FL - 6. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Kash

„Tušíš, do čeho nás to namočili?“

Podíval jsem se na Masona, jako kdyby byl velký růžový slon v místnosti. „Ou, já nevím.... možná, kdybys nepraštil Juareze do obličeje....“ zahlásal jsem.

„Ten malý kus hovna na mě plivl! To jsi čekal, že to nechám jen tak být?“

„Jako kdyby to bylo poprvé, co to udělal.“

„Dostal ránu ani ne před deseti minutami.“

„Masone.“ Zakroutil jsem hlavou a vytáhnul odznak, abychom se mohli dostat přes zamčené dveře. „Ten chlap byl tak mimo, že nemohl ani stát a navíc měl pouta.“ Jakmile jsme se dostali ke dveřím, usmál jsem se na dámy za sklem a pokračoval do kanceláře šéfa. „Nemluvě o tom, že ten chlap je samá kost a kůže a ty vypadáš jako bys byl na steroidech.

„Za to, s čím jsme si museli s ním a jeho posádkou, za posledních šest měsíců projít, si to zasloužil.“

„A to je pravděpodobně důvod, proč jsme tady. Přísahám bohu, Masi. Jestli mě kvůli téhle sračce dostaneš za stůl, tak tě budu do smrti nenávidět.“

Odfrkl si, ale můžu říct, že myšlenka, že by mohl zůstat sedět v jen v kanclu a nemohl by do terénu, ho děsí stejně jako mě.

„Nemůžeš mě nenávidět víc než jeden den. Kdo by tě krmil?“

„Oh... já bych se dokázal nakrmit a k tomu tě ještě nenávidět.“

Zastavili jsme se před šéfovými dveřmi. Podíval jsem se na svého nejlepšího přítele a parťáka a poplácal ho po rameni. „Připravený zjistit do čeho nás tvoje poslední sračka dostala tentokrát?“

„Jdi do prdele Kashi“ Ušklíbl se, ale bojoval se smíchem.

Mason a já jsme se potkali na policejní akademii a z nějakého geniálního důvodu, nebo spíš hloupého důvodu, z nás udělali parťáky ne moc dlouho potom, co nás najali na policejní okrsek Tampa Bay. Sotva jsme se začali zaškolovat na důstojníky, převeleli nás na nové oddělení TBPD: protidrogová divize v utajení. A já vám slibuji, že to není taková sranda, jak se říká, nebo jak to vidíte v televizi.

Se svými potetovanými rukávy vypadáme já i Mason jako nějací šílení výtržníci. Což přimělo šéfa si myslet, že jsme proto tuhle práci ideální. I když se nám libí si na práci občas stěžovat, můžu říct za nás za oba, že jsme pyšní na to, co jsme dokázali. Ne, že bychom dokázali něco, na co by mohly být pyšné naše rodiny, ale byla to naše práce, kterou jsme měli rádi. Za poslední tři a půlroku v utajení jsme úspěšně zatkli tři dodavatele v okolí Tampa Bay. Mason a já nerozbíjíme dveře a nechodíme v čele s týmem SWAT, zatímco zatýkáme drogové dealery. Byli jsme ti, kteří se infiltrovali do světa drog, zajišťovali dodávky, spojovali se s dealery a předávali informace policii.  To bylo naše krytí, které nikdy neselhalo.

Až do teď.

Nikdy nenastoupila zásahová jednotka tak rychle, jako při předávce s Juarezem. Nestačili jsme ani dokončit obchod, když nastoupila zásahovka. Jakmile naši kluci vtrhli dovnitř, uvědomil jsem si, proč jsme nemohli oblbnout Juareze, který na mě a Masona s jeho muži mířili pistolemi minutu předtím, než odletěly dveře. Díky bohu jsme je stačili sejmout dřív, než došlo k větším škodám, což vedlo Juareze k plívání Masonovi do ksichtu a Mason mu na oplátku zlomil nos. A to nás přivádí do současnosti.

Mason zaklepal na dveře a po zamumlání z druhé strany jsme vstoupili dovnitř. Jakmile jsme si sedli, věděl jsem, že naše dny infiltrace k drogovým dealerům skončily. Pohled na šéfovu tvář říkal vše.

„Byl spoutaný Gatesi.“ Šéf mluvil k Masonovi nízkým hlasem, ale Mason věděl dobře, že to ještě zopakuje. „Ten muž byl spoutaný, a ty jsi mu jednu vrazil. Nezničil jsi jen svoje krytí, ale také kariéru v utajení tady Rayna.“ Ukázal směrem ke mně. „Chcete mí říct i vaší verzi příběhu, pánové?“

„Krytí už prasklo dávno. Věděli to a mířili zbraněmi na naše hlavy minutu předtím, než protidrogová jednotka zasáhla.“ odpověděl Mason a já kývl na souhlas. Moje srdce při té vzpomínce stále závodilo.  

Naše práce spočívala v tom žít se spodinou a nakládat s drogami, zbraněmi, penězi a idioty, kteří neměli tušení, jak tyto zbraně denně zvládat. Ale včera to bylo poprvé za celou dobu, kdy jsem měl strach o svůj život. Naši kluci věděli, že mě, nebo Masonovi se nikdy nic nestalo. Ať se dělo cokoliv. A my jsme věděli co dělat, když se náhodou dostaneme do palby. Ale mít zbraň namířenou na vaši hlavu, to bylo něco jiného.

„Takže protože vaše krytí vylétlo do povětří, cítil jste potřebu ho praštit. Jeho právníci to poženou nahoru jako policejní brutalitu Gatesi.“

Mason si odfrkl. „Prosím.“ Ale rychle zmlknul, když se na něj šéf ostře podíval.

Atmosféra v místnosti byla napnutá k prasknutí, když jsme se všichni na sebe mlčky dívali a připadalo mi to jako hodiny. Konečně si šéf povzdechl a podal nám dvě složky. „Podívejte, my se postaráme o tu věc s policejní brutalitou, ale musí vám být jasné, že utajení u protidrogového je už mimo hru.“

Neopovažuj. Se. Něco. Říct.

„Vzhledem k tomu, že Juarez měl ohledně vás dvou podezření, museli bychom vás z případu stejně stáhnout. A dnes ráno mi přišlo tohle. Je to práce pro vás oba.“

„Co to do prdele.“ zamumlal jsem si pro sebe, když jsem se podíval na horní část složky. Byly tam nové kreditní karty, řidičák..... Vše co jsme potřebovali, abychom začali znovu. Až na jméno které není Logan „Kash“ Ryan a stát nebyl Florida, ale stálo tam - Logan „Kash“ Hendricks, stát Texas. Podíval jsem se na Masona, který se úporně snažil zjistit, co je v jeho složce. Pohlédl jsem na šéfa.

„Šéfe, za poslední tři a půl roku jsme žili skoro po celou dobu s kriminálníky a prodejci drog. Kdy se naposled stalo, aby nás někdo nechtěl vidět mrtvé?“

„Tohle je opravdu velká věc. Nikdy jsme neměli na starost ochranu svědků. Ale zatím vás to zabaví, dokud se to tady trochu neuklidní. A předtím, než něco řeknete,“ Zvedl ruku a štěkl na nás, až mi pusa zaklapla. „budete mít pořád práci. Nebude to mít nic společného s drogami, ale stále budete v utajení. Vzal naše dvě složky, které byly našimi novými identitami, a otevřel je. „Vzpomínáte si na tu holku z koleje, která zmizela, a po dvou letech ji našli ve sklepě umučenou k smrti?“

Podíval jsem se do složky a rychle si projel pár novinových výstřižků. V té době jsme byli až po krk v jiné operaci a neměli jsme čas dávat pozor na zprávy. Ale tohle bylo velký. Byla to třetí holka, kterou zabil takzvaný karafiátový vrah. Všechny dívky vypadaly podobně a každá z nich byla mučena, zavražděna a měly na hrudi položený bílo-růžový karafiát. Ta poslední byla přímo z našeho rajonu.

„Několik našich detektivů si pospojovalo souvislosti s jejich podobným vzhledem, stejným typem mučení a květinami a dali si to dohromady. Ať už to má nějakou spojitost nebo ne, po prostudování tohoto případu jsme dostali možnost tam poslat své chlapy.

„Dobře. A....?“

„A my tam pošleme vás dva.“

Podíval jsem se zpět na své nové ID, nakouknul do Masonovy složky a viděl, že na jeho řidičáku je také příjmení Hendricks, jako mám já. „Omlouvám se, ale nechte mě si to vyjasnit. Posíláte nás na případ, který může i nemusí být pro nás, dáte nám nové Texaské doklady a pošlete nás pryč. Do země plné kovbojů?“

„Vždycky si chápal rychle, Rayne.“ řekl šéf s kamennou tváří. „Nebo ti mám říkat Hendricksi?“

„Pokud budete sledovat stopu do Texasu, tak je to mimo naši pravomoc. A musíme to nechat Texaským orgánům, aby se s tím vypořádaly.“

„Austinští detektivové nám zaslali veškeré informace o jistém Jamesi Camdenovi a očekávají vás v pondělí.“

„V pondělí?“

Šéf pokračoval, jako kdybych nic neřekl. „Nezapomínejte, že tam oficiálně není žádný podezřelý. I když rodiny a přátelé obětí nám ukázali fotku Jamese Camdena, tak ho nikdo nikdy předtím neviděl. Takže nemůže Camdena sledovat přímo, je také možné, že mu byla ukradena identita.

Jen při pohledu na čtyřicetiletého plešouna jsem měla hnusnou pachuť v puse. V záznamu má pár malých krádeží před šesti lety. Studoval jsem jeho tvář a vše co se o něm psalo, stejně tak jako Mason. Šéf nám přikázal, abychom neinformovali své rodiny o tom, kam jedeme, ale můžeme s nimi udržovat určitou formu kontaktu. Což byla ta nejpodivnější forma ochrany, kterou jsem kdy slyšel. A za tohle vše jsem vinil Masona.

„Budete pracovat jako barmani na dvou místech, na kterých měl být podle Austinských detektivů Camden spatřen. Ale kromě toho nemáme nic. Máte zřízeny bankovní účty, kde jsou peníze, které budete potřebovat na zařízení bytu, který jsme pro vás pronajali.“

„My nejsme....“ chystal se Mason říct, ale zmlknul.

„Vím, že nejste barmani, ale vlastníci byli o situaci informováni. Za to zaměstnanci ne. Jen se snažte splynout a najít Camdena. Jedná se o univerzitní město, takže můžeme předpokládat, že hledá další oběť. Budete spolupracovat s Austinskou policií, stejně tak, jak jste to dělali tady, když jste byli v utajení. Pro tuto chvíli budete na jejich výplatní listině. „Budete se vydávat za bratrance, ale zbytek příběhu je na vás. Jak jsem říkal už předtím, nemůžete říct rodinně, kam se stěhujete, jen to, že jedete na další misi v utajení. Teď vypadněte z mý kanceláře a dostaňte své zadky do Texasu.“

Jakmile jsme byli na chodbě, otočil jsem se na Masona. „Texas? Opravdu? Ty jsi to posral, tak pojedeme do Texasu.“

„Nemůžeš to házet jenom na mě, Kashi. Juarez už o nás věděl, tohle nemá nic společného s tím, že jsem ho praštil.“

„Víš, že se moje máma bude vyptávat.“

„Tvoje máma?“ zeptá se nevěřícně. „Řekl jsem rodičům a své mladší sestřičce, že přijdu tenhle týden na její promoci a nakonec nedorazím. Nechci jim dát žádný důvod k vyzvídání. Znáš moji mámu, šílela by.“

Má pravdu. Šílela by. Při cestě z budovy jsem přišel na bezprostřední plán a po cestě k autu jsem ho s ním sdílel. „Vezmi si jen malou tašku. Jen to nejnutnější. Odejdi z bytu s tím, s čím odcházíš normálně. Jen pro případ, kdyby se po nás Juarezovi lidé sháněli. Ať to vypadá, že tam stále bydlíme. Dnes večer jdu na večeři k rodičům, a potom vyrazíme. Jakmile dorazím domů, musím zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Předtím, než budu čelit rodičům, doplním nádrž benzínem a hodím motorku na auto. Dám ti vědět, až budu od nich odcházet, pak vyrazíš i ty. Aspoň to nebude vypadat podezřele. Zdrž se svými rodiči, popovídej si s nimi třeba na gauči u televize, nejlépe před večeří. Chci vyrazit ještě dneska večer.“ Podíval jsem se na své nové Texaské doklady a povzdechl si, když jsem viděl své staré Floridské doklady. „Zítra si je budeme muset vyměnit, ale pro dnešek si je ještě nechám.“

Mason se zastavil před dveřmi svého auta, podíval se na zem, hrající si se svými klíčky. „Řekneš jim, že jdeš do utajení?“ Jako kdybych jim to někdy řekl.

„Ne.“ 

Kývl.

„Zavolám ti v deset, jakmile se dostanu do auta. Dneska se pořádně nacpu.“

„Uvidíme se později.“ Vlezl jsem do auta a hodil složky na sedadlo spolujezdce. Zhluboka se nadechnu, je to jen další mise. Stejně jako to bylo za poslední tři roky. Pročistím si hlavu a připravuji se na loučení s rodiči, aniž by znovu věděli, co budu dělat.