TLOM - 15. kapitola

Překlad: Liv

POTOM

GEORGIA

O sedm let později…

DAV SE SHROMÁŽDIL kolem zdi naproti výtahům a bylo těžko rozluštit, kdo se jen dívá a kdo má namířeno nahoru. Někdo tady dělal nástěnnou malbu a já jsem neviděla toho umělce v akci, ale dle velikosti davu jsem si říkala, že to bude speciální podívaná, ale neměla jsem čas ani chuť postávat v nemocnici a sledovat schnout barvu. Přijel výtah, čekající lidi se oddělili od diváků, a když se dveře otevřely, trpělivě jsem čekala, až se výtah vyprázdnil, abych mohla nastoupit a spolu s ostatními tiše vystoupit na patře, kde byl můj otec.

Tátovi před týdnem diagnostikovali rakovinu a od té doby s tím lékaři agresivně bojují. Včera mu vytáhly z břicha velký rumor a lékaři byly optimističtí a dávali mu velkou šanci, že se rakoviny úplně zbaví. Většinu z toho vytáhli, nerozšiřovalo se to a chodil na chemoterapii, aby odstranil i zbytek. Ale všichni jsme byli vyděšení. Máma byla emocionální a já jsem nakonec strávila noc s nimi, i když jsem měla být doma a starat se o koně. V nemocnici jsem moc nepomáhala, to bylo jasné. Ráno jsem z nemocnice odešla a zamířila do hotelového pokoje, který jsme s mámou nepotřebovaly, vzhledem k tomu, že jsme noc strávily v křeslech na tátově pokoji. Ale potřebovala jsem sprchu, zdřímnutí a určitý prostor k dýchání, a když jsem dostala všechny tři věci, vrátila jsem se zpátky do nemocnice přesvědčit mámu, aby šla udělat to stejné.

Z nemocnic a výtahů jsem měla závrať, takže jsem si našla místo vzadu a ohlásila své patro dívce, která užitečně mačkala tlačítka a čekala, až se dveře zavřou. Hrála akustická verze „Friends in LowPlaces“ od GarthaBrooka a byly časy, kdy bych určitě hlasitě zpívala text všem dalším cestujícím ve výtahu, protože je to opravdu skvělá písnička. Ale teď jsem si prostě povzdychla a přemýšlela, kam ten svět ubíhá.

Dveře výtahu se začaly posouvat směrem k sobě a já jsem zvedla oči ke světlům, které signalizovaly zastávky, když vylétla ruka do mezery mezi dveřmi, a ty se zase začaly otevírat. Měla jsem boty, díky kterým jsem byla vyšší – víc než mých 162 centimetrů – a stála jsem přímo uprostřed výtahu se zády přitisknutými k zrcadlové stěně. Lidi se okamžitě posunuli, aby udělali místo pro dalšího cestujícího a nebylo nic, co by mi blokovalo výhled, když do výtahu vstoupil MosesWright. Na pět sekund, možná déle, jsme stáli metr od sebe, tváří v tvář. Za jeho zády se zavřely dveře výtahu, ale on pohled neodvrátil. Vypadal omráčeně, dokonce šokován. A já jsem přemýšlela, jestli se na mé tváři zrcadlí stejné emoce. Přála jsem si, aby se otočil a byl obličejem ke dveřím, jako to dělali normální lidi. Ale on nebyl normální, nikdy nebyl, takže zůstal nehybný a zíral na mě, dokud jsem nepřerušila oční kontakt a nepřilepila oči do pravého horního rohu, kde se spojoval strop se stěnou, a zaměřila jsem se na dýchání, abych nezačala křičet.

Výtah lehce nadskočil a zastavil, dveře se otevřely a lidé se znovu posouvali. Když se vyčistil prostor po mé levici, stoupla jsem si tam, abych měla od Mosese větší odstup a mezi námi byl podsaditý muž s baseballovou čepicí. Moses se postavil do protějšího rohu, ale já se odmítala otočit a zjistit, jestli mě ignoruje stejně soustředěně, jako jsem ho ignorovala já.

V každém patře lidé pokračovali ve vystupování, a já jsem přemýšlela, kvůli koho tady Moses je, a modlila jsem se, aby nevystupoval ve stejném patře jako já. Když jsme dorazili do nevyššího patra, Moses pořád stál v rohu a už s námi byli ve výtahu jen dva další cestující, které jsem následovala ven z výtahu a záda jsem měla tak ztuhlé, že jsem ani nemohla chodit, protože jsem si byla jistá, že je Moses hned za mnou. Ale nebyl.

Když se za mnou dveře výtahu zavřely, ohlédla jsem se přes pravé rameno a přemýšlela, jestli jsem si nevšimla jeho výstupu. Na chodbě už nikdo nebyl, ale výtah zabzučel, ukázala se šipka dolů a začal klesat. Napadlo mě, jestli nejel až do nejvyššího patra jen proto, aby mě znervóznil.

Bylo to skoro sedm let. Celý život. Dva životy. Nebo tři. Jeho život, můj život, náš život. Všechny tři se změnily k nepoznání. Ale on se moc nezměnil. Pořád to byl Moses. Trochu vyšší, možná. Svalnatější, pravděpodobně. Starší, rozhodně. Ale v pětadvaceti byl moc mladý, abych to označila takovým způsobem. Pořád měl vlasy oholené a odhaloval jeho dobře tvarovanou hlavu. Na jeho vzhledu se změnilo velmi málo – jeho oči, široká ústa, tvar obličeje a čelist. To všechno vypadalo přesně tak, jak jsem si to pamatovala. Přesně tak, jak jsem na něj vzpomínala, i když jsem si málokdy dovolila na něj vzpomínat. Nakonec jsem na něj musela přestat myslet. Musela jsem z něho udělat muže bez tváře, stejně jako jsou ti lidé v obraze, který mi poslal. Obraz ženy a dítěte, který se pro mě stal tak vzácný, i když se zdálo, že se mi vysmívá vždycky, když jsem se na něj podívala.

Jeho obličej klesl z povrchu země. Prostě zmizel. Odvezli ho v ten den příšerného Díkuvzdání a kromě toho obrázku už jsem od něj nikdy neslyšela. Byl prostě pryč. A právě proto, že už to bylo tak dlouho, možná mi mělo chvíli trvat, než jsem ho poznala. Ale tak to nebylo. Stačil jediný pohled a z mého srdce byl ohlušující gong, který se stále ozýval v mé hlavě a vibroval mnou tak, že jsem se musela poohlédnout po židli. Ale kromě dlouhé chodby a řady dveří tady nic nebylo, tak jsem sjela po zdi, až dokud se můj zadek nedotkl podlahy a pak jsem si přitáhla nohy k hrudi, abych si mohla někam položit hlavu. MosesWright. Měla jsem pocit, jako bych viděla ducha. Ale já jsem na duchy nevěřila.

**

MOSES

MOJE NÁVŠTĚVA NA SOBĚ MĚLA pyžamo s Batmanem a holé nohy. Byl malý, ale nestrávil jsem s dětmi dostatek času, abych mohl přesně říct, jak malý – může mu být od tří do pěti let, ale spíš mladší než starší. Jeho vlasy, to byl chaoz tmavých kadeří a jeho hnědé oči byly vážné a moc velké na jeho malý obličej. Prostě stál u nohou mé postele, a když jsem ho unaveně sledoval, on naklonil hlavu a díval se na mě, jako bych byl důvod, proč je tady. Vždycky jsem byl ten důvod. Cítil jsem teplo na krku a automaticky jsem pohnul prsty a přál jsem si, abych měl nějakou tužku, nějakou křídu, nebo něco, co by mi pomohlo mít tohle brzy za sebou. Už to tak bylo nějakou dobu. Skoro jsem začal věřit, že mé zdi byly neproniknutelné, dokud jsem je úmyslně nezvedl.

Usnul jsem brzy, uklidňoval mě zvuk deště, který dopadal na střechu a vítr, díky kterému se sklad trochu třásl. Našel jsem to místo před dvěma lety a vyhovovalo mi. Bylo to v centru Salt Lake City, blízko starého Grand Central vlakového nádraží, které bylo pořád mezi rekonstrukcí a chátráním. Jeden blok odsud po pravici byl útulek pro bezdomovce a po levici byly denní lázně. Dva bloky na sever byla řada vilek postavených v roce 1900 a dva bloky jižně bylo nákupní středisko. Bylo tady všechno, naprostý zmatek a pro mě okamžité pohodlí. Sklad byl částečně přestavěn na kancelářský prostor, ale protože byla okolo rezidenční oblast, majitel dal do každého patra byt.

Já jsem si vzal horní patro a obnažené zdi jsem zaplnil trámy s obrazy, které se líp prodávají, hlavně pokud jsou podepsané. Chodí za mnou lidé z celého světa. Komunikuji s jejich mrtvýma, maluju, co vidím a potom jdou ti lidé domů s originálem MoseseWrighta. Zabíjím to. A není to slovní hříčka.

Vybudoval jsem si pověst. Měl jsem dlouhou čekací listinu a sekretářku. Ta sekretářka byl ze začátku Tag. Nakonec to byl jeho nápad. Cestovali jsme po Evropě, když se stala katastrofa a někdo nám ukradl věci, když jsme spali ve vlaku. Než vlak zastavil ve Florencii, vydělal jsem tisíc euro a Tagsi užil s bohatou Italkou, která rok předtím ztratila matku. Ta dívka mluvila plynně anglicky a doslova na mě hodila peníze, když jsem vychrlil seznam věcí, které bych nemohl vědět, kdyby mi je neukazovala její matka. Což dělala, v obrazech plných barev, velmi podobné krajině, kterou jsme míjeli vlakem. Italka plakala celou dobu našeho „sezení“ a když jsem skončil, políbila mě na tvář, ale samozřejmě se vyspala s Tagem, i když jsem to byl já, kdo načrtl rychlou malbu, kde byla dívka na surfu, přesně tak, jak si jí pamatovala její matka.

Nejdřív jsem měl velký strach, zprvu se mi nechtělo otevírat stavidla, hlavně když jsem měl pocit, že jsem konečně našel trochu prostoru a naučil se to trochu ovládat. To jsem řekl Tagovi.

„Konečně je můžu blokovat. Ne celou dobu, ale poprvé v mém životě nejsou mrtví všude, kam se podívám. Můžu blokovat jejich vzpomínky, jejich obrázky a jejich touhy. Jsem v tom mnohem lepší. A poprvé v životě cítím, že nad tím mám trochu kontrolu,“ řekl jsem.

„Ale?“

„Ale je těžší malovat. Když je kanál zavřený, mám zavřenou i mysl a nemůžu malovat. Chápej, když strhnu zeď, vypnu všechny barvy a smyju je. A barvy potřebuju k malování. Chci malovat. Potřebuju malovat, Tagu. Nevím, co dělat. Má to i negativní stranu.“

„Tak to kontroluj. Používej to. Když je horko, zapnu si klimatizaci. Když je zima, tak jí vypnu. Takhle to nejde? Nech si barvy, když maluješ. Vypni je, když nemaluješ.“ Tag pokrčil rameny, jakoby to byla ta nejsnadnější věc na světě. Rozesmálo mě to. Možná můžu experimentovat.

„Jo. Dobře. Ale pokud začnu malovat něco, co bych neměl a zavřou mě za vraždu, krádež nebo si mě bude chtít podat nějaký chlap, protože jsem namaloval jeho mrtvou ženu, která má sex s někým jiným, tak to budeš ty, kdo mě vytáhne z vězení… nebo psychiatrické léčebny.“

„Tak nedá se říct, že bychom to ještě nezažili, co? Násilí a umění. Je to výherní kombinace.“ Tag se zasmál a já jsem viděl, jak mu v hlavě šrotuje. Zanedlouho jsme měli práci všude.

Namaloval jsem nástěnnou malbu v Bruselu, dveře kaple v malé francouzské vesničce, portrét ve Vídni, několik zátiší ve Španělku a kvůli starým časům i stodolu v Amsterdamu. Všechno to nebyl úspěch. Z několika míst nás vyhodili, ale většinou Tag našel někoho, kdo uměl anglicky, vysvětlil, o co jde, já jsem maloval a lidi žasli. A potom to řekli svým přátelům.

Nakonec jsem pracoval po celé Evropě, dostával jsem zaplaceno za malování tím, že jsem se otevíral něčemu, co jsem vždycky považoval za kletbu. A ještě důležitější pro mě bylo, že jsem viděl všechno to umění, o kterém jsem vždycky snil. Miloval jsem, když jsem si hlavu naplnil obrázky, které neměly nic společného se mnou ani se smrtí. Až jsem si jednoho dne uvědomil, že život napodobuje smrt, zejména pokud šlo o umění. Všechno umění minulosti je o smrti – umělci umřou a jejich umění zůstane, svědectví o životě a smrti. To uvědomění bylo mocné. Necítil jsem se ani tak sám, jako spíš zvláštně. Dokonce jsem sem tam, když jsem zíral na nějaké úchvatné dílo, přemýšlel, jestli náhodou všichni umělci nekomunikují s duchy.

Čtyři roky jsme trávili cestováním a s Tagem jsme si rozdělovali mé výdělky. Nedokázal bych to bez něj. Jeho charisma a klid v každé situaci nutilo lidi, aby mu věřili. Kdybych to byl jen já a maloval obrázky mrtvých lidí, neměl jsem pochyb o tom, že by se znovu prosadila inkvizice a upálili by mě na hranici, nebo by mě zavřely do ústavu. Když jsme byli tři dny v Anglii, několikrát mi přes mysl prošel obraz Bedlamu[1].

Lidi přitahovalo Tagovo charisma, ale musel pracovat na udržení pozornosti. A Tag nerad pracoval na něčem, co nebylo spojené s další prací, s dalším vystoupením, nebo výdělkem. Když jsme se vrátili do států, pokračovali jsme v tom, co jsme dělali v Evropě. Jezdili jsme od jednoho velkého města do druhého, malba pro jednoho boháče k druhému. Tag byl bohatý celý život, bohatý Texasan – což nebylo to stejné jako bohatý Newyorčan – ale jako každý bohatý člověk mu bylo příjemně všude, kdežto mě nebylo příjemně nikde. Ale musím uznat, že se snažil, abych se cítil tak pohodlně, jak to jen šlo a s jeho pomocí se stal bohatý člověk i ze mě. Další rok jsme strávili tím, že jsme jezdili ze státu do státu, z jednoho bodu k druhému, od jedné truchlící polovičky k druhé, až jsme se nakonec rozhodli, že je čas, aby lidé jezdili za námi.

Taga začalo unavovat hrát si na manažera MoseseWrighta, a měl vlastní sny o krvi a slávě (doslova) a mě začalo unavovat to věčné bezdomovectví. Byl jsem tulák celý život a zjistil jsem, že jsem připravený na změnu. Zamířili jsme do Salt Lake City, tam, kde to všechno začalo a zdálo se to jako dobrý nápad. Když jsem se vrátil, udělal jsem laskavost doktoru Andelinovy, který si udržovat přehled o mně a Tagovi, i když jsme běhali po celém světě, kde se nám podařilo zůstat na živu a většinou i bez problémů. Souhlasil jsem, že v Montlake udělám nástěnnou malbu, něco nadějného a uklidňujícího, na co budou moct ukázat a říct, „Vidíš? Tohle namalovalo crackové dítě a ty můžeš taky!“

NoahAndelin byl tak šťastný, že nás vidí a jeho upřímná radost z našich úspěchu, našeho přátelství a jeho zájmu o naše blaho vedlo k večeři a skleničkám, a nakonec to byl doktor Andelin, kdo nás nasměroval ke skladu v domnění, že by to možná mohlo být něco, o co bychom měli zájem.

Měl jsem starosti o to, jak to tady Tag zvládne, protože Tag potřeboval pohyb tak, jak jsem já potřeboval malovat, a dlouhá léta cestování splnilo každou z našich potřeb a oba nás držela při smyslech. Tag si pronajal patro pod mým a místo výtvarného ateliéru si tam udělal posilovnu a dal se dohromady s místní bojovou scénou – smíšené bojové umění, box, wrestling. Dělal to všechno, a ta činnost ho držela od pití a soustředěného. Už dávno mluvil o zápasech a oblečení s nápisem Tag Team, takže začal hledat sponzory, aby otevřel nové zařízení pro tréning místních bojovníků na UFC[2]. Zatímco já jsem maloval, on bušil do pytle, když já jsem rozděloval vodu, on zvedal činky a oba jsme se usadili v našich patrech a udržovali naše monstra na uzdě. Bylo to nejblíž k tomu, abychom našli sami sebe, a oba jsme se učili se s tím vyrovnat.

A teď, když jsem sám ve své vlastní posteli, vlastním prostoru, s vlastními věci a vlastním životem, mě probudí Batman, který stojí v nohách mé postele, a já jsem tím malým vetřelcem podrážděný. Otočil jsem se a zaměřil se na vodu, a nechal jí téct, aby ten chlapec, můj malý návštěvník, odešel. Je jasné, že jsem na něj přišel v nemocnici. Potřásal jsem rukami, dával autogramy a snažil se malovat, zatímco se kolem mě shromažďoval dav a to byl můj nejmíň oblíbený druh práce.

Nerad jsem maloval v nemocnicích. Viděl jsem věci, které jsem vidět nechtěl. A vždycky jsem dokázal říct, kdo už to dlouho nevydrží. Ne proto, že by vypadali víc nemocní, že ostatní. Ne proto, že bych viděl jejich složky nebo slyšel, jak si o nich povídají sestry. Bylo to proto, že se kolem nich motali jejich mrtví. Bez výjimky měl každý umírající společníka u ramene. Stejně jako Gi předtím, než umřela.

Před několika lety jsem maloval nástěnnou malbu v jedné francouzské nemocnici. Pár nemocných dětí, pacientů s rakovinou, sledovalo z postelí, jak tvořím cirkus, doplněný tančícími medvědy, klauny a slony v plné parádě. U třech dětí jsem viděl, jak u nich stojí mrtví. Ne aby je stáhli do pekla nebo něco zlověstného. Neděsilo mě to. Chápal jsem, proč tam jsou. Až přijde ten čas, a ten přijde brzy, ty děti se s nimi setkají a budou mít někoho, kdo je odvede domů. Než jsem dokončil nástěnnou malbu, ty děti umřely. Nevyděsilo mě to, ale nelíbilo se mi to. A nemocnice byly plné mrtvých a umírajících.

Nástěnná malba pro doktora Andelina v Montlake psychiatrické léčebně inspirovala několik dalších v okolí. Asi o měsíc později na dveře klepalo centru rakoviny a já jsem nakonec souhlasil s tím, že poskytnu svůj čas a talent, abych nakreslil další nadějnou a šťastnou malbu. Byla to dobrá reklama. Reklama, kterou jsem nechtěl ani nepotřeboval. Ale Tag hledal sponzory pro svůj klub, a když mi řekl, že nemocnice je jeden z největší patronů na jeho seznamu, ujistil jsem se, že patron pochopí, že moje cena za nástěnnou malbu je příspěvek do Tagova Teamu. Ale ta nástěnná malba si vybrala svou daň na mně.

Byl jsem unavený. Až neskutečně. A možná jsem byl kvůli toho vyčerpání náchylnější k tomu, aby mě navštívil duch malého chlapce s jeho vzpomínkami. Když jsem viděl Georgiu, přivedlo to zpátky beznadějnost starého Mosese. Mosese, který se neuměl kontrolovat. Mosese, který se ztrácel v malování. Nechtěl jsem se vracet do Levan, k Georgii, nebo k minulosti. Nikdy jsem se nechtěl vrátit, a tak jsem v průběhu let uvázal kameny ke vzpomínkám na Georgiu a pohřbil je na dně moře. Ale pokaždé, když jsem rozdělil vodu a nechal přejít vzpomínky ostatních lidí, vynořili se i ty moje na Georgiu a já na ní myslel a pamatoval si jí. Pamatoval jsem na to, jak moc jsem jí chtěl, a na to jak moc jsem jí nenáviděl a na to, jak jsem si přál, aby odešla a nikdy mě nenechala odejít. A chyběla mi.

A když mi chyběla, vyjmenovával jsem seznam věcí, které jsem na ní nenáviděl. Pět věcí, které jsem nenáviděl. Ona měla pět skvělých a já jsem měl pět nenáviděných. Nenáviděl jsem její nevinnost a snadný život. Nenáviděl jsem její maloměstské řeči a její maloměstskou víru. Nenáviděl jsem, jak si myslela, že mě miluje. To bylo nejhorší.

Ale byly na ní i věci, které jsem nemohl nenávidět. Tolik věcí. Její zápal, její tvrdohlavost, ten pocit, když mi nohami objala pas, její pohled zamčený v mém a to, jak požadovala, abych jí dal všechno, když jsem si jí bral a snažil se do ní nezamilovat. Chtěla všechno. Každý soukromý kousek.

Pořád byla tak krásná.

Vytáhl jsem polštář zpoza hlavy a zasténal do něj, abych se pokusil udusit vzpomínku na její ohromenou tvář a široké hnědé oči, kterými se vpíjela do těch mých. Vyrostla, měla plnější boky a prsa, ale hubenou tvář, kde měla výrazné lícní kosti. Jako by jí dětská buclatost z tváří přecestovala a usadila se na lepších místech. Byla to žena, vyrovnaná a vážná. Dokonce i když si uvědomila kdo jsem, nenahrbila se ani se neodplížila pryč.

A vidět mě s ní otřáslo. Stejně tak, jako to otřáslo se mnou. Viděl jsem, jak se její ústa stáhla, a ruce se sevřely. Viděl jsem, jak zvedla bradu a zajiskřilo jí v očích. A potom odvrátila pohled a propustila mě. Když se výtah zastavil a dveře se otevřely, bez dalšího pohledu vystoupila a její dlouhé, do džín oděné nohy, se pohybovaly tak bolestně známým způsobem a na druhou stranu úplně nově. A dveře se zavřely, aniž bych vystoupil, i když už jsme dorazili do nejvyššího patra. Svojí zastávku jsem minul. Nechtěl jsem vystoupit a odejít. Tak jsem místo toho nechal odejít jí. Moc to nepomohlo. Nevěděl jsem, proč tam je nebo co dělá. A ona se neusmála, ani mě neobjala, jako to dělají staří známí, když na sebe po několika letech narazí.

Byl jsem rád. Její postoj toho říkal víc. Zrcadlil moje vlastní pocity. Pokud by se usmála a začala prázdnými řečmi, asi bych si musel domluvit schůzku s doktorem Andelinem. Několik sezení. Možná by mě to zničilo. Georgia mě pronásledovala víc než šest let a podle jejího výrazu ve tváři, když jsem nastoupil do výtahu, můžu říct, že ani jí neopustila myšlenka na mě. Byla v tom útěcha. Mizerná, ale pořád útěcha.

Zvedl jsem polštář a nakoukl jsem zpoza paže, jestli už zmizel. Vděčně jsem vydechl. Malý netopýr už uletěl. Dal jsem si polštář pod hlavu a otočil se na druhou stranu.

Zaklel jsem a vyskočil z postele, až jsem divoce odhodil polštář. Neodešel. Jenom se přesunul. Přesunul se tak blízko ke mně, že jsem mohl vidět délku jeho řas, křivku jeho horního rtu a jak se mu na krajích stáčí plášť, který má na sobě.

Usmál se a odhalil řasu malých zubů a důlek v pravé tváři. Okamžitě jsem litoval toho, že jsem byl vulgární a hned na to jsem zaklel znovu.

Cítil jsem, jak mě jeho vzpomínky lechtají za očima a rozhodil jsem ruce, na znamení kapitulace.

„Fajn. Tak mi ukaž svoje obrázky. Pár jich namaluju a pověsím si je na ledničku. Neznám tě, takže je nemůžu poslat tvým rodičům, ale do toho. Tak se na to podíváme.“

Jeho poletující vzpomínky se rozšířily přes celou mou mysl a hlavu mi naplnil obrázek bílého koně, který měl záda poseté černými a hnědými fleky, jako by umělec začal vybarvovat to bílé místo a potom ho někdo rozptýlil tak, že svou práci nedokončil.

Kůň zařehtal, tryskem se rozběl po ohradě a já jsem cítil chlapcovo potěšení, když viděl koně pohazovat bílou hřívou a to, jak dopadal na kopyta.

Calico. Cítil jsem to jméno, když na něj zavolal a to slovo se omotalo kolem vzpomínky tím jediným způsobem, jak jsem dokázal slyšet. Kůň klusal kolem ohrady a pak se přiblížil, tak blízko, že jsem před sebou viděl jeho dlouhý nos. Cítil jsem, jak mi dýchá do dlaně, a uvědomil jsem si, že neslyším jen toho chlapce, který k tomu koni promlouvá tak, jak to kdysi dělal, ale cítil jsem i to, jak zvedá ruce, jako by to byly mé vlastní, kterými hladí koně mezi očima až dolů k nosním dírkám, které mi narazily do hrudi. Ne do mé hrudi. Do jeho hrudi. Sdílel se mnou tu myšlenku tak jasně, tak dokonale, že jsem cítil, jako bych seděl na plotu s ním a slyšel jsem věci, které slyšel on.

„Nejvíc chytrý a nejvíc rychlý kůň v celé Kaktusové zemi.“ Znovu jsem v hlavě cítil jeho hlas. Ne mluvený. Jen jsem ho slyšel. Prostřednictvím paměti, jako bych se nedíval na obrázek, ale na videoklip. Zvuk byl tlumený jako domácí video, kde je ztišený zvuk. Ale bylo to slyšet, byla to část paměti, hlásek, který popisoval scénu.

A potom vzpomínka odlétla pryč a moje mysl byla prázdná jako rozbitá televize.

Někdy mi mrtví ukazovali divné věci – věci, které mi nedávaly smysl. Mince nebo rostliny nebo misku s bramborami. Málokdy jsem pochopil, co se mi snaží říct – pokud se mi tím snažili něco říct. Postupem času jsem dospěl k závěru, že obyčejné věci pro ně obyčejné nebyly. Ty věci, které mi ukazovali, vždycky reprezentovaly vzpomínku nebo moment, který pro ně byl důležitý. Jak, to jsem nevěděl, ale nakonec bylo jasné, že ty nejjednodušší věci jsou pro ně nejdůležitější a ty předměty samy o sobě důležité nebyly. Mrtví se nezajímali o půdu, peníze nebo dědictví, které se dědí z generace na generaci. Ale zoufale jim záleželo na lidech, které za sebou nechali. A byli to lidé, kteří je volali zpátky. Ne proto, že by mrtví nebyli vyrovnání se smrtí, ale proto, že s tím nebyli vyrovnání jejich milovaní. Mrtví nebyli naštvaní nebo ztracení. Věděli přesně, co se děje. To živí to nedokázali pochopit. Většinu času jsem to nechápal ani já a snažil jsem se přijít na to, co po mně mrtví chtějí. A neměl jsem rád mrtvé děti.

To dítě zíralo, jeho hluboké hnědé oči byly cituplné a vážné, něco ode mě čekal.

„Ne. Nechci s tím mít nic společného. Nechci tě tady. Jdi pryč.“ Řekl jsem pevně a hned se mi do mysli vtlačila další myšlenka, což byla zjevně dětská reakce na mé odmítnutí. Tentokrát jsem pevně zavřel oči a násilím jeho obrázky odstrčil, představil jsem si padající zdi, které umožní vodě, aby pokryla souš, po které mohli lidé přecházet na druhou stranu. Měl jsem moc rozdělit vodu. A měl jsem moc jí zas nechat téct. Jak mi to řekla Gi, stejně jako Mojžíš z Bible. Když jsem otevřel oči, malý chlapec byl pryč, odplavilo ho Rudé moře. Rudé Já-To-Nechci-Vidět Moře.

---

[1]Bedlam – BethlemRoyalHospital – vyhlášená psychiatrická léčebna v Londýně

[2] UFC – UltimateFightChampionship – americká profesionální soutěž v MMA