Unforgiven - 9. kapitola

Překlad: Peťa

Teď

Stála ve sprše, nechala horkou vodu, aby jí bušila do hlavy a stékala po ramenou. Byla doma několik hodin a dobrou porci toho času strávila na telefonu. Nejdřív to byla Michelle, která chtěla vědět, že je v pořádku. Samozřejmě chtěla i každičký detail z jejího času stráveného s Darrenem. Kdybyste ji slyšeli mluvit, mysleli byste si, že Darren je monstrum a bála se, že se Bailey v žádném případě nedostane domů živá. Každému, kdo ho znal, to bylo absurdní a Michelle ho znala stejně dobře jako každý, ale jejich vzájemná komunikace nebyla něčím, s čím by si Michelle úplně uměla poradit. Bailey taky ne, když na to přijde, a zatímco stála pod horkou sprchou, pořád se chvěla elektrickým pulsem adrenalinu.

Neměla ani vanu a tak stála, dokud voda nezačala pomalu chladnout a nakonec ze své malé sprchy vylezla, aby na sebe zírala v malém starém zrcadle, které viselo nad pultem s umyvadlem. Její vlasy byly dlouhé a při schnutí se přirozeně kroutily, což bylo štěstí vzhledem k tomu, že neměla vůbec v úmyslu si je točit. Pročesala si dlouhé vrstvy a pak si je přetočila a trochu je zmáčkla, aby obnovila přirozenou kudrnatost, než se napřímila.

Druhý hovor, který sežral pěknou dávku třiceti minut, byla její máma. Celia byla ztělesněním venkovského balíka a Baileyin táta se jí podvolil ohledně návratu k Celiiným kořenům v Ozarks. Její otec, Daniel, byl celkem úspěšný spisovatel. Nebyl zrovna autor New York Times bestselleru, ale ani se moc nestaral, aby byl. Dělal to, co miloval, čas od času se celé dny nonstop schovával ve své kanceláři, příležitostně tajně vykouřil z okna cigaretu, když byl obzvlášť zaseknutý na scéně, kterou psal. Vycházel ven a slabě voněl po cigaretovém kouři a Celia na něj zlostně hleděla s chápavým úšklebkem pohrávajícím si s jejími rty. Přitiskla mu jemnou ruku na rameno a tiše mluvila, zatímco je Bailey sledovala od stolu. „Cokoli, co tě dostane přes tvé bláznovství, drahý.“

Nebyla to ta žena, kterou byla Celia dnes. Celia kdysi byla plná života a jen trošičku potrhlá v tom naprosto perfektním slova smyslu. Měla ty stejné přirozeně vlnité kaštanově hnědé vlasy jako Bailey a byla štíhlá a sportovní. Byla umělkyně a mimo svou dílnu strávila léta učením hodin keramiky. Po tom, co byla Bailey zatčená, zdálo se, že její vždycky studenty zásobený čekací list, vyschl, takže se teď zaměřila na vlastní práci, prodávání malým butikům po regionu. Poté, co se rozšířila informace, že vlastní dcera Celii Trent je vražedkyně, region se významně rozrostl. Musela jet hodiny a hodiny, aby handlovala se svým uměním s obchody, které nevěděly, kdo je její skoro všemi nenáviděná dcera.

Její zdraví nebylo takové jako kdysi, ačkoli s ní nebylo nic špatného. Jen její duše byla zlomená a byla jen schránkou kdysi osobité a vždycky se smějící ženy, kterou bývala. V tomto bodě na tom taky byla sotva lépe než Bailey. Její rodiče si nechali vyplatit tátovu životní pojistku při posledním zoufalé snaze o prodloužení jeho života prostřednictvím alternativních prostředků. Tyto alternativní prostředky neprodloužily nic kromě otcova posmrtného dluhu a byl teď už přes rok a půl mrtvý. Její matka měla teď pronajatou malou chatku asi tak malou jako ta Baileyina a její dílna se teď neskládala z ničeho víc než z mrňavé neutěšené kůlny na pozemku.

Když telefon zazvonil jen minuty poté, co dotelefonovala s Michelle, předpokládala, že je to máma. Michelle a její mamka byly doslova jedinými lidmi na světě, kteří s ní mluvili, a momentálně neustálé obavy její mámy znamenaly, že spolu mluvily často.

„Ahoj, mami.“

„Tak co? Jaký byl průvod? Jak se má Michelle?“

„No, nezůstaly jsme na průvodu moc dlouho. Ukázal se Darren a zaplašil mě. Samozřejmě jsme pak na něj narazily znovu v Palmer´s Pub, takže bych se měla stydět, že jsem takový ustrašenec.“

„Řekla bych, že máš na programu se s tím chlapcem vypořádat. Nemůže to být snadné. Máte s Darrenem ale pořádnou historii.“

„No, zdá se, že má v úmyslu mi připomínat, jak ošklivá ta historie je.“

„Na to nehleď. Je zraněný, to je celé.“

„Jeho zraněný znamená naprostou nenávist.“

„Darren by tě nikdy nedokázal nenávidět. To však neznamená, že si nemyslí, že tě nenávidí. Sakra, neznamená to, že tě nechce nenávidět.“ Pak bylo ticho a vydrželo, když si Bailey svlékala tričko a džíny a zamířila do koupelny. „Víš, Bailey, nemusela ses sem vracet. Nemyslela sis někdy, že nějaké jiné místo, nové místo, nový začátek by byl dobrý nápad? Ne že bych si to mockrát nemyslela já sama.“

Bailey poklesla, aby si sedla na záchodové sedátko, přičemž si vytáhla paty nahoru, aby si je položila na přední okraj. „Ne, mami, nikdy jsem si to ani na chvíli nemyslela. Ty jsi tady, takže dokud nejsi připravená se posunout dál, jsem tady zaseknutá i já.“

„Oh, Bailey. Vždycky se o mě tak staráš. Nechci být tím, co tě drží ukotvenou ke tvému neštěstí.“

„Ty jsi ta pravá, abys něco říkala, mami. Ty jsi šťastná? Řekni mi, že jsi teď tady šťastná.“

„Víš, že nemůžu. Ale já nejsem ta, co se mučí mužem, který mi působí víc bolesti než štěstí. Už není ten stejný Darren, Bailey. I když někdy si myslím, že je částečně důvodem, proč ses vrátila domů.“ Na chvíli byla ticho. „Je? Je to důvod, proč jsi přišla domů, kvůli němu?“

„Jasně že ne.“ Věděla, že lže v okamžiku, kdy ta slova vyšla ven. Aspoň částečně to bylo kvůli němu. Do té či oné míry věděla, že bylo. I kdyby už tady nežil, jednoho dne by byl doma. Nebyla připravená znovu říct sbohem – i když ji nenáviděl… chtěl ji nenávidět. „Dneska mě odvezl domů. Zastavil se u něj doma, aby mi vyndal stehy, než mě vysadil.“

„Huh… no, to je něco, ne…“ Nebyla to otázka. Její matka to luštila v hlavě. Zatímco se stejně jako Michelle snažila přijít na to, co to sakra všechno znamená. Podle znění jejího předlouhého ticha byla právě tak vyvedená z míry jako Michelle – přesně jako Bailey, když na to přijde.

Teď, i když byla promočená a sama po sprše, pořád se snažila dostat to z hlavy. Vylekala se ze svého snění, jak stála a zírala do zamlženého zrcadla na svoje volné mokré kudrliny, které jí kaskádovitě padaly na záda. Zaklepání na dveře ji vyděsilo do té míry, že způsobilo, že jí ze rtů unikl výkřik. Ovinula si pevně kolem sebe tenký župan, uvázala si v pase šerpu a ploužila se k předním dveřím, které otevřela na svoji stíněnou přední verandu.

Zalapala po dechu, když otevřela dveře a uviděla ho, jak tam stojí. Začalo poprchávat a byl mokrý. Jeho tmavé vlasy se leskly kapkami dešťové vody. Nelilo a musel stát venku nějakou dobu, aby takto promokl, ale jeho tričko bylo promočené skrz naskrz a stál tam, sotva se díval výš než k jejím ústům. Neměla tušení, co říct a tak tam stála stejně nehybně jako on a čekala. Čekala, dokud si nebyla jistá, že nemá v úmyslu cokoli říct a pak otevřela pusu, aby promluvila.

„Dar“-

„Zmlkni.“ Jeho oči konečně bleskly k těm jejím a ten výraz ji znovu donutil zalapat po dechu. „Přemýšlel jsem stále… roky…“ Jeho pauzy byly přespříliš dlouhé a jeho hlas byl zadýchaný. „Tolikrát jsem znovu prožíval tu noc. Tolik chyb. Tolik věcí…“ Skoro se se svými slovy zadrhával. Byl emocionální a její vlastní oči slzely nad ničím víc než nad přidušeným chraplavým zvukem jeho hlasu. „Kdybych se mohl vrátit… Bože, kdybych se jen mohl vrátit a všechno to změnit. Všechno, co jsem chtěl, jsi byla ty. Chtěl jsem tě mít, všechno ostatní kvůli tobě vyhodit z okna. Možná kdybych to udělal. Možná kdybych se vzdal dřív, bojování by skončilo. Nebyla by žádná přítelkyně, která mě od tebe držela, odháněla mě od tebe. Možná že kdybych měl dost odvahy, zůstal bych kvůli tobě.“ Tehdy začal přecházet a překotně mluvil, ale žádná z těch explozivních emocí se nedala srovnat s momentem, kdy ji popadl za ramena a přitiskl ji ke stěně vedle ní. Natáhl se pro její tváře, přiklopil je svýma rukama, když se jeho výraz znovu a znovu přesouval ze vzteku k bolesti. „Ty jsi tohle způsobila! To ty jsi to udělala! A já jsem ten, kdo se za to cítí vinný. Kurva!“ Odtáhl ruce z jejích tváří, jen aby si jimi drsně projížděl vlasy, když od ní ustoupil. „Chci… tak moc tě chci nenávidět. Víš, jaké to je? Máš vůbec tušení, jaké to je vidět tě, cítit tě, být ti znovu nablízku, cítit tvoji kůži? Dokážeš si představit, jaké to je někoho tak moc nenávidět a přesto… Všechno jsi zničila.“ V porážce se odpotácel dál od ní, jeho záda klesla proti rámu dveří, přičemž se opřel, když ona zůstávala pevně přitisknutá ke zdi, zatímco se bála pohnout, bála se promluvit, ale tak moc chtěla něco udělat.

Zadržela dech, když jí zíral na bosé nohy. Zažívala těžký časy, aby zůstala na nohách. Její nohy se zdály jako z tmelu a bála se, že pokud by se i jen pokusila nadechnout, nohy by se jí roztavily a skončila by na podlaze. On si nevedl o moc líp. Zdálo se, že je otupělý – jeho oči možná byly zaměřené na její nohy, ale jeho pohled byl prázdný a mrtvý. Nepotřebovala mu vidět do mysli, aby věděla, že tam nebylo nic kromě prázdna. V tu chvíli byl ztracený uvnitř a ona neměla tušení, jestli z těch hloubek vyjde s tím, že ji bude nenávidět víc nebo míň, než jak tomu bylo, než tam vstoupil. Doufala, že méně; myslela si, že to bude pravděpodobně víc.

„Pamatuješ si na hru?“ Jeho hlas byl skřehotavý, jako by nemohl přimět svaly hrdla k funkci, ale jeho pozornost se pomalu posunovala od jejích chodidel nahoru a ona čekala, odmítala odvrátit pohled. Samozřejmě že si to pamatovala. „Víš hru. Naši hru.“ Jeho pohled to zvládl k jejím očím – jeho tak tmavé a děsivé, její se slzami zalévajícími jí vidění. „Ale ve skutečnosti to vůbec nebyla hra, že?“ Jeho pozornost se usadila na jejích rtech a obočí mu cuklo, když si je nervozitou olízla. „Byl to jediný způsob, který jsme znali k tomu, jak být k sobě navzájem upřímní. Tak jsme se báli překročit tu hranici. Já jsem se tak bál překročit tu hranici.“ Pomalu se nechal klesnout na podlahu, přičemž seděl s koleny podepřenými nahoru a paže mu nenuceně visely přes vršky kolen. Ale v tu chvíli na něm nebylo nic opravdu nenuceného. Jakkoli klidné a uvolněné se jeho tělo jevilo, věděla, že je to spíš zesláblá vyčerpanost než klid. Bailey na chvíli pevně stála, pořád dýchala povrchně a kolečka se jí v hlavě točila.

Nakonec se k němu přidala, natáhla si rovně nohy a překřížila si kotníky, přičemž si pevně přitáhla župan přes klín. Neuniklo její pozornosti, že tomuto muži neřekla doslova nic, ale věděla, že její slova vůbec nepomohou a chtěla, aby dál mluvil, ať už jeho slova mohla být bolestivá. „To byla jediná chvíle, kdy jsme mohli skutečně říct to, co bylo třeba říct.“ Jeho pozornost teď byla výhradně u jejích očí a ona soustředěně poslouchala. Měl pravdu – ve všem, co řekl. Nemohla si ani vzpomenout, jak nebo kdy začali hrát… jejich hru, jen že to bylo jen jejich a nikdy se o to s nikým jiným nedělili. Jejich vztah, nepatrný, nepřiznaný, ignorovaný, jaký byl kvůli nim, byl prakticky nikým jiným, včetně Jess, nepozorovaný. Skrývali to dobře a bylo to tak, dokud neseděla skoro rok ve vězeňské cele a neanalyzovala každičký aspekt svého života, který ji tam dovedl, tehdy to konečně opravdu sama uviděla.

To, co se mezi nimi stalo té noci u mořské hráze, sakra i tu noc před tím, bylo dáno do pohybu dlouho před tím. Její zamilovanost do něj nebyla jen nějaký nedospělý rozmar, ani jeho city k ní, ať už mohly být jakékoli. Rozhodně se jeden o druhého hodně starali. Jejich slova, každičké z nich, byla přiznáním něčeho důležitého, něčeho, co nemohli říct mimo hranice jejich hry a ta noc byla katastrofa – neuvěřitelná katastrofa, které se tak dlouho vyhýbali, ale při které se jim nepodařilo se v tu chvíli ovládat.

Zvláštní jak dlouhé hodiny v cele den za dnem jí nakonec poskytly tu jasnost. I tak zvláštnější že to vyžadovalo tolik nekonečným dní, aby viděla to, co bylo tak zřejmé. A ze všeho nejzvláštnější jak dobře skrývali svoje pocity i před sebou samými. Milovala ho. Nevěděla, co skutečně znamená ta láska, neměla šanci to zjistit a teď když seděla na podlaze svojí malé chatky, si nemohla pomoct, ale vzpomněla si na samotný moment, kdy si to uvědomila. Její oči zíraly na strop její cely, když ležela v otupělosti a porozumění bylo jednoduše tam, kde předtím nebylo. Když se teď dívala na Darrenův výraz, temné a sklíčené emoce na jeho tváři, věděla, že na to taky přišel. Někde na jeho vlastní cestě si uvědomil, jak hluboko se do toho před všemi těmi lety dostali. Neměla žádné pochybnosti, že to jeho bolest ještě zhoršilo.

„Tu noc jsem chtěl hraní té hry ukončit. Chtěl jsem ti říct všechno, co jsem odmítl říct tu noc před tím v kuchyni. Ale na konci té noci byla ta slova pryč a jediná, která mi zůstala… No, řekněme jen, že nebyla vůbec jako slova, se kterými jsem začínal.“

Pomalu přikývla, teď zírala ona na jeho rty. Chápala, co říká. Byla to její vina. Přiměla toho muže, aby ji nenáviděl a nenechala mu nic dobrého a slušného, co by jí řekl. Její chyba. Naprosto. Její. Chyba.

„Nikdy jsem tě neměl nechat v tom baru. Měl jsem zůstat. Chtěl jsem zůstat. Chtěl jsem zůstat s tebou, být s tebou, zabývat se tebou, řešit s tebou to, co se stalo. Sakra, chtěl jsem to udělat znovu a pokračovat, dokud bych se s tebou konečně nepomiloval. Neměl jsem odvahu zvládnout nic z toho tak, jak jsem měl. Byl jsem takový nedospělý čurák. Udělal jsem tolik… tolik… chyb.“

Vrtěla hlavou. „Ne… ne…“ V té chvíli našla svůj hlas. Nemohla uvěřit, že muž, který ji měl za tak zodpovědnou za jeho utrpení, se snaží podělit o její vinu. Vůbec nic z toho nebyla jeho vina, ale odváděl zatraceně dobrou práci v tom, jak se snažil ji i sebe přesvědčit, že si nějak zasloužil sdílet její vinu. „Darrene, prosím, nemůžeš…“ Setkala se s jeho očima a hlas jí odumřel v hrdle. Jeho výraz byl drsný. Nechtěl její soucit.

Natáhl se pro její kotník, jemně vlekl prsty po její kůži, obkroužil její kloub. Díval se na cestičku, kterou sledovaly jeho prsty, a Bailey najednou nemohla udržet pusu zavřenou. Její rty se při tom intimním doteku oddělily a nasála ostré rychlé nádechy šokovaného vzduchu. Vzduch ji ve spěchu opustil, když jí sevřel kotník a rychle ji přitáhl k sobě. Lehce sjela po naleštěné dřevěné podlaze a župan jí vyjel nahoru, když se posunula, ale zastavila to, než jí lem přejel přes spodek a ušetřila tak svůj zadek bolesti. To opravdu nezachránilo její cudnost a zůstala roztažená vedle něj s nohama rozevřenýma, kompletně mu vystavená.

Její oči byly široké a šokované, když se snažila rukama, které ji sotva podpíraly, odstrčit, aby se posadila. Jeho oči se do ní propalovaly, ale už se jí nedíval do očí. Jeho pozornost byla na jejím pohlaví. Zíral, a když se pokusila uzavřít kolena, odtlačil je od sebe, odmítl ji nechat se zakrýt. V momentě, kdy se znovu pokusila uzavřít kolena, vrhnul se k ní, přišpendlil ji k podlaze a protlačil si cestu mezi její nohy. Rukama jí držel zápěstí na podlaze a přes jeho džíny mohla cítit jeho tvrdé vzrušení, které se tlačilo proti jejímu pohlaví. Zhluboka dýchal, když ji sledoval, jeho obočí sebou cukalo. Tělo jí mravenčilo, brnělo horkou potřebou a jeho tvrdá erekce, která byla mezi nimi, si ji dobírala.

„Chci tě píchat.“ Jeho hlas se změnil na mučivě žhavý, ale drsný. „Nechala bys mě. Vím, že jo.“ Tiskl se ptákem proti jejím odkrytým a odděleným pyskům, stimuloval její vzrušení tím svým. „Každá děsivá věc, která se stala před šesti lety, může při pohledu zpět vést k tomuto. Mému odmítnutí si tohle přiznat. Mému odmítnutí vzít si, co jsem chtěl a dát ti, co jsi potřebovala.“ Znovu se k ní přitiskl a ona zasténala. Zasténal taky, když zpevnil stisk svých rukou na jejích zápěstích. „Proč bych to neměl mít teď?“ Vypadal chladně a naštvaně.

„Tohle je špatný důvod“-

„Jo? Pak to nazvěme cenou útěchy. Život mojí sestry za šukačku.“

Zanaříkala. Nebála se, že by jí ublížil, ale měla absolutní strach, že by souhlasila s čímkoli, co jí chtěl udělat. „Snažíš se mě přimět, abych se cítila nepříjemně.“

„A ty to tak kurevsky usnadňuješ.“ Znovu se přitlačil, tvrdě, zhoupl se mocným pomalým přírazem mezi jejíma nohama, když zalapala po dechu. Byla vlhká a mohla cítit, jak to prosakuje do materiálu jeho džínů. Tentokrát dál přirážel, pomalými promyšlenými tahy, které jí zanechaly, aby bojovala se svým tělem, aby nereagovalo. Bylo to zbytečné a začala těžce oddechovat, tvrdě se kousala do jazyka, aby potlačila zasténání z nevítaného potěšení, které proudilo z místa, kde se jejich těla setkávala. Sledoval ji zblízka, když ji její tělo zradilo a začala lapat po dechu, jak se její tělo připravovalo.

Když se z ní odstrčil, zasténala, jako by jí někdo dal pěstí do vnitřností. Náhlá absence jeho tíhy byla zklamáním dostatečným na to, aby ji to přinutilo vykřiknout. Vstal a zíral na ni dolů. Byla prakticky nahá, zmatená a ohromená do toho bodu, že tam jednoduše chvíli ležela a snažila se přijít na to, co se to právě stalo. Vypadal skoro tak zmateně jako ona a když se zvedla z podlahy a ovinula si kolem sebe župan, odvrátil se od ní a vystartoval ke dveřím.

„Darrene.“ Zastavil ve svých stopách a odmítl se otočit. „Darrene, prosím, nemusíš odcházet.“

Pomalu se otočil. Zavrtěl hlavou, než nakonec promluvil. „Myslel jsem, že to dokážu zvládnout. Myslel jsem, že to dokážu zvládnout být kolem tebe. Dokonce jsem si myslel, že chci být kolem tebe. A chci. Vidím tě a je to jako by se mi před obličejem houpala tato neuvěřitelně úžasná vzpomínka, která mě pokouší, abych se dotkl a ochutnal a vzal si všechno, co jsem vždycky chtěl. A v jednu chvíli to chci tak moc, že stěží dokážu odejít, ale v další si vzpomenu, jak moc starání se o tebe bolí. Jsi jako otrávené jablko.“ Jeho hlas měl opět to chraplavé přiškrcené ostří a ona nad ničím víc než tím vydala tichý vzlyk.

Jeho oči slzely, když se jeho pozornost přesunula k její hrudi a po chvíli to setřásl. „Vím, že tu musíš být kvůli své mámě. Chápu to. Ale už tu nemůžu zůstat. Dám v nemocnici výpověď a přestěhuju se, jakmile si dokážou najít náhradu.“ Oči jí zaplnily vlastní slzy a pak jí spadly na tváře a vdechla roztřesený nádech, když se jí srdce v hrudi bolestivě sevřelo. „Prostě to nemůžu udělat. Je to příliš těžké.“ Otočil se od ní, ale pozastavil se, než se dostal ke dveřím. „Neměl jsem se tě dotýkat. Znovu se to nestane.“ Pak byl pryč a ve chvíli, kdy uslyšela, že jeho auto odjíždí, klesla zpátky na podlahu a vzlykala.

Tohle bylo nějak mnohem horší než jeho nenávist nebo hněv.