Enforce - 16. kapitola

Překlad: Mili

Zabil jsem svého otce... a líbilo se mi to.

Nixon

S třesoucíma rukama jsem zastavil u domu a podíval se na displej svého mobilu. Večírek zrovna začal.

Zbytek světa se bavil, zatímco já jsem musel jít na setkání se samotným Satanem.

Když jsem šel na schůzku se svým otcem, musel jsem zároveň zařídit schůzku se zbytkem našich mužů. Dát jim aktuální informace o tom, co se děje. Strýc Tony si myslel, že by to mohl být dobrý nápad a já stejně potřeboval novinky o tom, co mají na De Lange - další důvod, proč jsem došel sám. Poslední věc, kterou bych chtěl, byla, aby toho byli součástí Chase nebo Tex nebo - bůh odpusť - Phoenix. Čím míň věděli, tím víc byli v bezpečí. Což v podstatě znamená, že kdybych umřel, byli by v prdeli, ale proto jsme koneckonců svoje lidi platili tak dobře. Nebylo vhodné mě zabíjet. Ne teď.

Otevřel jsem dveře svého Range Roveru a vykroutil se z kožené bundy. Vždycky jsem rád přistupoval k setkáním, jako bych šel do války. Protože to je to, co se stane, když máte v jednom domě dva šéfy. Válka.

Byl jsem nový šéf, který to převzal po svém otci, po uvážení, že byl příliš nemocný, aby mohl dělat něco jiného než chrchlat a štěkat rozkazy, které nedávaly smysl nikomu, jen jeho choré mysli. Nicméně byl to on, kdo měl pořád prsten na levé ruce.

Já neměl nic.

Zkontroloval jsem obě pistole, připnul si je k hrudníku a pak jsem kráčel do domu. Dveře se otevřely ještě předtím, než jsem po nich sáhnul.

Strýc Tony vyšel ven a zapálil si doutník. "Má dneska večer další ze svých nálad."

"Vždycky má některou ze svých nálad." Zamračil jsem se.

"Nixone..." Tony odhodil doutník. "Je čas."

Moje srdce, aspoň to, co z něj zbylo, mi ztuhlo v hrudi. "Dáváme věci k ledu už tak brzo?"

"Je dementní." Zamračil se Tony. "Mluví bláznivé věci o ženách, které si vyměnily manžele, o dětech, které nejsou jeho... Dokonce říká, že mě nepoznává jako svého bratra. Je nemocný."

"Doktoři - "

"K čertu s doktory. Ty jsi teď šéf. Je to tvoje volba. Můžu ti jenom poradit tu nejlepší možnost. Ale muži jsou připravení, Nixone, a ty jsi taky."

Zakýval jsem, prošel kolem něho a vkročil do domu. Měli jsme kapitány, pěšáky i plnohodnotné členy mafie a všichni se na mě dívali jako na boha, i když jsem byl o desítky let mladší. Já byl ten, kdo dával rozkazy, vydělával jim peníze, vládnul jejich zatraceným světům.

"Šéfe." Vin mi potřásl rukou, když jsem vkročil do obývacího pokoje, kde jsem věděl, že bude můj otec sedět na gauči.

Zavládlo hrobové ticho, když jsem šel k jeho povadlému tělu. Zakašlal, pak začal mluvit sprostě v sicilštině a volat mou matku.

Tony měl pravdu.

Něco se muselo udělat.

Nenávist skrze mě probublávala, když přestal kašlat a ušklíbl se mým směrem. "Ty nejsi můj syn."

Zakoulel jsem očima a vytáhl pistol.

Napětí zhoustlo. Bouře se blížila, vřela, utahovala vzduch v mém krku, až jsem skoro nebyl schopný dýchat.

Otec se naklonil dopředu, svýma jasnýma modrýma očima mě sledoval a věnoval mi posměšný úšklebek. "Nejsi nic."

Zašklebil jsem se, naklonil hlavu na stranu a vrátil mu úsměv s kyselostí mi vlastní. "Já jsem všechno."

"Vím, proč jsi tady." Podíval se pryč, jako bych nedržel zbraň pár centimetrů od jeho těla. Jako bych pevně nesvíral kohoutek. "Zničíš tuhle rodinu. Zničíš všechno, co jsem vybudoval."

Tomu jsem se zasmál.

Anthony se vedle mě napjal.

"Starý muži, všechno, co bylo za poslední čtyři roky vybudováno, je díky mně. Jak myslíš, že mi říkají?"

Přimhouřil oči, když se místnost začala měnit.

Jeden po druhém se všichni muži pomalu přesouvali k mému boku, stáli vedle mě, stáli u mě a každý z nich stál v postavení, jako bych pro ně byl bůh.

"Zrada!" Zakřičel můj otec a začal znovu kašlat. "Anthony! Udělej něco!"

Časovač byl spuštěný.

Konec byl blízko. Pro něho, ne pro mě. Vždycky jsem přísahal, že ho zabiju. Sliboval jsem si to, když jsem byl malý kluk a když jsem sledoval mámu, jak každým dnem pomalu umírá. Chtěl jsem ho zabít.

A konečně jsem měl šanci.

"Otče..." Hlas se mi chvěl. "... ať ti bůh prokáže stejné milosrdenství, jaké jsi nabídl mé matce, mně a každému jednotlivému muži, který se k tobě obrátil zády."

"Jsi nic!" Zařval hlasitěji. "Slyšíš mě?"

Sevřel jsem kohoutek a zašeptal. "Jsem všechno. Jsem šéf. Sangue en - no fuori." (=italsky 'Krví dovnitř - ne ven')

Čas se zpomalil, když jsem tlak svého prstu zesílil. Zazněl jeden výstřel, zatímco mě otec proklínal do horoucích pekel. To byla poslední slova jeho jedinému synovi.

A já se necítil špatně.

Necítil jsem nic.

Ani když krev pocákala všechno moje oblečení.

Když jeho ochablé tělo dopadlo na zem a udělalo nepořádek po obývacím pokoji.

Necítil jsem nic.

A za to jsem mohl děkovat jen jemu. To on mě udělal takového, jaký jsem byl - nemilosrdný chladnokrevný zabiják - a v té chvíli, když jsem Anthonymu podával zbraň a utíral si ruce do ručníku, který mi hodil Vin, jsem si uvědomil...

Ona nepatřila do mého světa, nepatřila ke mně.

Právě jsem zabil vlastního otce.

Chladnokrevně.

Abych mohl oficiálně převzít roli, na kterou mě připravoval už od prvního dne mého života.

Moje budoucnost na mě zírala skrz jeho chladné mrtvé oči. Byl jsem on, on byl já, nezáleželo na tom, jak moc jsem s tím chtěl bojovat.

Byl jsem šéf.

A právě jsem si navždy zpečetil svůj osud.

"Salud!" Zakřičel Anthony, svlékl prsten z otcovy studené ruky a navlékl ho na můj prst. Políbil rodinný erb a srdce mi bušilo, když ostatní muži začali jen po druhém dělat to samé.

Tak takové to tedy bylo - být naživu, ale uvnitř být úplně mrtvý.