Unforgiven - 15. kapitola

Překlad: Peťa

Teď

Bylo to týden po tom, co mu Bailey řekla, že odchází a on seděl v autě před jejím domem a zíral na volant. Nevěděl, jak to udělat a nebyl si ani jistý, proč to dělá. Ale absolutně se to kurva chystal udělat.

Zaklepal a čekal. Mohl slyšet, jak její chodidla cupitají ke dveřím a srdce mu bušilo. Když otevřela dveře, sledoval, jak se jí oddělily rty a hruď jí okamžitě znehybněla, jak zadržela dech.

„Zůstaň.“

Zírala, když promluvil, oněmělá úžasem.

„Neodcházej.“

Zatřásla hlavou, jako by dokázala dát smysl tomu, co řekl, pokud by mohlas s rachotem dostat kolečka zpátky na místo. „Cože? Proč?“

„Potřebuju tě tady!“ Rty se mu chvěly, když mluvil. „Protože vím, že pokud odejdeš, pak tohle je místo, kde budu po zbytek života.“ Ruce se mu třásly a hruď měl napjatou. Měl pocit, jako by se měl rozpadnout.

„Savoy?“ Nerozuměla.

„Ne. Tohle.“ Frustrací zavrtěl hlavou. „Tohle! My. Potřebuju se s tím vyrovnat. Musím nebo… nebo přísahám Bohu, že mě to zabije.“ Mohl cítit, jak mu slzí oči. „Nenávidím tě. Opravdu a skutečně tě nenávidím.“ Podíval se jí přes rameno, domáhal se porozumění, se kterým si prostě nedokázal poradit. „Ale… já stejně… Zůstaň. Přesvědč mě, abych k tobě necítil nenávist, protože… protože nenávist k tobě je můj konec.“

Tehdy začala brečet a on stál a nutil svou bránici, aby fungovala, snažil se uklidnit své emoce – emoce, které se nezkrotně rozjely od té doby, co ji slyšel říct, že odchází a co mu srdce uvízlo v krku. Vůbec to nedávalo smysl. Byl připravený odejít a přesto slyšet ji říct, že odchází, bylo bolestivé.

„Darrene, já…“ Chystala se říct ne a znovu udeřila ta zatracená panika. Popadl ji a přitlačil ke zdi. Sevřela jeho pas a on tiše zasténal. Musela zůstat. Myslel vážně každé slovo, které řekl. Mohl to cítit ve svém jádru, ačkoli si to nemohl zdůvodnit, aby si zachránil život.

Klesl čelem na její. Byl k ní tak blízko a to ho uklidnilo takovým způsobem, který si nechtěl přiznat – takovým způsobem, který poznával z jiného života. „Prosím zůstaň. Prosím.“ Skoro šeptal, ale mohl cítit, jak její hlava přikyvuje, i když ji nemohl vidět. Poprvé za několik dní se uvolnil a povzdechl si. Její prsty byly pořád sevřené po stranách jeho pasu a mohl cítit, jak se jejich napětí uvolnilo, když se uvolnil on, ale neodtáhla ruce a on byl tak nekonečně rád, že to neudělala.

Zůstávala na místě a nechala ho, aby ji držel proti zdi. Bylo to až příliš intimní, ale vše, co dělali, i to, co dělali ve vzteku, se zdálo být intimní – vždycky to tak bylo. Musel odstoupit, ale nemohl. Taky jí nemohl dát víc než to. Chtěl. Chtěl se na ni sesout, přitáhnout si ji do náruče, zhroutit se na podlahu s ní na klíně, ale nelhal, když řekl, že ji nenávidí. Nebo možná lhal. Už neměl kurva zdání. Chtěl ji nenávidět. Tolik věděl. Chtěl ji nenávidět, protože se to zdálo správné a zdálo se to silné, i když bezmocné. Ale už si nebyl jistý tím, že je schopný ji nenávidět.

Pořád nemohl přijít na to, proč potřeboval, aby zůstala, ale slova, která jí řekl, byla namouduši pravda. Věděl, že se s tím musí vyrovnat, jestli pro něj vůbec kdy byla nějaká naděje. Když plánoval, že se odstěhuje, byl si jistý vědomím, že ona bude tady v Savoy. Mohl ji najít, když by potřeboval, až by byl připravený. Ale její odchod byl neúnosný. Mohla zmizet navždy a na to nebyl připravený. Bylo to, jako by se jeho úplně poslední šance na spásu a zdravý rozum rozplynula a to prostě nedokázal zvládnout.

„Co tady mám dělat? Mamka musí jet do Memphisu a nebudu ji žádat, aby tady zůstala. Ale nic tady nemám.“ Hlas jí na moment praskl.

„S tím ti nemůžu pomoct. Tvůj život je tvoje vlastní věc. Co s ním uděláš taky. Jen neutíkej. To je vše, co žádám. Slibuju, že ani já neuteču.“ Přikývla. Její oči byly široké, vyděšené, pokud by hádal, a úplně nevěděl, co to znamená. Opravdu se ho bála? Bála se, co se mezi nimi stane? Pokud ano, pak nebyla jediná. I on se bál. Bylo na ní něco neuvěřitelně lákavého. Pro něj byla vždycky nejúchvatnějším stvořením na světě. Pořád byla.

„Co to pro nás znamená?“

„Nic.“ Soustředil se na její oči, studoval její reakci. Věděl, že to zraní její city, když ho to uslyší říct, ale byla to pravda. Nevěděl, co od toho všeho očekávat a určitě neměl v úmyslu se usmířit a chovat se k ní pěkně.

„Pak proč bych měla zůstat?“

Naklonil se k jejímu uchu. Mohl cítit její neuvěřitelnou vůni. Voněla jemným sprchovým mýdlem. Ne květinovým ani ovocným ale hřejivým a sladkým jako ovesná kaše a med. Hádal, že jde o něco takového. Skoro tam zůstal příliš dlouho, jen se nadechoval u jejího krku. „Nechceš aspoň šanci na vykoupení?“ Odtáhl se od ní.

„Ano.“ Přikývla a on od ní konečně couvl.

„Dobře, tohle by mělo být zajímavé, ne?“ Mohl cítit, jak se mu rty vytahují v úšklebku. Pak se otočil a odešel dveřmi ven a k jeho autu. Chvíli seděl, trochu ohromený tím, co udělal a pociťoval nekonečnou úlevu, že na to měl koule. Měl pravdu. Tohle slibovalo, že to bude zajímavé.