Enforce - 24. kapitola

Překlad: Mili

Exploze

Phoenix

Naposledy, když jsem svému otci přinesl špatné zprávy, vytasil na mě zbraň. Tentokrát jsem byl připravený lépe. Nixon říkal, že nespolupracuje a já ho chtěl donutit.

Zaťukal jsem na dveře jeho kanceláře. Nic.

Zaťukal jsem znovu.

Konečně se dveře s trhnutím otevřely. "Co do hajzlu chceš?"

"A tobě taky ahoj." Zatlačil jsem a snažil se dostat dovnitř, ale držel ty dveře pevně.

"Jsem zaneprázdněný."

"To určitě." Zatlačil jsem silněji, až klopýtl a pak jsem viděl, čím byl ve skutečnosti zaneprázdněný.

Dvěma dívkami.

Dvěma z těch, které jsem zlomil minulý týden.

Málem jsem se na místě pozvracel. Co za člověka zadržuje nezletilé dívky u sebe v kanceláři, v kanceláři univerzity, aby je mohl ojet během přestávky na kafe? A co za člověka ze mě udělalo, že já byl první a můj vlastní otec druhý.

Kurva, nenáviděl jsem se.

Nenáviděl jsem jeho.

Nenáviděl jsem všechno.

S třesoucíma rukama jsem sáhl po balíčku cigaret na jeho stole, nebyl jsem bůhvíjaký kuřák, ale potřeboval jsem něco dělat a zvracení se nehodilo, stejně tak jako střelit ho mezi oči.

"Neměl by sis hrát se zbožím." Řekl jsem.

"Obchod nedopadl." Pokrčil rameny. "Bylo by mrhání, kdybych je nechal jít."

Mrhání?

"Co myslíš tím, že obchod nedopadl?"

"Ten chlap z toho vycouval," ušklíbl se táta. "Nedostali jsme prachy a je to tvoje vina. Říkal, že jsou moc neposkvrněný, tak jsi očividně neudělal moc dobrou práci, abys mu je pošpinil. Což mi připomíná, že mi Nixon dluží prachy."

"Nixon ti dluží hovno. Až promluvíš, tak zaplatí, taková je dohoda."

"Jo, no, co když jsem s mluvením skončil?"

"Tak tě zastřelí."

Táta protočil oči a zaburácel smíchy. "Nemůže zabít šéfa bez toho, aniž by si nepodepsal vlastní rozsudek smrti."

Nenáviděl jsem, že má pravdu.

"Chceš se přidat?" Jeho oči mě vybízely k tom, abych řekl ne. "Mám tady dvě... a použil jsem jen jednu. Ta druhá je pořád dobrá."

Vytáhl nůž a klouzal s ním po tváři jedné z dívek. Byla brunetka, možná sedmnáctiletá, vysoká jak zatracený létající drak a očividně trpěla dojmem, že ten nůž byl lízátko, protože otevřela pusu. Dotkl se čepele jejích rtů.

"Přestaň," zavrčel jsem.

"Co je?" Pokrčil rameny. "Nebude nic cítit." Zíral na mě a zařízl nůž do jejího rtu. Okamžitě se jí z pusy začala valit krev a já kurva ztratil nervy.

Vrhl jsem se na něho a praštil s ním o zeď. Jeho pěst narazila do levé strany mého těla - rána do ledvin, pěkný. Nakopl jsem ho do koulí zrovna, když zasadil další smrtící ránu do mých žeber.

Jakmile přistál na zemi, podíval jsem se na ten bordel kolem - bordel, který jsem pomohl udělat. Bylo přirozené, že jsem to šel uklidit.

Dívka vzlykala na podlaze a krev jí pořád proudila z pusy.

A já byl otupělý.

Tak strašně otupělý.

Protože jsem ji už nemohl vidět jako člověka, ale pouze jako objekt. Kdybych ji viděl jako člověka, musel bych propadnout bohu-upřímnému duševnímu zhroucení. Hodil jsem ji ručník do tváře a upustil na podlahu pár stovek, pak jsem se vztyčenou hlavou zvolna opustil místnost.

Jak jsem procházel kampusem, začaly se mi třást ruce. Když jsem před dívčími kolejemi zahlédl několik zaparkovaných SUV, vracel se mi v plné síle obrázek každé jednotlivé tváře.

Ukazovaly se mi v různém věku, tvaru, velikosti - na tom nezáleželo. Počet šel do stovek. Nikdo mě k tomu nenutil.

Byl jsem to jenom já.

A chtěl jsem umřít.

Ale chtěl jsem dokázat Nixonovi, že stojím za víc... i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám, dokážu to Nixonovi.

Vyjdu na povrch.

Protože vše, co mi zbylo, bylo mé já.