Priest - 11. kapitola

Překlad: Lili

Po skupině jsem se zastavil v kanceláři a vzal si svůj růženec a malý pamflet, který obsahuje některé základní modlitby, a vešel jsem do svatyně, s vědomím, že tam Poppy pravděpodobně brzy bude.

Co jsem nevěděl, bylo, že stála přímo před oltářem, zírala na kříž, pozdní soumrak se vléval oknem a barvil ji do tmavých tónů, safír a karmín a smaragd. Nevěděl jsem, že se jí ramena budou třást tak, jako kdyby plakala a nevěděl jsem, že všechny dveře a okna budou uzavřeny, zachycující svěží vůni kadidla uvnitř. Zastavil jsem se, pozdrav mi na rtech zastavilo ticho, velké těžké ticho.

Bůh se díval.

Bůh se díval a to On mluvil k Poppy.

Cítil jsem každý polibek vzduchu na mé kůži, když jsem přistoupil blíž k ní, slyšel jsem každé její vydechnutí, a když jsem došel úplně k ní, viděl jsem, že má na rukou husí kůži, a slzy ji tiše běží po lících.

Existovalo tisíce věci, které jsem měl říct, ale nemohl jsem se přinutit přerušit tento okamžik. Kromě toho, nebylo to skutečné přerušení, protože jsem se cítil být pozvaný, jako bych toho měl být součástí, a udělal jsem to, co jsem cítil, že je správné: omotal jsem ruce kolem jejích ramen.

Opřela se do mě, očí stále připnuté na kříži, prostě jsem jí držel, když jsme se oba nechali unést tímto okamžikem, koupali jsme se v umírajícím světle a tichu. Stíny se plížily podél podlahy a spojily se kolem naších nohou, sekundy vystřídaly minuty a pomalu, pomalu jsme se blížili, dokud každý palec jejího těla nebyl u mého, dokud můj nos nebyl v jejích vlasech a její ruce nebyli propletené s mými.  

Její blízkost a blízkost Boha ve stejnou dobu byla jakou euforie, blaženosti, a skoro jsem cítil závrať, cítit obijí v jednu dobu, opojený ní a pod vlivem svého Boha. V tváří tvář tomuto magickému setkání nebyl žádný prostor pro vinu, žádný prostor pro kritickou sebeanalýzu a obviňování. Byla jen ta místnost, pak se otočila v mém náručí, zvedajíc obličej k mému.

„Cítíš to taky?“ zeptala se.

„Ano.“

„Je to pro tebe vždycky takové?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jednou týdně, možná. Někdy dvakrát. Znám lidi jako mé zpovědníky, kteří cítí každý okamžik a lidi jako jsou můj biskup, kteří to necítí nikdy.“

„Je to překrásné.“

Teď byla úplná tma, nebylo tam nic, než jen různé stíny, ale i ty stíny vrhaly na její slzy odlesky. „Ty jsi překrásná,“ zašeptal jsem.

Povídali jsme si tlumeným hlasem; vzduch byl stále těžký svátostí a přítomností. A já měl pocit, že je bezbožné takhle držet Poppy tváří v tvář Bohu, ale díky naší tiché místnosti se zdálo všechno v pořádku, jako by to bylo tak nejlepší věc, jakou udělat, držet ji v náručí a zírat na její tvář.

Sklouzl jsem prsty pod její čelist, držel jsem její obličej šikmo k mému a sklonil se jen natolik, aby se naše nosy dotýkaly. Mohl jsem jí právě teď políbit. Možná jsem ji měl právě teď políbit. Možná to byl Boží plán, aby to všechno skončilo tady, samy ve svatyni a být nuceni čelit pravdě, že to bylo víc než jen přátelství, bylo to víc než chtíč. Bylo to něco syrového, a reálného a nepopiratelného a nehodlá to odejít.

Třásla se proti mně, její rty pootevřené a čekající, a já jsem si dovolil menší vzdálenost, snížil jsem pusu o zlomek palce nad její, utěsnil jsem ruku kolem jejích beder. Byli jste tak blízko, že jsme sdíleli stejný vzduch, a to doslova, naše srdce bila ve stejné závratném rytmu.

Navzdory všemu, co se mezi námi stalo, by tento okamžik víc intimní a mnohem zranitelnější, než cokoli, co jsme doposud sdíleli. Všechno ostatní se stalo, když jsem předstíral, že se Bůh nedívá, ale teď  - už se to nedalo předstírat. Posvátnost a rouhání a smíchalo a rozmazalo dohromady, tavilo a svařovalo se do něčeho nového a celého a jedinečného, a pokud tohle byla láska, pak jsem nevěděl, jak bych mohl nést váhu toho břímě.

„Nemůžu se zastavit, je mi to líto,“ řekl jsem, když řekla: „Snažila jsem se od tebe držet dál.“

A pak jsem ji políbil.

Lehce jsem přejel svými rty po jejích, jen abych cítil hebkost její kůže proti mé, a pak jsem přitiskl její ústa na její vážněji, ochutnával jsem ji nejpomaleji, nejhlubším možným způsobem, dokud jsem necítil, jak její kolena slábnout a vytvářely se jí lehké zvuky v zadní části krku.

Líbal jsem jí, dokud jsem neviděl statickou elektřinu na okraji mé vize, dokud jsem si nepamatoval dobu, kdy jsme se nelíbali, dokud jsem necítil, kde má pusa končí a ta její začíná. Líbal jsem jí, dokud jsem necítil jako bychom si něco vyměnili – slib, nebo možná smlouvu nebo kus naších duší. A když jsem se konečně odtáhl, bylo to, jako kdybych se odtáhl znovuzrozený, nový muž. Pokřtěn polib víc, než pokřtěn vodou.

„Víc,“ prosila. „Víc.“

Políbil jsem jí znovu, tentokrát hladově, s potřebou, a poznal jsem to podle slabých vzdechů, které se mi dostávaly do úst, podle její prstů zabořených do látky mého trička, jako by byla tak daleko pro mě, jako jsem já byl pro ní, a já jsem to nikdy nechtěl zastavit, nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo.

Ale muselo to skončit.

Když jsme se od sebe odtrhli, ustoupila a objala se, trochu se třásla kvůli klimatizaci. Mraky venku se rozestoupily, poslali paprsky stříbra okny, a my jsme byli v pohádkovém bazénu v zářícím měsíčním světle. Božská přítomnost tam stále byla cítit, ale spíš než o hmotnosti zvenčí, to bylo jako jiskry zevnitř, jako kdyby mi Bůh prosakoval do krve. Cítil jsem závrať a opíjel jsem se tím.

„Jsem unavená,“ řekla Poppy, i když to neznělo unaveně, jako spíš omámeně. „Myslím, že bych měla jít domů.“

„doprovodím tě,“ nabídl jsem. Přikývla, a společně jsme opustili tajemství, které jsme nechali za sebou, jako kdybychom prošli dveřmi od svatyně, a tím odešli od toho, co se právě stalo.

„To bylo neuvěřitelné,“ zamumlala.

„Bylo mi řečeno, že dobře líbám.“

Narazila mi do ramene. „Víš, co tím myslím.“

Byli jsme v předsíni, ale nemohl jsem se zbavit představy jí, jak stojí v přední části kříže, tak otevřená a vnímavá ke zkušenosti, kterou by jiní lidé zavrhli. „Poppy, musím se tě na něco zeptat. Stalo se něco, co tě dovedlo do kostela? Chodila si tam jako dítě a teď se vracíš?“

„Proč?“

„Vypadá to jako…“ Hledal jsem správná slova, které by vyjádřili, jak moc dobrá věc, jak jsem si myslel, že její zájem byl. „Myslím, že je úžasné, že jdeš ve svých stopách. Není to způsob, jakým to většina lidí dělá.“

„Cítím se mnohem povolnější z mé strany,“ řekla, jak jsme vešli dovnitř. Pořád jsem si pečlivě udržoval mezeru mezi námi, jak jsme šli po kamenných schodech dolů z kopce, na kterém kostel stál. „Moje rodina není věřící – vlastně, nikdo, koho známe, není věřící. Myslím, že byli vždycky podezřelý z toho, že jako někdo, který by mohl inspirovat takový zápal u lidí, v nejlepším případě. Nebezpečný, v nejhorším. Myslím, že jsem k tomu byla trochu otevřenější. Na vysoké škole jsem chodila do budhistického chrámu skoro každý týden a na Haiti, jsem pracovala po boku misionářů. Ale nebylo až do dně, když jsem přišla ke zpovědi, abych ho hledala na vlastní pěst.“

„Proč ses vrátila?“

Odmlčela se. „Kvůli tobě.“

Zpracovával jsem to, jak jsme dorazili na poslední schod a šli jsme parkem mezi kostelem a jejím domem. Bylo to jasné s blízkostí lampy a měsíčního svitu. Pročistil jsem si hrdlo, zajímalo mě, jestli moje otázka neudělá nějaký rozdíl, ale rozhodnu se zeptat. „Byl jsem to jako kněz? Nebo já jako muž?“

„Obojí. Myslím, že proto je to tak matoucí.“

Šli jsme mlčky, spolu, ale vlastně ne, naše mysli vzpomínaly na tu krásnou chvíli ve svatyni, způsob, jakým se cítily naše duše v ohni, když jsem jí políbil.

Kurva. Pro mě to všechno bylo taky matoucí, kromě toho, že se části mého zmatky začaly rozpadat, což mělo věci vyjasnit, ale bál jsem se, že to byl pravý opak, že jsem zapomínal na věci, které jsem si měl pamatovat.

Jakoby můj slib mohl být ještě lepší. „Chci tě držet za ruku,“ řekl jsem náhle. „Chci ti omotat ruku kolem pasu a přitáhnout si tě blíž.“

„Ale nemůžeš,“ odpověděla tiše. „Někdo by to mohl vidět.“

Byly jsme teď na zahradě za jejím domem. 

„Nevím, co děláš dál,“ řekl jsem upřímně. „Já jen…“

Neměl jsem, co dalšího říct. Nevím, jak bych mohl vysvětlit, jak jsem se ohledně ní cítil, ale jak jsem se cítil ohledně svého poslání a povinností, a o tom, jak jsem byl připraven, abych jim všechno odpustil, protože jsem ji chtěl znovu políbit. Chtěla jsem jí kurva držet za ruku v noci v parku.

Vzhlídla na hvězdy. „Také si přeju, abys mě držel za ruku.“ Znovu se zachvěla a jí jsem viděla její bradavky v mírném večerním chladu, byly tak tvrdé, že jen prosily, abych je sál.

Sladké pocity přes několika minutami se začaly propojovat s jinými, základnějšími pocity, které rostly v mé pánvi. Vzalo mi veškerou sebekontrolu, abych ji nezvedl proti plotu a znovu ji nepolíbil, neškubnul jejími kalhoty a nešukal jí tady venku, kde by to každý mohl vidět.

„Chci tě znovu vidět,“ řekl jsem tichým hlasem. Nebylo pochyb o mém smyslu, posunula se a přitiskla stehna k sobě.

„Je to…Myslím, že bychom měli…“

„Nemyslím si, že se ještě starám,“ řekl jsem.

„Ani já ne,“ zašeptala.

„Zítra.“

Zavrtěla hlavou. „Musím jet do Kansas City, kvůli nějaký klubovým záležitostem – rozjíždíme nový účetní systém. Ale budu zpátky ve čtvrtek veček.“

Chtěl jsem nahlas zasténat, ale podařilo se mi to zastavit. „To jsou tři dny,“ řekl jsem.

Položila prsty na její zadní bránu. „Pojď dovnitř,“ řekla. „Vyrazíme si dneska v noci.“

„Je pozdě,“ řekl jsem. „A já chci spoustu času na to, co mám na mysli.“

Pomalu vydechla a její rudé rty se rozdělily, ukazujíc mi dva přední zuby, a menší záblesk jazyku.

Rozhlédl jsem, abych se ujistil, že jsme skutečně sami, pak jsem ji chytil za ruku a otevřel branku a zatáhl ji do zahrady. Vtlačil jsem jí pod mříže a pak ji otočil tak, aby její zadek byl na mé erekci. Dal jsem jí jednu ruku na sta a rozepnul její džíny.

„Tři sny jsou moc dlouhá doba,“ řekl jsem do ucha. „Jen se chci ujistit, že o tebe bude do té doby postaráno.“

Prsty jsem jí klouzal po břiše, až jsem sklouznul na její hedvábné kalhotky. Zasténala proti mé ruce.

„Psst,“ řekl jsem. „Buď hodná holka a já ti dám, co chceš.“

Zakňourala v odezvě.

Bože, miloval jsem její kundičku. Nikdy jsem necítil nic měkčího, než kůži mezi jejíma nohama – a kurva, byla mokrá. Tak mokrá, že jsem si mohl stáhnout kalhoty a vzít si to, co jsem chtěl přímo tady a teď. Ale ne. Zasloužila si něco lepšího, než tohle.

Ne, že bych nesnil o tom, jak ji dostanu.

Začal jsem na jejím klitorisu, tvrdě a rychle jsem kroužil, miluju, jak se vzpřímí proti mé ruce. Věděl jsem, že bylo rychlejší, než bylo pohodlné, ale také jsem věděl, že to tak má ráda, že si ten malý, nepatrný kousek bolesti vychutnávala.

„Mohl bych tohle dělat celý den, jehňátko,“ řekl jsem jí. „Miluju dotýkat se tě dole, hrát si s tvojí kundičkou a udělat tě. Líbí se ti to?“

Přikývla, její dech byl trhaný proti mé ruce. Přiblížila se.

„Ve čtvrtek v noci,“ řekl jsem, a málem jsem cítil, jako by má mimotělní zkušenost poslouchala, co jsem řekl. Ale byl jsem za hranicí starosti, nebo přesněji, za hranicí pravidel, na kterých mi záleželo. „Chci být s tebou. Chci tě šukat. Ale jen pokud to je to, co chceš.“

Znovu přikývla, dychtivě, zoufale.

„Už nemůžu čekat,“ můj hlas byl ochraptělý. „Nemůžu se dočkat, až budu uvnitř tebe. Cítit mě. Cítit, jak moc na tebe myslím.“ Zatlačil jsem penis do jejího zadku a ona se proti mně otřásla, moje slova můj tvrdý pták ji tlačí přes okraj. Její výkřik byl tlumený mou rukou, třásla se pod mým dotykem na dlouhou minutu a nakonec proti mně povolila.

Držel jsem svou ruku v jejích kalhotkách na jednu nebo dvě další minuty, miloval jsem ten pohled, miloval jsem, jaké to je, pak jsem se neochotně stáhl a zapnul jí znovu kalhoty. Vsál jsem své prsty, jak se otočila tváří ke mně, její oči zářily a tváře měla červené ve tmě.

„Jdi do postele, Poppy,“ řekl jsem a viděl jsem, že by protestovala. „Uvidíme se ve čtvrtek večer.“

~*~*~*~*~*~*~

Zasáhlo mě to jako polibek velikosti cihle, když jsem druhý den ráno recitoval mši: zamiloval jsem se do Poppy Danforth.

Tak zoufale jsem se jí snažil nešukat. Nebyl jsem šťastný, že jsem jí pomáhal najít víru. Byl jsem už opravdu na cestě k zamilování se.

Po měsíci.

Hloupý, hloupý, hloupý.

Teď, když tady nebyla, nikde blízko, jsem zjistil, že se má posedlost vymyká kontrole, jako droga, po které jsem toužil.

Představoval jsem si, jak její hlas naplní svatyni po tom, co Rowan a babičky opustili ranní mši. Představoval jsem si její obličej a její chaotický cop, jak jsem běžel pro kopie Bible pro mužskou skupinu. Přistihl jsem se, jak googlim fotky z Dartmouthu a Newportu místo, abych projížděl The Walking Dead fórum. Dokonce jsem (děsivý, já vím) vygooglil její rodinu, procházel jsem snímky naleštěných lidí na naleštěných charitativních akcích, konečně jsem našel její starou fotku, která vypadala jako pro politiku. Ona a shluk atraktivních lidí, kteří byli zřejmě její rodiče a sourozenci – její otec, měl stříbrné vlasy a široká ramena, a její matka, byla štíhlá a elegantní. A bratr a sestra se stejně drahým oblečením, a drahé vysoké lícní kosti.  

Po klepnutí na obrázek jsem viděl na vlastní oči vetší verzi Poppyina obličeje. Byla zjevně mladší, i když ne příliš mladá – možná v jejích raných dvacátých letech. A ona byla očividně nešťastná. Zatímco všichni blýskali svými bohatými, šťastnými úsměvy na foťák, Poppy měla jen tvrdě semknuté rty, oči směřovala někam za foťák, jakoby se vyrovnávala s něčím, co viděla.

Vlna nežádoucí žárlivosti a podezření kypěla v mé hrudi. Dívala se na Sterlinga? Je to druh akce, kde by mohl být, z toho mál, co jsem věděl. Nebo se jenom dívala na přízrak vlastního neštěstí, její vlastní tupou budoucnost, že se uvádí v pořádky a jídelní lístky?

Myslel jsem na fotku celý zbytek večer, když skončila skupina mladých. Také jsem myslel na ní, a jak jí ve čtvrtek uvidím a každých pár minut jsem se přistihnul, jak se usmívám, usmívám se bezdůvodně, kromě toho, že se uvidím s Poppy.

Dnes večer jsem se s mladou skupinou bavil o Ježíši, který byl v pokušení v poušti, a o dramatickém obratu z minulého týdne, cítil jsem se naprosto vystrčen z veršů. Nebyl jsem v poušti…byl jsem na místě se šustícími zelenými listy a jasné, tekoucí vody.

Co se změnilo? Divil jsem se. Mezi minulým a tímto týdnem, nebo včerejškem a dneškem?

Bylo to minulou noc. Byla to modlitba, magie, vůně jejích vlasů. Polibek, který zpečetil všechno, něco, co překročilo fyzické i duševní chápání. Už nebyly oddělené a rozdělené, ale jedním celkem…a s tím, zkušenost, že se přes to přenese, byla velmi matoucí, jako peklo na nádhernost. Skvělý. Ne úžasný v chladném smyslu, ale úžasné v tom smyslu, že mě to naplňuje úctou. 

To ona mě naplnila respektem. Přinutila mě vidět svět s novým úžasem, každý strom byl zelenější, každý úhel ostřejší, a každá tvář příjemnější a lahodnější k pomoci.

Nebylo to tak, že by vina zmizela. Kličkoval jsem z fantazie do obviňování, trestal jsem sám sebe delším běháním, více kliků a více prací kolem kostela, trávil jsem hodiny modlením za odpověď.

Proč by sem Bůh přivedl Poppy, když jsem neměl dovoleno se do ní zamilovat?

Opravdu byl tak hrozné, aby měl člověk Boží sex? Protestanté to dělali půlku tisíciletí a nezdálo se, že by se víc přiblížili k peklu než katolíci.

A bylo špatné chtít obojí? Chtěl jsem vést tento kostel, chtěl jsem pomoci lidem najít Boha. Ale sakra, chtěl jsem také Poppy, a nemyslel jsem si, že by bylo spravedlivé, kdybych si měl vybrat.

Bůh neodpověděl. Magie přetrvávala ve svatyni poledních pár týdnů, skrývala se přede mnou, a takovým způsob, že to byla vlastní odpověď.

Měl jsem na to přijít sám.