TLOM - 29. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

NECHAL JSEM JÍ V KOUPELNĚ, teplo a vůně prosakovala zpoza zavřených dveří. Slyšel jsem jemné šplouchání vody, když se ve vaně pohnula a zjistil jsem, že v rukou držím štětec, když jsem zíral ven do tmy z okna mého starého pokoje a bral jsem na vědomí světlo, které vycházelo z Georgiina domu a doufal jsem, že její rodiče nepanikaří kvůli toho, že je se mnou. Na rohu mezi našimi domy stál velký dieselový náklaďák, který popsala Georgia jako auto Terrence Andersona. Ta myšlenka mi obavou zkroutila žaludek, jako kdyby mi znovu říkala o tom, jak lezla po špinavé zemi, aby jí neviděl.

Jak jsem ho sledoval, truck se odlepil od cesty a loudal se po silnici, až otočil za blok, kde už jsem ho neviděl. I když mě rozptýlil Terrence Anderson, moje mysl neustále směřovala k Georgii na druhé straně zdi. Dokázal jsem si představit její vlhké vlasy a dlouhé končetiny, které jsou v bílé porcelánové vaně, její tmavé řasy a hladkou tvář, jemně pootevřené plné rty a odolával jsem nutkání začít malovat všechny ty detaily, které mi moje mysl poskytovala. Pokud dokázal Vermeer najít krásu v prasklinách a skvrnách, pak jsem si mohl jen představovat, co bych dokázal vytvořit z pórů v její kůži.

Kdybych jen věděl, jak namalovat Georgiu do svého života, nebo jak namalovat sebe do jejího, aniž bych jí vystrašil, možná by se rozplynulo tu úzkost, kterou cítím. Nikdy nebude snadné mě milovat. Existovaly barvy, které přemohly všechny ostatní. Některé barvy se k sobě prostě nehodily.

Ale chtěl jsem to zkusit. Tak strašně jsem to chtěl zkusit, že se mi začaly ruce třást a z prstů mi vypadl štětec. Sebral jsem ho ze země a šel ke stojanu v rohu, kde bylo plátno, které mě volalo a začal jsem míchat trochu toho a trochu toho. Co jsem to řekl Georgii před tou dlouhou dobou? Jaké barvy bych použil, kdybych jí maloval? Broskvovou, zlatou, růžovou, bílou… na malých tubičkách, které jsem koupil ve velkém, byly napsaná nóbl jména, ale já jsem to v hlavě nechal jednoduché.

Dlouhý tah štětcem přinesl k životu linii jejího krku na plátně přede mnou. Potom malé vyvýšeniny podél její štíhlé páteře, bledé lokny na její zlaté kůži. Ale dal jsem jí i barvy, sem tam skvrnky růžové, modré a korálové, jako by měla ve vlasech okvětní lístky.

Cítil jsem, jak si stoupla za mě, a já se zastavil, nadechl se a potom otočil hlavu, abych se na ní podíval. Znovu si oblékla kraťasy na běhání, ale místo mikiny na sobě měla tenké bílé tílko a bosé nohy.

„Chtěl jsem tě nemalovat,“ řekl jsem na vysvětlenou.

„Proč?“

„Protože… protože,“ vynechal jsem takové důvody, že by nedržela na místě dost dlouho a nenechala mě se na ní tak dlouho dívat. „Eli chce, abych tě nemaloval.“ Nebyla to úplná lež.

„Vážně?“ její hlas byl slabý a dívala se na mě skoro plaše. Bylo zvláštní jí takhle vidět. Takhle rozpačitá nikdy nebyla.

„Vzpomínám si, že jsi chtěla, abych tě nemaloval. Předtím.“

„Já jsem chtěla spoustu věcí, Mosesi.“

„Já vím.“ A byl jsem odhodlán jí je dát. Cokoliv a všechno, co bylo v mých silách.

„Kreslil Eli rád?“ Nikdy jsem se jí předtím nezeptal, jestli byl jako já. Doufal jsem, že ne.

Začala vrtěl hlavou, ale potom přestala a zasmála se. V tu chvíli jsem viděl vzpomínku na zapomenutý moment, jen letmo, jako bych se podíval do její hlavy. Ale nepřišlo to od ní. Eli seděl se zkříženýma nohama u okna a usmál se, jako bych mu chyběl. Jako bychom mu chyběli mi dva. A Georgiiny oči se zjemnily, když mi vyprávěla vzpomínku, aniž by si uvědomila, že to můžu vidět za svýma očima.

„Bylo pozdě. Byla jsem vzhůru od svítání a celý den jsem se nezastavila. Eli plakal, máma s tátou byli venku a už byl čas spát. Eli ještě potřeboval večeřet a do vany a já jsem byla připravená začít brečet s ním. Ohřála jsem nějaké zbylé špagety, otevřela jsem plechovku broskví a snažila se uklidnit Eliho, který chtěl k večeři kuřecí nudlovou polévku.

„Chtěl domácí polívku s velkými nudlemi. Řekla jsem mu, že už žádnou nemáme, ale udělám mu jí o víkendu. Nebo babička. Její byla lepší než moje. A snažila jsem se, aby byl spokojený se zbylými špagetami.

„Ale nechtěl je a já jsem neměla moc trpělivosti. Posadila jsem ho ke stolu, naložila mu na talíř a snažila jsem se ho přesvědčit, že tohle je přesně to, co chce. Dala jsem mu sklenici s mlékem a na jeho oblíbený talíř s traktorem dala špagety a omáčku na jedné straně a na druhé straně plátky broskví.“

Odmlčela se a rty se jí trochu třásly. Neplakala. A Eli začal tam, kde ona skončila. Eli mi ukázal tu chvíli, kdy si vzal talíř a vyklopil si ho na hlavu, omáčka a broskve mu skončily na vlasech, sklouzly z jeho buclatých tváří a stékaly po krku. Georgie na něj ohromeně zírala. Její tvář byla tak rozzuřená, že to bylo skoro k smíchu. Pak si klekla na zem a začala vyjmenovávat věci, za které byla vděčná, stejně jako lidi, kteří počítají do deseti, aby nevybuchli. Eli věděl, že má problém. Jeho barevná paměť se zmlžila, jako by se mu zrychlil tep, když sledoval, jak se jeho matka snaží uklidnit.

Pohled se změnil, když slezl ze židle a rozběhl se k Georgii. Dřepl si k ní a bez váhání si namočil prsty do omáčky, kterou měl ve vlasech a velmi, velmi jemně jí prsty otřel o tvář.

Ona se odtáhla a on se znovu přiblížil a otřel ruku i o druhou tvář.

„Nehýbej se, mami. Maluju tě,“ řekl. „Jako můj táta.“

Georgia ztuhla a Eli pokračoval a rozmazával svou večeři po celém jejím obličeji a pažích, jako by přesně věděl, co dělá. Ona ho tiše pozorovala, její oči pomalu zalily slzy, které stékaly po její tváři plné špagetové omáčky a broskví.

„Chtěl mě namalovat,“ řekla Georgia a já se oddělil o Eliho paměti, abych mohl být s ní v přítomnosti. „Chtěl mě namalovat. Stejně jako ty. Znal tvoje jméno. Věděl, že jsi nakreslil ten příběh na mé zdi a věděl, že jsi namaloval ten zarámovaný obraz, který visel v tom pokoji, ten, který jsi mi poslal… potom, co jsi odešel. Ale to bylo poprvé, co udělal něco takového. Nebo řekl něco takového.“

Nevěděl jsem, co říct. To vědomí, že Georgia řekla Elimu, že jsem jeho otec, mě okradla o slova.

„To bylo těsně předtím, než umřel. Těsně předtím. Den nebo dva. Divné. Úplně jsem na to zapomněla. Nikdy neprojevil sklon malovat, ale přesto to z ničeho nic vytáhl. Ale nemyslím si, že chci, abys mě namaloval, Mosesi,“ zašeptala Georgia a podívala se na ladnou páteř a skloněnou hlavu, kterou jsem začal vytvářet.

„Ne?“ Nevěděl jsem, jestli můžu splnit tuhle její žádost. Když mi byla tak blízko, chtěl jsem obkreslit její postavu a ztratit se v barvách.

„Ne.“ Pořád upírala oči na obraz. „Nechci být sama. Byla bych radši, kdybys nakreslil nás. Tebe a mě.“ Zvedla oči k mým. „Spolu.“

Postavil jsem jí před sebe, její záda se opírala o mojí hruď, takže čelila plátnu a já jsem začal malovat, její hlava mezi mým ramenem a bradou, moje tvář se opírala o její čelo, moje levá ruka byla kolem jejího pasu a pravou jsem měl zvednutou k plátnu. Během pár minut jsem do obrazu namaloval i sebe, jen můj obličej a krk, skloněný nad ní. Byl to začátek, jen obrysy a návrhy, ale pořád jsme to byli my a moje ruka lítala a přidělávala detaily nás dvou.

Zapomněl jsem na Eliho, který seděl na mé nové posteli, kterou jsem koupil a nahradil jsem tu úzkou, na které jsem spal, když jsem přijel navštívit Gi a ztratil jsem se v pocitu, že je Georgia tak blízko mně a na obrazu přede mnou. A potom se Georgia v mé náručí otočila a podívala se na mě rozzářenými očima, že jsem zapomněl i na ten obraz.

Nepamatuju si, že bych položil štětec nebo jestli jsem zavřel mé olejové barvy. Nepamatuju si, jak jsme se dostali na druhou stranu místnosti, nebo jak se z půlnoci stalo ráno. Jen si vzpomínám, že jsem překonal tu vzdálenost, která mezi námi byla, a přitiskl jsem svá ústa na její.

Ten polibek nebyl hrubý nebo rychlý. Nezahrnoval putující ruce nebo nacvičené svádění. Ale byl plný slibů. Srdečný. A já jsem se nesnažil z toho udělat víc.

Mohl jsem.

Třpytila se mezi námi, vzpomínka na to, jaké to bylo, když jsme se přestali bránit. Ale já jsem nechtěl vzpomínky. Chtěl jsem budoucnost, takže jsem nechal tu naději, aby nás obklopila. Liboval jsem si v pocitu, který přinášela její ústa na těch mých, naše rty se dotýkaly, jazyky motaly, cítil jsem, jak se Georgiiny ruce zkroutily na mé hrudi, za víčky jsem měl barvy a když se polibek prohloubil, z levandulové byla fialová a potom půlnoční modrá. A potom jsem zvedl hlavu, abych úplně nezapomněl. Georgiina ústa se zvedla, jako by ještě neskončila, její oči měly barvu tmavé čokolády a měla přivřená víčka. Chtěl jsem se do toho ponořit a přehodit přes nás deku. Ale nebyli jsme sami.

A když jsem se díval nad její rozcuchané vlasy a sladké rty na dítě, které nás tiše pozorovalo, povzdechl jsem si a jemně ho vyhnal. Tohle není podívaná pro malé chlapce. Než jsem nechal vodu téct, zašeptal jsem,

„Dobrou noc, Stewy Stinkere.“

Georgia v mém náručí ztuhla.

„Dobrou noc, Buzzarde Batesi,“ dodal jsem jemně.

„Dobrou noc, Dieharde Dane,“ řekla tiše Georgia, rty se jí třásly, když v prstech kroutila moje tričko a zoufale se snažila držet svou vyrovnanost. Moje paže se kolem ní utáhly, uznával jsem její víru a úsilí.

„Dobrou noc, Eli,“ řekl jsem a nechal ho proklouznout.

**

MOSES

LEŽEL JSEM VE TMĚ, poslouchal, jak Georgia dýchá a doufal, že Mauna a Martin Sheprherdovi nejsou vzhůru a nebojí se o svou dceru, která milovala a ztratila. Přines mi radost, nebo jdi, řekla. A já jsem opravdu nechtěl odejít.

Georgia a já jsme několik hodin mluvili, leželi jsme ve tmě pokoje a sledovali, jak měsíc osvětlil figurky, které Georgia nakreslila na mou zeď. Zdálo se, že měla radost, protože jsem neměl srdce tu malbu zakrýt a slíbila, že ráno přidá další kapitolu. S její hlavou na mém rameni jsme spolu strávili první společnou noc po sedmi letech a bylo to úplně odlišné od té poslední. Bylo to dojemné, a ne svůdné. Líbali jsme se, ale neochutnávali jsme. Drželi jsme se, ale nebrali. Možná to byla naše touha udělat to správně a neopakovat chyby. A možná to bylo vědomí toho, že i když ho nemůžeme vidět, Eli byl blízko. Pro mě byl všudypřítomný. Ale pro teď stačilo držet Georgiu v náručí.

Když se půlnoc stala jednou hodinou ráno a potom druhou, zmínil jsem, že jí doprovodím domů, ale Georgia mě objala, položila hlavu na mou hruď a řekla, že nechce. Nehádal jsem se. Místo toho jsem jí hladil po vlasech a cítil, jak usnula a nechala mě s mými myšlenkami a obavami, které se prohlubovali, jak hodiny ubíhaly. Napadlo mě, jestli ten pocit nebyl jen vedlejší efekt lásky. Teď, když jsem jí měl, když jsem jí přiznal a když jsem jí potřeboval, jsem byl vyděšený z toho, že jí ztratím.

Za úsvitu jsem se proplížil z postele přes pokoj, obul si boty a bundu a neměl jsem v plánu jít dál, než na zadní verandu. Potřebuju jí přebrousit, a pokud opravdu začne sněžit, potřebuju to brzy dodělat. Jak jsem odcházel z pokoje, zahlédl jsem malbu, kterou jsem začal noc předtím, ten obraz, kde jsou Georgiiny půvabná záda a moje hlava skloněná nad ní. Udělám toho víc. Naplním své zdi obrazy, na kterých budeme my dva, jen abych sám sebe přesvědčil, že ona je moje a já jsem její. Možná potom nebudu mít ten panický strach.

Ráno bylo chladné, chladnější než včera a já jsem uvažoval, jestli se vrátit zpátky pro rukavice. Zvažoval jsem to až moc dlouho a moje ruce byly dva kroky napřed než můj mozek. Pracoval jsem rychle, abych se zahřál a můj dech kolem mě vytvářel dým a vyhlazování verandy bylo podivně uklidňující. Slunce vyšlo bez tepla, nad východním kopcem, plížilo se přes stinné údolí a přitahovalo mou pozornost, až jsem ho pomalu sledoval stoupat. Kohout opožděně zakokrhal a já jsem se zasmál. Slyšel jsem, jak kůň v odpověď zařehtal a podíval jsem se přes travnatou plochu na Georgiiny koně. Calico se oddělila od ostatních, znovu zařehtala, pohodila hlavou a natáhla nohy, jako by věděla, že jí sleduju. Přeběhla tryskem přes pole a zase tryskem zpátky, potřásla hřívou a kopala kopyty, když byla vděčná za svítání. Sackett se k ní přidal, hravě jí pošťuchoval a já jsem se znovu zasmál, když jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi dávno přirovnal Georgii k Palomino koni. Několik minut jsem sledoval, jak si hrají a poskakují a pak mé oči narazily na něco, čeho jsem si předtím nevšiml. Možná to bylo proto, že moje pozornost byla vždycky na Georgii, když s koni předtím pracovala nebo proto, že když jsem byl ke Calico nejblíž, stál jsem k ní zády, ale Calico měla na zádech značku úplně odlišnou, než má Sackett.

Položil jsem na zem kbelík s mořidlem, přes otvor jsem položil kartáč a přešel dvorek Gi, abych se podíval blíž. Sackett a Calico mě sledovali přicházet a i když Calico pohodila hlavou a proběhla se v kruhu, ani jeden ode mě neutekl. Pokrok. Ale když se Calico postavila za plot, zastavil jsem se. Calico měla na levém boku značku – velké písmeno A uvnitř kruhu. Jako to zakroužkované A na Mollyině testu. Jako to Zakroužkované A pro odpočívadlo, které hraničilo s polem, kde byly ostatky Molly. Cítil jsem, jak mi vstaly chloupky na krku, a v mém žaludku se udělal uzel. Eli mi ukazoval Calico od začátku. A já jsem si nemohl pomoc a musel jsem uvažovat, jestli to neznamenalo ještě něco jiného, kromě toho, že měl to zvíře rád.

Zvažoval jsem, že půjdu dovnitř a vzbudím Georgiu, ale místo toho jsem vytáhl telefon z kapsy a klikl na Tagovo číslo, když jsem doufal, že uslyší vyzvánění v sedm ráno a zvedne to. Nevstával moc brzo.

„Mo,“ odpověděl po třetím zazvonění a já jsem mohl říct, že už je nějakou dobu vzhůru. Jeho hlas zněl tak, jak zní vždycky, když několik hodin buší do někoho v tělocvičně.

„Tagu.“

„Teď, když máme jména za sebou, co se děje?“

„Calico, Eliho kůň, má na zadku značku jinou, než ostatní Georgiiny koně. Proč to tak je?“

„Koupili jí od někoho až poté, co byla označená,“ řekl Tag jednoduše. A já jsem přikývl, i když mě nemohl vidět.

„Calico má značku A v kruhu, Tagu. Kruh s velkým A uvnitř.“ Čekal jsem a věřil, že bude znám význam.

Tag byl na několik dlouhých úderů potichu, ale věděl jsem, že přemýšlí.

„Může to být jen náhoda,“ řekl nakonec, ale věděl jsem, že tomu nevěří. Podle mých zkušeností žádné náhody neexistovaly. A Tag se mnou strávil dost času na to, aby to věděl.

Zanadával jsem, použil jsem jedno z Tagovo nejoblíbenějších slov a slyšel jsem v něm strach a frustrace.

„Co se děje, chlape?“ zeptal se Tag.

„Já nevím, Tagu. Moje mrtvá matka mi posílá šílené sny, další mrtvé holky se objevují na mé zdi, můj syn se mi snaží říct něco, čemu zjevně nerozumím a mám panický strach z toho, že ztratím ženu, která je právě v mé posteli.“ Poškrábal jsem se na obličeji, najednou unavený a přál jsem si, abych zůstal v posteli s Georgií. Nemůžu jí ztratit, pokud budu pořád po jejím boku.

„Co ti Eli ukazuje? Kromě toho koně.“ Byl jsem rád, že Tag nekomentuje tu ženu v mé posteli. Věděl jsem, že chce. Mohl jsem skoro slyšet, jak v našem připojení praská zdrženlivost.

„Všechno. Cokoliv.“ Povzdechl jsem si. „Ukazuje mi všechno.“

„Ale ze všeho nejvíc ti ukazuje co?“

„Calico, Georgiu… zatraceného Stewyho Stinkera a Zlé Muže.“

„Kdo je zlý muž?“ odsekl Tag ostře.

„Ne. Tak to není. Je to kniha, kterou mu Georgia četla.“ Ale když jsem to řekl, nebyl jsem si jistý. Mluvil jsem při chůzi a šel jsem zpátky k verandě. Georgia stála za skleněnými posuvnými dveřmi, v jedné ruce šálek kávy a druhou se snažila kolem sebe držet přikrývku z postele. Vlasy jí padaly kolem ramen a její tvář byla pořád jemná ze spánku. To stačilo k tomu, abych měl slabost v kolenou a vyhnalo to všechny špatné chlapy z mé hlavy.

„Musím jít, Tagu. Ta žena v mé posteli je vzhůru.“

„Ty zkurvený šťastlivče. Později, Mo. A nezapomeň se jí zeptat, kde vzala toho koně.“