BM - 32. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

32/ Yulia

„Yulie, Diega už znáš, tohle je Eduardo,“ řekne Lucas a ukáže směrem k dvěma mladým strážným. „Budou na tebe v mé nepřítomnosti dohlížet.“ Opřu se bokem o kuchyňskou linku a kývnu směrem k nim, snažím se udržet neutrální výraz. Diego je vyšší než Eduardo, ale oba jsou svalnatí a v dobré kondici. Svým způsobem hezcí, ale upřednostňuji Lucasův krutý, vikingský obličej.

„Ahoj,“ řeknu. Nemám co ztratit, když se budu chovat mile.

„Ahoj, Yulie.“ Usměje se na mě Diego a ukáže své bílé zuby. „Musím říct, že dnes vypadáš mnohem… čistší.“

Jeho úsměv je nakažlivý, zjistím, že se na něj usmívám nazpátek. „To většinou sprchy dělají,“ pronesu sarkasticky. Diego se se zakloněnou hlavou rozesměje nahlas. Eduardo se taky usmívá, ale když se podívám na Lucase, vypadá naštvaně a je zamračený. Žárlí na strážné, které sám vybral?

„Mé instrukce si pamatujete, že?“ odsekne Lucas, podívá se jejich směrem a já si uvědomím, že ho opravdu naštvali. „Všechny?“

„Ano, samozřejmě,“ odpoví rychle Eduardo. Diegův úsměv zmizí a oba se narovnají. „Nemáš se čeho bát,“ dodá ten menší.

„Dobře.“ Lucas se na ně přísně podívá, než se otočí ke mně. „Za dva týdny se uvidíme, ano?“ pronese jemnějším tónem. Přikývnu ve snaze vyhnout se jeho upřenému pohledu. Mám podezření, že můj včerejší sen nebyl jen výplodem mé fantazie.

Lucas se na chvíli odmlčí, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak se jen otočí a odejde z kuchyně. O několik vteřin později zaslechnu, jak se zavřou vchodové dveře.

Můj věznitel je pryč.

„Takže,“ řekne Diego zvesela, a tak k němu obrátím svou pozornost. Zase se usmívá a má ruce překřížené před tělem. „Co je na snídani?“

Udělám si pro sebe a oba strážné vaječnou omeletu a snažím se nedělat nic podezřelého. Možná vypadají přátelsky, ale nechci si splést jejich úsměvy s maskou. Hodní chlapi nepracují pro dealery vojenských zbraní a tihle dva mají dobrý důvod k tomu mě nesnášet – pokud tedy ví o mém zapojení v nehodě letadla. „Takže, Yulie,“ řekne Eduardo a hází do sebe jídlo, „kde ses takhle naučila vařit? Je to pro Rusy typické?“

„Jsem Ukrajinka, ne Ruska,“ řeknu. Ačkoliv je v tom nepatrný rozdíl, preferuju o sobě přemýšlet jako o majetku státu mých zaměstnavatelů, „a ano, dá se říct, že je to ‚typické‘ pro východní Evropu. Hodně lidí tam stále považuje vaření u žen jako nutnost.“

„Oh, to je nutné, správně.“ Diego si hodí poslední sousto do pusy a toužebně se podívá po prázdné pánvi. „Pokud jde o mě, mělo by to být povinné.“

„Jistě. Stejně jako uklízení, praní a starání se o děti, že?“ Usměju se na ně sladce.

„Kdyby vypadaly všechny ženy jako ty, já bych se o praní postaral sám,“ řekne Eduardo vážně. „Ale uklízení… s tím by se hodila pomoct.“ Nemůžu si pomoct a začnu se smát. Ti chlapi se ani nesnaží své šovinistické názory skrývat.

„Myslím, že se Eduardo snaží říct, že je Lucas šťastlivec,“ řekne Diego diplomaticky a kopne do svého kolegy pod stolem. „To je vše.“

„Jasně.“ Potlačím nutkání protočit oči. „To se vsadím.“

„To se vsaď.“ Mrkne na mě Diego a vstane, aby vyhodil papírový talíř do koše. „Eduardo je jen rozmazlený,“ vysvětluje po cestě ke stolu. „Nejdřív si ho hýčkala mamacita, pak jeho bývalá.“

„Sklapni,“ zamručí Eduardo a střelí po Diegovi pohledem. „Rosa si mě nehýčkala. Jen byla dobrá v domácích pracích.“

„Rosa?“ Při tom známém jméně nastražím uši.

„Jo, je to Esguerrova služebná,“ vysvětlí Diego. „Milá holka. Až moc dobrá pro tohohle chlapa tady“ -ukáže palcem k Eduardovi- „takže ho před několika měsíci odkopla.“

„Oh, chápu,“ řeknu, snažím se nevypadat příliš zaujatě. Pokud Rosa randila s Eduardem, tak to vysvětluje, jak ví o jejich pokerových odpoledních. „Má Esguerra hodně služebných?“

„Ano,“ odpoví Eduardo a vstane, aby vyhodil i svůj talíř. Zamračí se; hádám, že vzpomínka na rozchod s Rosou není příjemná. „Měli bychom jít,“ řekne náhle a pak se podívá na mě. „Už jsi dojedla, Yulie?“

Přikývnu, dojím zbytek omelety. „Ano.“ Odnesu talíř do koše, pak umyju pánev a položím ji na utěrku. „Hotovo.“

„Super.“ Diego se na mě usměje. „Pak si můžeš odskočit a vezmeme tě na ranní procházku.“

Když mě ti dva muži vedou rychlou chůzí lesem, dojdu k závěru, že nejspíš o mém zapletení v pádu letadla a zabití jejich kolegů, neví. Nebo pokud ví, tak jsou excelentní herci. Žertují se mnou stejně, jako mezi sebou, a chovají se uvolněně a přátelsky. Nevypadají jako zabijáci – kromě pistolí zastrčených za pasem u kalhot. Kdyby dostali přikázáno prohnat mi kulku hlavou, jsem si jistá, že by neotáleli.

Procházka nám zabere asi dvacet minut a pak zamíříme zpátky do domu. „Tak jo, chica,“ řekne Diego, vedoucí mě do Lucasovy knihovny. „Tvůj přítel řekl, že tady trávíš obvykle většinu času. Vezmi si, jakou chceš knížku, pak máme nějakou práci.“

„Přítel?“ Vyděšeně se na něj podívám. „Myslíš Lucase?“

Diego se zašklebí. „Přesně toho. Pokud tady tedy nemáš ještě dalšího?“ Spolknu odpověď a seberu náhodnou knížku. Lucas rozhodně není můj přítel, ale pokud si to ti chlapi myslí, mohlo by to hrát v můj prospěch. Také by to vysvětlovalo, proč jsou ke mně tak hodní, uvědomím si, když přejdu ke křeslu. Je chytré chovat se s respektem k přítelkyni jednoho z šéfů – i když jde o přítelkyni, která je většinu času svázaná a spoutaná. Sednu si, položím knížku na klín, zhluboka se nadechnu a natáhnu ruce směrem k Diegovi. „Do toho, jsem připravená.“