TLOM - 18. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

ČLOVĚK BY SI MYSLEL, že když vidím celý život mrtvé lidi, budu nenávidět hřbitovy. Ale není to tak. Mám je rád. Jsou tiché. Jsou klidné. A mrtví jsou uloženi v úhledných řadách pod půdou. Jsou v pořádku. Je o ně postaráno. Alespoň o jejich těla. Mrtví se neprochází po hřbitově. Tady jejich životy nebyly. Ale přitahoval je smutek jejich nejbližších. Trápení jejich blízkých. Už mnohokrát jsem viděl chodící mrtvé, kteří šlapali na paty svým manželkám a dcerám, synům a otcům. Ale dneska, na hřbitově v Levan, žádné chodící mrtvoly nebyly.

Dneska jsem tady viděl jen jednu další osobu a na okamžik se mi zastavilo srdce, když mé oči spočinuly na její hlavě a štíhlé postavě, která se krčila u nedalekého hrobu. Ale potom jsem si uvědomil, že to není Georgia. Nemůže to být Georgia. Viděl jsem toho koně, slyšel jsem, jak Georgia řekla Calico, a potom jsem hned přišel sem. Navíc, ta žena byla o něco menší než Georgia, možná o něco starší a její blond vlasy padaly ve vlnách z jejího chaotického culíku. Nechala na hrobu malou kytici, na které bylo napsáno JanellePruitt Jensenová velkými písmeny a vyrazila směrem k vysokému muži, který čekal na okraji hřbitova. Když k němu ta žena došla, on se sklonil a políbil jí, utěšoval jí a já jsem okamžitě odvrátil zrak. Nechtěl jsem na ně zírat. Ale byl to nápadný pár – tmavý a světlá, jemná a pevný. Mohl bych je snadno namalovat.

Ten muž měl stejně tmavou pokožku, jako mám já, ale nepřipadal mi černý. Možná Indián, vysoký a štíhlý, něco na něm mě nutilo myslet na armádu. Ta žena byla štíhlá a dívčí v růžové sukni, bílé halence a sandálech. Když se otočili k odchodu a já jsem viděl její profil, uvědomil jsem si, že jí znám.

Když jsem byl malý, Gigi mě nutila chodit do kostela vždycky, když jsem tady byl. Jednou v neděli, když mi bylo asi devět, hrála dívka na varhany. Bylo jí snad jen třináct nebo čtrnáct, ale hrála úplně jinak. Její jméno bylo Josie.

To jméno jsem teď slyšel babiččiným hlasem a pousmál jsem se.

Josie hrála poutavě a krásně. A nejlepší bylo, že jsem měl pocit bezpečí a klidu. Gi to věděla a tak mě brala do kostela vždycky, když tam Josie cvičila. Někdy hrála na klavír, jindy na varhany, ale ten pocit byl pořád stejný. Vzpomínám si, že si babička povzdychla a řekla, „Ta Josie Jensenová je hudební zázrak.“

A potom mi Gi řekla, že já jsem taky zázrak. Když v pozadí hrála Josie, řekla mi, že já tvořím hudbu tím, že maluju, stejně jako Josie tvoří hudbu, když hraje. Oba měli dar, oba byli speciální a obou by si měli lidé cenit. Úplně jsme na to zapomněl. Až do teď. Jméno té ženy bylo Josie Jensenová a hrob, který navštívila, musel být její matky.

Sledoval jsem, jak ten pár odchází, a ztratil jsem se ve vzpomínkách na její hudbu, když se na poslední chvíli Josie zastavila a otočila. Řekla něco muži, se kterým byla, a ten se na mě podíval a přikývl.

Potom obešla náhrobek a šla směrem ke mně, dokud se nestavila pár kroků přede mnou. Sladce se usmála a natáhla ruku na pozdrav. Vzal jsem jí a krátce podržel, než jsem jí pustil.

„Moses, že ano?“

„Ano. Josie Jensenová, správně?“

Usmála se, potěšená tím, že jsem si jí taky pamatoval. „Teď jsem Josie Yatesová. Můj manžel Samuel nemá rád hřbitovy. Je to věc kmene Navajo. Jde se mnou, ale čeká pod stromy.“

Navajo. Měl jsem pravdu.

„Jen jsem ti chtěla říct, že jsem měla ráda tvou babičku… vlastně prababičku, že?“ Přikývl jsem, když pokračovala. „Kathleen měla něco v sobě, díky čemu jsem cítila, že bude všechno v pořádku. Když mi umřela máma, jak jsem byla malá, byla jedna z těch dam v kostele, které dohlížely na mou rodinu a dohlížela i na mě, učila mě věci a nechávala mě ve své kuchyni, když jsem potřebovala zjistit, jak se dělá to nebo tamto. Byla úžasná.“ Josie měla hlas upřímný a já jsem souhlasně přikývl.

„Byla taková. Taky jsem se tak díky ní cítil.“ Polkl jsem a rozpačitě jsem odvrátil zrak, když jsem si uvědomil, že mám takovou intimní chvíli s cizím člověkem. „Děkuji,“ řekl jsem a krátce se jí podíval do očí. „Moc to pro mě znamená.“

Přikývla, smutně se pousmála a otočila se.

„Mosesi?“

„Ano?“

„Víš, kdo byl Edgar Allan Poe?“

Zmateně jsem zvedl obočí. Věděl jsem to. Ale byla to zvláštní otázka. Když jsem přikývl, pokračovala.

„Napsal něco, co jsem nikdy nezapomněla a miluju slova. Můžeš se zeptat mého manžela. Obklopila jsem ho slovy a hudbou tak, že začal prosit o milost a vzal si mě.“ Mrkla na mě. „Edgar Allan Poe řekl mnoho krásných věcí – a mnoho znepokojujících věcí – ale to jde často ruku v ruce, víš.“

Čekal jsem a přemýšlel, co chce ta žena, abych slyšel.

„Poe řekl, ‚Bez nějaké části podivnosti neexistuje ohromující krása.‘“ Josie naklonila hlavu na stranu a podívala se na svého manžela, který se vůbec nepohnul. Potom zamumlala. „Myslím, že je tvá práce podivná a krásná, Mosesi. Jako disharmonická melodie, která se sama srovná, zatímco jí posloucháš. Jen jsem chtěla, abys to věděl.“

Neměl jsem co říct a přemýšlel jsem, kde a kdy viděla mojí práci a taky jsem byl trochu ohromený, že o mně věděla a přitom se nebála se mnou mluvit. Samozřejmě, její manžel stál nedaleko a pochyboval jsem, že by si s Josie Jensenovou někdo zahrával, když je u ní on.

Potom odešli a já zůstal na hřbitově sám. Levan Hřbitov byl dobře udržovaný – ne moc velký, ale neustále se zvětšoval, když město roste a lidi pohřbívají své mrtvé. Byl na západě, seděl nad údolím TuckawayHill a byl tady výhled na zemědělské půdy a pastviny. Z místa, kde jsem stál, jsem mohl vidět starou dálnici, dlouhý úsek, který vedl přes pole, až kam oko dohlédlo. Ten výhled byl klidný a líbilo se mi, že je Gi právě tady.

Šel jsem kolem náhrobků, kolem Josiiny matky, dokud jsem nepřišel k dlouhé řadě Wrightů, celé generace, neméně čtyři. Zastavil jsem se na chvíli u Gigi, položil ruku na její jméno, ale potom jsem se přesunul a hledal důvod, proč jsem přišel. Nové náhrobky, staré, lesklé a už opotřebované. Květiny, věnce a svíčky zdobily mnoho hrobů. Přemýšlel jsem, proč to lidi dělali. Jejich mrtví nepotřebovali, aby jim blbosti zakrývaly hroby. Ale jako všechno ostatní, bylo to hlavně kvůli živým. Živí museli sobě i ostatním dokázat, že nezapomněli. A v malých městech, jako je tohle, na hřbitově vždycky byla tak trochu soutěž. Mentalita říkala, „Já jsem miloval nejvíc, já jsem trpěl nejvíc, takže tady všechno vystavím, aby to všichni věděli a litovali mě.“ Vím, že jsem byl cynický. Rozhodně jsem byl bastard. Ale nelíbilo se mi to. A nemyslel jsem si, že by to mrtví nějak zvlášť potřebovali.

Našel jsem dlouhou řadu Shpeherdů a skoro jsem se zasmál, když jsem si přečetl jméno na jednom z nich. Warlock[1]Shepherd. To je ale jméno. WarlockWright – možná tak měli pojmenovat mě. Už mě předtím nazvali čarodějem. Studoval jsem náhrobky a uvědomil jsem si, že je tam pět generací Shepherdů. Pradědečci a jejich manželky po jejich stranách. Našel jsem první Georgiu Shepherdovou a vzpomněl jsem si na den, kdy jsem škádlil Georgiu kvůli jejímu jménu. Georgie Porgie.

A pak jsem to našel, další generace, ačkoli to jednu přeskočilo. Kámen, který měl asi šedesát centimetrů, jednoduchý a dobře udržovaný, stál na úplném konci řady a měl na obou stranách prázdný kousek trávy, jako by se šetřilo místo pro ty, kteří přijdou po něm.

Eli Martin Shepherd. Narozen 27. července 2007, Zemřel 25. října 2011, psalo se na něm.

Do kamene byl vyrytý kůň, který vypadal, že je z jedné čtvrtiny namočený v barvě. Paint. Tlustá kytice polního kvítí byla ve žluté váze vedle náhrobku a v paměti Eliho jsem slyšel ženu, který zpívá, „Ty jsi moje sluníčko…“ zjistil jsem, že ta slova sám vyslovuju. Georgiino jméno na náhrobku vyryté nebylo, ale s jistotou, která mě šokovala a udělala mi zle od žaludku, jsem věděl, že je Eliho matka. Musela být.

Pro jistotu jsem počítal. Devět měsíců před červencem 2007 byl říjen 2006.

Georgia byla Eliho matka. A já jsem byl Eliho otec. Musel jsem být.

**

GEORGIE

PORODILA JSEM ELIHO 27. července 2007, měsíc předtím, než mi bylo osmnáct. Nikdo nevěděl, že jsem těhotná, až do tří měsíců před termínem. Čekala bych déle, ale moje příjemné Wraglers džíny, které jsem nosila každý den, už nešly zapnout a moje ploché břicho a štíhlé boky už se nevlezly do těsného denimu. Ta hrůza mé ošemetné situace nebylo jen to, že jsem byla těhotná. Šlo taky o to, že byl Moses otec, a Mosesovo jméno se stalo nadávkou a zasyčeným jménem všude, kam jsem šla.

Mluvila jsem s rodiči o adopci, ale nemohla jsem to udělat. Nemohla jsem to udělat Mosesovi. Potom by vypadalo, že to, co jsme mezi sebou měli, bylo bezvýznamné. A pro mě to nikdy nebylo a nikdy nebude bezvýznamné. Moses se o svém dítěti možná nikdy nedozví a možná bude na celém světě sám, ale jeho dítě nebude. A i když jsem ho někdy nenáviděla, i když jsem z něj udělala muže bez tváře, i když nevěděla kde je, nebo co dělá, nemohla jsem to dítě dát pryč. Prostě to nešlo.

Ale ten den, kdy se Eli narodil, už to nebylo o mně, Mosesovi, nebo o tom, jestli jsem slabá nebo silná. Najednou to bylo všechno o Elim, chlapci počatém ve zmatku, chlapci, který byl svému otci tak podobný, že když jsem se zadívala do jeho malé tvářičky, milovala jsem ho s takovým zápalem, že rozdrtil všechnu lítost, kterou jsem měla spojenou s jeho početím – už nám nemohla ublížit, byl to plamen oddanosti, který pohltil mé srdce, a mé dítě už nebylo bez obličeje, už jsem se ho nebála.

„Jak ho pojmenuješ, Georgio?“ zašeptala moje máma, slzy jí stékaly po tváři, když sledovala, jak se z jejího dítěte stává matka. Za těch několik měsíců, kdy jsem na ní naložila všechny své starosti, zestárla. Ale krása nového života, která dělala z nemocničního pokoje posvátné místo, jí udělala klidnější. Napadlo mě, že mám možná ve svém výrazu stejný klid. Budeme v pořádku. Bude to v pořádku.

„Eli.“

Moje máma se usmála a zavrtěla hlavou. „Georgio Marie.“ Zasmála se. „To jako Eli Jackson, ten býčí jezdec?“

„Jako Eli Jackson. Chci, aby vzal život za rohy a jel na něm, ať už to stojí, co to stojí. A až bude nejlepší býčí jezdec, který kdy žil, dokonce lepší než jeho jmenovec, budou lidi křičet EliSheperd.“ Svojí odpověď jsem si naplánovala a znělo to zatraceně dobře, protože to bylo myšleno upřímně. Ale nepojmenovala jsem ho Eli kvůli toho býčího jezdce. To byla jen šťastná náhoda. Pojmenovala jsem ho Eli kvůli Mosesovi. Nikdo nechtěl myslet na Mosese. Nikdo o něm nechtěl mluvit. Ani já. Ale moje dítě bylo i jeho dítě. A nemohla jsem předstírat, že to není pravda. Nemohla jsem ho úplně vystrčit.

Dlouho a tvrdě jsem přemýšlela, jaké jméno dám svému dítěti. V jednadvaceti týdnech těhotenství jsem měla ultrazvuk a věděla jsem, že to bude kluk. Vyrůstala jsem s knihami Louise L’Amoura a byla jsem přesvědčená, že jsem se narodila v nesprávné době. Pokud by moje dítě byla holčička, dala bych jí jméno Annie. Jako Annie Oakley. Jako, Annie má tvou zatracenou zbraň. Ale byl to chlapeček. A nemohla jsem mu dát jméno Moses.

Vzala jsem si Bibli a našla jsem verš Exodus, kde Mojžíš mluvil o svých synech a jejich jménech. Ten nejstarší se jmenoval Gershom. Při tom jméně jsem se ušklíbla. Možná to bylo populární jméno, když žil Mojžíš – jako je teď populární Tyler nebo Ryan nebo Michael – ale svému dítěti jsem to nemohla udělat. Jméno druhého syna bylo ještě horší. Eliezer. Mojžíš v Písmu řekl, že byl pojmenován Eliezer, protože „Bůh mého otce je má pomoc, vysvobodil mě od faraónova meče.“

Kniha dětských jmen, kterou jsem si koupila a pročetla, říkala, že Eliezer znamená „Boží pomoc,“ nebo „Bůh je má pomoc.“ To se mi líbilo. Moses byl vysvobozen od meče Jennifer Wrightové, hádám. Možná byl zachráněn, aby na svět mohl přijít můj syn. Byla jsem mladá, jak to můžu vědět? Ale to jméno pasovala, protože jsem neměla pochyb o tom, že budu potřebovat všechnu pomoc – od Boha a všech ostatních – kterou jsem mohla dostat. Takže jsem ho pojmenovala Eli.

Eli Martin Shepherd. Eli, protože je to syn Mosese, Martin kvůli mého táty a Shepherd, protože byl můj.

Maturovala jsem ve vysokém stádiu těhotenství se zbytkem třídy. Nikdy jsem neodpověděla na otázky, nemluvila jsem o Mosesovi. Lidi mluvili, a když po mě požadovali odpověď, nechala jsem za sebe odpovídat svůj prostředníček. Nakonec se přes to lidi přenesli. Ale všichni to věděli. Stačil jediný pohled na Eliho a věděli.

Eli měl hnědé oči jako já a moje máma říkala, že má můj úsměv, ale zbytek byl Moses. Jeho vlasy byla změť černých kudrlinek a mě napadlo, jestli by takhle vypadaly iMosesovi vlasy, kdyby si je nechal narůst. Vždycky je měl ostříhané úplně na krátko. Přemýšlela jsem, co by si Moses myslel, kdyby viděl Eliho a jestli by v něm poznal vlastního syna. A potom jsem ty myšlenky zahnala a předstírala, že je mi to fuk, a znovu jsem udělala z Mosese muže bez tváře, abych je nemusela porovnávat.

Ale Eli byl po mně v ostatních věcech. Byl plný energie a chodil v deseti měsících. Tři a půl roku jsem ho honila. Smál se, utíkal a nevydržel na místě, až dokud neuviděl koně, to potom byl tichý a klidný, tak, jak jsem mu řekla, že musí být, a on koně sledoval, jako by na světě nebylo nic lepšího, nic krásnějšího a on nechtěl být nikde jinde. Stejně jako jeho máma. Kromě dětských výkresů a občasného nepořádku z jídla, které rád rozmazával úplně všude, neprojevil o malování moc zájem.

Nemohla jsem zůstat doma a starat se o něj, alespoň ne celou dobu. Moje máma hlídala Eliho tři dny v týdnu a já jsem jezdila hodinu severně do školy Utah Valley University, což byl můj plán ještě předtím, než mi Eli změnil priority. Sny o nezávaznosti a tom, že budu nejlepší závodnice v barelu, jsem nakonec odsunula na vedlejší kolej. Rozhodla jsem se jít ve stopách mých rodičů. Koně a terapie. Dávalo to smysl. Byla jsem dobrá se zvířaty, hlavně s koni. Budu dělat to, co miluju a možná mi to nakonec pomůže si nějak urovnat vztah s Mosesem. Usadila jsem se v Levan. Neměla jsem v plánu odejít. Bylo to dobré místo pro výchovu Eliho, a bude mezi lidmi, kteří ho milovali. Narodili se tady oba mí rodiče, i jejich rodiče a moje babička pořád bydlela za hřebenem, který vedl na druhé straně kopce Fountain Green. Na hřbitově bylo pět generací Shepherd dědečků, kteří leželi vedle svých manželech. Pět skvělých. Byla jsem si jistá, že tam budu jednou taky uložená.

Ale Eli mě předběhl.

---

[1]Warlock – česky čaroděj, černokněžník