Higher - 8. kapitola

Překlad: Lucka

Ahoj děvčata, slíbila jsem další kapitolu v sobotu, tak je tady, užijte si jí  J

Její rodiče přestali ve škádlení, jak zamrzla na chodníku. Matka následovala její pohled a vykulila oči, když její pohled dopadl na Zacha.

„Zlatíčko, je všechno v pořádku?“ zajímal se její otec.

„Já … ano.“ Její hlas zněl spíš skřehotavě, odkašlala si.

Zach přistoupil blíž. „Ahoj.“

„Ehm … ahoj.“ Navzdory horlivému pohledu jejích rodičů a bouři pocitů, které se přes ni valily, nemohla se zastavit a hltala ho pohledem.

Sluneční svit se leskl v jeho tváři a vlasech. Jeden pramen mu spadl napůl do čela a svědily jí prsty, jak ho chtěla odhrnout zpět.

Jako obvykle, i to zcela neformální oblečení dělalo z jeho těla umělecké dílo, které si žádalo pozornost a uctívání. Tohle ráno měl na sobě jednoduché bílé tričko a džíny. Silná linie jeho bronzově opáleného hrdla a silná ramena způsobily, že se skrze ni prohnal žár.

Přistoupil blíž a zadrhl se jí dech, když zaznamenala, co držel v ruce.

„Nebudu tě zdržovat. Jenom jsem ti chtěl dát tohle. Šťastné narozeniny.“ Podal jí velkou bílou sametovou krabičku ovázanou černou hedvábnou stuhou.

„Ehm … díky.“ Vzala si ji a proklínala se za její náhlou indispozici a jednoslabičné odpovědi. Její oči se střetly s jeho a její pulz znovu poskočil. Chtěla tady zůstat a kochat se jeho krásou. Chtěla utéct pryč od síly svých pocitů.

Věděla, že její rodiče jsou zvědaví, kdo to je.

Oba, její matka a otec, znali a měli rádi Chrise, a dělali si starosti, když se rozešli. Samozřejmě, Bethany jim nikdy neřekla skutečný důvod, který stál za jejich rozchodem, ale její matka více než jednou naznačila, že doufá, že dá Bethany věci mezi ní a Chrisem zase do pořádku. Teď viděla v matčiných očích horlivé spekulace a tak spěšně promluvila.

„Mami, tati, tohle je Zach.“ Úmyslně vynechala jeho příjmení. Její rodiče nebyli mediální hladovci, ale byla si jistá, že by poznali jméno Zachary Savage.

Zach pozvedl obočí nad tím, jak úsečně byl představen. Jeho oči jí také pověděly, že si byl vědom toho, že nezmínila jeho příjmení.

Zach napřáhl svou ruku. „Paní Greenová, Bethany mi o Vás hodně vyprávěla. Je skvělé Vás poznat.“

Její matka se široce usmála a uhladila si šaty pod šarmem, který vyzařoval z muže, který znovu zachytil Bethany naprosto nepřipravenou a změnil její mozek na kaši. „Prosím, říkejte mi Felicity.“

Zach se usmál. „Děkuji, Felicity.“ Její matka se roztékala do hanebné louže.

Její otec byl méně poddajný. Mírně přimhouřil oči, když si se Zachem potřásl rukou. Nenásledovalo žádné pozvání oslovovat ho křestním jménem, nicméně Zach neztratil nic ze svého šarmu.

„Mohu vás někam svézt?“

Přinutila se nahodit svůj mozek a zavrtěla hlavou. „Moji rodiče vzali svoje auto. Jedem do města.“

Náznak zklamání pohasl jeho oči, ale přikývl. „Okej. Užijte si den.“

„Děkujeme.“

Její rodiče se rozloučili a zamířili k otcovu autu.

Bethany se pokusila pohnout. Ale její chodidla nespolupracovala. Zdálo se, že Zach je také neschopný pohybu. Zírali na sebe, jeho touha nezastřená, její srdce se dožadovalo na oplátku toho samého.

„Tvůj otec si mě prohlížel jako jestřáb.“ Pohledem poklesl k jejím ústům a jazykem se dotkl svého spodního rtu.

V tváři jí vykvetl žár na ten nestoudný důkaz, že jí chtěl opravdu hodně moc políbit a přemýšlela, co asi vidí její rodiče, když je pozorují.

Olízla si své brnící rty a jeho oči dramaticky potemněly. „Musím jít.“

„Večer ti zavolám.“ V tom oznámení byla znát nesmiřitelnost s odporem.

Chtěla odmítnout, ale pravdou bylo, že začínala poznávat, že by ji to nikam nedostalo. Alespoň když s ním bude mluvit po telefonu, může udržet svoje emoce pod kontrolou a udržet si malý odstup. „Okej.“

V očích mu zasvítila radost tímto jejím jednoduchým svolením. Uchopil dveře a kývl k dárku. „Doufám, že se ti bude líbit.“

Bethany pohlédla na neotevřenou krabičku ve svých rukách. Projela skrze ni zvědavost. Chtěla to otevřít tady a teď, ale věděla, že její rodiče na ni čekají. Kromě toho si nemohla být jistá, že to bude vhodné k odhalení na veřejnosti.

Zach se zasmál, jako by četl její myšlenky. „Je to naprosto slušný, Broskvičko. Dokonce trochu sentimentální. Nemravný věcičky zůstanou za zavřenými dveřmi.“

Odmítala se červenat. Naštěstí její tělo spolupracovalo. „Čau, Zachu.“

Otočila se a kráčela pryč. Pronikavé brnění jejího tělo jí prozradilo, že jeho oči na ní byly pevně přilepené.

Otevřela zadní dveře otcova SUV, vklouzla dovnitř a zabouchla dveře. Zkoumavý pohled jejího otce se ve zpětném zrcátku setkal s jejím.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se.

„Jasně, tati.“ Ukázala rychlý úsměv, strčila krabičku do své kabelky a zapnula si bezpečnostní pás.

„To byl ale okouzlující muž. A připadal mi hodně povědomý. Ještě jsme ho nepotkali, nebo ano, Beth?“ Zeptala se její matka s jemným zamračením.

„Ne, to si nemyslím.“ Nemyslela si, že by někdo, kdo Zacha potkal, na něj mohl zapomenout, ale nechystala se tohle svojí matce říct.

Pevně změnila téma a s úlevou vydechla, když ji její rodiče následovali a přesunuli se k diskuzi o tom, co se děje v jejich životě. Mezitím dojeli k rušné ulici, kde byly umístěny umělecké galerie a Bethany věděla o všem, co se týkalo klanu Greenů, včetně blížící se operace kyčle její babičky.

Jak procházeli od galerie ke galerii, Bethany se snažila nekoukat se na hodinky. Nebo se nedotýkat sametové krabičky, která jí propalovala díru do kabelky. Nebo nemyslet na Zacha a neuvažovat o tom, co obvykle dělal v lenivé nedělní odpoledne.

Věděla, co dělal dvě neděle předtím. V tuhle dobu spolu skotačili v jeho kanceláři. A nebylo na tom nic lenivého, ani ve dnech, které následovaly. Ne, dny strávili hodně energicky, až v zemi otřásajících turbulencích. Slézt z těchhle výšin bylo nesnesitelné.

Během oběda se pokusila sníst víc než pár soust, poté co opět zachytila otcovo znepokojené zamračení.

Vzhledem k tomu, že to byla její oblíbená italská restaurace, věděla, že kdyby projevila o něco méně, než zdravý zájem o svoje jídlo, následoval by výslech.

Naštěstí se jí podařilo vyhnout inkvizici třetího stupně a vydechla úlevou, když ji rodiče po sedmé večer vysadili zpět doma.

Vešla domů a zády se opřela o dveře, její prsty hned sahaly pro sametovou krabičku.

Vytáhla ji ven, pomalu klesla na pohovku a zírala na svůj dárek. Podobně jako zírala na indigově zbarvenou obálku, která jen něco málo před čtrnácti dny změnila její život.

Vybavila si, jak nervózní se tenkrát cítila, třásly se jí prsty a byla nejistá. Bylo těžké uvěřit, že by krabička mohla změnit její život. Ale obálka změnila. Tak hluboce a definitivně, že se divila, jak si mohla někdy myslet, že byla naživu, než potkala Zacha Savage.

Pomalu zatáhla za jeden konec černé stuhy. Ta sklouzla pryč do okamžitého zapomnění. Polkla a otevřela krabičku. S otevřenými ústy koukala na překrásný náramek opřený o sametový polštářek.

Šestice spojených kruhů o velikosti deseticentu bylo poseto diamanty. Na prostředním článku byl medailonek, který se jejím dotekem otevřel.

Nebyl to drahý šperk, který přiměl Bethany v šoku zalapat po dechu. Byl to obrázek uvnitř medailonku, který byl pořízený, když projela cílovou čarou během závodů na velbloudech, ve tváři měla obrovský úsměv, jak vítězně mávala kloboukem ve větru. Její výraz zářil tak otevřeným štěstím, až jí do očí vytryskly slzy.

Neměla ani ponětí, že byl tenhle obrázek pořízen. Udělal ho Zach?

Co to o ní vypovídalo, že byla tak mimo, tak zaměřená na něj, že si ani neuvědomila, že je focena?

Přejela prsty po přívěsku a snažila se udržet, aby se nerozpadla na hromádku neštěstí.

Začal zvonit telefon, šmátrala v kabelce, aby ho našla.

„Ahoj,“ zaskřehotala, potom hlasitě popotáhla.

„Bethany, kriste pane ty pláčeš?“ zeptal se Zach chraplavých hlasem.

„Ne. Ano!“

„Proč?“

Přidušeně se zasmála. „Kvůli tobě, Zachu. Obrátil jsi můj život vzhůru nohama. A já tě chci za to nenávidět, ale nedaří se mi to. Právě jsem otevřela tvůj dárek a já … “

„Líbí se ti?“ zeptal se, ve hlase kapka úzkosti, až roztřeseně vydechla.

„Ano.“

Na několik vteřin zmlkl. „Bejby, bude to lepší. Slibuju.“

Otřela si oči. „Nevím jak.“

„Jenom … musíš mi věřit.“

Polkla a opřela si hlavu o sedadlo. „Jsou to moje narozeniny. Chci, abys pro mě něco udělal.“

„Do toho.“

„Zasloužím si odpověď na jednu otázku.“

Syčivě vydechl. V tichu se vznášela opojná směs naděje a zoufalství. „Dobře. Jedna otázka.“

„Myslel jsi …“ zastavila se, zavřela oči a zkusila to znovu. „Měl jsi na mysli, že jsi ji zabil?“

V telefonu byl slyšet chvějící se dech. Zamrazilo jí po páteři.

„Bethany. Myslím si, že už víš, že můj život není tak otevřený.“

„Jenom mi odpověz, prosím.“

Zaváhal. „Nechci riskovat, že se mi vzdálíš ještě víc, než jsi právě teď.“

„Ne, když to co mi řekneš, bude pravda.“

„Nikdy bych ti nelhal. Ne vždy musím být v pozici, abych ti vše plně odhalil, ale nikdy nebudu lhát. Řekni, že tomu věříš?“

„Věřím ti.“

Čekala, vnitřnosti se jí drtily s každou uběhlou vteřinou. Nakonec už to nemohla vystát ani o chvilku déle. „Takže. Myslels to tak?“

„Ano. A ne.“

„Ach Bože, co to vůbec znamená?

„To znamená … že tam byl sled událostí. Událostí, o kterých nemůžu mluvit. Bylo to chaotické období mého života, Bethany. Stala se spousta sraček. Část z toho, sakra většina z toho, byla moje chyba.“

„Jaký druh sraček?“

Trhavě se nadechl. Slyšela tlumený rytmický zvuk, jakoby bubnoval prsty o nějaký povrch. „Obvyklé sračky, který přijdou s pošetilým mládím a neomezenými fondy. Ztřeštěný párty … sex … drogy.“

Zadržela dech. „Takhle zemřela?“

Bubnování ustalo. „Nedělej to, bejby. Prosím. Podstatné je, že zemřela. A já jsem za to zodpovědný.“

Zadrápnul se do ní vztek a na několik úlevných sekund vymazal tu mizérii. „Víš, co bych měla udělat? Měla bych být víc jako ty. Jenom si brát sex a vypnout veškeré emoce.“

„Ty si myslíš, že jsem bez emocí?“

„Já si myslím, že dokud máš sex, můžeš přežívat, aniž bys do toho vkládal emoce, jo. Naučil ses to nějak zablokovat? Tohle ti udělala?“

„Možná jsem si to způsobil sám, abych se s tím vypořádal.“

„Takhle jsem to myslela. Měla bych udělat to samé. Potom můžeme být dva lidé bez emocí, užívat si sex, jen abychom si ulevili.“

Odmlčel se na tak dlouho, až ji napadlo, že ukončil hovor. Ale jeho dech zůstal silný a plynulý.

„Ta myšlenka není tak úplně neopodstatněná,“ řekl nakonec. „Dokud to šukání bude zahrnovat nás dva navzájem.“

Zalapala po dechu. „Oh, jdi do prdele, Zachu.“

„Jo. Tam budu a brzy. Jako včera.“ V jeho hlase pulsovalo napětí. „Minulá noc, dívat se na tebe … to mě skoro zabilo. Nevím, o kolik víc toho ještě můžu snést.“

Při připomínce minulé noci z ní prosákl vztek a zanechal po sobě lepkavou změť mizérie a vzrušení. Kousla se do rtu, aby potlačila potřebu přiznat, že ji to málem také zabilo.

„Užila sis den se svými rodiči?“ zeptal se náhle, jako kdyby pro něj téma sexu, nebo jeho nedostatek, bylo stejně tak trýznivé, jako pro ni.

„Bylo to zábavné, ano.“

„Líbili se mi,“ řekl tak úsečně, což vypovídalo o tom, že jeho napětí je stále vysoké.

„Moje matka tebou byla okouzlená.“

Krátce se zasmál. „ Ale tvůj otec ne.“

„Jo, on bude poněkud tvrdší oříšek,“ odpověděla a zastavila se. Zach se největší pravděpodobností nebude mít nikdy příležitost, aby se vlichotil jejím rodičům. Bůh ví, kam tohle všechno vedlo, ale neexistoval žádný způsob, že by ho postavila před své rodiče a prošla si tím samým, čím s Chrisem, znovu od začátku. Její matka už byla do Zacha z poloviny zamilovaná, tak jako tak. Nadechla se a snažila se myslet na nějaké bezpečnější téma.

„Už jsi našel byt?“

„Ano. Chtěla bys ho vidět?“ vyzval ji.

Tak moc toužila říct ano, až z toho měla mžitky před očima. Ale ze všech špatných nápadů by tenhle byl na vrcholu seznamu. Mimo to, neměla zájem se mučit, a kdyby viděla Zachův byt, vyvolalo by to v ní potřebu přemýšlet o tom, jaké by to bylo ten prostor sdílet s ním.

„Jsem si jistá, že je skvělý, ale ne, díky.“

„Okej,“ odpověděl.

Zasekla se do ní zvrácená bolest, že to tak snadno přijal. „Okej?“

„Ještě není připravený k nastěhování. Ne do poloviny týdne. Můžeš si ho prohlédnout potom.“

„To nebude možné. Zítra se vracím zpět do práce.“

„Pořád si můžeš vzít přestávku na oběd. Nebo přijít po práci.“

Ten nesmiřitelný tón byl opět zpátky. Proti její vůli ji vzhůru po páteři přejel záchvěv vzrušení. „Není to daleko od místa, kde pracuješ. Můžu tě vyzvednout a odvézt zpět během hodiny.“

Znovu, tvrdě ji zasáhlo, jako moc toho Zach věděl o jejím životě. „Je to můj první den zpět v práci. Pravděpodobně budu zavalená a nebudu mít čas.“

„Vzít si přestávku je něco, na co bys měla mít nárok.“ V jeho hlase slyšela zamračení.

„V ideálním světě. Ale pokud mám práci, kterou je třeba udělat, nevadí mi to.“

„Odvažuji se doufat, že tohle tvrzení platí taky pro nás?“

„Právě teď bych ti mohla zazpívat písničku od KennyhoRogerse, ale nejsem si jistá, že bys to pochopil.“

Zasmál se a jí poskočilo srdce nad tím zvukem. „Nikdy jsem tě neslyšel zpívat, bejby. Vsadím se, že v tomhle bys byla taky dobrá.“

Povzdychla si a zavrtěla hlavou. „Opouštím tuhle šílenou rodeo jízdu, Zachu.“

„Pro teď tě nechám. Ale je jenom otázkou času, kdy na mě budeš znovu jezdit, bejby. Osedláš se mě.“