla jedna z nich.

A byla v mém SUV... pod mou ochranou. Věděl to Frank? Bylo to narafičené už od začátku? Jak jsem mohl být tak slepý! A ke KOMU k čertu patřila?

"To sakra ani omylem," zabrblal jsem a nechal jsem náhrdelník padnout na její hrudník, abych ji mohl vzít za ruku. "Prostě, prostě to hodíme za hlavu, okej?"

Se zavrčením jsem vytáhl tu samou zbraň, kterou jsem jí chtěl ani ne před minutou namířit na hlavu a nacpal si ho do pouzdra u mého boku.

"Eh..." Ukázala. "... proč s sebou máš zatracenou zbraň?"

Jo. Tohle jsem jí nebyl připraven vykládat. Protože by to pravděpodobně znělo jako špatný mafiánský film. "Protože je to součástí pravidel."

"Školních?" Vyhrkla a znělo to pekelně roztomile.

Bojoval jsem s nutkáním se zasmát. Sakra, kolem ní bylo všechno tak snadné. "Ne." Můj úsměv byl nucený, smutný. "Mojí rodiny. Teď pojď, půjdeme."

Vyrazila z auta. Vlekl jsem se za ní a nechával ji v její náladě, zatímco jsem se díval všude kolem na cokoliv podezřelého.

Jakmile jsem zkontroloval Mo, vydal jsem se hledat Trace. Brblala si něco pro sebe a házela věci do košíku, jako by se nechystala už nikdy chodit na obědy.

"Už budeš hotová?"

Zakřičela.

Do prdele.

Oči se jí rozšířily jako talíře. Otočil jsem se a zakroutil hlavou. "Jen jsem ji vyděsil. Nic se nestalo."

Moji muži pokývali a vzdálili se.

"Kdo jsi?" Zašeptala.

Naklonil jsem se blíž a málem jsem se k ní přilepil, jak jsem vdechoval její vůni. "Mohl bych se tě zeptat na to samé." Její oči mě vábily, jako by se ptaly na nějakou skrytou otázku, na kterou se bála zeptat nahlas. Mohl bych se v těch očích ztratit. Byly stejné jako... její. Tělem se mi prohnal adrenalin. Bylo to možné?

Dýchal jsem trhaně.

No, pravděpodobně jsem ji teď děsil k smrti.

"Hnědé. Zajímavé."

"Jsou obyčejné," zašeptala.

"Jsou krásné. Nedovol, aby ti někdo říkal něco jiného, Bella." Použil jsem přezdívku, kterou jsem dal mé kamarádce z dětství - té malé dívce, která mě naháněla po celém domě a nadávala mi. Té malé dívce, jejíž jméno jsem ani neznal, protože jako malý chlapec jsem se ve svém srdci rozhodl, že si zaslouží překrásné jméno - aby se vyrovnalo její kráse. Tak jsem ji nazval Bella... překrásná.

Ani se nepohnula.

A naděje, která ve mně na okamžik vzplála, pomalu zemřela. Nebyla to ona. Byla ztracená. Nikdy ji nenajdu.