D+C - 12. kapitola

Překlad: Simča

"Skutečný svět je místo, kde existují monstra."

-RickRiordan

CORALINE

Další týden byl pryč. Naštěstí bez žádné další návštěvy od jeho rodiny.

Dva týdny… týdny bez něj a stále jsem čekala, až to bude jednodušší. Ale každým dnem, který uplynul, jsem byla jen o trochu smutnější,když mi znovu neposlal email. Což bylo šílené. Byla jsem ten, kdo to chtěla on jen respektoval mé rozhodnutí.

Ve skutečnosti, bych na něj měla prostě přestat myslet!

Přišla jsem z práce a byla jsem v pět doma. Což znamenalo, že jsem v posledních dvou týdnech měla vždycky sedadlo v přední řaděpři hádkách mé tety a strýce a Imaniných opileckých klopýtání dovnitř ve čtyři hodiny ráno.

Pět.

Čtyři.

Tři.

Dva.

Jedna.

"Urgh! Myslím, že budu zvracet."Imanispadla na schodech přímo na zavolanou.

Vstalajsem z mé postele, otevřela jsem dveře a šla k ní. Zvedla jsem ji a hodila její ruku na mé rameno, jak jsem ji táhla do jejího pokoje.

Její matka vystoupila a podívala se na ni.

"Podívej se na sebe. Taková ostuda. "

"To říká ta pravá!"

"Nechte toho!" Řekla jsem jim oběma, když moje teta zvedla ruku k plácnutí Imani přes obličej. "Je opilá. Postarám se o ni."

Neřekla nic víc, když šla dolů.

"Koupelna."Imani se ode mě odstrčila a běžela ke své koupelně.

S povzdechem jsem šla za ní do její růžové koupelny, a když jsem držela její vlasy za uši, všimla jsem si znovu jejího tetování.

7B.

"Otis je součástí gangu s názvem SevenBloods." Snažila jsem se setřást jeho hlas z mé hlavy. Ale nemohla jsem ignorovat, co bylo přede mnou.

"Imani? Co tvoje tetování znamená? "

"Coraline, prosím, nech mě na pokoji," zašeptala, když si položila hlavu proti záchodovému sedátku. "Otis mě odkopnul."

"Co?"

"Jo. Řekl, že jsem pro něj příliš blbá."

"Je to osel, on by nepoznal dobrou ženu, i kdyby spadla z vesmíru přímo na něj. Zasloužíš si někoho mnohem le- "

"Ne, nezasloužím," řekla a vstala. "Nemůžeme být všichni jako ty, Coraline. Chodit na prestižní školu

a žít z peněz našich chytrých tatínků, které nám zanechali."

"Proč si vybíjíš všechen svůj vztek na mě?"

"Protože mi lezeš na nervy!" Křikla, když na mě zírala. "Bože, ty jsi prostě tak… ani nemůžu! Promenáduješ se dokola, jako bys byla lepší než všichni ostatní, ale víš co, Coraline? Nejsi. Všem tady vyhovovalo, když jsi byla v Kalifornii. Proč ses obtěžovala vracet?"

"Promiň, že jsem doufala, že budu své rodině chybět."

"Tady, tady, to je důvod, proč mě sereš!" Vyštěkla. "Nejsme rodina! Jsme čtyřilidé žijící v jednom domě. Tím, že se kolem promenáduješ a každého se staráš, věci nelepší. Jsi jako debilní, malý potlučenýpes, který se stále vrací. Měj nějakou zatracenou páteř pro jednou v životě!"

Snažila se chytit kabelku ze stolu, ale já ji popadla a vyhodila všechno ven.

"Co to děláš?"

"Mám páteř! To je moje, ne?"Vyštěkla jsem, jak jsem pochodovala směrem k její šatně a vytáhla svoje boty, kabelky a košile. "A tohle a tohle. To vše je zkurveně moje!"

Hodila jsem to všechno na zem a podívala se na ni. "Víš, proč jsem se vrátila, ty bezcitná děvko?! Proč neodkopnu tebe a tvé rodiče na ulici a neodříznu od všech peněz? Protože jsme rodina, jsme jedna krev. To by mělo něco znamenat! Nemůžeme si vybrat naši rodinu a neměli bychom se jí vzdát a to bez ohledu na to to, jak odporní jsou "

"Užij si všechny své věci." Řekla mi, když zabouchla dveře a odešla. Sedla jsem si na zem a nadechla se, než jsem uslyšela skřípavý zvuk pneumatik.

Rychle jsem vstala a podívala se ven, jen abych ji vidělavyjet z naší příjezdové cesty s mým autem! Ježíši! Byla stále opilá!

"Imani!" Vykřikla jsem, když jsem spěchala po schodech dolů a ven ze dveří.

"Imani!" Znovu jsem vykřikla, když jsem uslyšela skřípot auta a ohavný zvuk, jako by do něčeho narazila.

Bosá jsem běžela dolů z kopce směrem k hlavní bráně. A jak jsem se tam dostala, viděla jsem, že vjela přímo do strážní budky pana Pierra. Ležel ve středu silnice obklopen roztříštěnými kusy dřeva a krvavých skleněných střepů.

"Ach můj bože." Klopýtla z auta.

"Co jsi udělala?!" Křičela jsem na ni, když jsem spěchala k panu Pierrovi a hledala pulz.

"Je… je mrtvý?" Odvrátila se.

"Zavolej 9-1-1!"

Zavrtěla hlavou.

"Coro… já… já nemůžu."

Zírala jsem na ni vyvalenýma očima, jak utíkala pryč.

"Imani!" Křičela jsem na ní.

"Urrhhh…" zabručel pan Pierre.

"PanePierre, to jsem já. Coraline. Coraline Wilsonová, pomoc je na cestě, jen vydržte. Dobře? "Poklepala jsem ho po hrudníku, nevěděla jsem, co mám dělat, než jsemvstala. Spěchala jsem zpátky ke svému autu a stiskla tlačítko OnStar.(Linka bezpečí, když se stane nehoda…)

"U telefonu OnStar, jaký je váš problém?"

"Došlo k nehodě. Jsem u brány RavenHillHeights. Potřebuji pomoc!"

"Cor-Coro," pan Pierre zakašlal.

"Prosím, pospěšte si!" Zařvala jsem, když jsem spěchala zpátky k němu a vzala ho za ruku. "Jsem tu. Pane Pierre, můžete mě vidět? Jsem přímo tady."

"Moje manželka…"

"Zavolám ji ve chvíli, kdy se dostaneme do nemocnice, ano? Právě teď nemluvte, budu mluvit já. Jsem upovídaná, pane Pierre, soustřeďte se na můj hlas. "

"Jo… hn…" On vykašlal další krev a já ji utřela svým rukávem. Snažila jsem se neplakat, jak on přikývl.

"Dobře, Johne. Co chcete vědět? Byla jsem v Cancúnu. Je to stejně krásné jako v časopisech. Vy a vaše žena byste tam měli jít. Ženy milují pláže s bílým pískem a křišťálově čistou vodou. Ve skutečnosti, budete muset jít, na mě. "

"Opravdu?" Znovu zakašlal, a tentokrát vyšla krev z nosu. Znovu jsem ji otřela.

"Ano, opravdu. Jak dlouho budete chtít zůstat? Myslím, že na dva týdny je to ideální. Jeden týden nestačí,věřte mi."

"Dobře." Snažil se přikývnout, když mi stiskl ruku pevněji.

"Tak dobře. Jme dohodnutí. Vždycky držím své sliby, Johne, tak i vy musíte dodržet ten svůj. Vy a vaše

žena musíte jít."

Neřekl nic víc, jak ambulance spolu se dvěma policejními křižníky jeli nahoru.

"Pomoc, prosím!" Křičela jsem na ně. Věděla jsem, že to byl důvod, proč jsou tady, ale cítila jsem potřebu to znovu říct.

"Madam, musíte na stranu," řekl zdravotník, a já lehce ustoupila, aniž bych se pustila jeho ruku. "Jedete s ním?"

Přikývla jsem a vstala, když ho stabilizovali a zvedli ho. Všimla jsem si, jak policisté mluví s davem, který se shromáždil, aniž bych o tom věděla. Když jsem se podívala kolem, všimla jsem si Imani, která stála v povzdáli.

"Madam, musíme jet."

"Už jdu." Následovala jsem je.

***

"Ach bože!" Starší žena s krátkými bílými vlasy vykřikla, když spadla na zem. Lékař jí řekl, co zdravotníci nemohli - že na naší cestě sem, pan Pierre zemřel.

Moje sestřenice a já jsme se pohádaly a odjela, neujela ani míli, než někoho zabila.

 To byla teď moje realita, jak jsem seděla v mém krví potřísněném SpongeBob pyžamu, neschopná odejít.

"Slečna Wilsonová?"

Otočila jsem se k důstojníkovi, který zavolal mé jméno.

"Ano… ano, to jsem já."

Prohlédl si mě od bosých nohou k mým vlasům, které ještě stále byly zabalené v šátku. "Bydlíte v RavenHill? "

"Ano."

"A Infinity je vaše?"

"Ano." Opravdu jsem chtěla ticho. Moje hlava jako by měla každou chvíli vybuchnout.

"Madam, budeme vás muset vzít na stanici. Kvůli dalším otázkám-"

"Byla jste to vy?!"

Poskočila jsem na hlas, který na mě křičel. Stará žena, stále vzlykala a pochodovala až ke mně, když držela manželovy osobní věci.

"Zabila jste mého Johna?"

"Ne!" Řekla jsem rychle. "Paní Pierrová – neudělala jsem to."

Dala mi facku. "Jak jsi nám to mohla udělat? Chystal se do důchodu! Zbýval mu týden!"

"Mami, pojďme." Její dcera ji odtáhla pryč, jak důstojník vstoupil mezi nás. Držela jsem se své tváře

neschopná mluvit. Svět se točil příliš rychle.

"Slečno Wilsonová, budete muset jít s námi…"

"Máte zatykač?"

Otočila jsem se a uviděla Declana jít směrem k nám. Bylo šest ráno a byl oblečený v džínách a jednoduché tmavě modré košili. Bylo to až moc… musela to být noční můra. Klopýtla jsem zpátky a

klesla na židli.

"PaneCallahane- "

"Je zatčena, důstojníku?" Opakoval, když stál vedle mě.

"Ne, pane, ještě ne, budeme muset položit otázky-"

"Pak od nás odejděte. Vysvětlení se jistě prokáže a to od našeho právníka. Pro tuto chvíli myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste se vydali zpět na stanici. Váš kapitán vám brzy zavolá." Hned k němu přišel jeho kolega a pokynul důstojníkovi, aby ho následoval.

"Hezký den, pane Callahane." Kývli na něj a vydali se k odchodu, když zahýbali za roh, posadil se.

Ani jeden z nás nepromluvil a to mi vadilo stejně jako mluvení.

"Jak jsi věděl, že jsem tady?" Zašeptala jsem.

"Jeden z mých mužů byl na cestě k tobě, aby ti něcopřivezl. Viděl, jak jsi nastoupila do sanitky, a zavolal mi. Prosím, řekni mi, že žádná ta krev tobě nepatří. Byla jsi u doktora?"

Natáhl ruku, aby se mě dotkl, ale pak se zarazil. Jeho ruka se stočila do pěsti, než uchopil své vlastní koleno.

"Není moje. Byla pana Pierreho. Dnes zemřel."Cítila jsem jako by to měl ještě někdo vědět. "On byl dobrý člověk. Neznala jsem ho moc dobře, ale byl v RavenHill, když jsme se poprvé nastěhovali.

Pamatoval si jména každého a vždy vyšel z budky, aby řekl lidem dobré ráno nebo dobrou noc. Byl to dobrý člověk a dnes zemřel."

"Dovol mi, abych tě vzal domů."

"Ano prosím. Moje auto je vražedná zbraň."Tiše jsem se zasmála, i když to nebyla žádná legrace. Dala jsem si ruce přes svůj obličej a snažila se zastavit slzy.

"Postarám se o to."

"To jsem nebyl já… byla to moje sestřenice," vzlykala jsem, když jsem si otřela nos.

"Postarám se o to, nech mě tě vzít domů, jo?" Nabídl mi ruku. Vzala jsem ji a pevně se ho držela, jak mě vedl k zadní straně nemocnice. Erictam byl a s lusknutím Declanových prstů, mu hned podal jeho sako a bylo na mých ramenou.

"Děkuju," zašeptala jsem, když jsem se posadila na sedadlo spolujezdce.

Zapnul hudbu a ztišil ji, dokud to nebyl jen jemný bzukot, než jsme odjeli a já si položila hlavu o proti oknu a roztřeseně se nadechla.

"Tak vypadají tvoje noční můry?" Zašeptala jsem, jak jsem se dívala ven do města. Zdálo se, jako by všichni teprve začínali vstávat a pohybovat se, když se připravovali začít nový den. Já na druhé straně, jsem chtěla jít jen do postele.

"Ano," odpověděl.

"A nezapomene se na ně?"

"Ne. Někdy musíme platit za chyby jiných lidí spolu s našimi vlastními."

"Přestaneme někdy platit?" Podívalajsem se na něj, když jsme zastavili na semaforu.

Povzdechl si. "Nikdy nepřestaneme platit, Coro. Pokud ano, znamená to, že jste buď mrtví, nebo umíráme. Nikdy tě nechci znovu takto vidět."

"KvůliSpongeBob kalhotám? Není to nic pro tebe? "

Úšklebek se mu šířil po obličeji. "Jsem víc jako pán Krab, mám na mysli, co sakra dělá houba na dně moře? "

Můj úsměvse proměnil v plnohodnotný smích. Byl to dobrý pocit se smát.

"Chybělo mi to slyšet," zašeptal.

Chyběl mi smích.

Odvrátila jsem se od budky u vrat, když jsme se dostali do RavenHill. Zastavil přímo před mým domem a já si otevřela dveře, než se mohl dostat ven.

"Děkuji, Declane. Ale…"

"Rozumím." Zamračil se, když jsem zavřela dveře.

"A nemusíš se starat o-"

"Řekl jsem, že to udělám. Nemysli na to jako na laskavost. Ber to jako dárek na rozloučenou nebo ´omlouvám se´ dárek… jak jenom chceš." Podal mi oknem obálku.

"Co to je?"

"Pochopíš. Teď jdi dovnitř, než vyděsíš své sousedy,"řekl a já se rozhlédla, několik lidí vyšlo ven.

"Ahoj."

"Sbohem, Coraline Wilsonová."

Chtěla jsem zůstat, i když jsem věděla, co jsem věděla, nechtěla jsem, aby odešel. Ale udělala jsem krok zpěta rychle zamířila dovnitř. Opírajíc se zády o dveře, jsem se hluboce nadechla. Potom, když jsem si uvědomila, kde jsem, vyrazila jsem po schodech nahoru.

"Imani!" Vykřikla jsem.

"Tady!" Zavolala ze svého pokoje.

Vcházejíc do jejího pokoje, jsem uviděla její kufr na posteli a byla zaneprázdněná házením všech svých věcí - mých věcí-do něj.

"Co to děláš?"

"Už jsem mluvila s mámou a tátou, odejdu, dokud to neodfoukne."

"Imani, zemřel. Neexistuje vítrna celém světě, který by byl dostatečně silný, abyvše odfouknul. "

Ztuhla, když se její hnědé oči na mě podívaly, pak začala balit rychleji.

"Imani!"

"Co?!" Vykřikla, když hodila košili do kufru. "Coraline, byla jsem opilá a sjetá! Půjdu do vězení skoro na celý život! Nemůžu, Coro. ​​"

"Tak co? Chceš, abych to na sebe vzala? Myslí si, že jsem to byla já!"

"Myslí?" Uvolnila se a natáhla se po mě. "Coraline, je toperfektní-"

"V čem je to perfektní?"

"Coraline, jsi vzorný občan. Máš peníze. Budeš v pořádku-"

Už jsem víc snést nemohla. Stejně jak jsem se chystalado ní vbít nějaký smysl, uchopila mě za ruku něčí ruka.

"Co si sakra myslíš, že děláš?" Zeptal se Otis, když mě držel svou zdravou rukou. Jeho obličej byl stále oteklý a měl velkou modřinu na levé straně obličeje.

"Pusť mě a vypadni z mého domu." Snažila jsem se stáhnout svou ruku z jeho sevření, ale držel mě pevně.

"S kým si kurva myslíš, že mluvíš? Zbohatlice?"

"Otisi, to nic."

"Radši si dávej bacha, děvko." Ušklíbl se, když mě pustil.

Třela jsem si zápěstí a otočila se k ní, když si zapnula kabelku. "Myslela jsem, že jste se rozešli."

"Bylo to nedorozumění." Usmála se na něj, popadla nějaké další své věcí – moje věci.

"Imani," zašeptala jsem snažíc se zůstat v klidu. "Je to gangster, skutečný. Musíš - "

"Dej nám pár minut, princezno, a oba odtud zmizíme."

Snažila jsem se jí dotknout, ale ona odstrčila moje ruce.

"Imani, ublíží ti." Snažila jsem se jí domluvit.

"Co můžeš vědět?" strčila mě do ramene na cestě ven. "Zlato, jsem připravená."

Přikývl, když ji následoval ven z místnosti.

Věděla jsem mnohem víc, než si myslela. Sledovala jsem, jak šli po schodech dolů,a nevěděla, co říct.

"Zlato, jakou to má cenu." Otisse zastavil, aby vzal do ruky řeckou vázu ze skříně v obývacím pokoji.

"Polož to."Spěchala jsem za ním.

"S tebou jsem se nebavil," vyštěkl na mě.

"Otisi, patřilo to jejím rodičům, nech to být." Imani ho zatáhla za paži.

Pořád na mě zíral a pak se usmál. "Moje chyba."

"Ne!"

Nechal ji spadnout z rukou a roztříštila se, jak dopadla na zem. Sklonila jsem se a dotklase větších kousků, jakImani se ho snažiladostat ven ze dveří. Vzala jsem pár kousků a hodila jsem je na něj. "Ty zkurvysyne!"

"Ty malá kurvo!"

Udeřil mě tak tvrdě, že jsem spadla na zem, a jak jsem se snažila podepřít, cítila jsem střepy vázyzakousnout se hluboko do dlaní. "S kým si kurva myslíš, že mluvíš?"

"Otisi, přestaň! Pojďme."

"Imani, vyjdi ven těmi dveřmi s ním a jsi pro mě mrtvá! Přísahám Bohu, že ti nikdy neodpustím."Utřela jsem si krev z mého koutku oka.

"Nepotřebuju tě, Coraline," odpověděla. "Otisi, pojď!"

Ale on tam stál a mračilse na mě, dokud nepřišla k němu a nezačala ho táhnout.

"Vypadněte z mého domu!" Zasyčela jsem na ně.

Naštvaný, přešel k polici a celou ji strhl dolů. Zhroutila se hned vedle mě nutíc mě, abych rychle uhnula.

"Ať se neocitneš v Southbendu, princezno, nemusela bys mít stejné štěstí, jako tomu bylo dnes."

"VYPADNĚTE!" Vykřikla jsem. "VYPADNĚTE KURVA ODTUD!"

"Jdi do hajzlu!" Vykřikl, když nasedli do auta a odjeli.

To nemůže být pravda. Tohle nemůže být můj život.

Obálka, kterou mi Declan dal, ležela na zemi. Po celou dobu jsem se jí držela, dokud nezasáhnul Otis.

Natáhla jsem se pro ni, zlomila jsem voskovou pečeť a vysypala všechno ven na podlahu vedle sebe.

Tři pasy.

9 černých kreditních karet. Žádná jména. Jen čísla.(Černá karta – kdo jí v USA má, je hodně SAKRA za vodou :D)

Jedna letenka do Řecka.

A fotky. Naše společné fotky. Fotky, které jsme udělali, když jsme šli na ziplinga plavat se žraloky. Na jedné z fotek byl vzkaz.

Nechci, aby ses bála, nebo si mě vybrala, protože nemáš jinou možnost. Tak utíkej, Coraline.

Bav se. Můj strýc ti umožní zůstat až do zítřejšího večera. Ale pokud zůstaneš, bude tě brát jako hrozbu.

Děkuji a dávej na sebe pozor.

Declan.

Všimla jsem si až příliš jasně, že tentokrát nenapsal "PS. Miluji tě. "

"Co se sakra stalo?"

Vzhlédla jsem, jak můj strýc vešel dovnitř.

"Tvoje dcera někoho zabila, a pak utekla se svým přítelem. Ale ne dříve, než rozbil vázu mé matky a udeřil mě."

Rozhlédl se po místnosti v šoku, než se podíval na mě.

"Slyšel jsem o té nehodě od tvé tety. Nebude to vypadat dobře pro společnost, pokud se to dostane ven. Ztratíme klienty. Znám chlápka na policejní stanici, a za správnou cenu, to může vypadat jako záhadná nehoda. Pak můžeme - "

"Ani se mě nezeptáš, jestli jsem v pořádku?" Zeptala jsem se tiše. "Jsem na zemi celá od krve. Neměl by ses nejprve zeptat, ´Jsi v pořádku? ´ Pokud ne jako neteři, pak přinejmenším jako bankomatu. Neměla by to být normální reakce na tuto situaci?"

Odmlčel se a já tušila, že mu právě došlo, že to nebylo v pořádku. Prohlédl si mě a otevřel ústa a zase je zavřel, jako ryba.

"Dám ti na výběr. Já nebo banka."

"Co?" Odmlčel se.

"Tak co?"

"Banka," odpověděl, aniž by se na chvíli zamyslel.

Přikývla jsem, ani ne překvapena, nebo raněná.

Od chvíle, kdy moji rodiče zemřeli, jsem byla sama. Obklopena lidmi, ale sama. Jaký smysl bylo být dobrým člověkem, pokud jste právě skončilibýtsraženi špatným? Zvedajícfotku mě v Cancúnu, jsem se dívala na sebe. Byla jsem tehdy tak šťastná. Měla jsem pocit, jako by od té doby uplynuly roky, alenebylo tomu tak, teprve to štěstí na mě čekalo. Pokud byli všichni sobečtí, pokud si každý dělal, co chtěl, tak proč bych nemohla i já?

Bylypřede mnou tři možnosti.

Zvedajíc pas, jsem vstalaa přešla kolem něj.

"Opravdu mi jí dáš?" Zařval po mně, ale já jsem neodpověděla.

Nejdříve sprcha.

Pak balení.