Priest - 16. kapitola

Překlad: Lili

Ahoj holky, chci vám moc poděkovat za komentáře a za hodnocení. Zítra mi zase začíná škola, takže kapitoly zřejmě nebudou přibývat každý den, jako to bylo teď o Velikonocích. Tak si užijte tuto kraťoučkou kapitolu.  

Lili

Něco se na mě přes den přesunulo, něco, co jsem si uvědomil, že se na mě přesouvá už nějakou chvíli. Byl to pocit, jako bych měl dítě, když jsem si sundal kolečkové brusle, po několika hodinách bruslení byly moje nohy neobvykle lehké a vzdušné. Nebo možná to byl pocit, jako když jsem tábořil s tátou a Ryanem, a konečně jsme si stan po hodinách pěší turistiky, a cítil jsem se tak lehce, že bych mohl přísahat, že jsem se vznášel několik palců nad zemí.

Neměl jsem pro to název, ale byla to lehkost a zvedání a mělo to něco společného s Lizzy. Mělo to něco společného se sdílením její smrti a jejích následků s Poppy, něco s Poppyinými zašeptanými slovy, je Lizzy důvod, proč se bojíš to se mnou zkusit?

Uvědomil jsem si, že jsem měl Lizzyin růženec ve své dlani, že Lizzy byla důvodem pro mnoho věcí. Byla důvodem pro všechno. Její smrt byla váha, kterou jsem s sebou nosil pořád, k pomstě. Ale co když jsem to mohl změnit? Co když jsem mohl změnit pomstu na lásku? To bylo to, co křesťané říkali, abyste udělali, vyberte si lásku nade vše.

Láska. To slovo byla bomba. Nevybuchlá bomba, která mi ležela v hrudníku.

Tu noc jsem napsal Poppy. Jsi vzhůru?

Pauza. Ano.

Hned jsem odpověděl. Můžu přijít? Mám pro tebe dárek.

No, chtěla jsem říct ne, ale když vím, že máš dárek…přijď ;)

Udělal jsem to pečlivě, klidně jsem prošel přes park, měl jsem na sobě černé tričko a džíny. Bylo pozdě a park byl přírodní, chráněný z pohledu, ale stále jsem se cítil nervózní, jak jsem šel rychlými kroky po cestě, šel skrz plevel a podupal trávu, jak jsem šel k Poppyině bráně. Vešel jsem, slyšel jsem zaskřípat bránu, a pak jsem přešel k jejím dveřím, zaklepal jsem na sklo.

Otevřela dveře a její tvář se rozjasnila tím nejkrásnějším zasraným úsměvem, který jsem kdy viděl.

„Wow,“ řekla. „Jsi tady. Jako skutečná osoba.“

„Pochybovala jsi předtím, že jsem skutečný?“

Zavrtěla hlavou, postavila se stranou, takže jsem mohl vejít dovnitř, a pak jsem za sebou zavřel dveře. „Nikdy jsem nerandila s někým, s kým jsem nemohla ve skutečnosti randit. Napůl jsem se přesvědčila, že existuješ jen ve zdích kostela.“

„Randit?“ Můj hlas byl příliš dychtivý, příliš vzrušený. Odkašlal jsem si. „Myslím tím, my spolu randíme?“

„Nevím, jak to nazýváte, když někoho šukáte do zadku, Otče Belle, ale takhle to nazývám já.“

Náhlý strach mi spadl do žaludku, přistoupil jsem k ní, chytil jí za ruku a přitáhl si jí k sobě, takže jsem se mohl podívat do jejích očí. „Jsi bolavá?“ zeptal jsem se starostlivě.

Podívala se na mě. „Jen tím nejlepším způsobem.“ Zvedla, aby mě mohla políbit na čelist a vešla do kuchyně. „Chtěl bys něco k pití? Nech mě hádat…Cosmo? No – martini z granátového jablka.“

„Ha. Whiskey – irskou nebo skotskou, to je jedno. Ale upravenou.“

Ukázala směrem do obývacího pokoje a já jsem šel, využil jsem příležitosti, abych se mohl porozhlédnout po jejím domě. Stále tu byly krabice a plechovky s barvou, a to i navzdory atraktivnímu nábytku a vkusných obrazů opřených o zeď, bylo docela jasné, že Poppy nenacházela velký zájem v domácím umění.

Stohy knih byly opřené o zeď a čekaly na své trvalé bydliště. Přeběhl jsem prsty po jejich hřbetech a otevřeně a tajně žárlil, jaké tituly četla. Byly tam staří známí, samozřejmě – Austen a Bronte a Wharton – ale i jména, která bych s nimi neočekával – Joseph Campbell a David Hume a Michel Foucault. Listoval jsem Tak pravil Zarathustra (starý trest z obou mých mDiv a mých dějepisných hodin) když nám Poppy přinesla pití.

Naše prsty se dotkly, když jsem od ní vzal sklenici Macallan, pak jsem položil naše pití, protože jsem jí chtěl políbit. Chtěl jsem sklouznout svýma rukama po jejím krku a naklonit její pusu, jak jsem zkoumal její pusu, chtěl jsem, aby šla na gauč, takže jsem jí mohl položit a pomalu sundat každý kousek jejího oblečení z těla.

Ale přišel jsem sem něco udělat, ne jí šukat (no, ne jenom abych jí šukal), takže jsem se pokojil s polibkem a pak se natáhl, abych se znovu napil. Vypadala trochu zmateně z toho polibku, zasněná s úsměvem, který jí visel na rtech, když se napila ze svého martini a pak prohlásila, že jde pro něco k jídlu.

Pokračoval jsem v pomalém slídění po jejích obýváku, cítil jsem se klidný a uvolněný. Dělám správnou věc. Mohl by to být nový začátek pro nás, pro mě. Nějak oficiálně označit náš vztah – takhle rituály fungují, správně? Něco hmatatelného signalizovalo nehmotné. Dárek, abych ukázal Poppy, co pro mě znamená – co my pro mě znamená – ukázat jí podivné, ale i božské transformace, které se staly v mém životě před ní. 

Dům byl malý, ale nedávno zrekonstruovaný, s elegantními dřevěnými podlahami a originálním velkým krbem, a velkým čistými liniemi ozdob. Měla velký dřevěný dům vedle okna, jediný symbol opravdového záměru vybalení a zůstání, s iMacem a tiskárnou a skenerem, úhlednými složkami papírů a malou dřevěnou krabičkou s draze vypadajícími pery.   

Vedle stolu byla otevřená lepenková krabice, byly tam její zarámované tituly, zanedbané a pohřbené mimo její kancelářské věci – napůl použité kartičky a otevřené obálky.

Dartmouth – ekonomický bakalář, summacumlaude.

TuckSchoolog Business atDartmouth – magistr obchodní administrativy, summacumlaude.

A pak jeden, který jsem nečekal, Kansaská univerzita – bakalář výtvarného umění, tance. Tento byl datován letos na jaře.

Držel jsem ho, když se Poppy vrátila v prkénkem naloženým sýrem a nakrájenou hruškou. „Máš další titul?“

Vlastně se začervenala a položila tác na stolek. „Měla jsem spoustu volného času, když jsem se sem přestěhovala, a jakmile jsem měla dost peněz z klubu, myslela jsem, že by tohle mohlo být dobré využití. Tentokrát nebyli moji rodiče kolem, aby mi zakázali získat tento titul, takže jsem do toho šla. Podařilo se mi to stáhnout na tři roky místo čtyř.“

Přešel jsem k ní. „Budeš pro mě někdy tančit?“

„Mohla bych to udělat teď,“ řekla, přitiskla ruku na moji hruď a tlačila mě dolů na pohovku. Vylezla si na mě obkročmo, můj penis se okamžitě zvednul v zájmu. Ale její stehna se přimáčkla na é kapsy, a já si vzpomněl, proč jsem tam původně byl.

Chytil jsem jí rukou kolem pasu a přinutil jí, aby chvilku stála, abych vytáhl malou krabičku z mé kapsy.

Naklonila hlavu, jak jsem jí to podal. „Tohle je můj dárek?“ zeptala se, vypadala potěšeně.

„Je to…“ Nevěděl jsem, jak vysvětlit, co to bylo. „Není to nové,“ dokončil jsem chabě.

Rozbalila to, zírala na hromadu nefritových korálků zasazených do hedvábného papírku. Vytáhla pomalu růženec, stříbrný kříž se točil ve zhoršených světelných podmínkách. „Je to krásné,“ zašeptala.

„Každý by měl mít růženec. Alespoň, tohle vždycky říkávala moje babička.“ Sklouzl jsem rukama po Poppyiných stehnech, většinou jsem se díval na něco jiného, než růženec.

„Ten byl Lizzy.“

Cítil jsem, jak se napjala v mém klíně.

„Tylere,“ řekla opatrně. „To nemohu přijmout.“

Zkusila mi ho vrátit, ale chytil jsem jí za ruku a obtočil jí kolem růžence prsty.

„Po tom co Lizzy zemřela, nikdo nechtěl žádnou její věc, aby jim to připomínalo, čím si prošla v kostele. Její Bible a svaté obrázky a svíčky – táta to všechno vyhodil.“ Otřásl jsem se, když jsem si vzpomněl na vztek, když jsem zjistil, že vyhodil její růženec do koše. „Ale já jsem něco jejího chtěl. Chtěl jsem si uchovat část jejího života ve své paměti.“

„Už nechceš?“

„Samozřejmě, ale po tom, o čem jsme mluvili minulou noc…jsem si uvědomil, že taky potřebuju část jí nechat jít. A když na ní myslím – no, vím, že by tě milovala.“ Našel jsem její oči. „Milovala by tě tak jako já.“

Poppyiny rty se rozdělily, její oči se rozšířily s nadějí a strachem, ale než mohla odpovědět na to, co jsem řekl, vzal jsem její prsty do svých a řekl: „Dovol mi, abych ti ukázal, jak to používat.“

Ano, byl jsem zbabělec. Bál jsem se, že by mi řekla, že mě nemiluje, a bál jsem se, že mi řekne, že mě miluje. Bál jsem se hmatatelného pouta mezi námi, bál jsem se stužky, která mi svazovala žebra a srdce a taky mě přivazovala k ní.

Její oči nikdy neopustily mé, jak jsem pohnul jejíma rukama s čelu, pak srdci a pak ke každému rameni. „Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého,“ řekl jsem za ní. Pak jsem položil její prsty na kříž. „Teď se modlíme s Apoštolskému vyznání víry…“

Modlili jsme se společně s ní v mém klíně, opakovala slabě po mě, naše prsty se společně posouvaly po korálkách, a někdy u posledního desetiletí byl si uvědomil, jak tvrdý jsem byl, jak jí bradavky prosvítaly přes její tílko. Byl jsem si vědom těch velkých oříškových očí a dlouhých vlnitých vlasů a inteligencí, která na mě koukala z každého jejího vyjádření.

Tohle je láska, pomyslel jsem si závratně, úžasně. Takové to je, když leží na kříži. Takové to je, když nastoupí nový pocit…je to jako Poppy Danforth. A jak jsem pronesl závěrečná slova růžence, skoro jsem zapomněl, za koho jsem se modlil.

Svatá královna…naše sladkost a naše naděje.

Později v noci, když jsem do v ní pohyboval, se tady slova zřítila v mé mysli, slova, která byla tak nesmazatelně k ní, tak nesmazatelné spojená s jasností její mysli a rájem jejího těla.

Svatá. Královna. Sladkost.

Naděje.