TLOM - 14. kapitola

Překlad: Liv

Tohle je poslední kapitola PŘEDTÍM a musím říct, že je to zatím nejoblíbenější kapitola, kterou jsem z téhle knihy přečetla. Snad si ji užijete stejně jako já :)
PS: Pokud jste si oblíbily Taga, tak vám musím říct, že je o něm druhý díl knihy.

MOSES

ZRUŠILI NÁM IZOLACI a k mému velkému překvapení se ze mě a Taga stali tak trochu kámoši. Možná to bylo tím, že jsme byli oba mladí. Možná za to mohla Molly nebo skutečnost, že jsme oba v psychiatrické léčebně a nikdo z nás nechtěl nijak zvlášť odejít – nebo jak to řekl Tag, „jsme na dně a nemáme touhu se z tama dostat výš“ – a nebo to bylo tím, že mi Tag připomínal Georgiu svou zbrklostí, humorem a kovbojskou personou. Nebyl vůbec jako já a bylo mi jasné, že by si ti dva padli do oka. Ta představa mě nutila žárlit a já jsem znovu pochyboval, jestli mě vůbec někdy doopravdy chtěla.

Tag se dal většinou rychle rozesmát, rychle nasrat, rychle odpouštěl a rychle tiskl spoušť. Neudělal nic napůl a mě napadlo, jestli pro něj nebyla psychiatrická léčebna opravdu dobrým místem, prostě jen aby ho tady krotili. Ale měl taky sentimentální stránku. A jednu noc po večerce přišel za mnou, nepozorovaně se proplížil chodbou jako vždycky, a hledal odpovědi, které nemohl najít u personálu nemocnice a myslel si, že mu je budu moct poskytnout já.

Tag řekl, že jsem byl příhodně pojmenovaný. „Nebyl Moses prorok nebo tak něco?“

Jen jsem protočil oči. Ale aspoň jsme nemluvili o tom, že mě našli v koši na prádlo.

„MO-SESI!“ Tag řekl mé jméno v hluboké ozvěně „Božím hlasem,“ a připomínal mi CharltonaHestona ve filmu Desatero přikázání. Gigi milovala CharltonaHestona. Když mi bylo dvanáct, strávili jsme velikonoce tím, že jsme měli maratón CharltonaHestona a já jsem měl chuť rozmazat červenou na dveře úplně všech lidí a spálit každý keř v Levan. Když o tom tak přemýšlím, nakonec jsem přece jen rozmazal barvy po celém Levan. Všechno to byla chyba CharltonaHestona.

Tag se zasmál, když jsem mu to řekl. Ale ten smích utichl a on se opřel o mojí postel a zadíval se na strop. Potom se podíval na mě a měřil si mě. „Pokud umřu, co se mi stane?“

„Proč si myslíš, že umřeš?“ zeptal jsem se a zněl jsem jako doktor Andelin.

„Jsem tady, protože jsem se několikrát pokusil zabít sám sebe, Mosesi.“

„Jo. Já vím.“ Ukázal jsem na dlouhou jizvu, kterou měl na ruce. „A já jsem tady, protože maluju mrtvé lidi a děsím každého, kdo se mnou přijde do styku.“

Zazubil se. „Jo. Já vím.“ Ale jeho úsměv okamžitě zmizel. „Když nepiju, život mě tahá dolů, až dokud nevidím. Nebylo to tak vždycky. Ale teď to tak je. Život je pěkně na hovno, Mosesi.“

Přikývl jsem, ale přistihl jsem se, že se trochu usmívám, protože jsem si vzpomněl na přednášku, kterou mi dávala Georgia pokaždé, když jsem řekl něco podobného.

„Georgiin smích, Georgiiny vlasy, Georgiiny polibky, Georgiin důvtip, Georgiiny dlouhé, dlouhé nohy,“ zamumlal jsem. Cítil jsem se s Tagem tak pohodlně, že jsem ten seznam řekl nahlas.

„Cože?“

Cítil jsem se hloupě, ale odpověděl jsem upřímně. „Pět skvělých. Vyjmenoval jsem pět skvělých. Naučil mě to někdo, když jsem si stěžoval na špatný život.“

„Georgia?“

„Jo.“

„Je to tvoje holka?“ zeptal se.

„Chtěla být,“ přiznal jsem, ale nepřiznal jsem, jak moc jsem chtěl, aby byla.

„A ty jsi to nechtěl? Ani kvůli jejím vlasům, polibkům a dlouhým, dlouhým nohám?“ Usmál se a já ho i přes to měl rád. Ale o Georgii už jsem nic víc neřekl.

„Pořád chceš umřít?“ zeptal jsem se a změnil téma.

„Záleží. Co je potom?“

„Víc,“ odpověděl jsem jednoduše „Je toho víc. To je všechno, co ti můžu říct. Nekončí to.“

„A dokážeš vidět, co přijde pak?“

„Co tím myslíš?“ nemohl jsem vidět budoucnost, pokud myslet tohle.

„Můžeš vidět druhou stranu?“

„Ne. Vidím jen to, co mi chtějí ukázat,“ řekl jsem.

„Oni? Kdo oni?“

„Kdokoliv projde.“ Pokrčil jsem rameny.

„Šeptají na tebe? Mluví?“ Tag taky šeptal, jako by to téma bylo posvátné.

„Ne. Nikdy mi nic neříkají. Jen mi ukazují věci.“

Tag se zachvěl a třel si zátylek, jako by se snažil setřít husí kůži, která se plížila přes jeho záda.

„Jak víš, co chtějí?“ zeptal se.

„Všichni chtějí to stejné.“ Kupodivu.

„Co? Co chtějí?“

„Chtějí mluvit. Chtějí být slyšet.“ Nikdy jsem to nevyjádřit do slov, ale znělo to správně.

„Takže nemluví, ale chtějí?“

Jednou jsem kývl a potvrdil, že má Tag pravdu.

„Proč chtějí mluvit?“

„Protože to dělali…“ zaváhal jsem.

„To dělali, když byli ještě naživu?“ dokončil za mě Tag.

„Jo.“

„Tak jak komunikují?“

„Myšlenky nevyžadují maso a kosti.“

„Slyšíš jejich myšlenky?“ zeptal se nevěřícně.

„Ne. Vidím jejich vzpomínky ve svých myšlenkách.“ To znělo asi ještě šíleněji, ale byla to pravda.

„Vidíš jejich vzpomínky? Všechny? Vidíš všechno? Celý jejich život?“

„Někdy se to tak zdá. Je to záplava barev a myšlenek a já si můžu vybrat jen náhodné věci, protože je to všechno tak rychlé. A můžu vidět jen to, čemu rozumím. Jsem si jistý, že by chtěli, abych viděl víc. Ale není to tak jednoduché. Je to subjektivní. Obvykle vidím kousky a části. Nikdy celý obraz. Ale naučil jsem se to filtrovat, a je to lepší, teď se cítím víc, jako bych si to pamatoval a míň jako by mě někdo posedl.“ Usmál jsem se a Tag v úžasu zavrtěl hlavou.

„Jsou tady nějací mrtví?“ Tag se otočil doleva a doprava, jakoby si myslel, že pokud se možná obrátí dost rychle, nachytá nějakého ducha nepřipraveného.

„Rozhodně,“ zalhal jsem. Nebylo tady nic kromě klidu a prostoru, a kromě větve, která byla za mým oknem, narážela do skla a pištění podrážky bot proti linoleu, když někdo pospíchal kolem mých dveří, bylo ticho.

Tagovo obočí vystřelilo vzhůru a čekal, až mu řeknu víc.

„Marilyn Monroe si myslí, že jsi rajcovní. Fouká ti do ucha.“

Tag si okamžitě strčil prst do ucha, jakoby mu tam bzučela moucha a on se snažil jí dostat ven.

Zasmál jsem se a překvapil sebe i Taga. Byl to obvykle on, kdo si dělal srandu, ne já.

„Děláš si ze mě prdel, co?“ Tag se zasmál. „Děláš! Sakra. Nevadilo by mi, kdyby měla Marilyn zájem.“

„Jo. Takhle to doopravdy nefunguje. Vidím jen lidi, kteří mají něco společného s člověkem, se kterým jsem nebo jsem byl v kontaktu. Nevidím náhodné mrtvé lidi.“

„Takže když jsi řekl Chazovi, že pro něj děda něco nechal, ukázal ti jeho děda svou poslední vůli?“

„Ukázal mi obrázek svého odrazu, když vcházel do banky… jak to sám viděl, když se přiblížil. Potom mi ukázal trezor.“ Měl jsem Chaza rád. Byl pořád veselý, nepřestal si zpívat a byl na něj pořád spoleh. Pracoval s několika násilnými lidmi každý den, ale nikdy neztratil svou dobrou náladu a chladnou hlavu.

Když se snažil projít jeho děda, odolával jsem. Měl jsem Chaze rád a nepotřeboval jsem proti němu munici. Neměl jsem zájem mu ublížit. Od té doby, co mě hospitalizovali, zlepšil jsem se v udržené zdí kolem vody. Neměl jsem na práci nic kromě cvičení a nekonečných hodin sezení, o které jsem neměl nijak zvlášť zájem, ale překvapivě mi neublížili. Ale můj neustálý kontakt s Chazem zdá se zesílilo propojení jeho dědy a mě a cítil jsem ho, když čekal, až bude moc projít přes moře. Tak jsem ho nechal, jen jeho. Zvedl jsem stěny jen trochu, jen aby přešel.

Chazův děda ho miloval. Řekl jsem Chazovi co jsem viděl, co mi jeho děda pořád ukazoval. A Chaz poslouchat, jeho oči v černé tváři vykulené. Druhý den nepřišel do práce. Ale ten další mě našel a poděkoval mi. A když to dělal, plakal. Byl velký, černý, chlap jako hora, větší než já. Silnější než já. Ale plakal jako dítě a objal mě tak pevně, že jsem nemohl dýchat. A já si uvědomil, že to nemusí být vždycky jen zbraň. To co jsem dokázal, nemuselo lidem jen ubližovat.

„Mosesi?“ Tag mě vytáhl z mých myšlenek.

„Jo?“

„Neber to špatně… ale pokud, víš, je tady víc a není to špatné. Není to strašidelné. Není to zombie apokalypsa. Není to oheň a síra… aspoň z toho co víš, tak proč zůstáváš?“ Jeho hlas byl tak tichý a prosycený emocemi, že jsem si nebyl jistý, jestli mu odpovědí pomůžu. Prorok nebo ne, nebyl jsem si jistý, jestli znám správnou odpověď. Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem přišel na odpověď, která se zdála pravdivá.

„Protože to budu pořád já,“ odpověděl jsem. „A ty budeš pořád ty.“

„Jak to myslíš?“

„Neunikneme sami sobě, Tagu. Tady, tam, někde uprostřed světa nebo v psychiatrické léčebně Salt Lake City. Já jsem Moses a ty jsi Tag. A to se nikdy nezmění. Takže to buď vyřešíme tady, nebo to vyřešíme tam. Ale pořád to budeme muset vyřešit. Smrt na tom nic nezmění.“

**

MOSES

OSTATKY MOLLY TAGGARTOVÉ byly poslány do Dallasu na pohřeb, David Tagger Starší se rozhodl prodat ranč a já s Tagem jsme měli opustit Montlake psychiatrickou léčebnu. Měl jsem nějaké peníze a své oblečení, což jsem během svého pobytu tady nepotřeboval. Moje oblečení bylo zabaleno a posláno do Montlake, když si babiččin majetek rozebraly její děti, nebo alespoň ten majetek, který mi neodkázala.

Dva týdny poté, co jsem byl hospitalizován, přišel právník. Řekl mi, že babička umřela přirozenou smrtí, na mrtvici. A potom mi řekl, že mi nechala deset akrů na severním konci města, její dům, její auto a všechno, co měla na bankovním účtu, což nebylo moc. Nechtěl jsem dům Gigi, když v něm nebyla. Gigi by nečekala, že se tam vrátím. A šerif mi dal jasně najevo, že mě tam nikdo nechce. Zeptal jsem se právníka, jestli to půjde prodat.

Ale právník si nemyslel, že by to někdo koupil. Půda se prodá – už měl kupce – ale nikdo by nechtěl ten dům. Malé města a tragédie. Požádal jsem ho, jestli by ho pro mě mohl zabednit, což udělal. Když bylo všechno vyřízeno, dům zabedněn, pohřeb Gi zaplacen a moje účty za lékařkou péči – to, co neproplatil stát – pokryty, půda, můj džíp, staré auto Gigi prodané, právník mi donesl klíč k jejímu domu a šek na pět tisíc dolarů. Bylo to víc peněz, než jsem čekal, víc, než jsem kdy měl, ale ne dost na to, abych se dostal někam daleko.

Dokázal jsem si představit, že teď mě má moje početná rodina ráda ještě míň a věděl jsem, že mě u sebe nepřijmou, což bylo v pořádku. Popravdě jsem u nich nechtěl být. Ale nevěděl jsem, kam jít. Takže když s tím Tag začal noc předtím, než jsme mohli oba svobodně odejít, neměl jsem k tomu co říct.

„Až tě pustí, kam půjdeš?“ zeptal se Tag u večeře, oči měl na jídle a ruce na stole. Snědl toho stejně tolik jako já a byl jsem si jistý, že kuchyňský personál Montlake si vydechne úlevou, až oba odejdeme.

Nechtěl jsem o tom mluvit s Tagem. Nechtěl jsem o tom mluvit s nikým. Takže jsem upřel pohled po levé straně Tagovy hlavy, ven z okna a dal jsem mu najevo, že jsem připraven tenhle rozhovor ukončit. Ale Tag byl neoblomný.

„Je ti osmnáct. Jsi oficiálně ze systému. Takže kam půjdeš, Mo?“ Nevěděl jsem, proč si myslí, že mi může říkat Mo. Nedovolil jsem mu to. Ale takhle se prostě choval. Narušoval můj prostor. Stejně jako to měla ve zvyku Georgia.

Moje oči krátce zalétly k Tagovi a potom jsem pokrčil rameny, jakoby na tom nezáleželo.

Byl jsem tady několik měsíců. Během Vánoc, během Nového roku a přes celý únor. Tři měsíce v ústavu pro duševně choré. A přál jsem si, abych nemusel odejít.

„Pojď se mnou,“ řekl Tag a hodil dolů ubrousek, když odstrčil svůj podnos.

Ohromeně jsem se odtáhl. Pamatuju si zvuk Tagova pláče, který se rozléhal chodbou, když ho přijali na psychiatrii. Bylo to skoro měsíc potom, co tady zavřeli mě. Ležel jsem v posteli a poslouchal, jak se ho snaží uklidnit. Tehdy jsem si neuvědomil, že je to on. Dal jsem si dvě a dvě dohromady až později, když mi řekli, proč ho přivedli do Montlake. Pomyslel jsem na to, jak za mnou přišel s pěstmi, vztekem v očích a skoro šílený na tom sezení s doktorem Andelinem. Tag přerušil můj myšlenkový pochod, když pokračoval v mluvení.

„Moje rodina má peníze. Nemáme nic moc jiného. Ale vždycky jsme měli tunu prachů. A ty nemáš ani hovno.“ Strnule jsem seděl a čekal. Byla to pravda. Neměl jsem ani hovno. Tag byl můj přítel, první opravdový přítel, kromě Georgie první, kterého jsem měl. Ale nechtěl jsem Tagovy hovna. Ať už dobré nebo špatné, Tag měl plno obojího.

„Potřebuju někoho, kdo se ujistí, že se nezabiju. Potřebuju někoho, kdo je dostatečně velký, aby mě udržel pod kontrolou, když se rozhodnu, že se musím ožrat. Najmu tě, abys se mnou strávil každou minutu, dokud nevyřeším, jak zůstat čistý, aniž bych si muset podřezat žily.“

Zmateně jsem naklonil hlavu na stranu. „Chceš, abych tě držel pod kontrolou?“

Tag se zasmál. „Jo. Praštil mě do obličej, hodil se mnou o zem. Zmlátit mě. Jenom aby bylo jasné, že zůstanu čistý a živý.“

Na chvíli jsem přemýšlel, jestli bych to pro Taga mohl udělat. Praštit ho, hodit ho na zem. Držet ho u země, dokud ho nepřejde chuť na drink nebo smrt. Byl jsem velký. Silný. Ale Tag taky nebyl úplně nejmenší. Překvapivě se mi ta představa už nezamlouvala. Moje pochybnosti se musely odrazit na mém obličeji, protože Tag znovu spustil.

„Potřebuješ někoho, kdo v tebe věří. Já věřím. Začne to být nuda, když si o tobě všichni myslí, že jsi blázen. Já vím, že nejsi. Potřebuješ někam jít a já potřebuju někoho, kdo půjde se mnou. Není to špatný obchod. Chtěl jsi cestovat. A já nemám na práci nic lepšího. Jediná věc, ve které jsem dobrý, jsou rvačky a rvát se můžu kdekoliv.“ Usmál se a pokrčil rameny. „Upřímně, nevěřím sám sobě. A pokud se vrátím domů do Dallasu, budu pít. Nebo umřu. Takže tě potřebuju.“

Řekl to tak snadno. „Potřebuju tě.“ Uvažoval jsem, jak je to možné, že někdo tak tvrdý jako Tag, který rád bojuje jen pro zábavu, by mohl něco takového připustit. Nebo tomu věřit. Já jsem nikoho nepotřeboval. Ne doopravdy. A nikdy jsem to nikomu neřekl. „Potřebuju tě“ znělo jako „Miluju tě,“ a to mě děsilo. Bylo to jako porušit jeden z mých zákonů. Ale v tuhle chvíli, s hrozícím ránem a svobodou na konečkách prstů, jsem musel přiznat, že pravděpodobně Taga taky potřebuju.

Budeme divná dvojka. Černý umělec a bílý kovboj. Znělo to jako začátek toho vtipu, když jdou tři chlapi do baru. Ale my jsme byli jen dva. A Tag měl pravdu. Oba jsme uvízli. Byli jsme ztracení. Nic nás nedrželo zpátky a nic neurčovalo směr. Chtěl jsem jen volnost a Tag nechtěl být sám. Potřeboval jsem jeho peníze a on potřeboval mou společnost, i když je to smutné.

„Prostě půjdeme dál, Mosesi. Jak jsi to řekl? Tady, tam, nebo někde uprostřed světa? Nemůže utéct sami sobě. Tak budeme držet pohromadě, dokud se nenajdeme, dobře? Dokud si to nevyřešíme.“

**

GEORGIA

NEVĚDĚLA JSEM, JAK TU NOVINU OZNÁMIT a nevěděla jsem, jak mým rodičům přiznat, že jsem se mýlila a oni měli pravdu. Nebyla jsem dospělá. Byla jsem bezmocná malá holka, někdo, kým jsem nikdy nechtěla být. Někdo, komu jsem se vždycky vysmívala do tváře. Byla jsem tvrdá celý svůj život. Libovala jsem si v tom, že jsem tvrdá a stejně silná jako kluci. Ale nakonec jsem tak silná nebyla. Byla jsem slabá. Zatraceně slabá.

Byla jsem slabá a moje slabost vytvořila dítě; dítě, které nemělo otce. Možná mě Moses neopustil – jak by mě mohl opustit, když ke mně nikdy nepatřil? Ale cítila jsem se opuštěná. Opuštěná a tak strašně sama. Na jeho obranu, možná byl ještě víc sám a možná byl ten, kdo byl opravdu opuštěný, ale nemohla jsem na něj myslet a když se nevrátil, bylo jednoduší se na něj zlobit.

Moses se stal mužem bez obličeje. Byl to jediný způsob, jak jsem to mohla zvládnout. Vymazala jsem jeho tvář z mysli. A odmítala jsem na něj myslet. Bohužel, ten muž bez obličeje a já, jsme vytvořili dítě bez obličeje, které ve mně rostlo a rostlo, až bylo nemožné to dál skrývat. A já se zhroutila v slzách, což jsem teď dělala často a řekla jsem mámě, co se stalo mezi mnou a Mosesem. Seděla na mé posteli, poslouchala, co říkám, ta Georgia Shepherdová, kterou jsem vždycky byla – tvrdá, odhodlaná a umíněná – se proměnila v ženu, která byla pořád dítě a třásla se, zatímco žvanila. Když jsem skončila, máma byla tak nehybná. Šokovaná. Neobjala mě. Když jsem se odvážila podívat na její obličej, jenom zírala na zdi, kde Moses namaloval muže, který se měnil v bílého koně. Přemýšlela jsem, jestli se před jejíma očima taky neměním v někoho jiného.

I přes její šok a její chladné přijetí mé zpovědi se mi ulevilo. Po měsících, kdy jsem byla sama s tím tajemstvím, měsících, které byly nejhorší v mém životě, měsících strachu a zoufalství, kdy jsem se bála o Mosese, o sebe a hlavně o dítě, kterému jsem odmítala dát tvář, jsem to všechno položila k jejím nohám a sobecky jsem se nestarala, jestli jsem obrátila její svět vzhůru nohama. Prostě už jsem to dál nemohla snést.

Když jsme to řekly mému tátovi, byl to on, kdo roztavil matčino srdce. Postavil se, přešel ke mně a objal mě. Máma brečela. A tehdy jsem věděla, že budu v pořádku a tehdy jsem taky přestala doufat, že se Moses někdy vrátí.