WI - 9. kapitola

Překlad: Ivča

Před 6 -ti lety

U našeho stromu jsme se setkali 4x. Dvakrát nemohl odejít dřív, protože by jej někdo podezříval, že něco plánuje, ale nakonec se vždycky ukázal s Bentley v náručí.

Potřetí jsem se nakonec tak uklidnila, že jsem držela Bentley po celou návštěvu. Zanaříkala jen jednou a nevyšilovala jsem…teda, možná bych měla říct, že mě Knox uklidnil.

Vždycky jsme si celou dobu povídali. Bylo tak snadné s ním mluvit. Myslím, že bych mu řekla cokoli. Vlastně jsem mu řekla všechno. Mluvili jsme o Bentley, škole, filmech, hudbě, politice, vyznání, rodinách, hlubokomyslných i lehkých tématech a prostě…o všem. Pokud chtěl jeden z nás něco říct, řekl to. Dokonce jsem ho přiměla, aby si poslechl jeden z mých ubohých vtipů, protože jsem předpokládala, že je tajně miluje.

Jak by taky ne: Co by býk řekl svému synovi, když by odešel z vysoké? Bison.

Takže se začal smát, vrtěl hlavou a chtěl další.

Někde uvnitř jsem věděla, že bych měla být víc rezervovaná, ale na Knoxovi Parkerovi bylo něco, díky čemu jsem se otevřela a sdílela s ním všechny své sny a myšlenky. K tomu, že byl ten nejroztomilejší kluk na planetě – což mu rozhodně neřeknu – vycítila jsem, že mě chápe, rozumí mým vášním, nejistotám, myšlenkám a snům o životě. Stal se mým nejlepším kamarádem, kterého jsem měla a to během tří návštěv.

Počtvrté přišel s prázdnýma rukama.

Opírala jsem se o strom a nebyla připravená sedět, protože jsem měla na sobě to nejroztomilejší, co jsem měla s třpytivými baletními botami, které jsem si nechtěla ušpinit – musel mě vidět v co nejlepším oblečení. Předstírala jsem, že si čtu něco na Kindlu, když jsem se vlastně rozhlížela každé dvě sekundy a dech se mi zadrhl, když jsem slyšela křupání listí.

Otočila jsem se tím směrem a byl tam. Vyšel ze stínů. Nadechla jsem se a znova mě ohromilo, jak je krásný. Chvíli mi trvalo, abych si uvědomila, že má ruce v kapsách a nervózně zvedl ramena, připadalo mi to jako nervózní zvyk, a pak jsem si uvědomila, že sebou nemá dítě. Podívala jsem se mu do tváře a vypadal provinile.

Srdce jsem měla až v krku a bála jsem se, že řekne něco zlého, tak jsem se snažila vtipem zmírnit svou úzkost. Poklepávám si prstem o bradu a řeknu: „Nemůžu si pomoci, ale všimla jsem si, že dnes vypadáš jinak.“ Ukážu, jak se chová dítě, a dodám: „Možná je to tím, že nemáš v náručí něco, co se kroutí v dece.“

„Jo,“ řekne a povzdychne si, když svěsí ramena. „Dnes má Bentley prohlídku u doktora, včera jsem o tom nevěděl. Kdybych to věděl, řekl bych ti to včera, takže jsi nemusela chodit až sem. Měl jsem pocit, že na nás čekáš, tak jsem ti chtěl dát vědět, že nepřijde.“

„Ach.“ Myslím, že slyšel mé zklamání, což jsem se snažila zlehčit, ale zašklebil se. Takže rychle dodám: „To je v pořádku.“ A bylo to tak. Nebyla jsem zklamaná jen z Bentley, ale z toho, že s ním nebudu celé odpoledne.

„Mrzí mě, že jsi šla celou cestu kvůli ní,“ řekne.

„Ne, to je v pořádku, opravdu.“ Odmávnu ho. „Ale děkuju, že jsi mi to dal vědět. To bylo opravdu…ohleduplné.“

Otevřel pusu, aby mi odpověděl, ale musel změnit názor, protože ji rychle zavřel. Ruce má pořád v kapsách a odkašle si. „No…chtěl jsem, abys to věděla.“

„No…“ zamumlám. „Děkuju.“

Ach můj bože, o co šlo? Byli jsme nervóznější a nejistější, než poprvé, když do mě narazil. Co se stalo s tím, že můžeme mluvit o čemkoli?

Pak si uvědomím, že je to Bentleyina chyba, protože byla fyzický nárazník a pomohla nám se otevřít.

Ale když je pryč a jsme sami, není mezi námi nic.

Knox jde ke mně. „Takže jo. Takže bych měl asi vypadnout.“

Nedokážu skrýt zklamání, i když se opravdu snažím. „Dobře.“

Zarazí se a vypadá nadějně. „Pokud…“

Získal si mou pozornost a zopakuju: „Pokud?“

„Chceš se poflakovat?“ pokrčí rameny a uhne pohledem, jako kdyby to mělo být tak, nebo jinak. Pak řekne: „Nemám co jiného na práci, než půjdu v pět do práce, ale pokud toho máš moc, je to v pohodě. Můžu – „

„Nemám toho moc,“ řeknu rychle.

Podívá se na mě a znova vidím v jeho očích tu samou naději. „Ne?“

Zavrtím hlavou. „Ne. Můžu se poflakovat.“

„Tak dobře.“ Ale pak si uvědomí, že je příliš dychtivý, takže vycouvá a pokrčí rameny. „Myslel jsem, cokoli.“

Kousnu se do rtu, abych se nekřenila. Ale ani jeden z nás nepromluví, ani se nepohne; prostě tam stojíme a jsme zticha.

„Chceš, ehm, chceš se projít?“ pokrčím rameny. „Neodvažuju se chodit moc daleko. Mohli bychom objevovat okolí.“

Když pomalu přikývne, řekne: „Můžeme se projít.“ Natáhne ke mně ruku.

Uvědomím si, že se chce při chůzi držet za ruce, roztřeseně vydechnu a tiše si nadávám, abych neomdlela z přívalu tolika nadšení. Tiše si pro sebe zakřičím a vezmu ho za ruku.

Má ji teplou, velkou a tak klučičí.

Zakření se. „Pojďme tudy.“

Kývnu a nevěnuju pozornost tomu, kam ukazuje, protože vím, že jsem tam nikdy nebyla. Už jsem tak daleko, jako nikdy dřív. Ať půjdeme kamkoli, bude to pro mě nové.

Tak jdeme. Napětí poleví a nakonec se mi zlehka dýchá.

Zeptá se mě na show, kterou máme oba rádi a včera byla nová epizoda. Když jsme mluvili o tom, co máme a nemáme rádi, obloha potemněla, stromy rostly hustěji u sebe a země byla měkčí.

Ale nevěnuju pozornost tomu, co mám pod nohama, když držím Knoxe za ruku…dokud nezvednu nohu a neuvědomím si, že nemám botu.

Najednou si uvědomím, že jsem bosa, zarazím se a Knox taky.

„Co se děje?“ zeptá se okamžitě a ustaraně se na mě zadívá.

Pevně ho chytnu za ruku, abych se udržela na jedné noze. „Právě jsem ztratila botu.“

„Co…?“ zamračí se, než se mi podívá na nohu. A pak vytřeští oči. „Ach, do prdele.“ Držím se jej, abych nespadla, a on se dívá okolo, než řekne. „Tam je.“

Ohlédnu se a zašklebím, protože vím, co najdu. Když jsem zvedla nohu, cítila jsem, že mi něco drželo nohu. A jo, bota je celá ponořená do močálovité louže.

„Ach, kurva.“ Když se na mě Knox podívá, zašklebí se. „Tak moc mě to mrzí, Felicity. Neměl jsem tě tudy brát.“

„To je v pořádku.“ Okamžitě ho ujistím o tom, že mi to nevadí. „Já jen – „ Ach, sakra, nemám ponětí, co budu dělat. Určitě nebudu chodit po lesích s jednou botou.“

„Mám ji.“ Knox se natáhne a zvedne botu.

„Ach, nemusíš – „

Ale už ji vytáhl z bláta. Polkla jsem a podívala se, jak je celá pokrytá blátem. Fuj. Nechci k té věci přiblížit nohu.

Knox vidí, jak se znechuceně tvářím a pokrčí rameny. „Chceš si půjčit mou botu?“

Dech se mi trochu zadrhne a srdce mi buší 5x rychleji, protože si myslím, že se do Knoxe Parkera zamilovávám s každou sekundou. Nevěřím, že mi nabízí, že půjde bos kvůli mně, i když jeho noha musí být dvakrát větší, než moje a asi bych jeho botu ztratila rychleji, než svou baletní.

„Samozřejmě, že ne.“ Nevěřícně se na něj podívám. „Nepůjdeš kvůli mně bos, ty šílenče. Já jen…“ natáhnu ruce ke své baletníbotěšpinavé botě. „Podej mi mou – „

„Ne, to neudělám,“ řekne tiše a drží mou botu z dosahu. „Už mám špinavé ruce. Dej mi to.“ Když si přede mnou klekne a zamumlá: „Dej mi ruku na rameno,“ nemám ponětí, jak zůstanu nahoře a nerozpustím se před ním, nebo mu neprokážu svou nehynoucí lásku.

Polknu a váhavě mu položím ruku na rameno. Botu mám obalenou blátem, když mi ji nazouvá, ale cítím jen rameno, kterého se držím a dotyk jeho vlasů na svém koleni, když se sklání nad mou nohou. Když se na mě podívá a pořád přede mnou klečí, ztratím se v jeho hnědých očích.

„Děkuju ti,“ řeknu.

Zakření se, narovná a utře si prsty do kalhot. „To není problém.“ Pak zvedne bradu opačným směrem. „Ale možná bychom teď měli jít tudy.“

„Dobře,“ zamumlám a pořád na něj zamilovaně hledím. Můžeme jít kamkoli, kde bude chtít.

Znova mě vezme za ruku. V botě mi čvachtá bláto s každým dalším krokem, ale i tak to bude nejlepší procházka mého života.

O chvíli později Knox konečně přeruší ticho svým smíchem a zavrtí hlavou. „Vážně, co sis myslela, když sis je obula do lesa?“

Zrudnu a je mi horko. Chtěla jsem ho ohromit svým dívčím vzhledem. Ale jen jsem tím dokázala, jak jsem hloupá a nepraktická.

„Nevěřím, že jsi vyrostla vedle lesa. Chováš se jako holka z města.“

Je to urážka, tak se zamračím. „Nechovám.“

Směje se ještě hlasitěji, když se zastaví a pomůže mi překročit poleno, které bych sama nepřelezla.

Znova se zamračím, vytrhnu mu ruku a přelezu kládu sama. „Je to první léto, kdy jsem šla tak daleko. Promiň, že nevím, že je tady zatracená bažina.“

Když udělám další krok, moje zablácená bota stoupne do něčeho a znova se mi vyzuje. Bez podpory jeho ruky začnu padat, ale chytí mě za loket.

Když mi pomůže nahoru a znova mi obuje botu, mrkne. „No, prakticky tady žiju mezi stromy, tak jsem měl věnovat pozornost tomu, co sis obula a nebrat tě právě tudy. Dlužím ti nové boty.“

Uklidním se a povzdychnu si. „Ne, nedlužíš. Jsem idiot, že jsem si je vzala, takže – „ zalapám po dechu a vykřiknu, když skoro vběhnu do pavučiny…s obrovským pavoukem, který se na ní houpe. Skončí jen pár centimetrů před mým obličejem, dívá se mi do očí a trhnu sebou ke Knoxovi, když ho pevně chytnu za ruku. „Ach můj bože! Pavouk!“

Zasměje se a odtáhne mě do bezpečí před pavoukem. „Opravdu jsi jako městská holka…Felicity Girl.“[1]

„To je debilní jméno,“ zamumlám, i když se mi tak trochu líbí, že mi vymyslel speciální jméno.“

„Pavouk!“ varuje mě najednou, když mi najednou položí ruku na hrudník, zastaví mě a křičím.

Směje se a plácnu ho do ramene.

„To nebylo vtipné.“ Znova do něj strčím, ale směje se ještě víc. „Blbečku.“ Chci jej obejít, ale znova do něčeho šlápnu a zastavím se.

Grr. Proč se to pokaždé stane, když mě nedrží za ruku?

O chvilku později se objeví vedle mě a tiše mě vezme za ruku. „Jsi příliš vtipná, abys mi lezla na nervy, měšťačko.“

Držím se jej, ale nic neřeknu.

Pokrčí rameny a potichu pokračujeme. Po chvíli přestávám být naštvaná a díky zvukům lesa se uklidním. Když přijdeme ke stromu, který nám stojí v cestě, chci jej obejít zprava, ale Knox mě chytne pevněji za ruku a táhne mě doleva. Pořád jde vlevo a tuším, že mě chce vzít na specifické místo.

„Kam jdeme?“

Podívá se na mě a zajiskří mu v očích. „Přísaháš, že jsi tady nikdy nebyla?“

Zavrtím pomalu hlavou a zajímá mě, co plánuje.

Začne se křenit. „Tak je to překvapení.“

„Nelhal jsi, když jsi řekl, že jsi tady prakticky žil, co?“

„Ne. Chodím na to místo, když chci před vším utéct. Znám ty stromy jako své boty.“

Kývnu. Toto je jeho nebe. Jen před pár týdny by bylo mým. „To je divné,“ zamumlám zamyšleně. „Oba jsme při setkání byli připravení bránit své příbuzné, ale právě před nimi utíkáme sem.“

Podívá se na mě. „Loajalita k rodině nedává vůbec smysl, co?“

Pokrčím rameny. Možná ne, ale nepřipadám si loajální k Bainbridgeovým, když jsem tady sama s Parkerem. Připadám si lehkomyslná, nadšená a tak volná, že maličké místečko plné radosti v mém hrudníku se začne zvětšovat a sílí do obrovských proporcí.

„Tady,“ zamumlá mi Knox do ucha, když ukáže za mě, takže vím, že jsme přišli na to místo.

Podívám se tam a mžourám, když vidím…byla to voda mezi stromy?

„Ach můj bože.“ S úžasem se přibližuju k lávce, která vede k malému dřevěnému molu. „Neměla jsem ponětí, že je tady jezero.“

„Důlní jáma,“ opraví mě Knox. „Jen jedna. Asi tady před lety těžili uhlí, ale nenašli jej dost, aby mohli pokračovat. Když to tady opustili, zalilo se to vodou.“

Dívám se na tmavou vodu a vyjdu na molo. „Chodíš tady rybařit?“

„Ne. Nemůžu. Ve vodě je příliš mnoho minerálů, je moc zásaditá.“

Zvědavě se na něj podívám. „Moc zásaditá?“

Kývne. „Víš, věci, které se používají do baterií. Nic tady nemůže žít kvůli alkalickým kovům…ale je perfektní na plavání.“

Zachvěju se. „Může být plavání v kyselině z baterií nebezpečné?“

Knox se zakření, jako kdybych mu připadala roztomilá. Pak pokrčí rameny. „Nikdy mi z toho nebylo zle. Mám z vody flekaté a blátivé oblečení, ale to je vše.“

Dech se mi zadrhne, když pomyslím na to, že je mokrý. „Takže…už jsi tady dřív plaval?“

Jako by byl ke mně blíž. „Každé léto už tak dlouho, co si pamatuju.“ Dokonce i ztiší hlas. Je hlubší. Nemůžu se nadechnout.

Otočím se k vodě a odkašlu si. „Postavil jsi toto molo?“

„Ne. To musel být tvůj otec, nebo některý z tvých bratrů.“

„Asi Garrett,“ zamumlám si pro sebe. „Je zručný.“

Neodpoví. Místo toho se zuje a posadí se na molo. Když přehoupne nohy přes okraj a pohupuje jimi nad vodou, hodně si povzdychne.

Pak se na mě zakření. „Kdybys mi podala svou botu, můžu ji umýt ve vodě.“

Udělám obličej. „A abys ji strčil do té flekaté vody?“

Převrátí oči. „Myslím, že bota je už zničená. Jen jsem ti tím nabízel, aby nebyla tak špinavá, až půjdeš domů.“

Ehm, měl pravdu. „V tom případě to udělám sama.“ Zuju si boty, vezmu si tu špinavou a skloním se nad vodu.

„Opatrně,“ řekne a chytne mě za bok. „Nespadni tam.“

Nespadla bych tam, dokud se mě nedotkl. Při dotyku jeho rukou jsem nadskočila. Pevně mě chytil a trhl se mnou k sobě, abych nespadla do vody.

„Sakra, měšťačko,“ zamumlá mi do ucha. „Proč jsi tak nervózní?“

Přesně ví proč a vím to podle jeho domýšlivého úsměvu. Zamračím se. „Opravdu mi od teď budeš říkat měšťačko, že? Nemohl jsi vymyslet něco jiného.“

„Ne. Líbí se mi měšťačka. Sedí to k tobě.“

„Nesedí.“

„Ale sedí.“ Dál mě drží za bok, než mě posadí vedle sebe dost blízko, až se naše boky dotknou a skoro mu sedím na klíně.

Zapomenu se hádat. Zhluboka a roztřeseně se nadechnu a položím botu na molo vedle té čisté, aby uschnula na slunci. Pak svěsím nohy přes okraj a ponořím prsty do vody.

Knox se usměje a vezme mi pramínek vlasů mezi prsty.

Povzdychnu si a uvolním se, když si hraje s mými vlasy. Molo se pod námi klidně houpe. „Je tady hezky. Voda je příjemná.“

„Jo.“ Připadá mi rozptýlený. „Měli bychom si zítra vzít plavky a zaplavat si.“

Odfrknu si. „Jsi šílený, pokud si myslíš, že budu plavat ve vodě, která špiní oblečení.“

Pokrčí rameny a zakření se. „Tak se budeme koupat na Adama a Evu.“ Když otevřu pusu a nic neřeknu, Knox se dál usmívá. „Nezašpiníš si oblečení, když na sobě žádné mít nebudeš.“

„Já…ty…to…“

Zakloní hlavu a začne se smát. „Dělám si srandu.“

Šťouchla bych ho znova do ramene a řekla mu, že vůbec není vtipný, ale byl tak nadšený, když se na mě díval, že jsem zapomněla, co jsem chtěla říct.

Věděla jsem, že v mém výrazu vidí všechno pokušení a touhu, když se přestal usmívat.

„Přemýšlíš nad tím, že mě políbíš?“

V puse mi vyschne. „C…co?“

Jen se na mě dál dívá, když si namotává vlasy okolo prstu. „Protože já ano. Celou dobu. Než každou noc usnu a myslím na to hned po probuzení. Myslel jsem na to, když jsem se s tebou chystal sejít a myslím na to, když jsem s tebou.“

Ta poslední slova zašeptal, naklonil se a přitiskl čelo na moje.

Zavřela jsem oči, bála se nadechnout a ještě víc jsem se bála znova otevřít oči, protože jsem nechtěla, aby tato chvíle skončila a já bych zjistila, že to vše byl jen sen.

„Ale co si, sakra, myslím?“ zašeptá chraplavě. „Jsi Bainbridgeová. Já Parker. Měli bychom se nenávidět. Neměl bych být tvůj kamarád a už vůbec tě líbat.“

Otevřu oči. „Neměl bys?“ nemám ponětí, proč se na to ptám, jako bych se chtěla ujistit, že to řekl. Prostě řekl, že by neměl, ne, že to neudělá. A já chci, aby se to stalo.

Hnědé oči mu planou. „Neměl bych,“ řekne se zatnutou bradou.

„Neměl bys,“ zamumlám.

Zavrtí hlavou. Ale je přesně na tom samém místě; naše tvář jsou tak blízko. Možná bych mohla být já tou, která se nakloní a…

Když se k němu nakloním, nakloní se ke mně a setkáme se přesně uprostřed. Ach bože, políbím Knoxe Parkera. Přitisknu pusu na jeho a –

Co jsem si, sakra, myslela, že dělám? Je to šílené. „Máš pravdu,“ řeknu, zavrtím hlavou a odtáhnu se, takže mi pustí i vlasy. „Asi bychom neměli být ani kamarádi. Měla bych jít.“

Vstanu a začnu se obouvat.

„Měšťačko,“ řekne, jako kdyby se omlouval a snažil se to vysvětlit.

„Ne, máš pravdu. Toto je…šílené. Půjdu domů a nikdy – „

„Hej,“ zašeptá.

Chytne mě za ruku, když se snažím postavit.

Když se nadechnu, otočím se a podívám se mu do očí. Čekala jsem, že řekne další důvod, proč bychom se neměli líbat, mluvit a setkávat se v lesích, a proč bychom měli být nepřátelé, bla, bla, bla, ale místo toho…přitiskl ústa na moje.

Nejdříve jsem byla příliš ohromená, abych reagovala, prostě jsem tam klečela, když mi jednu ruku položil na tvář a naklonil se blíž. Pak naklonil hlavu na stranu a znova se dotkl mých rtů.

Zavřela jsem oči a zafňukala.

Jeho ústa byla tak hebká. A teplá. Tak jsem se k němu tiskla, držela se ho za ramena a zabořila mu nehty do trička.

Udělal zvuk, který mi připadal jako něco mezi zasténáním a zavrčením, položil mi i druhou ruku na tvář, než mi jí sklouzl k vlasům. Když rozevřel rty a dotkl se špičkou jazyka mých spojených úst, zalapala jsem po dechu z toho, co jsem pocítila…mezi nohama.

„Promiň.“ Okamžitě se odtáhne, ale pořád má ruku v mých vlasech. „Je toho na tebe příliš?“

Spíš chce říct, že to nestačí, že?

Nadechnu se a hledím na něj. „Ale řekl jsi…že bychom se neměli…líbat.“

Zakření se a přejede mi rty po tváři. „Jo, no, nemohl jsem dovolit, abys byla smutná. A vypadala jsi tak smutně, kdy ses snažila odejít.“

Rozzářím se. Taky se usměje a kouše se do rtu. Posunu se k němu a chci zažít něco, co jsem ještě nezažila, tak se k němu nakloním, ale odtáhne se.

„Asi bychom měli přestat,“ řekne a vypadá trochu vyděšeně. „Já…nevím, jestli bych si mohl věřit, že nezajdu dál.“

Kývnu, ale nemůžu si pomoci a jsem smutná. Opravdu mi chybí jeho ústa. Ale měl pravdu. Už tak jsme překročili moc hranic. Tak se začnu otáčet, ale zavrčí, chytne mě za zápěstí a otočí k sobě.

„Přestaň s tím,“ dožaduje se, oči mu zlostně planou a pak mě znova políbí.

Okamžitě ho chytnu za vlasy, znova se zvednu na kolena a nakloním k němu. „S čím mám přestat?“ zeptám se zadýchaně, než mě znova políbí.

„Přestaň vypadat tak smutně, když tě nelíbám a přestaň se snažit odejít, když jsi smutná. Nemůžeš beze mě odejít, pokud se neusmíváš.“

„Tak se nesnaž být šlechetný a polib mě,“ zavrčím.

„Fajn.“ Odsekne a strhne mě k sobě. Tentokrát, když otevře ústa, jsem připravená. Naše jazyky se střetnou a překvapeně sebou trhne, než mi vklouzne jazykem do pusy.

A ach můj bože…je to jako Nirvána.

Nemám ponětí, kolikrát jsme se pak políbili, nebo jak dlouho jsme se muchlovali, ale rty jsem měla hezky opuchlé a hlava se mi točila, když jsem se nakonec odtáhla a řekla, že musím jít domů, než si začnou dělat starosti.

Kývl a naposledy mě políbil se zavřenou pusou, odtáhl se a sledoval mě, jak vstávám.

„Takže…uvidíme se,“ řeknu najednou nejistě.

Oči mu jiskří pobavením, než kývne a řekne: „Jo. Uvidíme se.“

Nemám ponětí, proč mě to tak zarazilo, když jsem jako první řekla takovou blbost. Sakra, jsem ta nejdivnější osoba, kterou znám.

Dám si vlasy za ucho a naposledy na něj nejistě mávnu, než se otočím a spěchám na konec mola.

Když jsem tam, zavolá za mnou. „Hej, měšťačko.“

Jsem radostí bez sebe. „Co?“

„Vážně, zítra si vezmi plavky. Vyzkoušíme bateriovou vodu.“

Otočím se k němu a jdu pozadu. „Já nevím. Nepotřebuju, dobít baterie.“

Zakření se. „Když jsem tě přestal líbat, měla jsi je nabité.“

Zakloním hlavu a směju se.

A to byl první z mnoha výletů, kdy jsem od něj to léto šla s opuchlými rty a hloupě jsem se křenila.

---

[1]Citygirl - měšťačka