Ricochet - 9. kapitola

Překlad: Jilyan

Aubree

Pevně jsem stiskla víčka k sobě ze strachu, že když je otevřu uvidím to, co nemůžu pochopit. Možnost, že jsem se jen tak dostala z jedné špatné situace do druhé. Rudé bubliny se mi míhaly za víčky a já otevřela oči do zamlžené tmy. V puse jsem cítila příšernou kovovou pachuť, která mi připomínala benzín a já polkla, abych se z ní nepozvracela.

Můj krk byl suchý, ústa jsem měla jako ucpaná vatou. Nemohla jsem si vytvořit dostatek slin, abych zvlhčila to pálení a hlas by se mi přes tu suchost zadrhl. Snažila jsem si vzpomenout něco z toho večera a poslední vzpomínka byla, jak jsem si dávala rtěnku předtím, než všechno zčernalo.

Místnost se mi před očima rozšiřovala a zužovala. Stěží jsem chápala, na co se dívám a soustavné bušení v mých uších a čele narušovala jakýkoliv pokus o prozkoumání. Okno, zakryté černými závěsy. Buch. Dveře, které musely být od skříně. Buch. Stěny natřené olupující se barvou a rozvětvenými prasklinami. Buch.

Zavřela jsem a otevřela oči, dokud se místnost přede mnou nevyjasnila, ačkoliv jen trochu, okraje se svraštily do širokého, ale jasnějšího výhledu. Mohlo to být pět minut, nebo o hodiny později.

Neměla jsem ponětí o čase.

Cítila jsem kolem zápěstí odpor, když jsem se snažila pohnout končetinami. Vzhlédla jsem ke koženým poutám poutající mé ruce a řetěz, kterým byly připevněny k posteli.

Co sakra…

Cítila jsem tlak na prsou a uvědomila si, že nedýchám. Dovnitř a ven, pomalu jsem nasávala hnilobný vzduch, snažící se přijít na to, co se stalo. Proč jsem byla tady? Kde byl tady? Kdo mně unesl?

Obrazy se mi míhaly v hlavě. Večírek. Masky. Michaelův pevný stisk na mém stehně. Rtěnka. Tma.

Panika se mi rozlila žilami, přepadla mně hrůza, když jsem pochopila a mé ruce se roztřásly, škubající pouty, zatímco mi naskočila husí kůže.

Byla jsem zajata. Unesena. Kým, to jsem nevěděla. A z pohledu na mé okolí to byl někdo až příliš spokojený se strčením mně uprostřed ničeho.

Vzpomněla jsem si na Michaelova slova.

A až budeš na pokraji smrti, nechám tě v nějaké studené a opuštěné díře, kde se utopíš ve vlastní krvi, dřív něž tě stačí krysy ohlodat na kost.

Oh, Bože. Byla jsem už mrtvá? Zvedla jsem hlavu z postele, zběsile jsem hledala známky násilí, nebo mučení. Možná jsem omdlela. Možná ta droga nevyprchala a já se viděla skrz sen, nebo halucinace. Možná vrah stál vedle mě, zatímco jsem tu v šoku bezvládně ležela, a znetvořoval mé tělo.

Možná byl najat Michaelem, aby mně za něj zabil. Ačkoliv proč? Můj manžel se za ta léta několikrát pokusil mně zabít, ale vypadalo to, že nikdy neměl koule to dotáhnout do konce. Možná našel někoho ochotného udělat tu práci za něj.

Nebo hůř. Michael si za ta léta udělal tolik nepřátel, možná jsem bezděčně spadla do klína jednomu z nich.

Teplo se mi rozlilo žilami při té myšlence, pocit, který jsem si nemohla dovolit. „Ne teď. Prosím ne teď.“ Chtěla jsem zůstat ve stavu teroru, protože to mně udržovalo ve střehu, ostražitou. Drželo mě to od udělání něčeho hloupého. Ale naděje. Zpropadená naděje. Rozlila se mi po těle jako paprsek slunce na gothickém večírku. Nevítaná, ale nepochybně příjemná.

Jestli se má situace stala lepší, nebo horší se teprve uvidí, ale možná jsem vyhrála. Michael přísahal, že mu nikdy neuniknu, ledaže nohama napřed a tady jsem, spoutaná a možná čelící novému vražednému mučení, ale propuštěná od mého sadistického manžela.

Otázka byla, kdo byl můj věznitel? Viděla jsem ho?

Mysli Aubree. Bože. Skrz mlžný opar jsem slyšela slabý hlas, zamumlaná slova, pomíchaná uvnitř mé hlavy, jako televize hrající jako kulisa. Vzpomínka.

Achilleus X by s tebou neztrácel ani minutu.

Achilleus ne. Doufala jsem, že jeho hrozba Michaelovi ze mě nějak udělala objekt jeho dalšího útoku. Neudělalo. Vypadalo to, že mé fantasie o bytí vysvobozena záhadným maskovaným mužem nebyly nic než iluze.

Ne že bych nevěděla, že bych nebyla o nic víc v bezpečí s nechvalně proslulým hackerem, ale alespoň nebyl známý pro to, že by rozsekával (hacking up) ženy a pohřbíval je u řeky. Ale to ani Michael a stejně, podezřívala jsem ho z opaku.

Neměla jsem ponětí, kdo byl můj únosce, co sakra chtěl, nebo hůř, jaké měl se mnou plány.

Pokud ho Michael najal, tak rozhodně musím najít způsob, jak uniknout, protože není šance, že by mně nájemný zabiják, najatý mým manželem politikem, nechal naživu. Musím ho nějak přimět, aby mi rozvázal ta pouta. Vymyslím si nějaký dobrý důvod.

Nějak.

Měla bych být víc vystrašená, než jsem byla, ale být předávána mezi psychopaty bylo dost podobné tomu, když je dítě přesouváno mezi pěstouny, nebo hraje v hodně zvrácené loterii, kde ten nový může být méně pošahaný, než ten předchozí.

Už jsem byla v nejhorším a přežila jsem.

Charitativní bál měl být moje šance k útěku, se všemi těmi důležitými hosty, kteří by udrželi Michaela rozptýleného. Mám chuť se nakopnout za to, že jsem selhala, za to že jsem spadla do další komplikace. Další dům hrůzy kterým musím projít, abych se dostala k únikovým dveřím.

Ten chlap by mohl být nějaký šílený sériový chlap s maskou z kůže ze svých obětí, ale já byla vdaná za starostu Detroitu a nikdo nemohl toho zmrda trumfnout v šílenosti.

Ve vzteku jsem najednou zatáhla za všechny čtvery pouta a frustrovaně zakřičela. „Hej! Haló?“

Ticho.

Vydechla jsem zadržovaný dech. „Děláte si ze mě prdel?“ Vlna strachu mi šplhala po páteři, když se otázky v mé hlavě slily do jedné: co když se vůbec nevrátí zpátky?