POAK - 30. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Přecházím po chodbě nemocnice, až málem vylezu z kůže. Nenávidím čekání.

Proč to trvá tak dlouho?

Opravdu trvá vyndání kulky tak dlouho? Nebo bylo zranění horší, než jak mi říkali?

Hladím si ruce, jsem tak nervózní a strachy bez sebe, že se chci šíleně škrábat.

„Slečno Nolanová, Randallová, ehm…“

Otočím se k policejnímu důstojníkovi. „Jen Reese,“ ujistím ho a pevně se usměju. „Už jste vyslechli Jeremyho? Víte, jak mě našel?“

Ptala jsem se na tu samou otázku dřív, když si bral mé osobní údaje, ale do této chvíle nikdo nemluvil s Jeremym.

Důstojník – Mikrut, tak se asi jmenoval – kývl. „Pan Walden přiznal, že vás našel díky účtům za telefon, které nalezl u vašich rodičů, když se tam vloupal. Trvalo pár dní, než mu někdo napsal, že jste na Floridě a trvalo mu dalších pár dní, než tady přijel. Podle stvrzenek za benzín věřím, že byl ve Waterfordu alespoň 72 hodin.“

Zachvěla jsem se. To znamená, že tady byl, když paní Garrisonová vydírala Masona. A byl tady, když jsem byla s Masonem.

Zavrtím hlavou a zabořím tváře do dlaní. „Takže je jedno, že jsem se přestěhovala přes polovinu země, změnila si – „

Položí mi ruku na rameno. „Už se o něj znova nemusíte starat. Na dlouhou dobu.“

Odfrknu si, vzhlédnu a nevěřícně se na něj dívám. „Jo, než ho jeho táta dostane ven.“

Důstojník zavrtí hlavou. „Ne po tom, co dnes udělal.“

Vydechnu. „A z toho mám co…?“

„Podívejme se. Dva pokusy o vraždu. Střelba ve škole. Vloupání. Kladení odporu při zatýkání. Řekl bych…20 nebo 30 let?“ pokrčí rameny policista.

To se mi líbí. „Díky bohu.“

Usměje se. „Už vyšli doktoři? Opravdu se potřebuju zeptat – „

„Ne.“ Zavrtím hlavou a nechci myslet na to, proč by mělo trvat doktorovi, sestře nebo všem, aby mi řekli nové zprávy. „Ještě ne.“

„Nebojte se,“ řekl mi a usmál se. „Už jsem viděl lidi s horšími zraněními. Jsem si jistý, že bude v pořádku.“

„Díky.“ Kývnu, ale nejsem přesvědčená.

Důstojník Mikrut odejde, aby si promluvil se sestrou. Doufala jsem, že dostane víc informací, než já. Cítila jsem se vyčerpaná, padla na nejbližší lavičku na tiché chodbě nemocnice před čekárnou a opřela hlavu o zeď.

Když jsem zavřela oči, někdo se vedle mě posadil. „Donesl jsem ti bílé čokoládové mocha espresso.“

Do očí se mi nahrnou slzy a v krku mě pálí. Zavrtím hlavou. „Nemyslím si, že bych teď mohla něco vypít. Ale díky.“

Natáhnu se a okamžitě cítím teplou ruku.

„Pojď sem,“ zamumlá Mason a přitáhne si mě do klína.

Stulím se k němu a položím tvář na rameno. Když se mu do trička vsakují moje slzy, políbí mě do vlasů.

„Eva bude v pořádku, vím to.“

Zakryju si pusu. „Pořád nemůžu uvěřit, že ji střelil. Postřelil mou sestřenici.“

„Já vím. Ale je to tvoje příbuzná; je silná. Dostane se z toho.“

Pevně se ho chytnu. Pořád toho na mě bylo moc.

Poté, co Jeremy dvakrát vystřelil do stropu školy, Mason ho dokázal praštit loktem do obličeje a vytrhnout zbraň, než se ukázali strážci zákona. Díky Evě.

Naneštěstí se mi Jeremy dnes ráno vloupal do bytu, když jsem byla na cestě do školy. Eva, která se opozdila, na něj narazila. Střelil ji – já vím, já vím, pořád nemůžu uvěřit, že jsem to řekla – pak ji nechal krvácet na zemi před garáží, aby mě našel ve škole.

Podle důstojníka Mikruta, měla Eva dost síly, aby vytáhla telefon, vytočila 911 a varovala, že se Jeremy chystá do školy, než ztratila vědomí. To proto byli v kampusu tak brzy, když se ozval první výstřel.

„Už jsi to dala vědět jejím rodičům?“ zeptal se Mason a políbil mě do vlasů.

„Ano. Jsou na cestě.“ Včera v noci odjeli na strýcovu konferenci. „Právě vystoupil z letadla ve Phoenixu, když jsem je zastihla.“

„A co Alec? Pokud opravdu čeká jeho dítě, nemyslíš si, že by to měl vědět?“

Ztuhnu a jsem trochu namíchnutá, protože si nebyl jistý, jestli je to dítě Alecovo. Ale věděla jsem, že neměl Evu rád.

„Je to jeho dítě,“ zasyčím: „a ne. Rozešel se s ní poté, co to zjistil. Nebudu tomu hajzlovi volat, než mě o to E požádá.“

„Dobře, dobře,“ ujišťuje mě Mason. „Mrzí mě to. Já jen – „

„To je v pořádku.“ Přitulím se k němu blíž a položím hlavu na rameno. Doufám, že mě Eva nebude nenávidět, že jsem řekla její tajemství Masonovi, ale vyšilovala jsem a bála se o život jí a dítěte. Ujistil mě, že o tom bude mlčet, než to bude chtít říct veřejně. Nebyla jsem si tak jistá, že to bude po dnešku novinka. Pokud Eva přežije, jaké bude mít šance dítě? „Doufám, že budou oba v pořádku.“

„Budou. Policista řekl, že ji střelil do ramene. Vůbec se to nepřiblížilo k plodu.“

„Ale – „

„Pšt.“ Hladí mě po zádech.

Zavřu oči a užívám si, že je mou oporou. Nevěděla jsem, jak dlouhou jsme se tak drželi, když jsem mu seděla na klíně a tulila se k němu.

Když jsme slyšeli blížící se kroky, zvedla jsem hlavu a zahlédla doktorku. „Ach, díky bohu.“

Ale on pode mnou ztuhl. „Sakra.“

Vyděšeně jsem se na něj podívala. „Co se děje?“

Když jsem promluvila, podívala se do blízké čekárny. „Patříte k Mercerově rodině?“

„Ano.“ Vyskočím Masonovi z klína a zapomínám na jeho podivné chování, než se natáhne a vezme mě za prsty, jako kdyby mě táhl k sobě.

Doktorka k nám přijde a zarazí se, když ho spatří. „M-Masone?“

Pevně mě chytí, když se na nás ta žena tázavě dívá.

Najednou to chápu.

Přitisknu se k němu a chytím se ho. „To si ze mě děláš srandu. Doktorka? Podělaná doktorka?“

Vypadá, jako by ho někdo praštil, když couvá a zbledne strachy. „Já…mrzí mě to.“

Doktorka couvá dozadu, jako kdyby chtěla utéct.

„Hej!“ hledím na ni zlostně. „Neřeknete nám, jak na tom Eva je?“

Zastaví se, odkašle si a vrátí se jí tak trochu barvy do obličeje. „Samozřejmě. Mrzí mě to…“ Nervózně si dá platinově blond vlasy za ucho, až se jí vyhrnou rukávy košile natolik, že odhalí skryté hodinky od Michaela Korse.

Zatraceně, proč jsou všechny bývalé Masonovy klientky tak skvěle oblečené?

„Slečna Mercerová je stabilizovaná,“ řekla. „Její vitální funkce jsou v pořádku, je vzhůru a při smyslech.“

„A dítě?“ vyhrknu.

Doktorka děvka kývne. „Stále mu bije srdce.“

Klesnu na Masona, který si mě přitáhne blíž a políbí na čelo.

Jeho bývalá klientka se na nás zvědavě dívá, než se otočí. „Za pár minut ji můžete navštívit. Je v soukromém pokoji, pošlu vám sestru a vezme vás tam.“

„Děkuju ti,“ řekne Mason, i když je zřejmé, že s ní nikdy nebude znova mluvit.

Kývne na nás a pevně se usměje. „Alespoň vím, proč jsi mi nikdy neodpověděl na volání.“ Podívá se na mě a dodá: „Hezký piercing.“

Zamračím se na Masona, když spěchá pryč. „Proč mají všechny tvoje bývalé klientky takové poznámky na můj piercing?“ i doktorka Janisonová mi jednoho dne něco řekla hned po hodině, když jsem odcházela.

Mason se trochu usměje a poklepe mi na nos. „Protože jim to připomíná, že už nejsou mladé.“

Zamračím se. To nedává smysl. „Nejen mladí lidé nosí piercingy v nose. Na starších ženách jsem jich viděla hodně – i na mužích.“

„Ach, ale na tobě to vypadá tak sexy.“ Kývne hlavou na doktorku. „Připadají si staré.“

Jeho slova mě trochu uklidnila, ale pořád jsem byla naštvaná. Znova jsem se k němu přitulila. „A myslela jsem si, že všechny tvé klientky byly znuděné a bohaté ženy v domácnosti. Úspěšná doktorka, profesorka na vysoké, domácí – to mi do této kategorie moc nezapadá.“

Mason zrudne a rozhlédne se okolo, jako kdybych ho obviňovala. „Řekl jsem, že většina z nich,“ zamumlá. „Ne všechny.“

Uvědomuju si, že to není správné místo na scény a uklidním se.

Myslela jsem na Masonovu pochybnou minulost a kolik nadržených žen ve Waterfordu po něm prahne a myslí si, že ho vlastní. Pak myslím na Evu a její dítě, Jeremyho a jeho odsouzení, Aleca a jeho blížící se otcovství. Nakonec si myslím, že přemýšlím nad vším.

Mason zůstane zticha, drží mě za ruku a hladí palcem po kloubech. Je se mnou. I přes to, co se stalo, jistota jeho lásky mě uklidnila, a když přišla sestra, aby nás zavedla k Evě, byla jsem v pořádku, klidně dýchala a byla připravená navštívit sestřenici.

Byla vzhůru, seděla na posteli a říkala vtip, když jsme vešli do pokoje.

Když si všimla mé společnosti, položila si ruku na srdce. „Ach. Už tak brzy jsem dostala dárek? ReeRee, to jsi neměla. Bude se před námi svlékat a tančit, nebo co?“

Mason mě chytne pevněji za ruku, ale jen si ho přitáhnu blíž. „Promiň, E. Ale Mason toho nechal.“

„Ano?“ zúží na něj modré oči a podezírá ho. „No, radši by se od toho měl držet dál, když je s tebou. Nenechala jsem se kvůli tobě postřelit jen proto, aby ti nějaký blbec zlomil srdce.“

„Je zlé, že první debil nesestřelil tvou krásnou osobnost,“ zamumlá Mason.

„Dobře, dobře.“ Zvednu ruce. „Žádná další špína. Jakýkoli den bych zvládla, že se dva lidé, které miluju, absolutně nenávidí, ale…ne dnes. Dobře? Příměří?“

Mason se zašklebí a vypadá provinile. „Příměří,“ zabručí a podívá se pryč.

Eva, na druhou stranu, zvedne obočí. „Řekla jsi právě to slov na l…při zmínce o gigolovi?“

„Ano, řekla.“ Mason se na ni tvrdě podívá. „A pro tvou informaci, budu pro ni lepší, než poslední blbec. Radši bych umřel já, než aby ublížil Reese.“

Eva se na něj dlouho dívá a zkoumá ho, než si povzdychne a opře se o polštář. „Pokud lžeš, provrtám tě kulkou, kámo. A věř mi, nedělám si srandu.“ Zašklebí se a najednou vidím, jak bledá je. „Přísahám bohu, že ty věci na bolest nezabírají.“ Zakřičí poslední slova, jako kdyby chtěla, aby někdo z nemocnice slyšel, jak zoufalá je.

Panikařím. „Chceš, abych našla sestru? Jsem si jistá, že ti můžou dát víc – „

„Ne.“ Eva si ochranným gestem položí ruku na břicho. „Čím méně mi takových věcí dávají, tím lépe je dítěti.“ Pak se vyděšeně podívá na Masona a zúží na něj oči. „Neslyšel jsi to.“

Pokrčí rameny – hodný muž. „Slyšet co?“

Když zmínila dítě, pomyslela jsem na jeho blbého otce. „Nevolala jsem Alecovi. Nevěděla jsem, jestli ho tady chceš.“

„Nechci.“ Natáhne se pro mou ruku. „Nechci ho tady.“ Chytne mě studenými prsty. „Chci jen tebe…a tvůj přítel gigolo tady taky může být, pokud se bude chovat slušně.“

Usměju se a převrátím oči. Je zbytečné jí říkat, aby ho tak nenazývala, že?

„Myslím to vážně, Reese. Vím, že jsem byla totální mrcha a…a myslela jen na sebe.“

Mason si odfrkne; obě ho ignorujeme.

„A měla bys mě nenávidět, že jsem šla po tvém příteli – i když jsem ti chtěla ukázat, jaký je to bastard. Ale jsi pořád nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla.“ Do očí se jí nahrnou slzy. „Díky, že jsi tady pro mě. Miluju tě.“

Páni, zkušenost blízké smrti z mé sestřenice opravdu dostala to nejlepší.

Když mi to řekne, taky brečím. „Taky tě miluju, E. Vždycky budu.“ Objímáme se a tiskneme k sobě. Mason vyjde z pokoje a předstírá, že jde na záchod.

Když se vrátí, s Evou jsme se uklidnily, ale pořád si přikládáme kapesníky na uslzené oči a smějeme se.

S Masonem tady zůstaneme, než přijde teta a strýc. Když se na mě Eva dívá, dává mi vědět, že jim řekne o dítěti a chce to udělat sama. Tak vezmu Masona za ruku a vedu ho pryč.

Když vyjdeme z nemocnice ruku v ruce, je zticha. Hluboce zamyšlený. Ale když jsem viděla Evu a mluvila s ní, ulevilo se mi a jsem připravená mluvit.

Šťouchnu ho do ramene. Když se na mě podívá, zvednu ruku a naznačím, jaký je problém.

„Omlouvám se,“ říká mi znova, pustí mě, chytne okolo ramen a přitáhne k sobě.

Položím mu prsty na srdce a snažím se ho uklidnit. „Ohledně čeho?“

Podívá se pryč. „Neměl jsem ponětí, že se doktorka Mastersonová stará o Evu.“

„Masone,“ přeruším ho, když chce říct víc. Vypadá, že je mu zle, lituje toho a políbím ho na bradu. „Musím se ti k něčemu přiznat.“

Zarazí se, zvedne obočí a mračí se. „Dobře.“

Přitáhnu ho na lavičku u malého stromku před nemocnicí. Vezmu ho za ruce a podívám se mu do očí. „Když ses dnes do Jeremyho pustil a zbraň vystřelila, srdce se mi zastavilo. Přísahám, že se zastavilo. Myslela jsem si…myslela jsem, že tě střelil a byla jsem připravená umřít s tebou.“

Zadrhnu se, když si utírám tváře, zhluboka se nadechnu a zavrtím hlavou. „Pak vystřelila znova a byla jsem si jistá, že jsi mrtvý.“

Mason nic neřekne; jen mě pevněji chytí za ruce.

Uplakaně se na něj usměju. „Neuvěříš, jak se mi ulevilo, že jsem tě viděla z něj slézt a vzít mu zbraň. Nemůžu uvěřit, že jsi naživu a mám takové štěstí. I když jsem pak zjistila, co se stalo Evě, a přecházela po chodbě v nemocnici a děsila se, jestli přežije, nebo ne, cítila jsem…že mám štěstí. Jsem tak ráda, že jsi to nebyl ty.“

V očích se mu zračí tolik lásky, vydechne a přitáhne si mě do pevného objetí.

„Chápeš, co říkám?“ zeptám se ho. „Nezáleží na tom, kolik žen ti platilo za sex. Neopustím tě kvůli nim. Nemyslím si, že bych tě někdy z nějakého důvodu mohla opustit.“

Políbí mě s úlevou a láskou. Jeho rty mi prozrazují, že by mě taky nemohl opustit.

„Ale narazit na tvou star – myslím tím, jsi o pět let mladší – klientku, mě štve. Mohli bychom se z Waterfordu přestěhovat někam, kde nikdo neví, kolik sis účtoval.“

Mason tázavě zvedne obočí. „Co máš na mysli?“

„No.“ Koušu se do rtu. „Chybí mi Ellamore. Hodně. Mají skvělý medicínský program na místní univerzitě a jsem si jistá, že i inženýrský obor. Nezáleží na tom, jak daleko jsem utekla; Jeremy mě i tak našel. Už jsem s utíkáním skončila. Chci domů.“

Zašklebí se. „Ale Illinois? A co Sarah a moje máma?“

Přemýšlím jen půl sekundy. Zakřením se. „Mám to. Můžeme je vzít sebou. Máma vede hotel. Vždycky hledá dobré zaměstnance. Mohla by vzít Dawn.“

Mason zavrtí hlavou a oči se mu třpytí zbožnou úctou. „Na všechno máš řešení, že?“

Když nás to udrží pohromadě, vždycky najdu řešení. Zamrkám na něj řasami. „Co říkáš? Pokud vezmeme tvou mámu, chceš se na jaře přihlásit na Ellamore?“

Okamžitě odpoví. „Ano.“ Přitiskne mi rty na krk. „Ano. Pokud budeš šťastná a zůstaneme spolu, moje odpověď bude vždycky ano.“