TYL - 2. kapitola

Překlad: Verča

„NEPŮJDU do této věci. Promiň,“ řekla jsem. Jett a já jsme stáli na úzké přistávací dráze u nejmenšího vrtulníku, který jsem kdy viděla. Dobře, nikdy v životě jsem ho neviděla, takže jsem to ve skutečnosti nemohla posoudit, ale na základě velikosti, vypadá hrozně křehce. Sotva palec kovu stál mezi mnou a hlubokým propadem do jisté smrti. Jett věděl, jak moc se mi líbila pevná půda pod nohama. „Nechci spadnout a umřít.“

„Nikdo neumře, Brooke.“ Jeho obočí pobaveně vystřelilo vzhůru. Ve skutečnosti, pro něj bylo dost těžké nesmát se. Poznala jsem to z toho, jak mu rty škubaly v rozích. Moje nálada trochu vařila. Měla jsem problémy s výškou. Žádná velká věc. Mnoho lidí je na tom stejně jako já. Byla jsem připravena říct mu to, ale přerušil mě.

„Musím ti připomenout, že jsi se mnou byla na palubě? Jaký je v tom rozdíl?“

„Byla to loď, Jette. Všude kolem nás byla voda a já umím plavat. Neumím létat. Nechci být ve vrtulníku, tisíce mil ve vzduchu s žádnou zemí pod nohama.“

„Bude se ti to líbit, slibuju.“ Objal mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Vdechla jsem jeho vůni, bojující s hlasem v mé hlavě, který mi pořád říkal, abych to zkusila.

Aspoň jednou to zkus.

Žádným způsobem do pekla.

„Byl jsem ve vzduchu tisíckrát, a jak vidíš, jsem stále naživu. Stačí zavřít oči a držet se mé ruky, dokud nás nedostanu do cíle – bezpečí. Pomůžu ti překonat tvůj strach z výšek,“ řekl Jett, uklidňující mě tím jeho hlubokým hlasem, který by pravděpodobně přesvědčil i grizzlyho, aby se vzdal své napůl snězené kořisti.

„Řekni to mému podvědomí. Dokonce, i když zavřu oči, určitě budu vědět, že letíme. Cítím to v mých kostech, když jsem vysoko na obloze a nemůžu se nijak dostat dolů.“ Ta myšlenka otřásala hrůzou a pramínek potu mi stékal po zádech.

Jett o krok ustoupil, prohlížel si mě. „Co je špatného s mým létáním?“

Oh, Bože. Byla to jediná věc, která mu dělá starosti? Že bych mohla zpochybňovat jeho kompetence a schopnosti? V duchu jsem zasténala.

„Jsem si jistá, že jsi skvělý pilot.“ Jak jsem mohla vysvětlit člověku, který miluje riskování a který je závislý na adrenalinu, že jsem měla strach z mnoha věcí, včetně létání a že jsem neměla absolutně žádné přání překonat tento konkrétní strach a už vůbec ne ve vrtulníku, který byl více náchylný ke spadnutí než letadlo.

„Ale?“ Vyšel ven na mě s tímto slovem. Byl napjatý. Proč to prostě nemůže nechat být?

Dobře, přiznávám, že mu asi nevěnuji tolik důvěry jako bych věnovala profesionálnímu pilotovi. Viděla jsem to tak - nechala bych si raději udělat nějaký chirurgický zákrok v nemocnici osobou, se kterou mám žhavý sex, nebo osobu, která je objektivní, se spoustou zkušeností a životopisem, který dokazuje jeho schopnosti? I když jsem Jetta milovala, rozhodnutí bylo jasné.

„Podívej. Vím, že jsem nerozumná.“ Povzdechla jsem si. „Ale nejsem jako ty.“ Byla to pravda. Ten chlap neměl žádné obavy. Skočil by po hlavě do jakékoliv situace, jen aby ukázal, že nemá strach.

„Není to odlišné od letadla. Přijde mi to více reálnější.“ Jeho oči se mu leskly pýchou. Slyšela jsem to v jeho hlase. Mohla jsem to vidět v jeho postoji, a znovu jsem si připomínala, že dělal všechny bláznivé věci a to díky výchově a bankovnímu účtu jeho otce. Ale co myslel tím „reálnějším“?

Můj strach okamžitě zesílil při pomyšlení, že být ve vzduchu je intenzivnější. Nechtěla jsem intenzivnost. Chtěla jsem zem – nebo aspoň padák.

Udělala jsem krok vzad a zavrtěla hlavou a zkřížila si ruce na mé hrudi. Nepůjdu do vrtulníku, kde můžu cítit každý náraz, trhnutí a otřesy. Ne, když existuje maličká možnost, že do nás narazí pták, nebo něco spadne z nebe, což způsobí katastrofu. A zvláště ne, když Jett může být v pokušení předvést mi nějaký působivý akrobatický manévr ve vzduchu, jako jsou otočky a rotace. Viděla jsem to v televizi, a zatímco dav obvykle jásal, já jsem byla zděšená a byla jsem vděčná za správné zvolení mého povolání.

„Jde mi o to, že nemám zájem o to být připoutána k sedadlu bez možnosti nějakého východu. Chci být schopna skočit.“

Roh jeho rtů sebou škubl při výběru mých slov. Skákání z letadla – proč bylo tak lehké si ho představit jak to dělá?

Protože to je pravděpodobně jeden z jeho oblíbených koníčků? Stewartová!

Cítila jsem se špatně. Držela jsem se Jettovo paže pro oporu a zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Jett mi začal třít záda, ale nepodařilo se mu uklidnit mě.

„Bejby, ničeho se neboj. Nepoletíme daleko,“ trval na svém. „V New Yorku to dělá každý. Bude to legrace.“

Jo, jasně!

Pro něj ano. Noční můra pro mě.

„Proč si nemůžeme vzít prostě taxi?“

„Vzhledem k tomu, že by to zkazilo překvapení.“

Zakryla jsem si oči a zasténala, nenávidějíc fakt, že ho budu muset zklamat, nenávidějíc skutečnost, že na tom trval. „Stejně tak moc jak bych chtěla, nemůžu.“

Vzal mou tvář a umístil mi měkký polibek na rty. „Chci abys viděla tvoje rodné město, tak jak si ho ještě neviděla. A neříkej, že to všechno můžeš sledovat v televizi, protože to není totéž a ty to víš.“ Přinutil mě pohlédnout na něj. Jeho hlas změkl. „Vím, že máš strach, ale víš proč ti chci všechno ukázat? Loď, moře, Itálii?“ Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem nevěděla, kam tím míří. „Protože chci být s tebou, když narazíš na něco poprvé. Chci být první, se kterým to uděláš.“

Dech se mi zadrhl. „Proč?“

„Protože jsi mě naučila, že na prvních okamžicích záleží. Nezapomínáme na ně. Stejně jako na náš první polibek nebo naše první rande. Nebo na to, jak tě políbím, právě tady a právě teď.“

V jednom rychlém pohybu si mě k sobě přitáhne, a napadne mé rty takovým způsobem, který jsem u něj před tím nikdy nezažila. Bylo to delikátně majetnické, ale přesto měkké. Lahodný mráz přeběhl skrze mě. Hlava se mi točila, když se na okamžik odtáhl a na chvíli jsem zapomněla, že stále čeká na mé rozhodnutí.

Bylo tu tolik naděje a tepla v jeho výrazu, že jsem věděla, že tuto bitvu mám prohranou. Chystala jsem se čelit svým obavám; pro něj.

Jako by vycítil moje rozpadající rozhodnutí, řekl „Měla jsi pravdu, když jsi řekla, že bez ohledu na to kolik let uběhne nebo kolik dobrých nebo špatných zkušeností v životě máš, první vzpomínky jsou k nezaplacení. Od této chvíle, chci být ve všech tvých vzpomínkách, takže nikdo je od tebe nemůže odebrat. Od nás.“

„Stále se bojím.“

Vítr mi sfouknul pramen vlasů do obličeje. Jemně ho vzal a vrátil ke zbytku vlasů a zadíval se na mě.

„Všechny začátky jsou děsivé, stejně jako jsou všechny konce smutné, ale je to cesta a všechno mezitím stojí za ochutnání.“ Ukázal na vrtulník. „Žertoval jsem o tom, že poletím. Chci sedět vedle tebe a užít si výlet. Chci tě držet za ruku, pomoc ti dostat se přes strach z velkých výšek, takže jsem najal profesionála, který nám to ukáže. Víš, strach není nic jiného než trik s tvou myslí, protože oba víme, že jsi nikdy nebyla v helikoptéře. Nikdy jsem nehavaroval. Šance je jedna ku milionu.“

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu přikývla, než jsem mohla změnit svůj názor. V případě, že havarujeme, alespoň zemřu se sexy chlapem vedle mě a se spoustou šťastných vzpomínek.

„Dobře.“ Zašeptala jsem. „Ale pokud-“

„Žádné pokud,“ řekl Jett rozhodně. „Všechno dopadne dobře. Jako vždycky. Uvidíš, že tato zkušenost bude dobrá taky pro naše dítě.“

Ještě se nenarodilo, ale chtěla jsem poukázat na to, jak se několikrát během našich rozhovorů, zmiňoval o prenatálním vzdělání. Jett podporoval domněnku, že většina neuronů v mozku dospělého člověka se vytvořily během prvních pěti měsíců v matčině lůně. Brzy po našem příjezdu z Itálie, tak začal realizovat jeho domněnku tím, že mi dal další povinnosti a úkoly v práci, aby se to naučilo naše nenarozené dítě. Ne že bych si stěžovala, ale celé to bylo směšné.

Krátce poté přišel náš pilot. Jeho uklidňující úsměv mě moc neuklidnil, a poté co jsme prošili obvyklé preventivní bezpečností a záchranné pokyny, rozhodla jsem se, že vypadal celkem kompetentně. Nevěděla jsem, jestli můj strach byl napsán na mém čele, nebo to Jett poznal, ale ujistil mě, že má třicet let zkušeností. A tak jsem byla rozhodnuta.

Jett mi pomohl dostat se do vrtulníku, a pilot nám dal letecká sluchátka. Když zapnul několik tlačítek, začala mě bolet hlava a moje srdce začalo bít tak tvrdě, až jsem se obávala, že praskne. Bát se bylo slabé slovo. Byla jsem ochrnutá, stěží jsem byla schopna nasát vzduch. Seděla jsem vedle Jetta, který se na mě usmíval tím jeho jistým způsobem. Otevřela jsem pusu, abych mu řekla, že jsem změnila svůj názor, když se stroj probudil k životu a my jsme pomalu vzlétli. Mé nehty se zaryly do sedadla, protože to byla jediná věc, kterou jsem mohla popadnout – dokud mě Jett nevzal za ruku. Teplo jeho prstů mi prosáklo do kůže, uklidňovalo mě, připomínajíc mi tak, že tu pro mě byl. Ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem věřit jeho slovům, že všechno bude v pořádku.

***

Jett slíbil, že cesta bude trvat dvacet minut. A taky ano, na minutu přesně, i když mi to připadalo jako věčnost. Během našeho letu nám pilot ukázal úchvatnou scenérii New Yorku. Když jsme se dostali nad řeku Hudson a letěli jsme přímo nad nádhernou Sochou Svobody opravdu můj strach vyrostl do výšek. Při pohledu dolů na vysoké budovy, linii vozidel, které připomínaly z této výšky malé tečky, nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsme byli přeneseni do jiné dimenze, kde se realita stala fantazií a obyčejnost byla nahrazena mimořádností.

Jettovo oči se spojily s mými. „Jsi v pořádku, bejby?“ Zašeptal hlubokým barytonem, který byl sotva slyšitelný přes vrčení motoru. Teprve teď jsem si všimla, že jsem tiskla jeho paži. Odtrhla jsem se od něj a položila ruce na područky, klouby mi zbělaly, jak jsem je pevně držela pro oporu.

„Jsem v pohodě.“ Přikývla jsem, v případě, že můj tenký hlas prozrazoval mou lež.

Vrtulník klesal k pláži. Dívajíc se z okna jsem si uvědomila, že je bohatý, Jett tohle všechno pravděpodobně už všechno viděl předtím, ale tohle všechno – udělal pro mě. Po naší levé straně bylo rozprostřené město. Na pravé straně nebylo nic jiného než voda. Slunce svítilo, hřálo mé zmrzlé vnitřnosti a tavilo mé nitro. Nebo to možná nebylo teplo, ale způsob jakým se mě Jett stále dotýkal – palcem hladil mou kůži, prsty propletl s mými.

Jettovo ruce se obmotaly okolo mých ramen a přitáhl si mě k hrudi. Příliš pozdě jsem si uvědomila proč. Žaludek se mi obrátil když vrtulník postupně sestupoval k zemi. Zavřela jsem oči a poslala krátkou motlitbu k vyšší moci tam venku. Jett se zasmál, ale ten zvuk jsem stěží registrovala. Moje záda jsem měla kluzké potem a cítila jsem, jak slabé mám nohy. Myslela jsem, že omdlím na místě. A pak vrtulník dopadl na zem s měkkým žuchnutím, a pilot vypnul motor.

Otevřela jsem opatrně oči. Jett na mě zíral s dráždivým úsměvem na rtech. Podívala jsem se na něj a chytila ho za nataženou ruku, když mi pomáhal vstát.

„Neříkej ani slovo,“ zašeptala jsem.

„To jsem ani neměl v úmyslu.“ Zasmál se, což bylo horší než slova.

Mé končetiny se pořád třásly a cítila jsem podivnou slabost, když mi pomáhal ven z vrtulníku. S úlevou jsem vystoupila na pevnou zem, vděčná, že to vše skončilo. Byli jsme stále naživu, byla jsem v pokušení líbat půdu pod nohama. Pilot se s námi rozloučil a opustil nás, takže jsme s Jettem zůstali o samotě.

„Jsi skvělá.“ Jett popadl tašku ze země a pověsil si ji na rameno. „Jak se cítíš?“

„Jsem naživu, takže-“ Pokrčila jsem rameny. Možná to bylo tím štěstím, že jsem živá, nebo adrenalinem, který se hnal v mých žilách, ale z nějakého důvodu jsem se cítila na vrcholu světa. „Abych byla upřímná, nebylo to tak zlé, jak jsem si myslela, že bude.“

Jett povytáhl obočí. „Takže znovu?“

Odfrkla jsem si.

Sakra ne.

Z jeho hrdla vyšel drsný rachot podobající se smíchu. „Znám tě, a změníš to, bejby. Udělej to ještě jednou a už nikdy nebudeš chtít dát nohu z této věci.“

Kousla jsem se do rtu, tvrdě bojujíc nepolíbit ho. Ale Jett měl pravdu. Něco se ve mně změnilo. Byla jsem na sebe pyšná. Bála jsem se letět vrtulníkem, ale hluboko v sobě jsem věděla, že bych to udělala znovu.

Kdo by si myslel, že já, nejvíce zodpovědný člověk, kterého jsem znala, vyhledával nebezpečí? Měla bych to vyfotit, protože Sylvie by mi jinak neuvěřila.

„Není to tak odlišné od letadla ne?“ Řekl Jett, který mě pozoroval. Ignorovala jsem jeho pobavený výraz na jeho tváři a pokrčila jsem rameny.

„Řekla bych, že to nelze porovnávat. Když nás zasáhla turbulence, cítila jsem to více.“ Prohlížela jsem si areál heliportu. „Mimochodem, kde to jsme?“

„V Hamptons.“

„Aha.“ Co tu sakra děláme? Otevřela jsem pusu, že se ho zeptám, když Jett zvedl ruku, aby mě umlčel.

„No tak, slečno Stewartová. Mám pro vás velké plány.“ Lehce se dotkl mých zad a vedl mě ke dveřím a dolů po schodech, dokud jsme nedošli do recepce, kde na nás čekal muž, asi okolo třiceti let.

„Pane. Madam.“ Natáhl ruku, když nás uviděl.

Jett si s ním potřásl a zašeptal mi: „To je náš řidič.“

„Kam nás bere?“

Jett mrkl. „Uvidíš.“

Zabručela jsem, ale jinak se nevyjadřovala, když jsem šla za ním do limuzíny, která na nás čekala.