TB - 17. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Pochyby, pochyby, pochyby... Zničí stres spojený se svatbou Neilovy dcery Emmy vztah Neila a Sophie? Zničí jejich vtah Valerie, která to stále ještě nevzdala? A dojde vůbec ke svatbě, když nevěsta na poslední chvíli pochybuje?                                     Sinnel

Zařizování nového domu mi poskytlo vítané rozptýlení od mých problémů s mojí nejlepší kamarádkou, ale v polovině dubna už byla novost pryč a já jsem se začala nacházet ve stavu vážné paniky, že jsem stále ještě nic neslyšela od Holli. Když pak míjel první květnový týden, díky té neuvěřitelné starosti o svého přítele jsem už byla sotva schopna jíst. Nebyla to ideální situace a oba jsme byli rozhodně v šíleném stresu.

Nepomáhalo tomu ani to, že druhou sobotu v měsíci byla Emmina svatba. Když jsme se odstěhovali z města, Neil odváděl skvělou práci jako můj snoubenec i nejlepší přítel, ale teď byl sám celý hotový z toho, že kvůli hezkému, dobře vypadajícímu mladému právníkovi ztratí své jediné dítě.

„Myslím, že bychom mohli strávit několik dnů v bytě,“ řekl Neil, když zkontroloval a upravil harmonogram svého rozvrhu svatebních událostí. „Ve čtvrtek mám poslední zkoušku s mým krejčím a v pátek je zkouška večeře. V neděli budeme vyčerpaní, takže bychom tam mohli zůstat až do pondělí.“

„Fuj. Nesnáším balení. Budu se cítit, jako bych se vydávala na dovolenou do svého vlastního domu.“

A tajně jsem se nechtěla vrátit do bytu, když jsme zatím stále ještě tady měli líbánky s naším novým domovem. Minulý měsíc jsme si tu užili spoustu legrace, i když Neil zatím stále ještě nadobro neodešel ze své společnosti. Několikrát týdně dojížděl do kanceláří Elwood & Stern a to buď vrtulníkem, nebo jedním z těch jeho směšných aut, jejich celá kolekce dorazila postupně z různých garáží z celého světa, kde je měl uskladněné. Myslím, že jsem tušila, že se bude jednat o nějaká drahá auta, protože jednou ze stěžejních publikací vydavatelství Elwood & Stern byl Auto Watch, ale teď mi přišlo, že naše podivínská garáž připomíná nějakou epizodu z britského motoristického pořadu, který vždycky sledoval.

Ale většinu dnů jsme strávili společně, lenošením u čtení, sledováním televize, vařením pro nás, úklidem po sobě, jako bychom byli skutečný pár, který nevyrušují žádné dospělé děti, ex nebo hospodyně. Personál uklízecí služby docházel jednou týdně a nenápadně prováděl velký úklid, ale málokdy jsme je zahlédli. Bylo úžasné, jak snadné bylo v tak obrovském domě prostě nikoho nevidět.

S Neilem jsme plně využili všechny výhody naší izolace. Víc než jedna večeře byla odložena kvůli tomu, že mě Neil ojel opřenou o ledničku. Mnohé nezapomenutelné chvíle jsem ležela Neilovi v klíně, kdy jsem na sobě neměla nic než jedno z jeho oxfordských triček a masturbovala, abych se dovedla k několikanásobným orgasmům, zatímco on si v klidu četl své ranní noviny a občas mi poskytl znuděným hlasem nějaký návodný příkaz. Jeho předstíraný nezájem ukončilo teprve moje sténání a touha, kdy jsme pak skončili na širokém art deco koberci na podlaze. Byl to opojný návrat k víkendům, které jsme spolu trávili na počátcích našeho vztahu a nechtěla jsem je nechat za sebou.

Povinnosti nás však volaly zpátky do města, takže jsme odjeli na Manhattan v Maybachi, jediném autě se zavazadlovým prostorem, který jsme vlastnili. Tony nás vezl, pravděpodobně šťastný z toho, že si konečně vydělává na živobytí a měl pocit bezpečí ze své práce. Málokdy jsme opouštěli dům, takže jsme jeho služeb moc nevyužívali. Když jsem se Tonyho zeptala, čím naplňuje svůj volný čas, odpověděl: „Pletením“ a dál to nerozváděl.

Asi si ze mě utahoval.

Byt víceméně vypadal přesně tak, jako když jsme ho opustili, včetně toho, co jsme tu ponechali – peřiny, talíře, nábytek, který jsme sebou nebrali. V kuchyni bylo na zdi vybledlé místo, kde dřív visely zarámované fotografie Emmy. To místo bylo teď podivně prázdné, i když prázdné vlastně nebylo.

„Domove, sladký domove?“ ozval se Neil, když jsme v ložnici vybalili své oblečení a ustoupil. „Ta šatna vypadá tak… prázdně.“

„Chceš vidět šaty, které si vezmu na svatbu?“ zeptala jsem se, abych mu zvedla náladu. „Emma mi je pomohla vybrat.“

Rozepnula jsem ochranný povlak a vytáhla něco, co bylo jen o kousek delší černé taftové koktejlky. Měli hluboký široký výstřih. Z odpovídající černého taftu byla vytvořena i šerpa, která mi objímala pas a zavazovala se na jednom boku. „Ta-dá!“

Seděl v ušáku s hlavou skloněnou do dlaní. „Nemůžu to udělat.“

„No, ty si je nemusíš obléknout,“ žertovala jsem. Když se na mě ani nepodíval, cítila jsem se příšerně, že zlehčuji jeho úzkost. Bylo zřejmé, že to nebylo o šatech. „Mám pocit, že jsi říkal, že nemůžeš „udělat“ svatbu svojí dcery.“

„Není to svatba.“ Vzhlédl a dlaněmi si přejel po obličeji. „Je to manželství. Nemůžu se dívat, jak to Emma dělá.“

Musela jsem sebrat vší sílu své vůle, abych udržela jemný tón, ale z toho tématu „Příšerný Michael“ jsem už byla zatraceně unavená. „O čem to mluvíš? Miluje Michaela a on ji chová jako ten nejdražší poklad, který je k nezaplacení. Nemohl by sis přát perfektnějšího zetě.“

„Není to Michaelem.“

„Tak co v tom je?“ Už jsem byla připravena, že tenhle týden bude naprosto šílet. Přála bych si, aby to přišlo o něco dřív, ale aspoň k tomu nedošlo pouhé dvě minuty před obřadem.

„Prostě si nemyslím, že je to dobrý nápad, aby se Emma vdávala,“ trval na svém. „Můžeme toho prosím nechat?“

„Ne, nemůžeme. Tvoje dcera se v sobotu vdává, ať už jsi na to připravený nebo ne.“ Dala jsem ruce nahoru. „Někdy si myslím, že stále vidíš Emmu v době, kdy jí bylo šest nebo tak nějak. Existuje jeden jediný dobrý důvod pro to, proč by se nemohla vdát za Michaela?“

„Říkal jsem ti, že to není o Michaelovi.“

„Tak proč se takhle chováš?“

„Protože mi přijde, že v pětadvaceti je příliš mladá, než aby se vdávala. To je ono!“ vyštěkl.

V hrůze jsem na něj zírala.

Odvrátil se. „Nemyslel jsem… Ach, kurva, ano, myslel.“

„Sklapni.“ Opřela jsem se o zrcadlo a dala si hlavu do dlaní. „To kvůli tomu ses tak zdráhal ohledně stanovení data či čímkoli jiným, co mělo co do činění s naší svatbou?“

Neodpověděl.

„Víš co?“ Zhluboka jsem se nadechla nosem. Hlava se mi točila a byla jsem jen asi dvě vteřiny od okamžiku, kdy se rozvzlykám a s křikem se zhroutím. Ale tenhle víkend byl tak zatraceně plný událostí, že na to nebyl čas. „Tvoje dcera se vdává. Pojďme se nejprve dostat přes tenhle víkend.“

„A pak… co?“ Zeptal se s beznadějným třesem v hlase.

Narovnala jsem se a odhrnula vlasy z obličeje. „Já nevím, Neile? A co pak? Nechceš si mě vzít. Dobře. Ale já nevím, co se děje v tvé hlavě a zní mi to, jako by to mohlo být cokoli. Můžeme si s Ashley domluvit na pondělí nouzovou schůzku či cokoliv jiného, ale právě teď nemůžu udělat nic. Nechci, abys dospěl k nějakému konečnému rozhodnutí, které by Emmu bolelo, zvlášť ne teď, když by to všechno mohlo být způsobené stresem ze svatby.“

Zbledl a to bylo na Angličana dost velký výkon. „Nemyslíš si, že jsem tím myslel -“

„Nevím, co jsi měl na mysli. Ale nechci to vědět dřív, než tenhle víkend skončí.“ Nemohla jsem tam jen tak sedět. Otočila jsem se ke dveřím a v nějakém sebestředném sebelítostném impulsu jsem řekla: „Budu se snažit nevyvozovat si z toho příliš mnoho představ.“

„K čertu, Sophie!“

Vyrazil za mnou z ložnice do haly, ale já se nezastavila. Cítila jsem, jako bych měla chuť rozbíjet talíře, takže jsem míjela kuchyň a šla dál chodbou ke skladu.

„Co děláš?“ zeptal se Neil

„Beru si peřinu do pokoje pro hosty.“

„Proč?“

„Ty víš, kurva proč!“ Zprudka jsem otevřela dveře komory a vyndala úhledně složenou sadu polštáře s peřinou. „Nechci právě teď tohle řešit! Jsme v obrovském stresu a mohli bychom si navzájem zranit naše city. Právě jsi na mě hodil svoji bombu a já ti to nechci oplatit.“

„To není…“ Zhluboka se nadechl a ztišil hlas. „Chtěl jsem to s tebou probrat, ale ne teď. Ale ani to není tolik o tobě, jako o Emmě. Měl jsem opatrněji volit slova. Ale jestli se chceš jít v pondělí na schůzku s Ashley v pořádku. Ale nedovol, abychom si kvůli tomu všemu zničili náš víkend.“

„Právě jsi mi řekl, že si myslíš, že bychom se neměli brát.“ Při těch slovech, jak jsem je říkala, se mi svíralo hrdlo.

Ramena mu klesla. „Miluji tě, Sophie. Samozřejmě, že s tebou chci být. Ale jsou tu věci, které musíme… neměl jsem s tím začínat právě teď. Omlouvám se. Teď je čas, kdy jsem v mimořádně obrovském stresu a mluvil jsem bez přemýšlení. Prosím…“

Přitiskla jsem si peřiny k hrudníku. „Prosím co?“

„Já nevím.“ Jeho výraz byl tak smutný a bezmocný. „Prostě… prosím.“

„Z čeho to je?“ Bála jsem se pustit peřiny, protože pak bych mu mohla spadnout do náruče a spíš než řešení té otázky, bych přijala ujištění ve formě jeho fyzické přítomnosti. „Vím, že to není jen kvůli Emmině svatbě. Co se to děje?“

Rukou si promnul čelo. „Předsvatební nervozita, řekl bych. Před-předsvatební nervozita?“

„Podívej, jsem unavená. A ve stresu. Chystám si vzít půllitr zmrzliny a jít do postele.“ Nemohla jsem uvěřit, jak moc mě tohle bolelo. „Musím se uklidnit, než nad námi zvítězí všechny ty zvýšené emoce a promluvíme si o tom znovu, až budeme oba při smyslech.“

„Myslím, že je to dobrý nápad.“ Váhavě ke mně přistoupil, jako by to odmítnutí leželo mezi námi jako stočená zmije a on nevěděl, zda nezaútočí. Když se dostal dost blízko, naklonila jsem k němu tvář, a když mě líbal, cítila jsem, jak je mezi námi napětí. „Miluji tě. Jestli potřebuješ spát v ložnici pro hosty, nebudu se zlobit.“

„Skutečně na tom nezáleží, když tu budeš.“

„Já vím. Neřekl jsem to, abych tě uklidnil. Uklidňoval jsem sám sebe.“

Pak odešel a já se otočila ke skříni. S Neilem jsme se hádali už dřív, to je nevyhnutelné, když žijete s někým každý den, ale nikdy to nebylo cítit tak definitivně. Dokonce ani, když se v nemocnici se mnou rozešel a vyhodil mě právě ve chvíli, kdy byl nemocný s rakovinou, o které mi ani neřekl. Dokonce, i když jsem mu řekla, že jsem těhotná. Nebo když jsem zjistila, že mě navzdory mému přání zahrnul do své poslední vůle. Tentokrát jsem to cítila jako ustrnulé a nepřekonatelné.

Cítila jsem to jako skutečný problém.

*****

Emmina předsvatební zkouška nebyla nic jiného než mučení. Družičky nedávaly pozor. Mládenci a ženich byli ještě silně opilí z předchozího večera, kdy zapíjeli svobodu. Protože nebylo nezbytně nutné, abych cokoli usměrňovala, celou dobu jsem se bavila tím, že jsem se procházela po venkovní terase a pro případ, že by měli zájem si projít celý večer ve zpětném pohledu, pořídila jsem pár snímků svým mobilním telefonem. Pak, když jsme odjeli na zkoušku svatební večeře, Emma s Michaelem vypadali naprosto poražení.

„To je špatné, co?“ zeptala jsem se Neila, zatímco jsme odjížděli naším autem.

„Ne, ne tak špatné. Byl jsem horší.“ Opřel se loktem o dveře a přejel si klouby prstů tam a zpátky po horním rtu. „Všechno bude v pořádku. Prostě jsou oba velice nervózní.“

„Jejda.“

„Ne, to je dobrá věc,“ ujistil mě. „S Elizabeth jsme na naší svatební zkoušce nebyli vůbec nervózní. Byli jsme přesvědčení, že všechno jde hladce, až do toho posledního detailu. V mysli jsem neměl tu sebemenší pochybnost. A podívej se, jak to s naším manželstvím dopadlo.“

„To je dobrý postřeh.“ Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Skutečně jsem si přála, abychom mohli večer spát v naší posteli. Naše hádka ze včerejška stále visela mezi námi, jako by to byl převrácený šálek s tekutinou, která může vytéct, ale taky ne. A zatím jsem měla pro konečný výsledek velice málo údajů. Přišlo mi, že kdybychom byli zpátky v domě, možná bychom se byli schopni vrátit do spokojené blaženosti posledních několika týdnů.

Zkusila jsem zavtipkovat. „No, to je pak dobré, když máš tolik výhrad k naší svatbě.“

„Ach, vytvářím jejich seznam,“ ujistil mě, ačkoli naše slova napodobovala to družné žertování, na které jsme mezi sebou byli zvyklí, znělo to přesto podivně dutě.

Nemohla jsem pochopit, proč mu jednoduchý kus papíru dělal až tolik starostí. Nákup domu za kolik milionů k němu uvést i moje jméno na list vlastnictví? Žádný velký problém. Stoupnout si před naši rodinu a přátele přiznat, že se navzájem milujeme a chceme strávit naše životy společně? Nemyslitelné.

Skutečnost, že si myslel, že jsem příliš mladá, že náš věkový rozdíl je problém, o kterém jsem si myslela, že jsme ho již překonali,se najednou znovu objevil i přesto, že náš vztah vypadal jako zcela jasný a pevný. Nedávalo to smysl. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Nebylo možné v tomhle okamžiku bojovat. Bez ohledu na to, jak moc naštvaná jsem byla, potřebovala jsem se soustředit na to, aby Emmin velký den proběhl hladce. A tohle by to všechno jen zhoršovalo. Snažila jsem se z každého jeho slova i gesta předvídat výsledek k jakému bychom mohli dojít.

Nemyslela jsem si, že by se chtěl Neil se mnou skutečně rozejít a já jsem si byla dost jistá, že nejsem tak zraněná, abych ho odepsala. Nepotřebovala jsem se za něj vdát. Nikdy jsem to neplánovala. Podle mě to byla skutečně zastaralá instituce. Ale měla jsem strach, že pokud zrušíme naše zasnoubení, mohl by to být začátek dlouhého, mučivého konce.

Co bylo na té celé věci nejvíc podivné, bylo to, že než mi to navrhl, byla jsem naprosto spokojena s tím, co jsme mezi sebou měli. Ale teď jeho pochybnosti mi připadaly jako odmítnutí. Nebo jako další příklad toho, že Neil ví, co je pro mě nejlepší a nic včetně mě samotné nemohlo změnit jeho rozhodování o našem životě.

Restaurace, kterou si Emma s Michaelem vybrali, nevypadala jako místo, které bych čekala, že si bilionářova dcera vybere pro svou předsvatební večeři, ale bylo to místo, kde měli své první rande. Stěny byly z obnažených cihel a na stropě visela světla v neprůhledném jantarovém sklu. Šlo by to tu označit jako módní, ale relativně levné místo, takové, kde bych se sešla třeba se spolupracovníky.

Když bylo v plném proudu podávání nápojů na přípitek, Michael vstal a poděkoval všem, kteří se tu sešli. „Možná bych mohl říct, že když jsem s Emmou seděl u stolu, přímo támhle,“ ukázal k rohovému boxu, „neměl jsem ani tušení, že tahle krásná a inteligentní žena se jednoho dne stane mojí ženou. Ale já to věděl. Věděl jsem, že ona je ta pravá.“

Kolem se ozvalo sborové „Ach.“ Dokonce i Neil vypadal, že je sentimentálně dojatý. Ale možná, že byl prostě jen unavený. Brzy ráno jsme jeli na letiště JFK, abychom pozdravili jeho rodinu – bratry s manželkami, jeho setru a jeho matku Rose, která dorazila v jejich soukromém letadle a většinu dne jsme strávili s nimi. Bylo nádherné strávit s nimi trochu času a poznat je lépe, ale také to bylo velice vyčerpávající, protože jsme navenek udržovali fasádu ve stylu nejsme-na-sebe-tak-naštvaní.

Michael se na okamžik zastavil, dusil se svými emocemi. Pak se zasmál a zvedl obočí. „Dobře, musím být přestat sentimentální, než mě to zabije. Ale chci říct… Děkuji Vám, paní Sternová a pane Elwoode, že jste vychovali tu nejúžasnější ženu na téhle planetě. Až bude zítra procházet uličkou, myslím, že se budu muset štípnout, abych se ujistil, že jen nesním.“

„Až půjde uličkou?“ naklonila se Rose, aby se Neila zeptala způsobem, který považovala za šepot. „Nepůjdeš uličkou s ní?“

„Ne, mami,“ zašeptal ji Neil zpátky a uklidňoval ji.

Přes všechno to vzrušení z romantických gest a Emminých zamlčených očí, jí zmrzl úsměv.

Michal stále zářil od ucha k uchu. „Nebudu už dál pokračovat, ale chci jen říct, Emmo, učinilas mě tak šťastným. A vím, že budeme šťastní i nadále, jak si spolu vybudujeme náš nový společný život. Na zdraví.“

„Na zdraví.“ Neil si přiťukl skleničkou se všemi a já viděla, jak má napjatou čelist. Tohle pro něj bylo tak těžké a já byla naprosto bezmocná, protože vzhledem k tomu, jak to teď mezi námi dvěma bylo napjaté, nevěděla jsem, jak mu nabídnout útěchu, aniž bych překročila nějakou neviditelnou čáru.

Zatímco číšníci servírovali saláty, Rose promluvila. „Co to je? Co je to za nesmysl? Neile, doopravdy jí to nedovolíš, že ne? Předávat svou dceru musí otec.“

Neilovi přelítl přes rty náznak úsměvu. „Matko, tohle není moje volba. Je to Emmina svatba, ne moje.“

„Elizabeth, tvůj otec tě vedl uličkou, že? Řekla jsi to Emmě?“ zavolala na mě Rose a přes Neilovo tělo na mě přísně ukázala prstem.

„Babi, tohle je Sophie. Vzpomínáš si? Rozvod?“ naklonila se Emma přes stůl, aby to Rose jemně, tiše připomněla.

„Ach, ano, ano,“ Rose mávla rukou a zasmála se. „Odpusť mi, Sophie.“

„Odpuštěno.“ V žádném případě jsem se nemohla za to přeřeknutí zlobit na ženu, která před necelým rokem a půl zažila vážnou mrtvici.

Dál už jí to nevzrušovalo. „Teď, teď, vážně, ptáčku. Doufám, že tě příliš nerozrušilo, že dáváš Emmu pryč?“

Neil si se smíchem otřel ústa. „Mami, jak ji můžu dávat pryč? Nikdy mi nepatřila. Od okamžiku, kdy se narodila, je svou vlastní osobou.“

Podívala jsem se na Emmu. Za normálních okolností by jí tenhle druh chvály od otce nesmírně potěšil. Teď však měla na rtech napjatý úsměv a dívala se dolů do svého talíře.

„Myslím, že je to nádherné.“ Byla to Pamela, Valeriina nejlepší přítelkyně od střední a jedna z Emminých kmoter, která dala najevo známky jemné podpory. Pamela byla přesně taková, jak jsem si představovala Valeriiny přítelkyni: krásná, štíhlá, elegantně oblečená, s hlasem, který jako by byl protkán whisky a cigárami. Své rezavé vlasy měla stažené do perfektního drdolu, který byl zpevněn průmyslovou silou laku na vlasy. Ten elegantní způsob, kterým se nesla, vytvářeli z jejího černého, žebrovaného roláku víc fantastickou než neokázalou. Měla nádherný nóbl přízvuk, ne nepodobný Neilovu.

Pokračovala: „Víš, vždycky jsem si myslela, že ta myšlenka „předávat nevěstu“ je trochu absurdní. Kdo ji pak vlastní? Michael? Hodně štěstí.“

Všichni jsme se smáli, dokonce i Emma.

„Sophie, chystáte se to někomu prozradit?“ Zeptala se Valerie s tím, že na mě dívala plná očekávání.

Neilova rodina ztichla.

Do prdele, on jim to neřekl.

„Co to je?“ ozvala se Rose. „Neile, ty se chystáš znovu ženit?“

Jo, Neile. Chystáš? V obličeji jsem zčervenala.

„Dnešní večer není o nás,“ zakryl to Neil hladce. „Je o Emmě s Michaelem.“

Ale Rose byla houževnatá. „Samozřejmě, že je o Emmě a Michaelovi, ale právě teď se ptám tebe. Skutečně se budete se Sophií brát?“

„Sophie a já jsme zasnoubeni.“ Stále to nebyla odpověď na mou otázku, ale raději bych se zadusila něčím ostrým, než bych před Valerií přiznala nějaké problémy.

Neil přijal gratulace od svých bratrů a jejich manželky zavrněly obdivem nad mým prstenem. V tu chvíli jsem se chtěla propadnout do podlahy a už nikdy se s nikým z nich nemuset znovu setkat očima. Když mi zazvonil telefon, přijala jsem to s úlevou.

„Musím to vzít,“ zalhala jsem. Byla to moje matka a já neměla sílu, abych si právě teď s ní promluvila. Ale poskytla mi možnost úniku. Zaplať Bůh.

„Recepce je na tady bláznivá,“ zavolal na mě Michael.

Zvedla jsem telefon jako v přípitku. „Zkusím to na ulici.“

Když jsem vyšla z jídelny, zahnula jsem ostře doleva a zamířila na toalety. Potřebovala jsem si sednout a pečlivě si zkontrolovat své oční linky a procvičit si výraz tváře nadšené pětadvacetileté snoubenky bilionáře. V tom duševním stavu, ve kterém jsem právě byla, to dá hodně práce.

Na toaletách byly stěny z cihel s krémovým štukem. Možná to mělo vyvolávat pocit, jako byste byli v Toskánsku. Tyhle toalety byly klasické, i když bez obsluhy, takže jsem neměla žádné výčitky svědomí, když jsem vklouzla do jedné kabinky za dveřmi, opřela se o dveře a jen jak jsem zvládla, brečela bez slz.

Vzpomněla jsem si na rozhovor s Holli, který jsme spolu měly poté, co jsme se navzájem svěřily ohledně našeho zasnoubení. Přišlo mi to, že to bylo před celými věky. Čas kupodivu pádil dopředu i bez mé nejlepší kamarádky. A já jsem ji obětovala kvůli čemu? Kvůli muži, kterého jsem milovala, ale kým jsem se stala?

Na svém telefonu jsem si otevřela prohlížeč, protáhla palce a pak do vyhledávacího řádku napsala: znamení, proč se nevdávat“. Tam, třetí od shora byl odkaz na článek, na který jsem se ten den přinutila nepodívat.

Beztoho, aniž bych věděla, co vlastně čekám, ulevilo se mi, když jsem si přečetla první položky seznamu: nevěra, zneužívání návykových látek, rozdílná náboženství. Pokud jsem věděla, Neil mě nikdy nepodváděl. Díky poměrně otevřenému vztahu, který jsme spolu měli, by mi nikdy za zády nic takového neudělal. Oba jsme trochu zneužívali návykové látky, třeba když jsme pili nebo příležitostně kouřili jointa, ale nevypadalo, že bychom s tím měli problémy a určitě to nikdy nezpůsobilo problémy mezi námi. Co se týče náboženství – možná by mohla být problém jeho protestantská výchova proti mé katolické. Problém by mohl být, kdyby jeden z nás byl ateista, ale to se nás netýkalo.

Zbytek seznamu tvořily věci jako: „Neustále spolu bojujete“ a „Snaží se Vás ovládat.“ I když byl Neil v ložnici příšerně panovačný, mimo ní tak důsledný nebyl. Kdyby cokoli, jeho nedostatek vkladu byl víc frustrující, než jeho potřeba kontroly, kterou mohl mít. Někdy, když se jednalo o nějaké mé životní rozhodnutí, klidně jsem si mohla hodit příslovečnou mincí, než abych se od něj cokoli dozvěděla, protože byl až k zešílení neutrální. Jindy nemohl odolat mikrořízení našeho vztahu, ale nikdy mi neřekl, co si mám vzít na sebe nebo co jíst.

I když přece jen měl nepříjemný zvyk snažit se rozhodnout, co je pro mě nejlepší, pokud si myslel, že mi ničí život.

Na tom seznamu jsem nenašla nic, kvůli čemu bych váhala s tím vzít si ho. Ale musí tam být něco, co mě přinutí změnit jeho názor.

Otevřely se dveře na toaletu a já rychle vypnula svůj telefon, jako by mě mohl někdo chytit při spáchání trestného činu.

Pamelin hlas se hlasitě ozýval místností. „Nemůžu uvěřit, že měl tu odvahu ji přivést,“ řekla a byl tam slyšet smích. Smích, který jsem poznala.

Valerie.

„Já vím. Je to tak ubohé,“ řekla s odevzdaným povzdechem. „Ale tohle je Neil. Arogance toho člověka nezná mezí.“

„Kvůli Emmě se cítím tak špatně, ubožátko,“ odpověděla Pamela zrovna, když jsem co nejtišeji přešlápla a zvedla jednu nohu po druhé na záchodové prkénko, aby mi v mezeře pode dveřmi nevykukovaly nohy. „Představ si, jak příšerné to musí být pro ni? Mít na svatbě milenku svého otce v prakticky teenagerovském věku?“

„Já vím, já vím.“ Znělo to, jako by Valerie utěšovala Emmu, a to navzdory tomu, že ona tam nebyla. „Zvládá to dobře, ale v jejich přítomnosti je jí hrozně nepříjemně. Vypadá to, že na to jdou jako králíci. Když ještě žila s nimi, Emma se skoro bála hnout ze svého pokoje.“

Vykoukla jsem přes horní část dveří a zachytila rychlý záblesk toho, jak si Valerie před zrcadlem opravuje rtěnku.

Bylo to jak ve filmu pro dospívající. A já byla ten roztomilý blbeček, který se schovává na záchodě, zatímco ji pomlouvají ty populární holky.

No, zřejmě ne příliš roztomilý, když jsem je poslouchala.

„Dělá sám ze sebe blázna,“ pokračovala Pamela. „Proč to vždycky dělají muži ve středním věku?“

„Neilovi začala krize středního věku v okamžiku, kdy se narodila Emma,“ odfrkla si Valerie. „Jsem si jistá, že tohle bude přesně to samé, co minule. Její biologické hodiny ji začnou vysílat nerozumné požadavky, on propadne panice a ona odejde.“

Uvnitř mě se začal vařit hněv jako nějaká příšerná, teplá, odporná věc. Chtěla jsem ji praštit a byla jsem si dost jistá, že to jediné, co mě drželo zpět, bylo to, že Emmě by se určitě nelíbilo, že její matka má na svatebních fotografiích monokl.

„Jestli bude jako ta poslední, samotná svatba bude představovat dost drahé ponaučení,“ uvažovala Pamela.

„Ach ne. Nemyslím, že to dojde až ke svatbě.“ Z Valeriina hlasu odkapávala pýcha. „Jemně jsem ho… směřovala moudrým směrem. „Ona je tak mladá, vy dva toho musíte mít spoustu, co musíte společně překonat“, „Je úžasné, jak s ní zvládneš krok“, takové ty věci.“

„Nemůžeš mu to říct všechno přímo, co?“ zamlaskala Pamela jazykem, jako by mluvily o nějakém zlobivém dítěti a ne dospělém muži.

„Ne, to skutečně nemůžu. Zvlášť když jde o Neila. On prostě nebude poslouchat. Snažila jsem se ho varovat už posledně a podívej, jak to skončilo.“

„Doufejme, tohle by ho pak nemuselo tolik stát na alimentech,“ odfrkla si Pamela. „Jdu si dát cigáro. Jdeš taky?“

„Ne, potřebuji chvíli o samotě, než se vrátím. Ještě si dojdu na záchod.“

Když jsem uslyšela Pamelu odejít, seskočila jsem ze záchodového prkénka a rozrazila dveře své kóje. Na okamžik jsem měla strach, že Valerie možná dostane infarkt, a to nejen v přeneseném slova smyslu.

Prudce vytřeštila oči, v obličeji zbledla. Přísahám, že kdyby neměla nanesenou rtěnku v korálové barvě, měla by rty mrtvolně modré a tělo se jí třáslo. Možná to bylo proto, že byla v šoku z toho, že byla přistižena. Možná to způsobil jen hlasitý zvuk dveří, které bouchly do zdi, a pak se odrazily zpět a s třesknutím se zabouchly. Ale o krok ustoupila, takže jsem věděla, že nevypadám šťastně. Když jsem promluvila, znělo to, jako by místo mě mluvila nějaká nelidská bytost, která mě ovládla. Vzhledem k tomu, že jsem byla vychována v extrémně katolické víře, na okamžik jsem si začala dělat starosti, jestli nejsem posedlá, ale myslím, že vzhledem k tomu, že to jediné, co mi bránilo, abych ji nesrazila dolů a neprořízla jí hrdlo, byla moje neuvěřitelně silná vůle, k tomuhle dojít nemohlo. „Dovol mi, abych to vyjasnila. Jsou tu dva důvody, dva důvody, proč se právě teď neuchýlím k fyzickému násilí, a to je to, že Emma by nechtěla, abys byla na svatebních fotografiích s vytrhanými vlasy, a pak si nemyslím, že by mi to stálo za noc strávenou ve vězení.“

„Jak se opovažuješ -“ zkusila, ale já byla v ráži.

„Ještě jsem nedomluvila!“ Málem jsem to vykřikla, ale nechtěla jsem, aby nás někdo zaslechl. Nechtěla jsem, aby nás někdo vyrušil, protože by si to mohl někdo špatně vyložit. Nechtěla jsem, aby si Valerie myslela, že dostane nějaký manévrovací prostor nebo si vyslouží nějaké sympatie od někoho za ty hovna, která tu provádí.

Snížila jsem hlas do smrtícího šepotu a vložila do něj led, který mi koloval i v žilách. „V Emmině a Neilově zájmu tě toleruji, ale nemusím tolerovat to, jakým způsobem mluvíš. Nechala jsem to být, když ses mě hned poprvé, co jsme se setkaly, snažila s Neilem rozdělit. Ale tohle je kurva směšné!“

Vypadalo to, jako by se Valeriin krk o ždibec pohnul, ale její hlava zůstala dokonale na místě. „Svobodně se můžu vyjadřovat vůči svým přátelům. Pokud se ti to nelíbí, pak bys možná měla překonat svůj odporný zvyk tajně poslouchat cizí rozhovory.“

„Nedovolím ti sabotovat můj vztah s Neilem. Říkej si o mě, co chceš, ale tímhle to končí,“ zatnula jsem ruce do pěsti podél boků. „Jestli ještě někdy uslyším, že mluvíš o Neilovi takhle, jako by byl dítě, které musíš vychovávat, pokud někdy zaslechnu byť jen náznak toho, že se znovu snažíš v pozadí manipulovat našimi životy, odříznu ti k němu přístup ještě rychleji, než mi stihneš poskytnout jednu ze svých debilních výmluv.“

Povýšeně se zasmála, ale bylo to očividně tak nucené, že to jen zvýraznilo její náhlý strach. „S Neilem máme společnou dceru, Sophie. Nemůže mě odříznout ze svého života, i kdyby chtěl.“

„Vaší dceři není pět, Valerie. Už nikdy s tebou nemusí být znovu na stejném místě.“ Kromě práce. K čertu. Rozhodla jsem se blufovat. „Teď je v důchodu. Klidně by mohl zvednout kotvy a jet do Londýnské kanceláře, aby provedl nějakou restrukturalizaci.“

Na to neměla co říct.

Takže jsem dodala. „Jak si myslíš, že bude reagovat, když zjistí, že ještě i po roce se stále snažíš, abys nás rozdělila? Protože já mám bláznivý pocit, že víš naprosto přesně, co by si mohl myslet. A také víš, co by udělal, kdybych mu to řekla.“

Věděla to. Viděla jsem to v jejím vodnatém lesku na spodních řasách.

Dobře. Zasloužila si, abych ji rozbrečela. Zasloužila si cítit se jako hovno, když se mnou a s Neilem zacházela tak, jak zacházela. „Je to zatracená linka, Valerie. Stačí jeden krok vedle a pak po svatbě, řeknu Neilovi, že si myslíš, že taháš za provázky. Víš, že tohle by ten šíleně kontrolující Neil prostě miloval, že?“

Valerie byla stále tak ticho, až jsem si myslela, že možná přestala dýchat.

„Zkřiž mi znovu cestu. Troufnu si na tebe. Nasereš mě a já ho požádám, aby s tebou odřízl všechen kontakt na dobu neurčitou.“

V ohromeném zamrkání řas jí pomalu unikla slza a já viděla, jak je konfrontována se svým nejhorším strachem. To, že by mě Neil mohl skutečně před ní dát přednost a ona by nemohla udělat nic pro to, aby zarazila to, že se k ní otočí zády, když bude chtít.

Vyrazila jsem z koupelny. Ruce se mi stále chvěly. Měla jsem trochu obavy, že by Valerie mohla přijít s obrovskou scénou ve stylu seriálu Dynastie a způsobit veřejnou scénu, ale byla na to až příliš chytrá.

Byla jsem vzteklejší než kdykoli dřív na kohokoli jiného. Valerie mě nemusela mít ráda, ale proč měla potřebu o mě roznášet drobné ošklivé drby. Kdyby byla tak dobrou Neilovou kamarádkou, proč by neměla být ráda, že našel někoho, kdo ho miloval a kdo miloval její dceru? Proč to musela být tak šílená soutěž – ex versus nová žena?

Byly chvíle, kdy jsem skutečně respektovala a obdivovala Valerii. Teď jsem se cítila podivně zrazena, když to všechno v jediném kreténském okamžiku zničila.

Nechtěla jsem to udělat. Nechtěla jsem na ni žárlit nebo se jí cítit ohrožena. Nechtěla jsem, abych s ní musela udělat konečné zúčtování. A skutečně jsem ji chtěla dostat z Neilova života. On ji bral jako kamarádku, ale ona s ním zacházela jako s odpadky. Proč jí to dovoloval? Protože spolu měli dítě? Emma byla dospělá a Neil nemohl rozumně očekávat, že se stále ještě budeme slavit společné vánoce, až bude Emmě třicet. To jediné, co jsem mohla čekat je, že se bude stále cítit provinile, že jí před dvaceti pěti zlomil srdce, takže se nemohl přimět, aby si vůči ní vybudoval normální hranice.

Ale já takhle žít nemohla. Nemohla jsem být v přítomnosti někoho, kdo je tak toxický, kdo na mě neustále zaměřuje své pasivně agresivní útoky, kdo mě při každé možné příležitosti zlomyslně pomlouvá a kdo naprosto souhlasí s tím, že mě pomlouvá někdo, kdo je její kamarádka.

Necítila jsem k ní žádné sympatie. Prostě jsem nemohla. Neil náhle váhal nad našimi zásnubami. Tohle mělo sto procentně co dočinění s ní, tím jsem si byla jistá. Ne proto, že bych si myslela, že by se Neil dal snadno zmanipulovat, ale protože jsem věděla, že Valerie měla výhodu času, že mohla své manipulace zdokonalovat. Také jsem věděla, že Neil si jich byl přinejmenším vědom: Emma mi řekla, že její matka měla svůj podíl na tom, že se Neil rozešel se svou ex-manželkou, i když Emma neznala pravdu o otcově bisexualitě.

Valeriino vměšování Neila dohánělo k šílenství. To bylo pro Valerii špatné. Neil znal chování své přítelkyně, takže jsem nepochybovala o tom, že by mi uvěřil.

I když jsem nechtěla být tou osobou. Nechtěla jsem požádat svého přítele – doufejme, že je stále ještě mým přítelem, jestli se jí to už nepodařilo nadobro zničit, aby někoho odřízl ze svého života, abych se cítila pohodlněji. Ale v žádném případě bych nechtěla strávit zbytek života s tím, že budu muset na každém kroku bojovat s Valerií.

Palci jsem si přejela po svých dolních víčkách a doufala, že tam nebudu mít žádnou vláhu. Nechtěla jsem se vrátit na toalety, dokud tam ještě byla Valerie. Zvedla jsem bradu, narovnala ramena a šla po zbytek noci předstírat, že jsem šťastná.

Cestou do jídelny jsem zpozorovala Emmu v okamžiku, kdy si myslela, že se na ni nikdo nedívá. Měla sklopené oči a po talíři honila svůj salát s nadšením lidí, kteří právě platí daně nebo mají ošetřované zubní kanálky.

Nebyla jsem jediná, kdo dneska večer předstíral, že je šťastný.

******

Po mučivé večeři, projevech a sledování Emmy, jak se bolestivě snaží udržet úsměv, ať už jí cokoli trápilo. Doufala jsem, že to nebylo to, co tvrdila Valerie, že jí je nepříjemná moje přítomnost. Byla jsem šťastná, když všichni hosté už odešli a jediné, co zbývalo, byl náš odchod.

„Kde je Emma?“ zeptal se Michael a mračil se, když se rozhlížel po místnosti, ve které se konal banket. „Ještě před okamžikem tu byla.“

„Pravděpodobně šla na dámy,“ řekla Pamela bezstarostně. „No, Valerie, půjdeme?“

„Půjdeme také?“ zeptal se mě Neil a rukou mě objal kolem pasu. Přála bych si, abych v tom dotyku cítila tolik přesvědčení, jako před naší hádkou, ale naklonila jsem se k němu, protože Valerii bezpochyby čekala na jakoukoli slabinu v mém brnění, aby ji mohla využít.

Michaelův telefon zazvonil a on zkontroloval display. „To je moje máma a táta. Museli na něco zapomenout. Jdu to vzít. Jestli uvidíte Emmu -“

„Poohlédnu se po ni a najdu ji,“ nabídl se Neil.

Valerie a Pamela se s ním rozloučily, vřele mu popřály dobrou noc a slíbily, že se zítra ráno uvidíme. Když pak odešel, střelily po mě studeným pohledem a než odešly, nic neřekly. Takže, tuším, že Valerie si našla chvíli na to, aby se svojí kamarádce svěřila s tím, co se událo na toaletách.

Čekala jsem v malém foyer, pohledem občas zalétla k hostesce, která tu procházela, aby zkontrolovala různé maličkosti, které zkontrolovala už minimálně tucetkrát a netrpělivě čekala, až odejdeme. Přišlo mi nepravděpodobné, že by se Emma mohla ztratit v úzké chodbě, do které se po ní šel Neil podívat. Nicméně pod zvýšenými nepřátelskými pohledy ze strany servírky jsem je raději šla najít. V hale kousek od toalet, byla malá prázdná šatna. Zevnitř jsem uslyšela Neilův hlas a Emmin? Pláč?

Opřela jsem se zády o tmavé obložení stěny a naslouchala Emminým vzlykům, které byly tlumeny tátovým sakem.

„Já nevím, co mám dělat,“ popotahovala. „Tati, já nevím, co mám dělat.“

Lámalo se mi pro ni srdce. Byla to ta nervozita na poslední chvíli. To je úplně normální, ne? Aspoň to tak vypadalo ve všech filmech.

„Emmo, ty miluješ - “ Neil z té věty ztlumil slovo „příšerného“ „- Michaela. Už když jsi ho poprvé přivedla domů, tak jsem to mohl vidět.“

„Je láska dost dobrý důvod, aby sis někoho vzal? Miloval jsi mámu. Miloval jsi Elizabeth. A podívej, jak to skončilo,“ připomněla mu, jako kdyby se s ním chtěla dohadovat.

Když Neil znovu promluvil, bylo v jeho hlase tolik bolesti, že jsem chtěla vtrhnout do té místnosti a obejmout ho. To jsem samozřejmě nemohla,protože tohle byla Emmina chvíle s jejím tátou. Ale bylo to tak těžké slyšet, jak Neil sám prochází tímhle okamžikem se svojí dcerou a bylo tak těžké vědět, že je Emma nešťastná v předvečer své vlastní svatby.

„Ty nejsi já, Emmo. Bez ohledu na to, jak jsme si podobní. V minulosti jsem udělal hloupé chyby. Ty jsi mnohem chytřejší než já.“
„Ty ho nemáš rád,“ protestovala.

„Ale ty ano.“ Vydal zvuk bezmocné frustrace. „Moje sladká holčičko, skutečně si myslíš, že právě teď můžeš zrušit svatbu a navždy od něj odejít?“

„Já nechci odejít!“ Protestovala přes slyšitelné slzy. „Jen prostě nechci nic měnit!“

Neil hned neodpověděl. Představovala jsem si, jak tam ti dva stojí a nešťastně na sebe zírají. Pak promluvil. „To chápu. Až příliš dobře.“

„Ty si nechceš vzít Sophii?“ zeptala se a mě srdce poskočilo. Málem jsem se otočila a utekla. Tu odpověď jsem nechtěla slyšet, ne dřív, než ji uslyším od něho. A jestli to bylo ne… No, nevěděla bych to, dokud by to neřekl.

„Chci se s ní oženit. Abych byl naprosto upřímný, mnohem víc, než jsem si chtěl vzít Elizabeth. Nemám pocit, jako by to představovalo konec našeho vztahu. Necítím se… pod tlakem,“ řekl a ten uzel, který se mi před okamžikem vytvořil v hrudi, se o něco málo uvolnil. „Ale to neznamená, že jsem si jistý, že jakmile se jednou vezmeme, všechno bude v pořádku. A bojím se, Emmo. Jsem tak nervózní jako ty, že se něco změní, že nebudeme těmi stejnými lidmi, jako jsme byli před svatbou. Ale teď nejsem ochotný ji ztratit, protože se bojím, že bych ji mohl ztratit později.“

Emmin dech se otřásal vzlyky. „Chceš, abych se vdala za Michaela?“

Ach, Neile. Prosím, prosím, odpověz na tuhle otázku správně, modlila jsem se.

„Ano. Chci, aby sis vzala Michaela.“ Kupodivu to neznělo tak, jako by ho to bolelo nebo jako by rezignoval. Znělo to naprosto vážně. Dokonce ještě pokračoval: „Je velice chytrý, má před sebou úspěšnou kariéru, ale co je nejdůležitější, dobře s tebou zachází a miluje tě. Vidím to pokaždé, když se na tebe podívá.“
„Tati…“ Emmin hlas přešel skoro do šepotu. „Nemůžu -“

Chystala se mu to říct. A to by ho zničilo.

„Nemůžeme… byla jsem u každého. Specialisty. Všichni říkají, že nemůžu mít dítě.“

Zašustění látky mi řeklo, že ji sevřel do objetí. I kdybych to nezaslechla, zvuk jeho hlasu, jak jí mumlal do vlasů, by to prozradil. „Ach má sladká holčičko. Je mi to tak, tak líto.“

„Nemůžu mu to udělat!“ Emma teď silně vzlykala. „Nemůžu mu vzít tu možnost. Tak silně chce děti… nemůžu ho odsoudit k tomu, aby…“

Zatímco brečela, Neil ji jemně konejšil a já věděla, že jí pravděpodobně dává to nejlepší otcovské objetí v historii všech otcovských objetí. „Ví o tom Michael?“

„Ví to,“ řekla Emma s ucpaným nosem. „Už se o to nějakou dobu snažíme. Věděli jsme, že to bude těžké, ale teď, když se lékař domnívá, že i při IVF…“

„Takže můžete řešit náhradní matku. Nebo můžete dítě adoptovat. Neexistuje žádný důvod, proč byste vy dva nemohli mít děti.“

Zněl, jako by se mu skoro ulevilo, že může vyřešit ten problém. „Mluvila jsi s ním o tom, že? O tvých obavách ohledně svatby?“

„Říká, že jsem hloupá.“

„To jsi. Miluji tě z celého srdce, Emmo, ale jsou okamžiky, kdy se nedokážeš podívat do dalekohledu.“ Podařilo se mu zasmát.

„Jsi se Sophií už velice dlouho, když už jsi převzal její talent pro šílené metafory,“ prohlásila Emma se svým obvyklým suchým humorem.

„Michael ví, že nebudeš schopná dát mu děti. Myslím, že je skvělé, že jste vy dva byli dost zodpovědní na to, abyste to zjistili dřív, než jste přistoupili ke svatbě. Ale teď to víš, a stále se oba chcete vzít. Myslím, že to ti poskytuje tvoji odpověď.“

Už jsem slyšela příliš mnoho, takže jsem tiše po špičkách vyklouzla z haly, aby moje podpatky nezpůsobily žádný hluk. Došla jsem k obrubníku a sedla si dozadu do Maybache, abych na něj počkala. Před restaurací se nejdřív objevila Emma v Michaelově náručí. Teď byla samý úsměv, jako by nikdy o ničem nepochybovala. Neil se objevil chvíli po ní a zastavil se, aby Emmu naposledy objal. Ušel dlouhou cestu, a když jí pustil, sledoval, jak odchází.

Zítřek pro něj bude velice těžký.

„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, když Neil nasedl do auta.

Tony za ním zavřel dveře a než mi Neil poskytl vágní odpověď, usadil se a zapnul si bezpečnostní pás. „Všechno v pořádku. Emma měla jen trochu nervy.“

Neřekl mi všechno. Nikdy nezradil Emminu důvěru. Ani moji. Za to jsem ho tak moc obdivovala a nikdy jsem mu to nemohla říct.

Naklonila jsem mu hlavu k ramenu a doufala, že by mu moje srdce mohlo spokojeně vyslat telepatický vzkaz.

„O čem jste s Valerií mluvily na toaletě? Pamela říkala, že si myslela, že jste se možná pohádaly,“ zeptal se nepřítomně, když jsme míjeli auto s Emmou a Michaelem.

Zvednul se mi žaludek. „Nevím, kde získala takový dojem. Bylo to něco ohledně svatby.“ Nebyla to přímo lež. Nevěděla jsem, zda Pamela zaslechla z chodby, jak jsme mluvily o svatbě, nebo jen Neil předpokládal, o čem jsme mluvily.

„Stále ještě plánuje tu zatracenou věc na příští týden.“ To prohlášení učinil s ryzí náklonností a já ucítila to nejpříšernější bodnutí nenávisti vůči ní. Ale nemohla jsem Neilovi nic říct, ne když byl tak vystresovaný. Můj vztek na Valerii byl jako infekce, která dokáže odrovnat všechno hezké, co bylo ve mně. Musím, alespoň část toho vzteku vypustit, jinak začne hnisat, až prasknu jako obrovský bolák na noze, který zasáhla gangréna. Ale neměla jsem nikoho, s kým bych si o tom mohla promluvit. Poté, co jsem ztratila spoustu přátel z práce, když jsem se ocitla na černé listině Porterasu, byla Holli mou jedinou blízkou přítelkyní. Valerie byla Emmina máma, takže i po svatbě bych se jí o tom nemohla zmínit. Nemohla jsem to říct někomu. Byl to příšerný pocit, když jsem se cítila tak osaměle.

„Myslel jsem,“ začal opatrně a z kalhot na kolenou si odstraňoval imaginární nečistotu, „na to, co Michael řekl o Emmě. Že od okamžiku, kdy ji uviděl…“

Chtěla jsem přesvědčit sama sebe uvěřit, že to co řekne, bude ve smyslu: „Neměl jsem pocit, že to bylo o tobě.“ Ale nemohl by. Protože jsem věděla, že to není pravda.

„Musel jsem si projít své první manželství. Myslel jsem, že se chystám zlomit Elizabethino srdce přesně tak, jako jsem zlomil to Valeriino. A já to udělal. Možná jsem jí technicky nevěrný nebyl fyzicky. Ale celou dobu, co jsem s ní byl ženatý, byl jsem zamilovaný do jiné ženy. Nebylo to tak, že bych Elizabeth nemiloval, to ano.“ Odmlčel se. „Ale tebe jsem miloval víc.“

Setkali jsme se jen jednou na pár krátkých hodin. A on mě jednostranně miloval šest let. A to mě děsilo stejně tak, jako se mě to dotýkalo. „Neile. Musíš něco pochopit. Každý den se bojím, že nedostojím očekávání muže, který strávil šest let tím, že si mě ve své mysli vysnil.“

„To musí být obrovský tlak.“ Natáhl se po mé ruce a stiskl mi ji. „Ale ty nesplňuješ moje očekávání. Ty je překonáváš. Každý den jsem stále víc zamilovaný do Sophie, která mě znovu našla. Ne do té Sophie z toho letiště před sedmi lety.“

Teď jsem se musela zeptat. Už jsem to v sobě nemohla držet dál. „Tak proč jsi tak divný ohledně svatby? Když jsi mi to navrhl, myslela jsem si: „Nikdo mě nikdy nebude milovat tolik, jako tenhle muž.“ A pak po jednom rozhovoru, už si nejsem jistá ničím.“ Polkla jsem, varovala sebe sama před tím, abych do tohohle nezatáhla Valeriiny machinace. „Řekl ti někdo něco? Vyjádřil nějaký nesouhlas nebo -“

„Samozřejmě, že ano, Sophie. Jsem padesátiletý bilionář, který se chystá oženit s pětadvacetiletou ženou. Všichni vyjadřují obavy.“ Na ústech se mu objevil mírný úsměv. „Ale to není kvůli nim. Je to strach… že tě možná chci až moc.“

Nevěděla jsem, co na to říct.

„Vzpomínáš si, proč jsem byl na letišti v Los Angeles?“ Zeptal se po chvíli.

„Jo, měl jsi nějaký rozhovor s chlápkem z japonské automobilky. A nemohl sis pronajmout své letadlo na dobu, kterou jsi potřeboval na tu schůzku.“ V myšlenkách jsem zapátrala po pár podrobnostech, které mi možná utekly.

„Během mezipřistání jsem měl posádku. Nechtěl jsem letět tím zpožděným letem. Mohl jsem to odpoledne odletět kdykoli po třetí odpoledne. Ale vzal jsem na sebe to riziko a přehodil ten rozhovor.“ Jeho smích byl chraplavý a prázdný. „Vybral jsem si na letišti zábavnou, cizí ženu, kterou jsem tam potkal, když skončil rozhovor, který ukazoval Auto Watch jako silný případ žurnalistiky o autech v měřítku, o kterém jsem nikdy nedoufal, že toho dosáhnu. Věděl jsem, jak moc to bylo důležité. Ale dokonce i tehdy jsem si vybral tebe.“

Bolelo mě na hrudníku. Jeho prohlášení bylo dojemné a zároveň i děsivé. Uvědomil si to jen pár hodin poté. Byl schopný vybrat si, že zůstane se mnou v tom hotelovém pokoji, před tím, než aby dal přednost svému časopisu – a Auto Watch byl pro něj stejně tak důležité dítě jako byla Emma. Ale nebyl se mnou schopný zůstat, když si myslel, že je v sázce moje budoucnost.

„Ty jsi…“ zamračila jsem se. Jak bych tohle měla podat? „Neile, ta věc se svatbou. Znovu utíkáš z hotelového pokoje?“

Odvrátil se. „Myslím, že ano. Možná vždycky budu rozpolcený mezi tím, jak moc tě chci a vírou sám v sebe, že tě budu chtít v rozumných mezích.“

„Tak se přestaň s tím druhým já hádat.“ Položila jsem mu ruku na koleno. „A přestaň se bát toho, co si myslíš, že je pro mě nejlepší. Jsem ta dívka, která se chystala utéct do Tokia bez peněz i bez znalosti japonštiny. Myslíš, že nevím, co chci? Dobře, možná ne vždy zvládnu udělat to nejlepší rozhodnutí, ale tohle není jeden z těch případů. Miluji tě. Máš strach? Dobře. Jestli kvůli tomu nechceš stanovit datum, je to v pořádku. Prostě chci být s tebou. Jestli to znamená, že se nikdy nevezmeme -“

„Chci si tě vzít,“ přerušil mě. „Chci tě vidět v bílém a spojit s tebou život, ale děsí mě to. Nikdy jsem to neudělal správně. Když jsem ti to navrhl, byl jsem si vším tak jistý. Jsem si jistý tím ohledně koupě domu a usazení se v něm s tebou. Není to, jako když jsem si bral Elizabeth.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Proč ses oženil s Elizabeth?“ Myslela jsem si, že tu odpověď jsem už znala, ale nebyla jsem si jistá, zda ji znal i on.

Zhluboka vydechl. „Myslím, že jsem si ji vzal, protože… jsem si myslel, že ona je stejně dobrou šancí na štěstí. Dokud jsem tě znovu neuviděl, ani jsem netušil, jak bych tě mohl kontaktovat. Nemohl jsem tě moc dobře sledovat jako nějaký dementní stalker, že? Takže jsem se spokojil s ženou, kterou jsem miloval. Jen ne tolik, jako jsem miloval tebe.“

„A mě si chceš vzít, protože si mě chceš vzít. A to je všechno.“ Teď, když jsme se o tom bavili, to vypadalo tak jednoduše. Přála jsem si, abychom to udělali už dřív. „Zní mi to jako obrovský rozdíl. Nejsou za tím žádné postranní úmysly, žádné uklidňování. Navrhl jsi mi to, protože mě miluješ. Konečně můžeš mít ženu, kterou chceš a teď se bojíš? To nezní moc správně.“

Podíval se z okna a pak se znovu otočil na mě. „Jsou chvíle, kdy se stydím, protože i když jsi o polovinu mladší, jsi emočně dvakrát zralejší než já.“

„Ach, buď opatrný, pane Elwoode. Tohle je něco, co proti tobě můžu použít v budoucích hádkách.“ Ten uzel nejistoty, který jsem cítila v hrudi, povolil zase o další kus. Ještě nebyl úplně rozvázaný, alespoň to byla už jen volná smyčka, která mohla být sundána. Vzala jsem ho za ruku, zvedla si ji k ústům a políbila ho na klouby.

Zasmál se. „Tuším, že tohle je něco, co už jsi věděla.“

„To ano.“ Snažila jsem se skrýt svůj úsměv, ale tak moc se mi ulevilo, že to je konečně všechno venku. „Myslím, že jsi řešil Emminy pochybnosti.“

„Myslím, že možná máš pravdu. Jsem si jistý, že není žádným tajemstvím, že nejsem nadšený představou, že kvůli Michaelovi ztrácím svou dceru -“

„Hele, řekl jsi „Michael“, ne „Příšerný Michael“! Děláš pokroky,“ gratulovala jsem mu.

„Ano, děkuji ti, Sophie, skutečně dělám obrovské pokroky.“ Jeho tón byl suchý jako nenamazaný toast. „Jak jsem říkal, nemůžu si pomoci, ale zajímalo by mě, zda má náhlá nechuť nějak nesouvisí se skutečností, že se všechno mění. Stěhování z města, odchod do důchodu, druhá padesátka. Je toho trochu hodně.“

„No, pro mě je to všechno taky odlišné. Vzpomínáš na Vánoce, kdy jsme si řekli žádné velké změny?“ Pokrčila jsem rameny. „V těch pravidlech nejsme moc dobří. Ani jeden z nás.“

Zakuckal se, ale byl to takový opatrný zvuk.

„Zítra chci jít na svatbu mé budoucí nevlastní dcery se svým budoucím manželem,“ pokračovala jsem. „Chci tam stát a přemýšlet „Jak nádherná květinová výzdoba, udělejme takovou i na naší svatbě.“  Chci být snoubenkou Neila Elwooda. Nemusím říct „ano“, pokud to nechceš.“

Stiskl naše propletené prsty, natáhl se ke mně a navzájem jsme se drželi, jako bychom právě překročili tu fyzickou vzdálenost a ne, tu emocionální.