Enforce - 21. kapitola

Překlad: Mili

Čekání na světlo. A vezmu si ji, aby zaplnila mou tmu.

Tex

Zasténal jsem a otočil se na břicho. Noční můry byly čím dál tím horší. Přísahám, že jsou jako plameny pekla, co mi olizují paty. Jediné chvíle, kdy vídávám svého otce, jsou v mých nočních můrách - a modlím se k bohu, aby to tak zůstalo.

S nadávkou jsem vyskočil z postele a přešel k oknu. Kampus byl tichý. Zůstal jsem dnešní noc v našem speciálním apartmánu Vyvolených, zatímco Nixon musel jít domů se vypořádat se skvrnami od krve na koberci - ne, doopravdy. Musel celou tu věc vyměnit, když střelil svého otce do hlavy, skvrny očividně prosakovaly dolů do haly, tak je potřeba tu krev dostat pryč.

Objevila se za mnou Mo, objala mě zezadu a bradou se opřela o má záda. "Co se děje?"

Tolik zkurvených věcí, že jsem nebyl schopný kontrolovat bolest.

Nemohl jsem dát princezně budoucnost, jakou si zasloužila, a z faktu, že mými žilami proudí krev mého otce, se mi chtělo zvracet.

"Uteč se mnou." Navrhl jsem a odmítl se otočit, abych neviděl její lítostivé oči.

Místo toho jsem se soustředil na měsíc a přemýšlel nad tím, jestli se na ten samý měsíc dívá on, a nad tím, jestli po mně jednoho dne půjde a vytrhne mi z rukou vše, co je mi drahé.

Mo se zasmála a s našpulenými rty mě políbila na nahou kůži. "Dobře a kam půjdeme?"

"Kamkoliv, jen nebýt tady." Povzdechl jsem si. "A myslím, že Sicílie je taky mimo hru."

Prošla přede mě a stáhla si můj obličej ke svým rtům. "Texi," její rty byly horké a něžné. "Je to univerzita. Nebuď tak dramatický."

"Kdo říká, že jsem dramatický?" Zamračil jsem se.

"Je tři hodiny ráno, zíráš ven z okna po skvělé noci plné žhavého sexu a pořád nevypadáš šťastný. Je..." Obočí se jí svraštilo k sobě. "... je to mnou?"

"Sakra, ne," zavrčel jsem a přitáhl si ji do náruče. "To už nikdy neříkej."

Zakývala, ale nevypadala přesvědčeně.

Tak jsem ji políbil - tvrdě.

A když hned nezareagovala, svlékl jsem z ní tričko a hodil ho na zem. Nahá od pasu nahoru, přesně tak, jak to mám rád.

"Mo, podívej se na mě."

Otevřela oči.

"Problém v tomto scénáři nikdy nebudeš ty. Mo Abandonato je vždycky řešení, nikdy problém."

Omotala paže kolem mého krku, když jsem ji nesl do postele a položil se nad ni. "A Tex Campisi, co je on?"

Problém. Vždycky byl a vždycky bude - zasraný problém.

"Nadržený," odpověděl jsem. "A zrovna teď... jediné řešení... jsi ty. Chápeš?"

Zakoulela očima a zasmála se, když jsem si odhodlaně nasadil svou přetvářku zpátky.

Byl jsem zase Tex, vtipný, bezstarostný Tex.

Ale hluboko uvnitř? Vito Campisi umíral, aby se dostal ven. Pochopil jsem, že čím víc jsem hladověl po té části mé duši - tím víc se vytrácela.

Nemohl jsem tušit.

Že jsem se k smrti mýlil.

Neměl jsem tušení, že ten plamen nikdy ve skutečnosti nevyhasl, ne když necháte uhlíky, o kterých si myslíte, že už nikdy nezačnou hořet.

"Texi." Mo lehce vydechla, když jsem jí strhl šortky z pasu a ponořil se hluboko do ní.

Byla to metafora mého života: čím hlouběji jdeš, tím dál padneš. Správně?

"Miluju... tě."

"Já tě taky miluju." Naše čela se dotkla a v tom jediném momentu byl můj život zase dokonalý.