TLOM - 13. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

TAG NEBYL JEDINÝ, kdo měl ve zvyku vkrádat se do mého pokoje na soukromé sezení. Začalo se povídat o tom, co můžu dělat. Co můžu vidět. Co můžu nakreslit.

Carol, psychiatrička kolem padesáti, která se zdála ničím nevzrušená a byla vdaná za svou práci, ztratila ve dvanácti letech svého bratra poté, co spáchal sebevraždu. To jí vedlo k práci s duševně nemocnými. Ten samý bratr mi začal ukazovat kolečkové brusle a zanedbaného plyšového králíka, který měl jen jedno ucho. Takže jsem jí řekl, co jsem viděl. Nejdřív mi nevěřila, takže jsem jí řekl, že její bratr miloval bramborový salát, fialovou barvu, JohnyhoCarsona a na své ukulele uměl zahrát jen jednu písničku, kterou jí zpíval a hrál každou noc předtím, než šla spát. „SomewhereOvertheRainbow.“ To byla ta písnička. Druhý den mi vysadila antipsychotika.

BuffieLucasová byla ošetřovatelka, která měla být na Broadwayi. Zpívala při práci a dokázala zpívat jako Aretha Franklin líp, než dokázala zpívat Aretha Franklin Arethu Franklin. Ztratila své rodiče tři měsíce po sobě. Když jsem se jí zeptal, jestli jí máma dala deku vyrobenou z koncertových triček předtím, než zemřela, přestala si zpívat v polovině písničky. Potom mě praštila a přinutila mě slíbit, že si nic nenechám pro sebe.

Lidi přicházeli a nosili dárky. Papíry a mastné tužky, vodové barvy, křídu a asi po dvou měsících mého pobytu mi donesla doktorka Juneová dopis od Georgie. Udělal jsem něco, co jí potěšilo a ona mě asi chtěla odměnit. Nechtěl jsem jí potěšit. Neměl jsem jí rád. Ale viděla obrázek, na kterém jsem namaloval Gigi. Chtěl jsem to schovat, ale nemohl jsem se k tomu přinutit. Bylo to nakreslené křídou. Krásné a jednoduché, stejně jako byla vždycky Gi. Na obrázku objímala dítě, i když jsem si říkal, že to dítě nejsem já. Juneoná na to zírala a potom zvedla oči ke mně.

„Tohle je nádherné. Dojemné. Řekni mi o tom.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne.“

„Dobrá. Řeknu ti, co vidím,“ řekla doktorka Juneová.

Pokrčil jsem rameny.

„Vidím dítě a ženu, kteří se navzájem moc milují.“

Znovu jsem pokrčil rameny.

„Jsi to ty?“

„Vypadá to jako já?“

Podívala se dolů na malbu a pak zpátky na mě. „Vypadá to jako dítě. Ty jsi jednou byl dítětem.“

Neodpověděl jsem a ona pokračovala.

„Je to tvoje babička?“ zeptala se.

„Asi by mohla být,“ připustil jsem.

„Miloval jsi jí?“

„Já nemiluju nikoho.“

„Chybí ti?“

Povzdechl jsem si a položil sám jednu otázku. „Chybí vám vaše sestra?“

„Ano, chybí.“ Přikývla, když mluvila. „A myslím, že ti chybí tvoje babička.“

Přikývl jsem. „Dobře. Chybí mi babička.“

„Je to zdravé, Mosesi.“

„Tak jo.“ Úžasné. Začínám se uzdravovat. Aleluja.

„Je jediná, kdo ti chybí?“

Zůstal jsem zticha, nebyl jsem si jistý, kam tím míří.

„Pořád se vrací, víš.“

Čekal jsem.

„Georgia. Každý týden. Chodí sem. A ty jí nechceš vidět?“

„Ne.“ Najednou jsem pocítil závrať.

„Můžeš mi říct proč?“

„Georgia si myslí, že mě miluje.“ Trhl jsem sebou při tom přiznání a oči doktorky Juneové se mírně rozšířily. Právě jsem jí dal šťavnatou lžíci mentálního guláše a ona nad ním slintala.

„A ty jí nemiluješ?“ řekla a snažila se neoblíznout.

„Nemiluju nikoho,“ odpověděl jsem okamžitě. Neříkal jsem to už? Zhluboka jsem se nadechl a snažil jsem se uklidnit. Štvalo mě a na druhou stranu mě těšilo, že je Georgia tak vytrvalá. A štvalo mě, že mě to těší. Štvalo mě, že se můj pulz zrychlil a dlaně se zpotily. Štvalo mě, že když se zmíní její jméno, okamžitě vidím za očima barvy. Kaleidoskop, který mi v hlavě vytvoří Georgiiny polibky.

„Chápu. Proč?“ zeptala se doktorka Juneová.

„Nevím. Asi jsem zlomený.“ Popraskaný.

Přikývla, skoro jako by se mnou souhlasila.

„Myslíš, že bys jednou někoho mohl milovat?“

„Nemám to v plánu.“

Znovu přikývla a chvíli čekala, ale nakonec její čas vypršel a opravdu dostala jen tu jednu lžíci, což mě potěšilo.

„To je pro dnešek všechno,“ řekla a rázně vstala, složku v ruce.

Ze zadní části vytáhla obálku a opatrně jí položila na stůl přede mě.

„Chtěla, abych ti to dala. Georgia. Řekla jsem jí, že to neudělám. Řekla jsem jí, že kdybys jí chtěl kontaktovat, udělal bys to. Myslím, že jí to ublížilo. Ale je to pravda, nebo ne?“ Pocítil jsem záblesk vzteku, že se Juneoná k Georgii chovala hrubě, ale hned mě zase obtěžovalo, že mě to obtěžuje.

„Ale já jsem se rozhodla, že ti to dám a nechám tě se rozhodnout, jestli si to chceš nebo nechceš přečíst.“ Pokrčila rameny. „Je to na tobě.“

Zíral jsem na ten dopis dlouhou dobu poté, co doktorka Juneová ukončila naše sezení. Byl jsem si jistý, že přesně to čekala. Myslela si, že to nakonec vzdám a přečtu si to a já jsem si tím byl taky jistý. Ale ona nerozuměla mým zákonům.

Hodil jsem dopis do koše a posbíral výkresy, které si doktorka Juneová prohlížela. Ten obrázek s Gibyl nahoře a ty propletené postavy mě přiměly zastavit. Vytáhl jsem dopis Georgie z koše, opatrně jsem otevřel obálku a vytáhl jsem zevnitř jeden list papíru a nedovolil jsem si soustředit se na zakřivená písmena, která tam byla napsaná, ani na písmeno G, které bylo napsáno v dolní části. Potom jsem pečlivě složil obraz Gi, stejně opatrně, jako Gi objímala dítě na výkresu. To dítě, které jsem nebyl já, alespoň ne právě teď. To dítě teď může být Georgia a Gi bude dávat pozor na ní. Potom jsem ten obrázek strčil do obálky. Napsal jsem na vnější stranu adresu Georgie, a když mi Chaz ten den přinesl večeři, požádal jsem ho, aby se ujistil, že se to pošle.

Georgiin dopis jsem zastrčil pod matraci, kde ho neuvidím, kde ho neucítím a kdo ho nebudu muset brát na vědomí.

**

GEORIGIA

JEHO JMÉNO NEBYLO v levém horním rohu, ale na obálce byl nápis Montlake a přes obálku se táhl jeho rukopis. Georgia Shepherd, PO Box 5, Levan Utah, 846 39. Moses a já jsme jednou diskutovali o poštovních přihrádkách v Levan, a Moses na to zjevně nezapomněl. Ty poštovní schránky, které jsme měli v Levanu u domu, byly na DailyHerald, což jsou noviny, které odebírá většina obyvatel, ať už pro nedělní komiksy nebo kupony, které jsou tam vloženy. DailyHerard doručovali pošťáci nebo rodiny od domu k domu. Ale opravdová pošta byla doručována do malé cihlové pošty na hlavní ulici a byly strčené do malých ozdobených krabic na klíč. Moje rodina měla ty nižší čísla, protože jsme je zdědili po Shepardové linii.

„Takže jste v Levan jako královská rodina, jo?“ škádlil mě Moses.

„Ano. My Sheperdové vládneme městu,“ odpověděla jsem.

„Kdo má PO Box číslo jedna?“ dotazoval se okamžitě.

„Bůh,“ řekla jsem hned.

„A číslo 2?“ Smál se, když se ptal.

„PamJackmanová.“

„Ta, která bydlí na konci ulice?“

„Ano. Je jako jedna z Kennedyů.“

„Řídí autobus, že?“ zeptal se.

„Ano. Řidiči autobusy mají v naší komunitě vysoce chválené pracovní pozice.“ Ani mi necukl koutek.

„Co box 3 a 4?“

„Ty jsou teď prázdné. Čeká se, až dědic dojde k zletilosti a až potom bude moct zdědit svou vlastní poštovní schránku. Můj syn jednoho dne zdědí PO Box #5. Bude to hrdý den pro všechny Shepherdy.“

„Tvůj syn? Co když budeš mít dceru?“ Jeho oči začaly mít ten nezbedný nádech, který mi kroutil žaludek. Když mluvíme o tom, že budu mít děti, myslím na to, jak se dělají děti. S Mosesem.

„Bude to první žena, která bude jezdit na býcích a získá národní titul. Většinu času v Levan nebude. Její bratři se budou muset postarat o rodinné příjmení, Shepardovskou linii… a naše poštovní schránky,“ řekla jsem a snažila jsem se nemyslet na to, jak moc bych si užívala dělání s Mosesem malé jezdce na býcích.

Když mi máma podala dopis, její pohled byl tvrdý a bylo vidět, že by dopis nejradši zahodila a držela ode mě Mosese nadobro. Ale neudělala to. Donesla ho do mého pokoje, jemně ho postavila na prádelník a beze slova odešla. Ta nejlepší část otevírání nějakého vysoce očekávaného balíčku je těsně předtím, než víte, co v něm je. Nebo co se v něm píše. A já jsem na něco od Mosese čekala už několik měsíců, modlila jsem se za to. Když to otevřu, buď budu plná naděje, nebo zdrcená tak, že se to nebude dát vrátit. A v tu chvíli jsem byla moc unavená na obojí.

Nakonec jsem jela na dlouho projížďku a dopis jsem si vzala sebou, zastrčila jsem ho do kabátu, abych ho nepomačkala. Byl únor a po několika suchých, a velmi chladných měsících jsme se dočkali sněhové bouře. Říkalo se, že našli ostatky Molly Taggertové poblíž podjezdu, kde ji Moses namaloval. Lidi zase mluvili a lidi taky zírali, ale snažili se předstírat, že nedělají ani jedno. Málo sněhu umožnilo nasadit pátrací psy, kteří jí našli, ale já jsem byla ráda, že se zlomila kletba toho sucha.

Vítala jsem ten bílý prázdný svět před sebou, a když jsem byla se Sackettem dost daleko od všeho a všech, vytáhla jsem dopis a opatrně ho otevřela, abych neodtrhla něco, co by mohlo být důležité. Možná se zlomila moje kletba. Vytáhla jsem složený kus kreslící papíru a opatrně jsem ho otevřela, zatímco jsem strkala obálku zpátky do kabátu. V třesoucích rukou jsem držela obraz a studovala jsem ho. Nevěděla jsem, co si z toho mám vzít.

Bylo to nádherné, ale víc abstraktnější, než jsem doufala. Chtěla jsem něco konkrétního. Chtěla jsem slova. Chtěla jsem, aby mi tady psal, že se pro mě vrátí. Jak nemůže ustát to, že jsme od sebe. Ale nedostala jsem nic konkrétního. Dostala jsem obrázek. To je prostě Moses.

Byla to žena, ale mohla to být jakákoliv žena. Bylo tam dítě, ale to taky mohlo být jakékoliv dítě. Ta žena byla vytvořena ve víru a návrzích, měla prsa, boky, objímající ruce a složené nohy a to vše obklopovalo malé dítě, které mělo pár tmavých vlásků. Dívala jsem se na to dlouhou dobu, ale nevěděla jsem, co si o tom myslet.

Bylo to symbolické? Ukazoval mi tím něco? Ukazoval tím, že ztratil svou babičku? Chtěl mi tím říct, že chápe, čím si procházím? O tom jsem pochybovala. A tak jsem zírala na krásnou, ale matoucí korespondenci od chlapce, který mi dával hádanky od samého začátku. Po chvíli mi začala být zima na ruce a Sackett začal být neklidný, tak jsem zamířila domů.

Obrázek jsem si zarámovala a pověsila ho na zeď, odhodlaná uklidňovat se alespoň tím, že na mě Moses myslel. Ale hlavně jsem měla strach a pořád jsem nebyla schopná vzdát to s MosesemWrightem. Máma se jednou podívala na obrázek a hned se odvrátila, táta zavrtěl hlavou a povzdechl si. A já se vyrovnala s tím, že budu muset ještě čekat.

**

MOSES

V MĚLKÉM HROBĚ zaházeném kameny a sutí, padesát metrů od místa, kde jsem namaloval její usmívající tvář, se našly ostatky Molly Taggertové. Tag řekl, že odpočívadlo nedaleko se jmenovalo Zakroužkované A. Neonový nápis značil velké A v kruhu - stejně jako v horní části Mollyina testu z matematiky. Nikdy jsem si toho nevšiml, když jsem jezdil mezi Levan a Nephi. Kolem toho odpočívadla jsem jel už stokrát, ale nikdy mi to nedošlo. Ztratilo se to v mé hlavě, prostě rozhodně nejsem Sherlock Holmes. Odpočívadlo zasahovalo do pole, které vedlo do malých kopců, a ty stoupaly do horského hřbetu, který se táhl po celé výhodní části města a pokračoval stovky mil na jih. Mezi těmi kopci bylo golfové hřiště a od prvního odpaliště každý čtvrtý červenec pouštěly ohňostroj. To červené A a ohňostroj byl snadno vidět z podjezdu, kde jsem namaloval Molly a aniž bych to věděl, označil jsem místo jejího posledního odpočinku.

Když mi to Tag říkal, plakal. Hlasité a drásající vzlyky mu roztřásly ramena a můj žaludek se bolestivě stáhl jako tu noc, kdy mi Georgia řekla, že mě miluje. „Myslím, že mě miluješ, Mosesi,“ řekla a v hrdle se jí zasekl vzlyk. „A já tě taky miluju.“ Se slzami jsem si nevěděl rady. Já jsem nebrečel, takže jsem nechápal, proč to dělají jiní. A Tag plakal pro svou sestru tak, jak jsem asi já měl plakat pro svou Gi. Ale já jsem nebrečel, takže jsem prostě čekal, až to přejde a Tag si utřel slzy na tvářích a dovyprávěl mi zbytek příběhu.

Tag o mně řekl svému otci. A z nějakého důvodu – možná zoufalství, beznaděj nebo chtěl jen uklidnit svého neoblomného syna – najal David Taggert Starší muže a jeho psy, kteří pročistili oblast, kterou mu Tag popsal. Její pach zachytili rychle a pak našli její ostatky. Prostě jen tak. Potom zavolali policii a zanedlouho přišla police do cvokárny a hledali mě. Už předtím mě kvůli Molly Tagertové vyslýchali, ale teď už měli tělo. Tělo, které našli děsivě blízké mé dramatické malby.

Šerif Dawson přišel ještě s jedním mužem, který byl zaoblený, bledý, rusovlasý a ne o moc starší, než já. Ten mladší muž se na mě ušklíbl a bylo jasné, že ve své oblíbené hře na policajty hraje toho zlého. A jeho prachovou pletí a hořícími vlasy mi připomínal mračící želé koblihu.

Šerif Dawson se mě zeptal na stejné otázky jako minule, ale přidal i několik nových. Věděl, že David Taggert je pacient ve stejném ústavu, kde jsem byla zavřený já. Taky věděl, co Tag řekl svému otci a co ten řekl svému vyhledávacímu týmu. A věděl, že to všechno přišlo ode mě. Ale jak už bylo řečeno, Molly Taggertová se ztratila v červenci 2005. V červenci 2005 jsem žil v Kalifornii se strejdou, jeho nešťastnou ženou a velmi rozmazlenými dětmi. V červenci 2005 jsem byl celý měsíc ve vězení pro mladistvé kvůli činnostem spojenými s gangem. A to bylo nesporné. Co se týče alibi, to moje bylo neprůstřelné. Šerif už to věděl z našeho rozhovoru v říjnu, kdy jsem se dostal k výslechu kvůli namalování Molly na podjezd. Ale věděl jsem, že to ho nezastaví, stejně jako nikoho z dalšího, a dál si budou myslet, že jsem vinen. To už jsem Tagovi říkal.

„Máš nějaký kontakt s Georgiou Shepherdovou?“ zeptal se šerif Dawson, než zavřel složku a chystal se odejít. Ta otázka byla trochu divná, když všechny otázky směřovaly na Molly Taggertovou.

„Ne,“ řekl jsem. Šerif se na mě nepodíval a pořád se hrabal v tlusté složce před sebou. Když měl hlavu skloněnou a neměl na hlavě klobouk, viděl jsem růžovou jizvu, která se vinula přes jeho světlé vlasy.

„Byli jste kamarádi, pokud si dobře vzpomínám.“ Pořád držel hlavu dole a otočil další stránku.

„Ani ne.“

Vzhlédl. „Ne?“

„Ne.“

Šerif Dawson střelil pohledem ke svému zavalitému zástupci. Zástupce se ušklíbl. V hrudi jsem ucítil teplo a měl jsem chuť ho praštit do jeho tučné tváře. Nerozuměl jsem tomu pohledu, ale bylo za tím něco hnusného.

„Hmm. Ale byl jsi tam, když jí někdo napadl na karnevalu, že? Vzal si jí domů a ujistil ses, že je v pořádku.“

Čekal jsem, teplo z mé hrudi se šířilo do mých uší. Tohle už dávno věděl.

„Nezjistili jsme, co se tu noc stalo.“

Znovu se odmlčel a potom složku zavřel. „Takže jsi neměl žádné vize o tom, co se tam tu noc stalo, co? Možná jsi namaloval bláto nebo otisk prstů? Chápeš, něco co by nám mohl pomoct najít toho hajzla? Moc se nám nelíbí, když někdo ubližuje našim děvčatům. Takže by bylo hezké přivést spravedlnost někomu, kdo ublížil Georgii.“

Nic jsem na to neřekl. To já jsem Georgii ublížil. Byl jsem si jistý, že k tomuhle mířil. Nakonec to byla ona, kdo zavolal policii to ráno, kdy Gi umřela. Byla to ona, kdo stál venku a čekal na ambulanci. Byla to ona, kdo zjistil, kde jsem a potom se zbytečně snažila mě vidět. Ale nemyslím si, že by tohle měl šerif na mysli. Zjevně si myslel, že jsem jí svázal, protože jsem psychopat.

Ale já jsem jí nesvázal. A neměl jsem žádné „vize“ o tom, co se stalo. Takže jsem zůstal zticha a čekal, dokud se nepostavil na nohy a nešel se zástupcem Želé Koblížkem ke dveřím.

„Mosesi?“ Ten mladší muž už vyšel ze dveří, ale šerif Dawson se zastavil, ruku na klice, a nasadil si klobouk na své řídnoucí vlasy. „Slyšel jsem, že tě za pár týdnů propustí.“

Lehce jsem kývl, a přiznal, že je to tak. Taky kývl a jeho rty se sevřely.

„Dobře. To je dobře. Každý si zaslouží nový začátek. Ale nemyslím si, že by ses měl vracet do Levan, Mosesi,“ řekl a udělal krok do chodby. „My už tam žádné nové začátky a druhé šance nemáme.“ Když odcházel, nechal za sebou zaklepnout dveře.