WI - 7. kapitola

Překlad: Ivča

Před 6 – ti lety

Když jsem přišla, už tam stál s kroutícím se uzlíčkem v náručí. Nejdříve mě neviděl, takže jsem měla čas si prohlédnout jeho silná ramena a svaly na zádech pod tričkem, když se k ní skláněl. Když přecházel pod stromy, svítily na něj vykukující paprsky světla, díky kterým vypadaly jeho čokoládově hnědé oči ještě zlatější.

Když jsem zpomalila a zastavila, zadrhl se mi dech. Musí to být nejvíce dech beroucí kluk na planetě. A čeká na mě.

Když jdu k němu, pod botou mi křupne větvička. Zvedne hlavu a usměje se. „Tady jsi.“

Jeho úsměv se mnou dělá divy. Když protáhne rty a vidím jeho hřejivý pohled, mám pocit, že mě rád vidí a rozpouštím se.

„Usmívej se, dítě,“ řekne jí. „Někdo tě tady chce vidět.“

„Usmívá se?“ zapomenu na to, co se mnou udělal, spěchám k němu a už myslím jen na dítě.

Otočí se, natáhne ruce, abych ji viděla, a zadržím dech, když jsem znova překvapená tím, jak moc vypadá jako Bainbridgeová. Rudé vlasy má na světle ještě světlejší a dívá se na mě vytřeštěnýma a zvědavýma modrýma očima.

„Ahoj, Bentley,“ cukruju na ni a polechtám ji na bradě. „Jsem tvoje teta, Felicity.“

Když se Knox polekaně nadechne, ustaraně se na něj podívám. „Co?“

Okamžitě se dívám mezi stromy, jestli si nás někdo všiml. Jsem zabraná do rozhlížení okolo, takže si nevšimnu jeho výrazu, než řekne: „Právě jsem si uvědomil, že jsi s ní příbuzná, jako já.“

Svěsím ramena a znova se dívám na Knoxe a naši neteř. Usměju se a vytáčím se: „Asi jsi tím myslel, že mám stejně velké právo ji držet jako ty?“

Odfrkne si. „Takže se tím ptáš, jestli ji můžeš podržet?“

Kývnu a hravě na něj zamrkám. „Pěkně prosím?“

Kření se, i když zasténá, protože se jí musí vzdát. „Dobře, fajn. Pokud budeš velká holka.“

Ale když mi ji začne dávat, ztratím nervy a uskočím dozadu. „Počkat.“

„Co?“ tentokrát se on dívá mezi stromy a přitiskne si Bentley k sobě.

Vyhrknu. „Nic, já jen…uvědomila jsem si, že jsem nikdy…nedržela dítě.“

„Nikdy jsi…“ několikrát mrkne, než vybuchne smíchy.

„Nevidím na tom nic vtipného,“ zamumlám a zrudnu. „Co kdybych ji nedržela správně? Co když jí ublížím? Co když…ji nějak polámu?“

„Ach můj bože. Vážně?“ Trochu se skloní a ušklíbne se. Chci ho šťouchnout do ruky. Ale něco v mém výrazu ho muselo varovat, protože se uklidnil a zavrtěl hlavou. „Nepolámeš dítě, Felicity. Natáhni ruce, jako bys nějaké už držela a já ti ji podám.“

Nevěřícně se na něj zamračím.

Kývne a povzbudí mě. „Věř mi.“

Povzdychnu si, natáhnu ruce, jako kdybych držela neviditelné dítě, a okamžitě si připadám jako idiot. Pokud si ze mě bude dělat srandu –

Ale Knox mi ji vložil do náručí. Podívala jsem se na ni a zadržela dech.

„Ach, páni.“ Držím dítě, Garrettovu zrzavou dceru. „Je tak lehká.“

Podívám se na Knoxe a ten se kření. „A to asi váží dvakrát tolik, co se narodila.“

Vypadá tak moc jako hrdý otec, takže se na něj dívám o chvíli déle, než si odkašlu a podívám se zase na Bentley.

Je roztomilá i s našpuleným rtem a maličké tvářičky jí zrudnou.

Dítě není v klidu a začnu panikařit.

„Ach ne. Co se děje?“ otočím se ke Knoxovi pro pomoc, ale nedělá si starosti.

„Může to být cokoli. Je hladová, unavená, necítí se dobře. Zkus ji pohoupat. Má to ráda.“

Tak ji začnu houpat, ale Knox se směje a zvedne ruku. „Ne tak rychle. Pěkně, opatrně, klidně.“ Ukazuje mi to, tak to udělám. Sleduju ho a on sleduje mě. O chvíli později se začne usmívat. „Tady to je. Perfektní.“ Řekne stejně klidně.

Nakonec seberu kuráž, abych se podívala na klidné dítě a zakřením se. Jo. Tak je to lepší.

Než promluvím. „Jsi tak roztomilá. Ano, jsi.“ Pohladím ji nosem po jejím a…to bylo zlé.

Bentley začne kvílet. Strčím ji Knoxovi, protože to nezvládnu a snaží se ji chytit.

„Promiň, promiň,“ vyhrknu. Když je v bezpečí v jeho náručí a pořád běduje, obejmu se. „Řekla jsem ti, že jí něco udělám.“

„Je v pohodě.“ Převrátí oči a tiše na ni mluví, když ji houpe a strčí jí prst do pusy, než se uklidní.

„Dobře, máš talent,“ musím přiznat.

Podívá se na mě. „Mám praxi. Když jsi nejstarší ze 6-ti dětí.“

Cítím se jako pokrytec, že jsem ze tří sourozenců nejmladší.

„Je v podstatě šťastné dítě?“ zeptám se.

„Asi. Já nevím. Má svoje chvilky. Mercy brzy ztrácí trpělivost. Obvykle do toho vstoupí někdo jiný a pomůže jí, ale někdy prostě brečí. Ale když žiješ v domě po osmi, nastanou perné chvilky.“

„To se vsadím,“ zamumlám a snažím se představit si, jaký by to byl život. Žiju s dalšími čtyřmi lidmi ve velkém panství – někdy celé dny nevidím ostatní členy rodiny – a i taky je u nás napětí. Být namačkaní jako oni, vidět se každý den, to by bylo…ani nevím. Zavrtím hlavou. „Vsadím se, že je to dost hektické.“

Knox se nakloní ke mně a ztiší hlas. „Chceš znát tajemství?“

Kývnu a musím se mu dívat rovnou do očí.

Zakření se. „Často utíkám.“ Ale pak se křenit přestane. „Někdy sním o dni, že se tam nikdy nevrátím. Ale vím, že musíme platit účty, tak chodím do práce. A cítím se strašně, když myslím na útěk.“

Ani nevím, co na to mám říct. Cítím se kvůli němu hrozně…než mě něco napadne.

„Můžeš podat žalobu.“

Zmateně se na mě podívá.

Tak mávnu rukou a snažím se to vyjasnit. „Na mou rodinu, myslím. Garretta. Aby příspíval na dítě.“

Když zvedne obočí, zrudnu, uhnu pohledem a cítím se provinile, že jsem navrhla takovou zradu vůči své rodině. Ale vážně, máme peníze a Bentley je jedna z nás. Zdá se být správné, že moje neteř dostane vše, co potřebuje.

Knox si povzdychne a podívá se na holčičku ve svém náručí. „Já vím,“ řekne nakonec. „Ale můj otec je příliš líný a opilý.“ Pokrčí rameny. „A příliš hloupý. Jsem trochu překvapený, že měl vůbec nervy vtrhnout do domu Bainbridgeů, než se Bentley narodila. Ale to bylo vše, co udělal. Mercy je mrcha a naříká si, ale nejedná. Taky nikdy nic neudělala. A máma…raději se zhroutí, než aby od Bainbridgeů cokoli přijala.“ Podívá se na mě a zašklebí se. „Bez urážky, ale souhlasím s ní.“

Nevěděla jsem, co na to mám říct. Instinktivně jsem ho chtěla ujistit, že jsem se neurazila, ale tak trochu ano. Nelíbily se mi Bainbridgeovyšpinavé peníze. Znova jsem asi chápala, proč je tak pyšný. Ale tak mi jeho odpověď vyrazila dech.

Když se ozvala Bentley, oba jsme se na ni podívali. Měla zavřené oči, jako kdyby usínala a otočila hlavičku ke Knoxově teplému hrudníku…šťastná holka.

„Je…“ nakrčím nos. „Ona chrápe?“

Zasměje se. „Asi jo.“ Zvědavě se na mě podívá. „Chceš ji zase podržet? Když takto spí.“

Ihned vrtím hlavou, pořád jsem příliš vystrašená.

„Ne, to je v pořádku. Já jen…jsem v pohodě, když ji budu sledovat, jak ji držíš.“

Z jeho pohledu jsem si uvědomila, že jsem právě řekla, že se na něj ráda dívám. Okamžitě zrudnu. Ale jen se na mě zakření.

„Tak dobře.“ Couvne o pár kroků, než se zády opře o strom a posadí se do trávy. Pak si dítě položí na rameno a spokojeně si povzdychne, když zavře oči.

Vypadá tak lákavě. Položím si ruce na zkřížená kolena a taky se zhluboka nadechnu. Koušu se do rtu a uvědomím si, že tady můžu jen sedět a sledovat Knoxe se spícím dítětem. Přišla jsem se setkat s Bentley, mou neteří, ne slintat nad roztomilým klukem.

Ale nic mě nepřinutí k odchodu.

Musím promluvit, než vybuchnu z těch všech pocitů zamilovanosti ztohoto sexy kluka a vyhrknu: „Je tady opravdu hezky a klid, že?“

Knox neotevře oči, ale usměje se, což bylo…ach můj bože, absolutně krásné.

„Je to mé nejoblíbenější místo na zemi.“

Moje taky.

Asi jsem si povzdychla.

Otevřel oči. Sakra, doufám, že to neslyšel. Rozpletu nohy, přitáhnu si je k hrudníku a obejmu je, abych se co nejvíce zakryla.

„Takže, ehm…“ rozhlédnu se okolo, ale nespatřím ani veverku, o které bych mohla mluvit. „Co řekla kachna, když si koupila rtěnku?“ když si Knox odfrkne, podívám se na něj a zamračím se. „Co?“

Zavrtí hlavou. „Tentokrát mě k tomu nepřiměješ. Kachny si nekupují rtěnku.“

Pustím jednu nohu a narovnám ji, abych ho mohla šťouchnout do boty. „No tak. Hraj se mnou.“

„Určitě ne.“ Zasměje se a vrtí hlavou. „Už znova nenaletím. Když němí nemluví, tak kachny nenosí zatracenou rtěnku.“

„Dobře, fajn.“ Dramaticky si povzdychnu, i když se mi trochu líbí, že mi to vysvětloval…i když se to týkalo rtěnky. „Teoreticky, kdyby kachna nosila rtěnku a mohla mluvit, co si myslíš, že by řekla, kdyby si kupovala rtěnku?“

Otevře pusu, ale nic neřekne. Zamyšleně se mračí, než svěsí ramena a vrtí hlavou. „Vzdávám se. Co by kachna řekla?“

Nechám po jeho odpovědi dramatickou pauzu, než odpovím: „Připište mi to na účet.“

Knox na mě hledí a trochu mžourá, než zavře oči, svěsí hlavu a povzdychne si. „Vážně, Bainbridgeová? To je strašné. Je to horší, než ten vtip s němým.“

„Není!“ Dobře, možná jo. Ale vnitřně s ním nesouhlasím, protože se mi líbí se s ním dohadovat.

„Někdo tě musí naučit dobré, přisprostlé a oplzlé vtipy.“

Převrátím oči. „Proč si myslíš, že jsou sprosté vtipy lepší, než ty hezké a nesprosté?“

Šibalsky se na mě usmívá. „Protože…všechno je lepší, když je to přisprostlé.“

Chci si ovívat obličej a povzdychnout si, když se rozpouštím, tak polknu a přitáhnu si kolena blíž k hrudníku.

„Fajn,“ řeknu a snažím se to říct bezstarostně, i když mi hlas přeskočí. „Už tě nikdy nebudu obtěžovat mými úplně nevhodnými a nesprostými vtipy.“

„Ach, nebuď taková,“ řekne a kření se. „Víš, že si jen dělám srandu.“ Tentokrát mě šťouchne do nohy on. „No tak. Řekni další. Přísahám, že ti ho nepomluvím.“

„Ne. Nenechám se nachytat.“

„Ale takto nikdy nezjistíš,“ řekne okouzlujícím hlasem a pokouší mě: „jestli to nebude nový nejoblíbenější vtip.“

Odfrknu si.

„Prosím.“ Dodá, zamrká na mě řasami a kření se, takže se opravdu vzdám.

Ale zůstanu si stát za svým a tvrdohlavě zvednu bradu. „Už nikdy víc.“

„Felicity,“ zamračí se. „Řekni mi ten zatracený vtip.“

„Ehm-ehm.“ Najednou si hraju s prsty, jako kdyby to byla ta nejzajímavější věc, kterou jsem objevila a odlupuju z nich špínu. „Takže, co chceš dělat, až dospěješ?“ zeptám se a totálně otočím téma, abych nepodlehla a neřekla mu ho.

Vylekaně se na mě podívá, než nakrčí obočí. „Co?“

Pokrčím rameny. „Myslím to vážně. Kde se vidíš za 10 let?“

Vybuchne smíchy a vrtí hlavou. „Co je to? Nějaký pohovor k práci?“ pak zvedne obočí a úkosem se na mě podívá. „Kde se vidíte za 10 let, slečno Bainbridgeová?“

Položím si bradu na kolena. „Na vysoké.“

„A za 25?“ vyhrkne. „Do prdele, čím chceš být? Zatracenou doktorkou?“

„Vlastně ano. Ale ne medicíny. A neklej před mou neteří, prosím.“

„Pff.“ Odfrkne si, vrtí hlavou a kření se. „Myslíš, že je to zlé? Měla bys slyšet Mercy, jaké slova jí říká do tváře. Takže nemá šanci mluvit slušně.“

Chci mu říct, že k tomu nemusí nic dalšího přidávat, ale dodá: „A jaká doktorka chceš být, když ne doktorka medicíny?“

Pokrčím rameny. „Psychologie.“

„Psychologie…“ odtáhne se, jako kdyby byl překvapený. Bentley se pohne, podívá se na ni a posune si ji, aby měla tvář na jeho rameni. Poplácá ji po zádech a houpe s ní, než se na mě podívá. „Chceš být psycholožka?“

Kývnu a koušu si ret. „Jo. Chci. Dětská psycholožka.“

„Páni,“ zamumlá a vypadá překvapeně, což mě zahřeje u srdce. „To je prostě…já nevím. Páni.“ Když vrtí hlavou spíš zmateně, než ohromeně, zamračím se.

„Co?“ koušu si ret a sleduju ho.

„Nic. Já jen. Je to tak…nezvyklé. A specifické. Nepotkáš moc 15 – ti letých, kteří se rozhodnou pro něco takového.“

„Je mi skoro 16,“ řeknu automaticky.

Suše se na mě podívá. „To je kurva rozdíl,“ hádá se a rychle odpoví: „To je to samé, zatraceně. Promiň.“ Když se podívá na spící dítě, zahřeje mě to u srdce.

Dává si pozor na pusu…kvůli mně.

Miluju to.

„Já jen…“ pokrčí rameny a dodá: „neznám nikoho tak mladého, kdo by chtěl být něčím takovým, prostě jen tak z čista jasna a ty dokonce víš, že chceš být dětská psycholožka.“

Když zrudnu, zvedne obočí. „Sakra, že? Byla jsi u psychologa?“

„Hej!“ zvednu ruku plnou hlíny a hodím ji na něj tak, aby se mu rozsypala všude na kalhoty a ne na naši neteř. „Není to nic, za co bych se měla stydět. A ne, nestydím se za to.“  Hodím na něj ještě víc hlíny. „Proč automaticky předpokládáš, že jsem psychickylabilní?“

Svěsí hlavu a tiše se zasměje, takže ho poté zasáhnu jen od kolen dolů. „Neřekl jsem, že je s tebou něco špatně. A nikdy jsem si ani nemyslel, že by to tak bylo, jen jsem možná naznačil, že neumíš říct dobrý vtip.“

Převrátím oči. „Ha, ha.“

Knox se ušklíbne a rychle zvážní. „Já jen…víš, někdy lidé zažijí v dětství traumatické věci a potřebují pomoc, aby se s tím vypořádali, takže mě zajímá, jestli…jsi tam někdy byla.“

Sleduje mě, jako by se mi chtěl dostat do hlavy, pitvat ji a jako by hledal má nejtemnější tajemství…jako by hledal traumata.

„No, nerada tě zklamu,“ řeknu. „Ale nikdy jsem nezažila traumatické situace. Měla jsem velmi nudné dětství.“ Velmi nudné, rozmazlené, vybrané a zároveň ignorované mými rodiči.

Svěsí trochu ramena. Pak kývne a vážně zamumlá: „Dobře.“

Nečekaně se zachvěju. Bál se o mě. To taky miluju.

Odkašlu si a uhnu pohledem. „Moje teta je dětská psycholožka,“ vysvětluju.

Kývne a dál se na mě bez odpovědi dívá, tak pokračuju. „Zbožňuju ji. Je prostě…je úžasná. A nikdy se na mě nesnažila použít svou psychoanalýzu, nebo cokoli podobného, ale pár věcí tu a tam za ty roky řekla, díky kterým jsem se cítila lépe. Jako by…mi vysvětlovala nepříjemnosti, nebo něco podobného.“

„Nepříjemnosti?“ začne a pak to pochopí. „Ach, myslíš tím to, proč mezi ně nezapadáš?“

Zrudnu, uhnu pohledem a je mi to nepříjemné. „Jo. Asi.“

Ale Knox jen kývne, vůbec mě nesoudí. „Takže to mám chápat tak, že není snob jako zbytek Bainbridgerovy rodiny.“ Zamračím se na něj a pokrčí rameny. „Co? Ještě jsi mě nepřesvědčovala, abych měl kohokoli z vaší rodiny rád, kromě možná tedy…“

„Cynthiy,“ řeknu. „Ale ona není Bainbridgeová. Je to starší sestra mé mámy z rodu Worthingtonů.“

„Do prdele,“ otevře pusu. „Tvoje teta je Worthingtonová? A tvůj otec je Bainbridge. Ježíši, nemám šanci, že?“

Zrudnu. Nechtěla jsem se zeptat, ale musela jsem. „Šanci v čem?“

Ztuhne, uhne pohledem a zamumlá. „Abych se ti vyrovnal.“

Rychle vydechnu všechen vzduch.  Jsem tím tak ohromená, že na něj jen hledím.

Ale vážně…co?

Proč by cítil potřebu se mi vyrovnat? Byl super sexy, super milý, úžasný starší kluk, ze kterého se mi tají dech a to už když se na něj dívám. To já si připadám bezvýznamná, nezkušená a…směšná.

Ale pak zahlédnu v jeho pohledu záblesk nejistoty, když se dívá na Bentley, polkne a poskočí mu v krku ohryzek.

Musím mu ihned říct, že si s ničím nemusí dělat starosti, tak si odkašlu. „Myslím, že hodnota člověka pochází z toho, kdo je, než z toho kým je.“

Podívá se na mě. Oči má přivřené a temnější, než zavrtí hlavou. „Jo,“ řekne a usměje se. „Budeš perfektní dětská psycholožka.“