BM - 33. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

33/ Lucas

Náš let do Chicaga proběhne bez problémů. Esguerra se zastaví v pilotní kabině každou hodinu, aby vše zkontroloval, ale většinu času zůstane v hlavní kabině se svou ženou a Rosou, která je na tomhle výletě doprovází.

„Nora stále spí,“ řekne, když zase přijde asi hodinu před přistáním. Je vyčerpaný a čelo má svraštěné obavami. „Myslíš, že je normální tolik spát?“

„Těhotné ženy potřebují odpočívat, nebo to jsem aspoň slyšel,“ odpovím a potlačím úsměv. Esguerra se chová, jako by byla Nora první těhotná žena na světě. „Jsem si jistý, že je v pořádku.“ Přikývne a zase zmizí. Nejspíš dohlížet na Noru, pomyslím si pobaveně, než obrátím pozornost zpátky ke kontrolkám. Po naší nehodě nenechávám nic náhodě.

Přistaneme na malém soukromém letišti nedaleko od Chicaga, kde už pro nás stojí připravená limuzína. Většinu strážných jsem poslal s předstihem, aby prohledali letiště skrz naskrz, takže vím, že jsme v bezpečí. Stejně ale automaticky zběžně zkontroluju okolí, než nastoupím do auta na místo řidiče.

V naší práci si nemůže být nikdy nikdo jistý.

Zatímco řídím k domu Nořiných rodičů, přemýšlím o Yulii. Esguerra je vzadu s Norou a Rosou, na silnici se nic neděje, tak se rozhodnu zkontrolovat Diega.

„Jak to jde?“ zeptám se hned, jakmile to zvedne.

„No, tak schválně…“ Zní, jako by se měl každou chvíli rozesmát. „Na snídani udělala dokonalou omeletu. Na oběd připravila nejlepší kuře, které jsem kdy jedl, a na večeři ugrilovala vepřové kotlety a upekla čokoládový koláč. Takže bych řekl, že docela dobře. Jo, a ráno jsme ji vzali na procházku.“

„Chová se dobře? Žádné pokusy o útěk?“

„Děláš si srandu? Ta holka je vzorná vězenkyně. Dokonce nás naučila nadávky v ruštině u oběda. Například ‚yobtvoju mat‘-“

„Bezva.“ Procedím mezi zuby, bojuju s náhlým návalem žárlivosti. Vím, že těm dvěma můžu věřit, ale stejně se mi nelíbí, že se s ní tak kamarádíčkují. Loajální nebo ne, pořád to jsou muži a já sám dobře vím, jak lehké je Yulii propadnout. „Nezapomeňte ji večer připoutat k tyčce u postele.“

„Máš to mít, chlape.“

„Super.“ Zhluboka se nadechnu. „A Diego, jestli se jí ty nebo Eduardo jen dotknete-“

„Nikdy.“ Mladý Mexičan zní uraženě. „Je tvoje, to je nám jasné.“

„Dobře.“ Donutím se povolit sevření na volantu. „Zavolej, pokud se něco stane.“ A s tím hovor ukončím a vrátím pozornost k řízení.

Esguerra povečeří se svými příbuznými bez nějakých problémů, dokud se Frank, jeho kontakt u CIA, nerozhodne poctít nás návštěvou. Trvá na tom mluvit s Esguerrou, takže svého šéfa zavolám ven hned, jak se ujistím, že jsou odstřelovači na svých místech. Jestli se nás hodlá americká agentura podrazit, budou muset bojovat.

Naštěstí Frank nevypadá jako sebevrah. Pošle auto pryč a jde se s Esguerrou projít. Jdu kousek za nimi, ruce položené na zbrani uvnitř bundy. Nejdou daleko, jen k nejbližšímu parku a zpátky.

„Co chtěli?“ zeptám se ho, když Frankův černý Lincoln odjede pryč.

„Abychom zůstali kurva daleko od jejich země,“ vysvětlí Esguerra. „Evidentně z nás FBI šílí – Frankova slova, ne moje. Mají strach z toho, proč tu jsme. Navíc je tu ta věc s Nořiným únosem.“

„Chápu. Co jsi mu řekl?“

„Že tu nejsme pracovně a že odjedeme, až budeme chtít. Teď, pokud mě omluvíš, se musím vrátit na rodinnou večeři.“ Zmizí zpátky v domě a já s nevěřícným zakroucením hlavy  zamířím k limuzíně.

Je pozdě, když Esguerrova večeře skončí. Naštěstí to není do Palos Park, do bohaté čtvrti, kde si Esguerra koupil na mé doporučení sídlo, daleko.

„Je to mnohem bezpečnější než hotel,“ řekl jsem mu, když jsme začali plánovat tenhle výlet před dvěma týdny. „Přímo tenhle dům je skvělý, protože je obehnaný plotem a má elektronickou bránu. A to nezmiňuju dlouhou příjezdovou cestu – optimální k soukromí.“

Když vjedeme k domu, Esguerra, Nora a Rosa vejdou dovnitř, zatímco já zkontroluju strážné, abych se ujistil, že jsou všichni na svých místech a ví, co mají dělat v případě nutnosti. Zabere mi to hodinu, a když konečně vejdu také dovnitř, nejradši bych padl za vlast. Musím se ale jít najíst; ty dvě energy tyčinky, které jsem snědl v autě, byly trapnou náhražkou večeře. Řekl bych, že jsem se rozmazlil Yuliiným vařením.

„Oh, ahoj, Lucasi,“ řekne Rosa, když vejdu do kuchyně. Její tváře okamžitě zčervenají, když se na mě podívá. Musel jsem ji chytit na cestě do postele, protože má na sobě dlouhé pyžamo a drží v ruce sklenici mléka. „Nevěděla jsem, že jsi stále vzhůru.“

„Jo, dělal jsem poslední bezpečnostní kontroly,“ řeknu a potlačím zívnutí. „Proč jsi vzhůru?“

„Nemohla jsem spát. Příliš nových pocitů, řekla bych.“ Její plné rty se roztáhnou do vřelého úsměvu. „Nikdy předtím jsem neletěla – nebo nebyla v Americe.“

„Chápu.“ Bojuju s dalším zívnutím, vydám se směrem k ledničce a otevřu ji. Už je plná – sám jsem zařídil zásobování – takže popadnu sýr a chleba, abych si udělal sendvič.

„Chceš, abych ti něco připravila?“ nabídne se Rosa, když mě nejistě pozoruje. „Během minuty můžu něco udělat.“

„Je to od tebe hezké, ale měla bys jít spát.“ Hodím plátek sýra na chleba a zakousnu se do něj. „Jsem si jistý, že zítra budeš vařit dost,“ řeknu, když polknu.

„Jo, no, je to moje práce.“ Pokrčí rameny a pak dodá. „I když asi máš pravdu – myslím, že señor Esguerra bude chtít na Nořiny rodiče zítra večer zapůsobit.“

„Hmm-mm.“ Dojím zbytek sendviče během tří soust a vrátím sýr zpátky do lednice. „Pěkně se vyspi, Roso,“ řeknu a otočím se k odchodu.

„Ty taky.“ Pozoruje mě, jak vycházím z pokoje, výraz podivně napjatý, ale jsem příliš unavený na to, abych se zabýval tím, na co myslí.

Když se konečně dostanu do pokoje, dám si rychlou sprchu a padnu do postele. Překvapivě hned neusnu. Místo toho několik minut jen tak ležím, převaluju se na velké posteli, která mi přijde studená a prázdná. Není to ani den a už se mi po Yulii stýská.

Dva týdny, připomenu si. Musím přežít jen dva týdny. Pak budu doma a Yulia bude zase každou noc v mém náručí.