SD - 7. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 26 týdnů, 5 dní

Vítejte v pekle. Populace: já, nějací idioti a moje máma.

Spravedlnost je v podstatě kostýmová fraška. Naučíte se to, když jsou vám tři a vaši rodiče vám řeknou, že se máte o věci dělit, když očividně sdílení je příšerné a není v něm zahrnutá vůbec žádná starost, protože nezáleží na tom, jak hlasitě řvete, nikdo nemá sympatie pro vás a vaši panenku, které se nesmí dotknout nikdo jiný, protože jsou špinaví a natvrdlí.

Soudní dvůr v podstatě funguje na stejném principu; skupinka zaseklých otrávených dospělých, říkajících si navzájem, že se mají dělit. S přidanou hodnotou trestu vězení.

Vzdychnu a zapnu si svou příšernou bílou blůzu celou až k bradě. Aspoň mi máma dovolila džíny. Nemůžu jí morálně podporovat, když můj zadek vidí celý svět, jak se producíruje v černých upnutých kalhotách. Snažím se spravit si vlasy – máma mi udělala nějaký velký drdol, ale Kayla mě plácne přes ruce.

„Nech toho. Vypadáš dobře. Pro jednou.“

Ušklíbnu se a kouknu na ní. Sedí vedle mě v soudní síni. Má na sobě sukni a perlové náušnice a skutečné perly a vypadá jako by hrála ve filmu roli První dámy. Kdyby první dámě bylo 17 a byla Latinoameričanka. Soudní dvůr není takový, jaký jsem si ho představovala – čekala jsem zaplněné místnosti a zamračené soudce a znepokojené porotce, jako v seriálech. Ale místo toho je to místnost, co vypadá jak z 80. let – divné koberce s geometrickými vzory a jasnou žárovkou v jednom rohu a soudkyně, co vypadá jako usměvavá babička s nafialovělými vlasy a zářivě červenými nehty. Porota ani nevypadá seriózně – smějí se a hovoří mezi sebou. Máma sedí dvě řady před námi, její právník je po jejím boku. Leo, ten hnusák, sedí u stolu vlevo, jeho právník mu něco šeptá. Na paži má sádru a má zabandážovaný nos.

„Vůl,“ zašeptám Kayle. „Leův nos je v pohodě. Nosí to jen pro to divadlo.“

Ušklíbla se. „Je tak odporný. Doufám, že se mu to všechno vrátí! Přes FedEx! Expresní doručení!“

Koukám na mámu, zatímco se lidi cpou dovnitř. Spala jsem na nafukovací matraci u její postele minulou noc, protože nepřestávala brečet. Poté co splaskl ten poprask kolem Stanfordu, zbyl jen smutný pozůstatek reality. Ramena se jí pod jejím sakem třesou, ale drží svou hlavu vztyčenou.

„Přijde Jack?“ ptá se Kayla. Přikývnu.

„Jasně. Proč?“

Pokrčí rameny. „Jen... mohlo by to být pro tebe těžké. Však víš.“

„Budu v pohodě.“

Kayla mlčí než z ní vypadne: „Pro něj to taky bylo těžký.“

„Cože? Pro koho?“

„Jacka. Když jsi byla pryč, byl úplně jiný. Vím, že jsem to říkala ten den, co ses vrátila, ale – ale opravdu, opravdu se změnil. Nikdy jsem ho neviděla tak znuděného. Bylo to skoro jako by byl mrtvý.“

„To se lidem stává, když je nikdo neprovokuje.“

Zakroutí hlavou a vzdychne. Leo jednou zachytí můj pohled a já gestem naznačím podříznutí hrdla, aby mu to došlo. Už se na mě znovu nepodívá.

„Pro jednou jsou tvé výhrůžky zasloužené.“

Hlas patří Jackovi, který se posadí na sedadlo vedle mě. Má na sobě černý oblek – nažehlený s porcelánově modrou kravatou, která mu ladí k očím. Vlasy má uplácnuté dozadu gelem, lícní kosti vzpurné a profil povýšený a královský jako vždy.

Kayla mu věnuje letmý pohled. „Čau Jacku.“

„Kaylo.“ Kývne na ní. Jejich vzájemná interakce před dvěma měsíci by byla úplně jiná, ale teď je to skoro... dospělé? Oklepu se. Příšerný.

Obrázek jeho ruky v emailu mi nejde z hlavy. Možná někoho zabil! Jako mrtvý! Jako nedýchající nebo nekonzumující potravu! Nejíst je na prd, protože za a) jídlo je fantastické, a za b) jídlo je fantastické! A já tu teď mluvím s klukem, co učinil lidi neschopnými jíst. Mohl by být regulérní Ted Bundy, co já vím, protože já nevím. Nic o něm nevím, kromě toho, co mi říkají mé útržkovité vzpomínky. A to mi dává pocit, že chci křičet. Nebo zvracet. Nejspíš ne oboje ve stejnou chvíli.

„Tvoje máma vypadá líp,“ nakloní se ke mně Jack a zamumlá. „Ztrácela se, když jsi byla pryč.“

„Co jsem zaslechla, tak ty taky.“

Na chvíli se napne, jeho oblek se v rozích natáhne. Než stačí otevřít pusu, ozve se strážný. „Všichni povstaňte,“ a každý v soudní síni si stoupne. Babičkovská soudkyně se usadí na židli a řekne nám, ať se posadíme.

„Ctihodná soudkyně Violet Diegová bude předsedat případu 109487, Blaková versus Cassidy, tohoto pátku 7. února 2011,“ předčítá strážný z poznámek. „Pan Gregory Pearson a paní Hannah Rothová budou zastupovat své příslušné klienty. Pan William Fitzgerald je úřadující soudní zapisovatel. Vaše ctihodnosti.“

Strážný kývne na soudkyni Diegovou a stáhne se do rohu. Diegová si odkašle.

„Je mi známo, že tento soud má projednat údajné vloupání a vniknutí a napadení a ublížení na zdraví paní Patricie Blakové a její dcery Isis Blakové, dne 4. ledna 2011. Žalující strano, proneste svou úvodní řeč.“

Mámina právnička, půvabná  blond dáma, se postaví a přejde do středu místnosti. Pronáší řeč o Leově bezcitnosti, o mámině minulosti s ním, a jak odjela na Floridu, aby mu utekla. Prezentuje dočasný soudní zákaz přiblížení se, který proti němu máma získala, mé rentgeny hlavy a fotky naruby zpřeházeného domu, které udělala policie. Našeho domu. Rozbité sklo a krev rozmazaná na stěně a-

Trhnu sebou. Kovová basebalka. Kayla mě popadne za ruku a stiskne.

Obhájce argumentuje, že Leo byl ve fugovém stavu a že trpěl následky posttraumatického stresu z času stráveného ve Vietnamu. Nakloním se k Jackovi.

„Ty jsi šprt, že jo? Znáš cizí slova.“

Odfrkne si. „Sem tam, jistě.“

„Co je to fugový stav?“

„Je to podobné jako disociativní amnézie, kterou trpíš vůči mně,“ zamumlá.

„Aw, šťouráš se v mých lékařských záznamech? To bys neměl.“

„Nešťourám se, chápu základní psychiatrické indikace. I tak, argumentovat fugovým stavem na jeho obranu je pitomost. Je to vzácný případ a on nevykázal žádné symptomy další osobnosti. Byl bych vážně překvapený, kdyby to soudkyně spolkla.“

„Nejsi ty svědek?“

Přikývne. „Za chvilku mě zavolají.“

Obhajoba znenadání požádá o mámino vyjádření. Podívá se na mě a já se povzbudivě usměju a zvednu palec nahoru. Zazubí se mdle a jde ke stolku. Strážný jí nechá přísahat na Bibli a právník obhajoby jí začne vyslýchat – kde byla tu noc, co měla na sobě, kde jsem byla já, jak vypadal Leo, jak zněl. Mámino odhodlání se otřese – její ruce se třesou a kouše si ret – ale nesloží se. Mluví dál i přes to, že vypadá, jako by jí sklo trhalo žaludek na kusy. Když skončí obhajoba, na řadu přijde její vlastní právník a máma objasňuje celý příběh s pobízením právníka. Hryžu se do pusy, abych zůstala klidná a myslím na jednorožce, ale ani duhu prdící rohatí koně mě nemůžou rozptýlit od mámina třesoucího se hlasu, když popisuje ten útok. Chci si na uši přitisknout ruce, nebo zmizet, ale ona mě potřebuje. Dívá se na mě po celou dobu, co mluví, takže s ní udržuju oční kontakt. Jsem její kotva.

„A pak Jack-,“ máma se nadechne. Kamarád Isis ze školy, Jack, vešel dovnitř. Zahlédla jsem ho přes Leovo rameno.“

„Měl u sebe Jack zbraň, kterou byste mohla vidět?“ zeptá se právník.

„Námitka, vaše ctihodnosti, vizuální potvrzení zbraně v té chvíli není relevantní-,“ začne obhajoba. Soudkyně Diegová po něm hodí ostrým pohledem.

„Zamítá se! Pokračujte, pane Rothe.“

„Děkuji, vaše ctihodnosti.“ Mámin právník přikývne. „Paní Blaková, měl zbraň, kterou byste mohla vidět?“

„Ano. Basebalovou pálku, tu, kterou máme uloženou ve skříni dole.“

„A poté se stalo co?“

„Jack ho zasáhl a Leo se ze mě svalil na zem,“ mámin hlas zesiluje. Dívá se na Jacka a on přikývne a sleduje ji těma ledově modrýma očima. „A Leo se rozzuřil a ohnal se po něm. Snažil se ho praštit, ale Jack ho znovu zasáhnul.“

„Kolikrát byste řekla, že ho Jack zasáhl?“

„Čtyřikrát. Možná pětkrát. Pokaždé, když se Leo zkoušel zvednout, Jack ho udržoval dole na podlaze.“

„A pak se stalo co?“

„Jack mě držel. Plakala jsem a třásla se a Jack mě držel a řekl mi, že to bude v pořádku.“ Usměje se. „A já mu věřila.“

Podívám se na Jacka. Ten sleduje mámu, jeho pohled je fixovaný, ale něco v něm je jemnější než normálně.

„A pak šel dolů, tam kde byla Isis, a já šla s ním a začala jsem znovu brečet, když jsem viděla její tělo tak klidné. Bála jsem se. Byla jsem vyděšená. Netušíte jak – oh bože-,“ máma zmlkne a právník se podívá na soudkyni Diegovou.

„To je vše, vaše ctihodnosti.“

Vstanu, abych mámě pomohla do její židle, ale Kayla mě stáhne zpátky dolů a sleduju, jak to za mě dělá strážný. Máma se na mě rozrušeně usměje, když se usazuje u stolu a ukáže mi zvednutý palec. Není v pořádku. Ale nebojí se. To dokážu poznat.

Dalšího zavolají Jacka. Zástupce obhajoby je vylekaný podle jeho výrazu – vyvádí ho to z míry. Zadusím smích. Vítej v klubu, kámo.

„Vloupal nebo nevloupal jste se do domu Blakových bez povolení?“ zeptá se obhájce.

„Ano,“ řekne Jack monotónně. „Vloupal jsem se. Skrz dveře, co váš klient zanechal otevřené.“

V soudní síni se ozývá mumlání. Kayla zvedne pěst a zaječí.

„Oh, on toho chlapa strašně dostane.“

Zamknu si pusu na zámek. Nemá ani zdání.

„A co jste uviděl, když jste vešel?“

„Viděl jsem Isis Blakovou zhroucenou na zemi. Na stěně byla krvavá šmouha a krev byla na zadní straně její hlavy.“

„Viděl jste mého klienta v pokoji?“

Jack přimhouří oči. „Ne. Ale slyšel jsem ho těžce dupat v horním patře.“

„Takže jste neviděl mého klienta napadnout Isis Blakovou?“

„Ne.“

Zástupce se ušklíbne a popojde. „A popadl jste nebo nepopadl hliníkovou basebalovou pálku a zamířil nahoru konfrontovat mého klienta?“

„Ano, popadl.“

„A byl můj klient ozbrojený?“

„Ne. Ale nevypadalo to, že by ho to mělo zastavit od snahy znásilnit vyděšenou ženu.“

Trhnu sebou. Máma je naprosto klidná, soustředěná na Jacka. Soud znovu zašumí a soudkyně praští svým kladívkem.

„Klid! Klid v soudní síni.“

Když šeptání utichne, zástupce obhajoby se narovná.

„Jak jste spojen s rodinou Blakových, Jacku?“

„Isis je-,“ následuje lehká odmlka jak Jack přemýšlí. „-známá. Ze školy.“

„Rád bych předložil důkaz A,“ obhájce předstoupí a drží přehrávač a postaví ho na stůl. „Záznam rozhovoru s vaším ředitelem, panem Evansem, který potvrzuje, že vy a Isis jste byli nepřátelé a prováděli jste si prapodivné žertíky měsíce před touto událostí. Nebyli jste přátelé. Podle Evanse jste byli pravý opak. Tak proč jste byl u ní doma? Abyste jí ublížil?“

„Námitka!“ zakřičí mámin právník. „Vaše ctihodnosti, jakou má tohle souvislost s případem?“

Soudkyně Diegová vzdychne. „Zamítá se, Pearsone, snažte se držet tématu.“

Zástupce přikývne. „Není třeba. Obhajoba skončila, vaše ctihodnosti.“

Jack se na mě podívá. Kdybych se namáhala dost na to, abych se z toho podělala, stěží bych rozeznala ten nejmenší kousek obav v jeho očích. Porota najednou kouká na Jacka s podezřením.

Mámin právník směřuje Jacka mnohem pozitivnějším směrem – zdůrazňuje jak Jack zavolal 155 okamžitě, když mě našel a jak byl statečný, když musel čelit dospělému zuřivému muži. Jack si toho nevšímá, ale já vidím, co se právnička snaží dělat – vykreslit ho v soucitném hrdinském světle. A zabírá to. Trošku. Porota na něj už nekouká jako by měl tři hlavy.

Jack se vrací. Pěsti má sevřené na kolenou a vypadá bledší.

„Jsi... jsi v pořádku?“ zkusím. „Teda kromě skutečnosti, že máš na krku tlustý arogantní tumor, kterému říkáš hlava.“

„Jsem v pohodě,“ řekne jemně.

„Nemyslela jsem to tak. Tu věc s tumorem. Je to můj instinkt, být na tebe zlá.“

Na jeho rtech se mihne křivý úsměv.

„Já vím.“

A pak zavolají Lea. Zástupce obhajoby vykreslí jeho případ – že před 30 lety bojoval ve Vietnamu, že tam utrpěl zranění hlavy, že ho armádní cvokař diagnostikoval s post traumatickou stresovou poruchou. A s každou další polovičatou historkou, zuřivost v mém nitru hoří víc a víc. Nutí to můj žaludek, aby evakuoval oběd do jeho bot. Ale nemůžu s tím nic udělat. Kvůli mé hlavě mě ani nenechají svědčit. Jsem bezmocná. A být bezmocná je ta nejhorší věc v celém známém vesmíru.

„Je pravda, že vám paní Blaková volala dříve toho dne a žádala vás, ať jí navštívíte u ní doma?“ ptá se obhájce. Leo se přizpůsobí jeho hře a s legračně vážnou tváří přikývne.

„Ano.“

„To je zasraná blbost!“ zařvu, stoupnu si a ukážu na něj prsten. „To je lež a ty to víš!“

„Klid!“ Soudkyně klepne svým kladívkem. „Slečno Blaková, posaďte se!“

„On lže, vaše ctihodnosti!“ Je to prolhaný šmejd, který zničil život mé mámě-“

„Klid!“ Zakřičí. „Buď se hned posadíte, mladá dámo, nebo vás nechám vyvést ven.“

Těžce dýchám a krev mi vře v žilách. Jsem připravená praštit, prát se, kopat a kousat a křičet. Ale nemůžu to udělat tady. Máma se mnou počítá, u tohohle soudu, že jí to ulehčím. Protlačím se řadou a vyrazím ze dveří. Mramorové chodby soudní budovy jsou příliš bez poskvrnky. Vysmívají se mi, čisté a zářivé, když mé nitro je špinavé a naplněné ztvrdlou nenávistí.

„Hej!“

Ignoruju ten hlas a kráčím dolů chodbou.

„Hej!“

„Aghh!“ nakopnu lavičku plochou své podrážky. „Patetickej sráč! Zasranej prolhanej bastard s ksichtem jako opičí prdel-“

„Isis-“

„Jestli se někdy dostanu na 1,5 m od něj, dojde na krev. Na tu nefalešnou.“

„Isis, poslouchej-“

„Jsem si jistá, že existují vidle, které padnou do lidské pusy. A do krku.“

„Isis!“

Někdo mě popadne za ruku. Otočím se a odtáhnu jí. Stojí tam Jack, lehce supí.

„Poslouchej mě, musíš se uklidnit.“

„Uklidnit!“ zasměju se. „Jsem naprosto v klidu!“

„Co to děláš s rukama?“

„Cvičím.“ Vlním svými prsty.

„Na co?“

„Až dostanu své ruce do jeho vnitřností.“

„Nedostane se z toho. Dokonce i hloupej prvák na právnický škole by to poznal. Tak se tolik nerozčiluj. Nikomu to nepomůže a rozhodně to nepomůže tobě.“

„Jo, teď mi chceš pomáhat? To je divný, protože když jsme spolu mluvili naposledy, v podstatě jsi mi řekl, že mi ze života uděláš peklo.“

„Dělám to? Dělám ti ze života peklo?“

Jeho hlas se ztiší, hluboký a nakřáplý. Ta náhlá změna mě vyleká.

„Ne,“ vydechnu. „Jen ho děláš trochu těžší.“

„Tvoje máma tě potřebuje,“ naléhá.

„Nemůžu – nemůžu se tam vrátit. Ještě chvíli ne. Jestli zas uvidím ksicht toho neandrtálce, tak-“

Jack nadzvedne obočí. „Slovo delší než čtyři písmena. Jsem ohromen.“

„Měl bys být. Strávila jsem celý rok na nižší střední jejich studiem. A jejich chlupatým rozkrokem. Ale většinou jimi.“

„Pomohlo by ulehčit tvému vzteku, kdybys mě znovu praštila?“

Uchechtnu se. „Možná. Nejspíš ne. To jemu chci ublížit ne tobě.“

Jack vyhlédne z okna soudní budovy na hřiště přes ulici.

„Existují dvě věci, co tě zklidní – násilí a cukr. Zmrzlina.“ Ukáže na stánek se zmrzlinou u chodníku. „Tak pojď. Já platím.“

„Ohh ne. Vím, jak tohle funguje. Nejdřív je to zmrzlina, pak je to manželství.“

„Manželství, jo? Pověz mi,“ řekne klidně, když kráčíme ke stánku. „Kdo je ten mořský slimák?“

„Proč mořský slimák? Proč ne třeba mořský drak?“

„Protože mořský slimák nemá oči. Nebo nos. Nebo jakoukoli rozpoznatelnou inteligenci kromě jídla a vylučování. Perfektně byste se k sobě hodili.“

Odfrknu si. Slunce a modrá obloha jsou známkou, že únor přistál na hlavu, když jsem dneska ráno vylezla z postele. Vyberu si jahodový nanuk a Jack si vezme čokoládový s mátovými úlomky. Je tam lahvička, ale místo toho si sednu na trávu pod stromem. Jack si sedne se mnou.

„To nemusíš,“ řeknu.

„Je to tu ve stínu,“ odpoví.

„Některým zadkům je lépe, když jsou kilometry od sebe.“

„Ne.“

A po této objasňující větě si užíváme zmrzlinu v relativním klidu sdíleném pouze mezi dvěma lidmi, co jsou naprosto odlišní. Jack vypadá směšně ve slunečním světle. Směšně a pohledně a hodný zvracení.

„Můžeš se vrátit do Abercrombie?“

„Cože?“ Jack se na mě podívá.

„Však víš. Zalez zpátky do časopisu, ze kterého jsi vylezl. Abych si ho mohla schovat pod postel mezi dvě čísla National Geographic o recyklaci sloního odpadu a nikdy ho znovu nečíst.“

„Jsi šílená.“

„Víš, jak lidi blábolí o tom být krásný uvnitř a tak,“ začnu.

„Ano. A?“

„právě mi došlo, že lidi nemají rentgenové vidění,“ zašeptám v úžasu. „Nemůžou vidět tvé nitro.“

Unaveně si promne čelo.

„Mé hvězdné znamení je Rak,“ trvám na svém.

Jack dál líže svou zmrzlinu.

„Kdysi, když mi bylo 7 let, jsem brečela tak moc, že jsem rehydratovala rozinku.“

Moje blábolení ho neodradí jako ostatních 99% populace s pohupujícími tělesnými částmi mezi nohama. On jen zavrčí.

„Umíš abecedu pozpátku?“ zeptám se.

„Ano.“

„Rychle?“

„ZYXWVUTSRQPONML-“

„Umíš upéct skořicové koblihy?“

„Zvládnu skořicové rolky.“

„Umíš skákat přes švihadlo?“

„Ano.“

„Milionkrát za sebou?“

„Když mi dáš kybernetická kolena, je tu jistá možnost.“

Zírám mu do obličeje. „Nemáš jasně zelené oči.“

„Ne.“

„A nejspíš nehraješ na okarínu.“

„Bohužel ne.“

Opřu si záda a elegantně vrazím svou zmrzlinu do svého chřtánu. Fajn.“

„To bylo strašlivě konkrétní,“ řekne. Spolkne zbytek svého nanuku a lehne si na trávu s rukama za hlavou.

„Požadavky na mého vysněného muže. Mořského slimáka. Nebo tak něco. Měl bys vůbec opouštět soudní síň, když jsi svědek?“

„Už jsem svědčil, neměň téma, ty máš vysněného muže?“ Řekne to všechno jedním dechem a musí lapat po vzduchu. Směju se.

„Nemyslel jsem si, že Leodvým princům může dojít dech.“

„Tvůj vysněný muž je nemožný.“

„Bingo.“ Ukážu na něj. Přimhouří oči.

„Takže to děláš, když jsi raněná? Vymyslíš si vysněného muže, který nemůže existovat, takže nikdo nikdy nedosáhne tvým nárokům a ty se na ně nebudeš muset podívat podruhé?“

„Jo.“

„Ty nečelíš té bolesti? Postavíš mezi ní a sebe zeď a předstíráš, že neexistuje?“

Slunce pronikne skrz listí. Nad žaludkem se mi formuje tupá bolest.

„Jasně.“

„Mučíš sama sebe.“

Já vím. „Jsem v pohodě, brácho.“

Odfrkne si. „Jsi nejdál od pohody, jak to jen jde a udržuješ to tak.“

„A co ty?“ vyletím. „Co Sofie?“

„Co je s ní?“

„Umírá, Jackdebile. Umírá a ty jsi tu se mnou, kupuješ mi zmrzlinu a ptáš se mě na mého vysněného muže! Ona umírá a tys mě políbil, více než jednou očividně! Jak zkurveně sobecký jsi? Jen si se mnou zahráváš, abys měl někoho, kdo tě bude blbě litovat až umře?“

Jeho oči se zalesknou arktickým mrazem. „Sklapni.“

Jen se hádáme. Jistě, z respektu, ale respekt nestačí. Co je třeba je něžnost, láska a to máte se Sofií,“ cítím něco teplého, co mě škrábe v koutcích očí. „Takže si trhni vlastně. Jdi do prdele. Nesnaž se ani přiblížit. Nesnaž se mě kurva spravit. Nejsem princezna, jsem zatracený drak a ty to, zdá se, nevidíš. Takže přestaň. Přestaň na mě být tak hodnej! Jen se drž dál z mýho zkurvenýho života!“

***

Přijde to jako bouře a zase to odejde, těžké kroky a sevřené ruce a vlasy šlehající za ní v prostém jarním větříku, jantarové oči zalité ohněm a rozhořčením.

Něco ve mně těžce narůstá a sesychá.

Nevrátím se do soudní síně. Čekám v parku a naslouchám klábosení lidí přes ulici, jak odcházejí. Leo dostal 3 roky za mřížemi. Paní Blaková na mě mává. Isis mě ignoruje a jde ke svému komicky deformovanému VW Brouk.

Ignoruje mě. Naprosto. Žádné úšklebky, žádné šibalské malé úsměvy, žádné zvednuté prostředníčky. Nic. Jen naprostá prázdnota.