TLOM - 10. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

PROBUDIL JSEM SE VE VYPOLSTROVANÉ MÍSTNOSTI. Není to cela. Je to místnost. Ale klidně by to mohla být i cela. Když jsem přišel, vzali mi oblečení, zdokumentovaly zranění a jiné stopy na mém těle, dali mi pár světle žlutých hader a ponožky. Byl jsem informován, že pokud budu dodržovat pravidla, získám zpět své oblečení. Přišlo za mnou několik různých lidí. Doktoři, terapeuti, psychiatři s lékařskými grafy. Všichni se snažili se mnou mluvit, ale já jsem na to byl moc otupělý. Nakonec všichni odešli.

Byl jsem v pokoji tři dny sám jen s jídlem, které mi nosili, pár tužkami a linkovaným sešitem. Nikdo nechtěl, abych tady maloval. Chtěli, abych mluvil. Abych psal do sešitu. Psal a psal. Čím víc jsem napsal, tím byli šťastnější, až dokud si to nepřečetli a nepomysleli si, že nespolupracuju. Ale slova pro mě byla těžká. Kdyby mě nechali malovat, dokázal bych se vyjádřit. Dostal jsem instrukce, abych „vypsal“ své pocity. Požádali mě, abych vysvětlil, co se stalo v domě mé babičky na Den díkuvzdání. Neexistovala nějaká písnička o babičce a Díkuvzdání? Byl jsem si jistý, že nějaká byla a několikrát jsem napsal její slova do sešitu.

„Přes řeku a přes les, babička spadla na zem. Policie zachránila den a odtáhla mě pryč z toho zasraného města plného bílých lidí.“

Zněl jsem krutě, když jsem takhle psal o babičce. Ale oni nebyli oprávnění něco vědět o Gi. Nechával jsem si jí pro sebe. Pokud se musím chovat jako kretén, abych si jí nechal pro sebe, tak se tak chovat budu.

Byla to jediná osoba, která byla opravdová a v mém životě neměnná. Ta jediná. A teď byla pryč. A já jí nemohl najít. Nečekala s ostatními, abych je pustil na druhou stranu. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Poprvé mě Gi opustila.

Ty tužky, které jsem měl na psaní, nebyli delší než pár centimetrů; sotva jsem je dokázal uchopit mezi ukazováčkem a palcem, pravděpodobně aby bylo těžší je použít jako zbraň proti sobě nebo někomu jinému. A bylo to nezáživné. Po mém pokusu je šokovat svou nevhodnou lehkomyslností jsem už nenapsal nic, ale třetí den jsem kreslil po stěnách. Když jsem vykreslil všechny tužky a už mi nic nezbylo, seděl jsem na matraci v rohu a čekal.

Přišel čas večeře a ošetřovatel jménem Chaz, velký, černý muž s nádechem Jamajky v hlase, byl jako obvykle podezíravý. Myslím, že ho ke mně přiřadili proto, že byl větší a černější než já. To byla vždycky bezpečnější cesta. Dát černocha k dalšímu černochovi. Typická bílá mentalita. Hlavně tady v Utahu, kde byli bílí v přesile 1 000 na 1. Nebo tak nějak. Ve skutečnosti jsem neměl tušení, kolik černých lidí žije v Utahu. Jenom jsem věděl, že to není moc.

Chaz se v úžasu zastavil a podnos s mou večeří dopadl na zem.

**

GEORGIA

STRČILI MOSESE DO NEMOCNICE někam daleko. Z Levan to do Salt Lake trvalo dvě hodiny. Mosese vezli stejnou sanitkou, jako jeho babičku a já jsem byla zděšená, ale potom mi došlo, že nebyl při vědomí. Říkali, že bojoval. Říkali, že bylo potřeba tří mužů, aby ho udrželi. A tak mu dali sedativum.

Slyšela jsem slovo blázen. Psychopat. Vrah. Jo, i to. A Mosese odvezli.

Každý říkal, že zabil svou babičku, snědl kousek koláče na Díkuvzdání a potom pomaloval celý dům. Ale i když jsem se bála toho, co jsem viděla a nerozuměla jsem tomu, takovým věcem jsem nevěřila.

Její smrt kompletně vyšetřili, ale nikdo mi nic neřekl.

Moses nemohl přijít na pohřeb své babičky. Její početná rodina ale přišla a všichni brečeli, jako by jí sami zabili. Seděli na lavicích v Levan kapli a nebyla žádná oslava, žádná radost z dobře odžitého života, i když by si to Kathleen Wrightová zasloužila. Přežila mnoho svých přátel, ale ne všechny. Zúčastnilo se celé město, i když moje vzteklá mysl mnohé obvinila z toho, že chtějí jen přední sedadlo v probíhajícím dramatu, kde měl hlavní roli Moses Wright. Matka a syn, podobní jako vejce vejci. Moses by to srovnání nenáviděl.

Josie Jensenová hrála na klavír, což byla ta jediná věc, kterou si dobře pamatuju. Ave Maria, žádost konkrétně od Kathleen. Josie byla ve městě tak trochu celebrita díky svému hudebnímu nadání. Byla o tři roky starší než já a byla můj vzor. Byla všechno co já ne. Tichá, milá. Chovala se jako dáma. Byla ženská. Hudebně nadaná. Ale teď jsme měli něco společného. Obě jsme milovali a pak ztratili, i když to nevěděl nikdo kromě mě. Lidi mě viděli s Mosesem, ale nikdo nevěděl, jak jsem se cítila.

Lidé taky pořád mluvili o Josie, akorát že s vrtěním hlavy a smutnýma očima. Před osmnácti měsíci Josie Jensenová ztratila svého snoubence v autonehodě. Skoro jako paní Murrayová, ale Josie byla zasnoubená s místním chlapcem a bylo jí jen osmnáct, když se to stalo. Město se na chvíli zbláznilo. Někteří říkají, že se na chvíli zbláznila i Josie, i když to je subjektivní. Můžete šílet žalem, ale to neznamená, že jste šílení.

Máma mě zapsala na hodiny klavíru k Josie, když mi bylo třináct a já se snažila, ale rychle jsem dospěla k závěru, že jsme se všichni nenarodili se stejným talentem a klavír rozhodně není můj. Přemýšlela jsem, jestli Moses namaloval tvář Josiina snoubence někam ve městě. Jen to pomyšlení mi zvedalo žaludek.

Týden po pohřbu se stavil šerif Dawson, jen aby mi oficiálně řekl, že nemají ani tušení, kdo mě svázal v poslední den karnevalu. To nebylo moc velké překvapení. Překvapením bylo, že se vůbec stavil, aby nám to oznámil. Bylo to už několik měsíců a neměli žádnou stopu kromě Terrance Andersona, který byl považován za nevinného, i když to šerif Dawson nemohl ničím dokázat a vypadalo to, že si je jistý tím, že to byl jen nepovedený žert.

Neměla jsem energii se o to zajímat. V mém životě byla nová tragédie a ta noc na karnevalu byla zanedbatelná v porovnání s tím, že Mosese omámili a odtáhli pryč. Byla to maličkost ve srovnání s Kathleen Wrightovou, která byla pod dekou mrtvá na podlaze v kuchyni s koláčem, který nevinně ležel na pultu. Bylo to bezvýznamné ve srovnání s tím zmatkem, ve kterém se teď nacházím.

Až tehdy, kdy šerif Dawson seděl u nás v kuchyni jako tu noc po karnevalu, jsem zjistila, že Mosesova babička umřela na mrtvici. Ne vražda. Mrtvice. Mí rodiče se s úlevou opřeli o židli a na mě se ani nepodívali, protože neměli tušení, co pro mě ta slova znamenají. Přirozená příčina. Moses jí neublížil. Jednoduše jí našel tak, jak jsem jí našla já a vyrovnal se s tím tak, jak se se smrtí vyrovnává. Namaloval to.

„Pustí ho teď?“ zeptala jsem se. Rodiče a šerif Dawson se na mě překvapeně podívali. Jakoby zapomněli, že tam jsem s nimi.

„To nevím,“ vyhýbal se šerif Dawson odpovědi.

„Moses je můj kamarád. Já jsem pravděpodobně jeho jediná kamarádka na světě. Kathleen nezabil. Tak proč nemůže jít domů?“ V mých slovech šly slyšet emoce a rodiče si to spletli s post traumatickým stresem. Koneckonců jsem viděla smrt zblízka.

„On vlastně ani nemá domov, do kterého by se vrátil. I když jsem zaslechl, že mu Kathleen nechala dům a všechno v něm. Už je mu osmnáct, pokud vím, takže může bydlet sám.“

„Už není v nemocnici. Nebyl zraněný. Tak kde je?“ naléhala jsem.

„Nevím přesně…“

„Ale víte, Šerife. No tak. Kde je?“ zeptala jsem se.

„Georgio!“ Máma mě poplácala po ruce, abych se uklidnila.

Šerif Dawson si dal kovbojský klobouk na hlavu a potom ho zase sundal. Zdálo se, že se zdráhá mi to říct.

„Je ve vězení?“

„Ne. Ne, není. Vzali ho do jiného zařízení v Salt Lake City. Je na psychickém oddělení.“

Zírala jsem a nechápala jsem, co to znamená.

„Je to psychiatrická léčebna, Georgie,“ řekla máma jemně.

Střízlivý pohled mých rodičů se setkal s mým ohromeným a šerif Dawson prudce vstal, jakoby za tohle nedostával dostatek peněz. Já jsem se postavila taky, nohy se mi třepaly a žaludek se mi stáhl nevolností. Podařilo se mi dostat do koupelny, aniž bych se rozběhla a dokonce jsem byla i schopná za sebou zavřít dveře, než jsem vyzvracela kus koláče, který přede mě postavila máma ve chvíli, kdy jeden dala i šerifovi Dawsonovi. Koláč mě nutil přemýšlet na Kathleen Wrightovou a sedativa.

**

MOSES

„MŮŽE MI VYSVĚTLIT, CO TA MALBA ZNAMENÁ?“

Těžce jsem si povzdychl. Asijská lékařka v hnědém saku na sobě měla důležité brýle, které pravděpodobně nepotřebovala, protože se na mě dívala zpoza obroučky a její propiska byla připravená psát poznámky o mém duševním poškození.

„Potřebuješ se mnou mluvit, Mosesi. Bude to tak pro nás mnohem jednoduší.“

„Chtěli jste, abych vám řekl, co se stalo v domě mé babičky. Tohle se stalo.“ Mávl jsem rukou ke zdi.

„Je mrtvá?“ zeptala se doktorka a zírala na scénu, kde je babiččina smrt.

„Ano.“

„Jak umřela?“

„Nevím. Ležela v kuchyni na zemi, když jsem se to ráno vrátil domů.“

Měl jsem vědět, že umře. Viděl jsem znamení. Viděl jsem, jak se nad ní vznáší ten mrtvý muž ze svatební fotky Gi. Můj praděda. Viděl jsem ho dvakrát, stál nad jejím pravým ramenem, když usnula v křesle. A pak jsem ho viděl zase, hned za ní, když ve středu odpoledne pekla koláč, zrovna když jsem mířil na demolici starého mlýna. Čekal na ní.

Ale to jsem doktorce neřekl. Možná jsem měl. Potom bych jí mohl říct, že někdo stál i za jejím ramenem a taky čekal, až umře. Možná by jí to vyděsilo k smrti a dala by mi pokoj. Ale za jejím ramenem nikdo nestál, takže jsem držel jazyk za zuby, zatímco ona čekala, až promluvím.

Na chvíli psala něco do svých papírů.

„Jak se cítíš?“

Chtěl jsem se zasmát. Myslela to vážně? Jak se cítím?

„Smutně,“ řekl jsem se smutným zamračením a směšně jsem na ní mrkal, abych dal najevo, jak klišé je její otázka.

„Smutně,“ zopakovala suše.

„Velmi smutně,“ opravil jsem stejným tónem.

„Co ti prošlo hlavou, když jsi jí viděl?“

Postavil jsem se a přistoupil ke zdi, opřel jsem se o ní a zastínil babiččin prázdný pohled. Na minutu jsem zavřel oči a jen trochu jsem oddělil vodu. Zaměřil jsem se na ženinu lesklou hlavu, její vlasy byly stažené dozadu v dokonalém nízkém culíku.

Zeptala se mě na několik dalších otázek, ale já jsem se soustředil na vodu. Chtěl jsem najít něco, co by jí donutilo utéct a křičet. Něco pravdivého.

„Neměla jste dvojče?“ zeptal jsem se najednou, v hlavě se mi vynořil obrázek dvou asijských dívek s copánky a stejnými šaty.

„Co-cože?“ zeptala se ohromeně.

„Nebo možná sestřenici stejného věku. Ne. Ne, je to vaše sestra. Je mrtvá, že?“ založil jsem si ruce na hrudi a čekal, až se mi ten obraz ukáže celý.

Doktorka si sundala brýle a zamračila se na mě. To jsem jí musel uznat. Nedala se snadno zastrašit.

„Měl jsi dneska návštěvu. Jmenovala se Georgia Shepardová. Není na tvém seznamu. Chtěl by sis radši promluvit o Georgii?“ zeptala se a snažila se mě vykolejit.

Moje srdce se otřáslo, když jsem zaslechl její jméno. Ale odstrčil jsem Georgii stranou a zase vypálil.

„Jak jste se cítila, když jste takhle ztratila svou sestru?“ zeptal jsem se a držel oční kontakt. „Byla blázen jako já? To proto jste chtěla pracovat s blázny?“ Věnoval jsem jí úsměv Jacka Nicholsona s divokýma očima. Náhle vstala a omluvila se.

Bylo to poprvé, co jsem udělal něco takového. Bylo to zvláštní a podivně úžasné. Přestal jsem se starat o to, jestli mi někdo věřil. Pokud nikdy neopustím psychiatrickou léčebnu, bylo to v pořádku. Byl jsem tady v bezpečí. Gi byla pryč. Georgia byla taky pryč. O tom jsem se ujistil. Byla to ta jediná věc, kterou jsem pro Georgiu mohl udělat. Viděla, jak mě strkali do sanitky. Bránil jsem se. Ale když se mi oči zavíraly a svět se točil, viděl jsem její zděšený obličej, který byl pořád umazaný od barvy. Plakala. A to byla poslední věc, kterou jsem viděl předtím, než svět ztemněl.

Teď jsem byl tady. A už mě nic nezajímalo. Roztahoval jsem ty praskliny. Georgia si mě dobírala a řekla, že ty praskliny byl jediný důvod, jak mohlo vyklouznout to brilantní umění. A tak jsem tomu teď dovolil, aby to vyklouzlo. Brilantně a brutálně.

A takhle to pokračovalo několik dalších týdnů. Nejhorší to bylo, když terapeut nebo lékař o nikoho nepřišel. Takoví lidé existovali a já jsem na druhé straně nenašel nikoho, koho bych mohl použít proti nim. Kdybych řekl, že jsem vyvedl z míry celé patro, bylo by to slabé slovo. Snažili se opravit mé praskliny léky, jako to bylo celý můj život, ale ty prášky moje praskliny jen rozšířily, a i když mě některé omámily, žádné mi nepomohly přestat vidět věci, které jsem vídal. A začal jsem jim říkat přesně to, co jsem viděl. Nedělal jsem to z lásky nebo soucitu. Dělal jsem to proto, že už my bylo všechno ukradené. Neřekl jsem to jemně. Omlátil jsem jim to o hlavu, v Georgiině stylu. Hodím ti to do obličeje, přesně tak, jak to je.

**

GEORGIA

MÁMA MĚLA KONTAKTY díky práci v pěstounském systému a našla pro mě Mosese. Myslím, že to nechtěla udělat. Ale z nějakého důvodu – možný kvůli celoživotnímu soucitu pro problémové děti nebo z úcty ke Kathleen Wrightové – ho vystopovala. Musely jsme být na seznamu, abychom ho mohly vidět. Ten seznam byl složený z lékařů, nejbližší rodiny a lidí, které tam přidal sám Moses.

Máma šla poprvé se mnou a čekaly jsme u recepce, zatímco naše jména byla předána do recepce v jiném patře. Byla to budova se spoustu patry, kódy a klíči. Nejdál jsme se dostaly do recepce. Nebyly jsme příbuzné a Moses si mě na seznam nepřidal. Uvažovala jsem, jestli za ním vůbec nějaká rodina přišla. Pochybovala jsem o tom. Máma mě pohladila po ruce a řekla, že to tak bude nejlepší. Přikývla jsem, ale věděla jsem, že pro Mosese to nejlepší nebude. Zkusím to i bez ní.

Nešla jsem do školy a místo toho jsem s Myrtle jela do Solt Lake, abych se tam pokusila vloupat. Nebo z tamaa někomu pomohla utéct. Vzala bych ho sebou, kdyby mě nechal. Trvalo tři hodiny, než jsem se tam tím debilním náklaďákem dostala. Musela jsem jet v pomalém pruhu a celou cestu jsem měla sešlápnutý plyn až na zem, a Myrthle se třepala snad víc než já. Oběma jsem dodávala odvahu svými slovy, hladila jsem Myrthle po přístrojové desce a opakovala, že se nemusí ničeho bát. Půjdeme na to pomalu. Osobní a nákladní auta kolem mě projížděly s naštvaným troubením. Ale zvládla jsem to. A další týden jsem to udělala znovu a ten další zase a potom i ty další týdny. Týden po týdnu se Mytrle nezbavila svých nervů a Moses mě nikdy nepustil dovnitř.

A potom konečně, sedmý týden v řadě, mě vzala žena z recepce do soukromé místnosti. Všimla jsem si, že se do takových místností vedou rodiny. Můj puls se zrychlil a moje dlaně se začaly očekáváním potit. Měla jsem velkou naději, že konečně zase uvidím Mosese. Potřebovala jsem ho vidět. Musela jsem s ním mluvit.

„Georgio?“ ta dáma se dívala dolů do papírů a usmála se na mě, i když jsem mohla říct, že se těší, až tohle budeme mít za sebou. Pokud byla terapeut nebo psycholog, opravdu potřebovala zapracovat na svém pokerovém výrazu. Byla netrpělivá a mezi obočím měla podrážděnou vrásku. Možná to bylo tím, že jsem na sobě měla kovbojské boty a džíny, dlouhé vlasy v houpajícím se copu. Pravděpodobně jsem vypadala jako někdo, koho se dá lehce zbavit a koho bude moct jednoduše poslat pryč.

„Ano?“ odpověděla jsem.

„Nejsi na Mosesově seznamu.“

„Ano, madam. To mi už řekli.“

„Tak proč se pořád vracíš?“ znovu se usmála, ale podívala se na hodinky.

„Protože je Moses můj kamarád.“

„Zdá se, že to necítí tak jako ty.“

Bolest, která teď byla mým stálým společníkem, se v mé hrudi trochu zvětšila. Dlouhou dobu jsem se na ní jen dívala. Byla ve svém bílém plášti tak upjatá. Vsadila bych se, že ten plášť ráda nosila. Pravděpodobně se cítila mocně. Přemýšlela jsem, jestli mi chtěla ublížit nebo jestli je prostě ten typ doktora, který se cítí pohodlně, když předává špatné zprávy.

„Georgio?“ Asi chtěla, abych se vyjádřila k jejímu prohlášení. Bojovala jsem s nutkáním přejet dlaněmi přes džíny, to je můj zvyk, když jsem nervózní. Džínovina mě uklidňovala.

„Nikdy to tak necítil. Vždycky mě odstrkoval. Ale nemá nikoho jiného.“ Můj hlas nezněl moc silně, a zdálo se, že jí to potěšilo.

„Má nás. Moc dobře se o něj staráme. Dělá pozoruhodné pokroky.“

To bylo dobré. Pozoruhodné pokroky byly dobré. Ta bolest na mé hrudi se trochu zmírnila. „Takže co dál?“ Pokrčila jsem rameny. „Kam půjde, až odtud odejde?“

„To je Mosesovo rozhodnutí.“ Jak úžasně nekonkrétní odpověď.

„Můžu mu napsat dopis? Mohla byste mu ho předat? Bylo by to v pořádku?“

„Ne, Georgie. Byla mu udělena telefonní privilegia. Mohl ti zavolat. Ale nezavolal, viď?“

Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Nezavolal.

„Je neústupný. Nechce tě vidět, ani s tebou komunikovat. A když můžeme, tak tyto přání ctíme. Má kontrolu nad pár věcmi a takhle to chce.“

Nemohla jsem se před touhle ženskou rozbrečet. Nemůžu. Vytáhla jsem z kabelky dopis, který jsem napsala pro Mosese a plácla s ním na stůl před doktorkou a vstala jsem. Mohla to dát Mosesovi, vyhodit to nebo to číst svým obludným dětem jako pohádku před spaním. Všichni by se mohli smát mé bolesti. Včetně Mosese. Ať už se doktorka rozhodne jakkoliv, bylo to v jejích rukou. Já jsem udělala vše, co jsem mohla. Zamířila jsem ke dveřím.

„Georgio?“ zavolala na mě.

Zpomalila jsem, ale neotočila jsem se.

„Ví, kde tě najít, viď?“

Otevřela jsem dveře.

„Možná za tebou přijde. Možná, že až ho propustíme, tak za tebou přijde.“

Ale nepřišel. Ne potom, co ho propustili. Ne na dlouhou, dlouhou dobu.