Priest - 14. kapitola

Překlad: Lili

Ježíš řekl, že co se stalo ve tmě, dostane se na světlo. A když jsem se ráno probudil sám v posteli, věděl jsem přesně, jak to On myslel. Protože všechno, co se mi minulou noc podařilo zatlačit zpátky, se objevilo a nejenže tomu musím čelit, ale musím tomu čelit sám.

Kde byla? Nebyl tam žádný vzkaz, žádný text, žádný hrnek od kávy v dřezu. Odešla, aniž by se rozloučila, a to mi zabodlo ostří do hrudníku.

Byla laik, připomněl jsem si. To laici dělají – seznámí se, zašukají si a pak se pohnout dál. Nezamilují se do sebe a jen šukají.

Včera v noci o tom mluvila. Byla připravená vyznat mi to…nebo jsem si to představoval? Možná jsem si představoval, že ta jiskra mezi námi bylo něco vzájemného, něco společného. Možná jsem byl pro ní zvědavost – pohledný kněz – a teď uspokojila svoji zvědavost, byla připravená se pohnout dál.

Porušil jsem slib kvůli ženě, která se dost nestarala, aby zůstala na snídani.

Šoural jsem se do koupelny, a když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem dva dny staré strniště a vlasy, které byly označené a nezaměnitelnou skvrnu na své klíční kosti.

Nenáviděl jsem muže v tom odrazu, a málem jsem praštil do skla, chtějíc slyšet rozbití skla, chtějíc cítit jasnou bolest z tisíců řezů. A pak jsem se posadil dolů na okraj vany a oddal se nutkání brečet.

Byl jsem dobrý člověk. Pracoval jsem hodně tvrdě, abych jím byl, věnoval jsem svůj život žití tak, jak si to přál Bůh. Radil jsem. Utěšoval jsem. Strávil jsem hodina a hodiny kontemplativním modlením a meditací.

Byl jsem dobrý člověk.

Tak proč jsem to udělal?

~*~*~*~*~*~*~*~

Poppy nepřišla na ranní mši a neslyšel jsem o ní celý den, i když jsem chodil k oknu častěji, než bylo nutné, abych překontroloval, že její světle modrý Fiat stojí stále na její příjezdové cestě.

Stál tam.

Každé tři minuty jsem kontroloval telefon kvůli textovce, napsal několik přerušovaných zpráv, a pak jsem si za to nadával. Právě jsem plakal – jako malé dítě – v koupelně dnes ráno. Blbec, brek odrážející se ode zdí. Bylo to k lepšímu, kdybychom měli místo jeden od druhého. Nemohl jsem se na ní nedívat, když jsem byl kolem ní. Nemohl jsem se kontrolovat. Přinutil mě se cítit, jako by každý hřích a potrestání stál za to, abych slyšel její smích a to, co jsem potřeboval dělat právě teď, bylo roztřídit ten nepořádek, který jsem nazýval životem a přijít věcem na kloub. Přijímat tuto vzdálenost byla prozíravost a sexuální zdrženlivost a první kousek moudrosti, který jsem projevil, od té doby, co jsem jí potkal.

Moje zničená hrdost kvůli jejímu odchodu bez rozloučení nemá s tím nic společného.

Té noci jsem se vrátil zpátky do školy na party pořádanou mladou skupinou, takže jsem jí strávil tak, že jsem jedl pizzu a hrát Xbox One a snažil se udržet kluky od toho, aby ze sebe neudělali totální osly, když se snažili zapůsobit na holky. Když poslední teenager odešel z kostela, uklidil jsem sklep a šel domů, svlékl jsem se a vytáhl si kalhoty. Zíral z okna ložnice na Poppyonu příjezdovou cestu, ztracen v myšlenkách.

Církev o ní řekla všechno a já se mýlil. Byl to chtíč a smilstvo. Byla to lež. Byla to zrada.

Ale církev také mluvil o tom druhu lásky, která překračuje veškeré hranice, a Bible byla plná příběhů, kteří prováděli Boží vůli a měli velmi lidské touhy. Myslím tím, co vůbec byl hřích? Kdo by byl zraněn tím, že se s Poppy milujeme?

Je to otázka důvěry, připomněl jsem si. Protože zatímco jsem zápas s epistemologickou povahou hříchu, jako cvičení teologa, kterým jsem byl, jsem byl taky pastýř a pastýři musí být praktičtí. Problém byl, že jsem si sem přijel vybudovat v kostele důvěru, vrátit křivky jiného člověka. A nezáleží na tom, jak konsensuální a jinak všední byl můj vztah s Poppy, stejno to mohlo všechno zničit. Moji práci, mé cíle, moje vzpomínku na Lizzyinu smrt.

Lizzy.

Byl tak krásný pocit mluvit o ní. Moc jsme o ní v mé rodině nemluvily. Vlastně, jsme o ní nemluvili vůbec, pokud jsem nebyl sám s matkou. A mluvit o tom, nevzalo všechnu bolest pryč, ne nutně, ale dalo se to udělat jinak. Jednoduše. Pohnul jsem se od okna a přešel k nočnímu stolku, abych mohl použít růženec, řadu stříbrných a nefritových korálků.

Byly Lizzyiny.

Nechtěl jsem se modlit, ale běžel jsem korálky skrz prsty, jak jsem se posadil, přemýšlel jsem a vztekal jsem se a nakonec jsem nechal svou mysl klesnout do opotřebovaných obav a vin.

Do nové ožehavé oblasti její nepřítomnosti a všem obavám, které inspirují. Se všemi tyto věcmi jsem musel bojovat, a věc, která mě strašila nejvíc, když jsem usínal, byla možnost, že Poppy se mnou skončila.

Další den byla palačinková snídaně, a Poppy se na ní ukázala, ačkoli se mi vyhýbala a mluvila pouze s Millie a odešla, jakmile poslední host vyšel schody.

„Včera odpoledne přišla na Přijď a Uvidíš,“ řekla Millie. „Vypadala, že má docela zájem o členství. Vysvětlila jsem jí, jak to tam funguje, a myslím, že je přístupnější, i když se zeptala, jestli to může dělat v jiném kostele.“ Millie se na mě ztěžka podívala. „Nepohádali jste se vy dva, že ne?“

„Ne,“ zamumlal jsem. „Všechno je v pohodě.“

„Takže to je důvod, proč oba dnes ráno vypadáte, jako byste měli fyzické bolesti?“

Trhl jsem sebou. Millie byla ostražitější než většina lidí, ale nechtěl jsem, aby si někdo všiml dynamiky mezi Poppy a mnou, ať už je napjatá nebo přátelská. Měli jsme sex jen jednou, a už prosakovala každou možnou trhlinou v přehradě.

„St. Margaret jí potřebuje, Otče Belle. Doufám, že nemáš v plánu to posrat.“

„Mille!“

„Co?“ zeptala se, zvedla svou prošívanou kabelku. „Stará dáma nemůže mluvit sprostě? Musíš jít s dobou, Otče.“

A odešla.

Měla pravdu, že St. Margaret potřebuje Poppy. A já jsem potřeboval Poppy. A St. Margaret potřebovala mě, a Poppy mě taky potřebovala. Příliš mnoho lidí potřebovalo příliš mnoho jiných lidí, a neexistoval žádný způsob, jak bych mohl udržet všechny koule ve vzduchu; nechal bych spadnout jedinou kouli a mělo by to katastrofální následky.

V neděli večer ze mě pocit úzkosti dostal to nejlepší, a tak jsem jí poslal textovku.

Myslím na tebe.

Můj hrudník a krk byly jako by mi je někdo sešil dohromady, a málem jsem vyskočil na nohy, když se na obrazovce objevily tři tečky, což znamenalo, že mi psala odpověď. A pak zmizely.

Povzdechl jsem si. Přestala psát. Nehodlala mi odpovědět.

Nechtěl jsem přemýšlet o tom, co to znamená. Takže jsem se místo toho podíval do kastrolu od Millie, pustil si tři epizody Domu z karet a nalil si sklenici Skotské.

Usnul jsem s Lizzyiným růžencem obmotaným kolem prstů, nějak jsem se cítil dál od mého života, než kdy předtím.

~*~*~*~*~*~*~

Neviděl jsem Poppy na mši toho rána, takže to poslední, co jsem očekával, bylo, že po Rowanově zpovědi, se otevřou dveře na druhé straně zpovědnice.

Mohlo to být vrzáním dveří nebo šustěním šatů o její měkká stehna nebo elektřinou, která mi bezprostředně praskala po kůži, ale věděl jsem, že to byla ona, aniž by řekla jediné slovo.

Její dveře se zavřely a seděli jsme mlčky, její dech byl tichý a já si netrpělivě klepal palcem proti dlani, nenáviděl jsem, že jsem byl napůl tvrdý, jen když jsem seděl vedle ní.

Nakonec jsem se zeptal: „Kde jsi byla?“

Vydechla. „Tady. Byla jsem přímo tady.“

„Necítil jsem se tak.“ Byl jsem v rozpacích, jak hořce a zraněně jsem zněl, ale stejně jsem se nestaral. Tyler Bell ve dvaceti jedna letech by nikdy nedovolil, aby se nějaká dívka dostala pod jeho brnění pýchy, a nikdy neukázal, že ho dívka zranila. Ale teď mi bylo skoro třicet, už dávno jsem byl z univerzity pryč, což pro mě neznamenalo skoro nic, pak to pro mě znamenalo mnohem víc.

Anebo jsem to nebyl já, kdo se změnil. Možná to byl efekt, který na mě Poppy měla v jakémkoli věku, na jakémkoli místě. Udělala mi něco, a já myslel (trochu nedůtklivě), že to není fair. Nebylo fair, že tam mohla jen sedět a nebýt tak roztěkaná, jak jsem byl já, ať to v našem případě znamenalo cokoli.

„Jsi na mě naštvaný?“ zeptala se.

Opřel jsem se o zeď. „Ne,“ přehodnotil jsem. „Trochu. Nevím.“

„Takže jsi.“

Ta slova mi unikla ze rtů. „Prostě mi to připadá, jako bych jí riskoval všechno a ty nic, a stejně jsi ty tak, která odešla a to není fair.“

„Odešla jsem pryč od čeho, Tylere? Od vztahu, který mít nemůžeme? Od sexu, který zničí tvoji kariéru nebo hůř? Tři dny jsem bila hlavou o zeď, protože tě chci – chci tě tak moc – ale pokud tě budu mít, zničím ti život. Jak myslíš, že se cítím? Myslím si, že chci, abys zničil své živobytí, svou komunitu, jen kvůli mně?“ 

Její výbuch se v mé mysli převaloval ještě dlouho poté, co přestala mluvit. Tohle mě nenapadlo – že by se mohla cítit vina, že se bude cítit trestuhodně. Vyhýbala se mi proto, že nemohl nést vinu, že by mě ta věc mezi námi mohla zničit.

Nevěděl jsem, co na to říct. Byl jsem vděčný a zmatený a stále to bolelo. 

Takže jsem řekl tu jedinou věc, která mi přišla na mysl. „Jak dlouho to je od tvé poslední zpovědi?“

Výdech. „Takže, takhle ten rozhovor půjde?“

Bylo mi jedno, co se dělo s tímto rozhovorem tak dlouho, jak dlouho mluvila. „Jestli to tak chceš.“

„Víš co? Chci.“

Poppy

Předmanželský sex je hřích, že ano? A jsem si jistá, že mít sex s knězem ke také hřích. A pravděpodobně šukat na oltáři není nikde v knihách, ale hádám, že je to taky hřích. Takže to musím přiznat. Musím se přiznat, jak jsem se na tom oltáři cítila v deliriu, když jsem tě měla mezi svýma nohama. Na závěr jsem tě přemlouvala, aby ses udělal. Byli jsme víc lidé, než kdy jindy – víc zvířata než kdy jindy – ale nějak jsem se cítila blíž Bohu, jak celé moje duše byla vzhůru a ve střehu a tančila. Podívala jsem se na kříž, na Krista, který na něm visel, a pomyslela jsem si, jaké to je být roztrhána pro lásku. To je to, co znamená být znovuzrozený. Zírala jsem to přes tvé rameno, zatímco jsi mě píchal a Kristus byl taky propíchán a všechno to vypadalo jako jedno tajemství a třpytivá záhada – hluboká. Mám pocit, jako bychom udělali něco bezmezně starobylého, narazily na nějaký tajný obřad, který nás spojil, ale jak si mohu vychutnat ten pocit, jak to mohu oslavit, když přijde na tak vysokou cenu?

Říkala jsem ti, že se cítím vinna, a je to pravda, ale je to zabalené to tolika dalších věcí, že nemůžu rozdělit vinu od radosti a potřeby. Každou chvilku kdy přemýšlím, dojdu k rozhodnutí – že to řeknu, že musíme dodržovat tvé sliby a volby, nebo ti řeknu, že musíme vymyslet způsob, jakýkoli způsob, abychom se mohli dál vídat – rozmyslím se.

Obavy jsou hřích, dokonce i já vím, že jsem víc než jen lilie na poli. Jsem lilie, který byla vytáhnuta ze země a položena k tvým nohám. Když to přejde k tobě, jsem bez kořenů a bezmocná a ve tvé milosti pro sluneční svit a vodu. A to ani nesmím být tvoje. Jak se nemám obávat?

Včera večer jsem tak moc chtěla odpovědět na své zprávy, ale nevěděla jsem, co mám říct, jak mám vytřídit své myšlenky do dvou nebo tří souvislých vět. Chtěla jsem přijít do tvého domu a promluvit si, ale věděla jsem, že pokud to udělám, tak bych si nemohla zabránit v dotýkání se tě a v šukání tě, a nechtěla jsem tyto věci udělat ještě komplikovanější, než už byly.

Ale pak jsem se pořád dívala na tvou zprávu, uvažovala, jak přesně jsi na mě myslel, a napadlo mě, jestli jsi myslel na to, jak ses cítil uvnitř mě. Na to, jak jsem se pod tebou pohybovala. Zajímalo mě, jestli sis pamatoval svou kuchyň a nás oba, jak jsme se dívali na to, jak ses do mě tlačil.

Takže tohle je moje konečná zpověď. Klekla jsem si na podlahu e své ložnici, jako bych se modlila, ale místo, abych se modlila, jsem roztáhla nohy a šukala se svými prsty, a předstírala, že jsi to ty.

A když jsem vyvrcholila, doufala jsem k Bohu, že jsi mě mohl slyšet, jak křičím tvé jméno.