FL - 5. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

S učením jsem byla hotová ještě předtím, než nám začalo pětihodinové učení se skupinou. Na závěrečné zkoušky jsem se cítila připravená a byla jsem ráda za pondělek. Už jen dva dny do závěrečných zkoušek a budu mít za sebou ukončený další rok.

Seděla jsem ve Starbucks a popíjela několikáté espresso. Rozhodla jsem se zůstat v kavárně a napsat si do deníku. Po nehodě rodičů se se mnou rodiče Candice snažili jakkoliv povídat. Myslím si, že měli strach, že nepřestanu mít deprese. Její bratr Eli byl jediný, který věděl jak se se mnou vypořádat. Když se stala ta nehoda, měl zrovna přes léto studijní volno a na rozdíl od předchozích let na vysoké, se po té nehodě vracel domů každý víkend, aby mě viděl. Dokud mu nezačala znova škola. Držel mě v náručí, když jsem se dívala do prázdna a nikdy neřekl ani slovo. Eliho způsob léčení byl můj nejoblíbenější, protože byl tichý. Ale všichni jsme věděli, že tu pro mě nemůže být napořád. Jednou večer, když jsem se vrátila ze školy, byl na mé posteli prázdný deník s poznámkou od George (táta Eliho a Candice). Navrhl, že do něj můžu psát rodičům, jako kdyby tady stále byli. Nejprve mě to vyděsilo, ale slíbila jsem mu, že to zkusím a jsem ráda, že jsem to udělala. Mohla jsem vidět ten rozdíl. Psala jsem jim každý den, třeba jen pár řádků. Ale byl to můj způsob, jak s nimi trávit rodinný čas. Každý večer po večeři bychom se stulili na gauč, zapnuli televizi, povídali si o našem dni a sledovali to, co právě dávali v televizi. To je to, co jsem dělala. Vyprávěla jsem jim o tom, co se u mě děje a jak bych si přála, aby tu mohli být.

Když jsem o pár hodin později skončila, zamávala jsem na rozloučenou barmanovi. Jakmile jsem otevřela dveře a vyšla do dusného nočního vzduchu, zapípal mi telefon. Slova na displeji mě donutila klopýtnout a přeběhl po mě mráz.

Blake: Dneska vypadáš nádherně.

Místo toho, abych utíkala do svého auta, rozhlížela jsem se kolem, až jsem ho spatřila. Nakonec by mi běh k autu moc nepomohl, jelikož parkoval hned vedle mého auta, opřený o dveře jeho lesklého Lexu.

Jak věděl, že jsem tady? I kdyby to nevěděl, co tady dělá ve dvě hodiny ráno? Pane bože, on mě pronásleduje! Ne to je směšný, no tak Rachel vzpamatuj se. On tě nepronásleduje. Blázne. Opravdu bych měla přestat přemýšlet a být trochu realistka. Prostě jel kolem a viděl mé auto. Mám pravdu? Prostě mám.

Udělala jsem pár kroků směrem k autu, vrátila telefon zpět do kabelky a snažila se uklidnit.

„Ahoj Blaku.“

„Už jsem si začal myslet, že nikdy neodejdeš. Čekám tu na tebe hodiny!“

Ó můj bože, čekal tu hodiny? To je strašidelný. A i když se to snažil zamaskovat svým sexy nevinným úsměvem.... bylo to ještě horší. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl silně a znuděně, ale sotva jsem zašeptala. „Proč? Ty mě sleduješ?“

„Sleduju tě? Teď ti nerozumím. Candice mi říkala, že tě mám vyzvednout ve Starbucks, že prý na mě budeš čekat. Ježíš Rachel, vypadáš, jako bys viděla ducha, jsi v pořádku?“

„Candice říkala co? Ne, já na tebe nečekám, přijela jsem sem sama. Což by mělo být jasné, když parkuješ hned vedle mého Jeepu.“ Nevěděla jsem co se děje ale rozhodně jsem chtěla být od něj co nejdál. Hned.

„Jo, ale tvoje auto nestartuje, tak proto jsem tady.“ Každé slovo říkal zpomaleně, jako kdybych byla dítě nebo co. „Nevzpomínáš si, Rachel? Volala jsi jí asi tak před třemi hodinami, ale neměla čas tak zavolala mě. Jsi v pořádku? No tak, nastup do auta, odvezu tě na kolej.“

„Nenastoupím k tobě do auta, odvezu se sama.“ Na to jsem udělala poslední kroky k autu, nasedla, dala klíček do zapalování a otočila s ním, ale nic se nestalo. Ani to necvaklo. Co se stalo s mým autem? Jsem si jistá, že jsem Candice nevolala. A kdybych chtěla, aby mě Blake vyzvednul tak si ho zavolám sama. Někdo zaťukal na okno, a i když jsem věděla, kdo to byl, nadskočila jsem.

„No tak Rachel tohle je hloupost. Prostě vylez z auta a já tě hodím domů. Nechám tvoje auto pak odtáhnout.“ Byla jsem v pokušení zavolat někomu jinému. Byly dvě hodiny ráno, každý už spal a já jsem rozhodně nechtěla jít v tuhle hodinu pěšky. Zašklebila jsem se a vylezla se z auta.

„To je moje holka, pojď. Jedeme. Pomohl mi do svého auta a sedl si vedle mě. Tentokrát nechal ruku u sebe.

Krátká cesta na kolej mi připadala jako věčnost. Mimo to se mě několikrát ptal, jestli jsem v pohodě. Vypadalo to, že má o mě vážně starost. Volala jsem Candice? Na vše zapomínám, jakmile píšu do deníku rodičům. Což je důvod, proč jsem s psaním začala. Možná, že mix učení a příliš kofeinu mi trochu pomotalo hlavu. Musela jsem prostě zapomenout. Vím, že by bylo rozumné zkontrolovat historii volaných čísel, ale něco mi říkalo, že by to nebyl dobrý nápad. Nakonec jsme dorazili na parkoviště, stejně jako to bylo ráno.

„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptal se už poněkolikáté, když jsme vystupovali z auta. „Opravdu jsi vyšilovala když jsi mě tam viděla.“

„Jsem v pořádku, neboj se o mě. Nejspíš jsem na to zapomněla a ztratila pojem o čase.“ Snažil jsem se na něj přesvědčivě usmát. Nechtěla jsem, aby šel se mnou do pokoje. Sklonila jsem hlavu, abych mu poděkovala, ale vylezl z auta. Sakra.

„Vážně neuvažuješ o tom, že tě nechám jít samotnou zpátky na pokoj, že ne?“

„Samozřejmě že ne.“ zamumlala jsem. „Je pozdě a já se snažila být zdvořilá, když si na mě evidentně čekal několik hodin.“

Zasmál se a přešel ke mně, obalil ruku kolem mého pasu a doprovázel mě na pokoj. Když jsme dorazili, sáhl po klice a otevřel mi dveře. Aspoň to bude rychlý loučení. Jenže moje štěstěna tu nebyla dlouho, protože místnost byla prázdná.

„Kde je Candice?“ Hlas se mi třásl. Je tak zvláštní, že ve čtvrtek jsem s ním v tomhle pokoji strávila hodiny a cítila se pohodlně. Ale teď.... teď jsem se tak necítila.

„Ona ti nic neřekla, když jste spolu mluvili? Mě jen říkala, že má nějakou práci.“ řekl nevinným hlasem. Dívala jsem se kolem, jestli někde neuvidím její mobil. Pokud ne, tak jí ihned zavolám. Dřív, než jsem ho mohla najít, nebo spíš nenajít, Blake se ke mně zezadu přiblížil a začal mě líbat na krk.

„Uh... Blakeu, můžeš s tím přestat? Já teď potřebuji zjistit kde je Candice.“

Místo toho aby přestal, otočil mě, natlačil proti skříni a pokračoval v líbání místa na mém krku. Snažila jsem se ho odtlačit, ale bylo to k ničemu. Ten kluk byl jak skála, ani se nehnul.

„Vrátí se, až bude připravena se vrátit.“ Vydechl mezi polibky, a malém kousnutím. Na to jsem nehodlala čekat. Chtěla jsem ho mít okamžitě z pokoje.

„Oukej, jsem vážně un.....“ Přesunul se na mé rty a umlčel mě. Jeho polibky byly drsné a majetnické. Stejně jako tomu bylo ráno, akorát tyhle netrvaly tři vteřiny. Byli jsme blízko dveří, když se natáhnul, vypnul světla a znovu mě chytil kolem pasu, aniž bych se stačila nějak bránit. Začal mě tlačit k posteli a já se ho snažila odstrčit, co to šlo. Jeho jedinou reakcí bylo, že proti mě zatlačil ještě větší silou. Moje postel byla natolik vysoká, že jsem se o ní zapřela a dokázala zůstat stát, když se mě na ní snažil tlačit dolů. Když jsem okamžitě nespadla na postel, stáhnul hlavu zpět, pohlédl na mě a dal mi přestávku, kterou jsem nutně potřebovala.

„Musíš odejít, hned!“

Chytil mé ruce, dal je mezi nás, a s novým prostorem jsem zatlačila proti jeho hrudníku a zkusila ho odtlačit. Místo toho, aby se vzdálil, usmál se na mě a mé tělo zamrzlo a ruce se proměnili v želé. Takhle jsem si vždycky představovala, že vypadá blázen.

„To nemyslíš vážně.“ Řekl a přitáhnul svůj obličej k mému.

To si opravdu myslel, že si s ním jen hraju? Chtěla jsem, aby byl pryč! Pustil můj bok a začal šmátrat v dolní části košile a i když povolil stisk na bocích, tak jsem s ním nepohnula. Byla jsem v pasti mezi ním a postelí. Potom co se dostal pod košili, neztrácel čas a cestoval mi po hrudníku. Cítila jsem jeho nadšení, až se mi chtělo zvracet. Jeho rty se vrátili zpátky na můj krk.

„Prosím, zastav!“ Nesnášela jsem, jak můj hlas zněl slabě.

„Skončí to to dřív, pokud si lehneš na postel a zavřeš hubu!“

Popadl mě za oba boky, zvednul mě na postel, zatlačil a položil se na mě. Snažila jsem se mu znovu říct, ať přestane, ale nic ze mě nevycházelo, s výjimkou mého rychlého dýchání. Moje tělo se třáslo z násilí a já byla nebezpečně blízko k tomu, abych zešílela. Kousl mě do spodního rtu natolik, aby mi mohl strčit jazyk do pusy. Blakeova kolena připnuly moje nohy k posteli a já trhla boky, ale on držel má ramena a ani se nehnul. Vzal obě mé zápěstí do jedné ruky a přitiskl je za hlavu. Slzy se mi hromadili za víčky. Snažila jsem se trhnout hlavou do strany, abych mohla křičet o pomoc, jenže on se hýbal se mnou, s jazykem v mé puse. Na pět sekund jsem ztuhla a pak ho kousla do jazyku tak tvrdě, jak jen to šlo. Odletěl ode mě s křikem a já ucítila krev v puse. Chtěla jsem zvracet. Než jsem stačila vykřiknout, chytil mě volnou rukou pod krkem a přiblížil se. Zavrčel a jeho oči se proměnily v led. Jenom se díval, jak lapám po vzduchu.

„Budeš toho litovat, zlatíčko.“ Slzy mi rozmazaly vidění a pomalu se mi černalo před očima, jak jsem se snažila zůstat při vědomí.

Blakeův dech se prohloubil a jeho dříve hezký obličej mě teď děsil. Ústa jsem otevírala a zase zavírala, ale nemohla jsem popadnout dech, ani vydat hlásku. Ruce vzdaly svůj boj chvílí předtím, než na mě zatlačil svými boky a brzy jsem se sotva dokázala na Blakea soustředit. Modlila jsem se, aby někdo přišel a zachránil mě. Jeho ruka, která držela mé zapěstí za hlavou se uvolnila a klouzala dolů po matraci, kde mě uchopil přes kalhoty. Cítila jsem jeho horký dech na uchu. „Postarám se o to, aby ses už nikdy se mnou nechtěla prát, Rachel.“

Ruka, kterou mě držel, vklouzla pod kalhoty a spodní prádlo. Snažila jsem se převalit, ale bralo mi to veškerou sílu, kterou jsem měla. Slzy se převalily a klouzali mi po tvářích. Stejně tak, jako moje mysl začala odpadat, jeho ruka povolila sevření kolem mého krku a já začala lapat po dechu.

Pohltila mě vlna závratě a temnota mě opouštěla. Zřetelně jsem slyšela, jak si rozepíná zip a já začala na protest divoce kroutit hlavou sem a tam. Cítila jsem se jako pod vodou a nemohla vyplavat ven. Jeho ruka mě znovu chytila pod krkem a já se ho snažila škrábat, i když to bylo k ničemu. Ruce přestaly fungovat a temnota mě znovu pohlcovala. Přála jsem si, aby přišla co nejdříve, když jsem cítila, že se uvnitř mě začal pohybovat. Nechtěla jsem být při vědomí a pamatovat si to. Začala na mě padat sladká nevědomost, když jsem za dveřmi najednou uslyšela ten nejkrásnější zvuk ze všech.

Hlas Candice.

Blake vylezl z postele a během chvíle si navlíknul šortky, zatímco já se snažila nabrat vzduch do plic. Hrubě mi navlíknul kalhoty, když uslyšel odemykání dveří. Udělal krok ke dveřím a rozsvítil. Když se dveře otevřely, Blake stál u mé postele a díval se na mě. Prsty si obalil kolem svého krku, což pro mě mělo být jasné varování. Ale já jsem byla stále na pokraji zhroucení, jak jsem lapala po dechu.

Candice se s někým rozloučila a pak vešla do pokoje. „Ou ahoj bratranče. Nechtěla jsem...“ Blake jí chytil, když mě zahlídla a vytřeštila oči. „Ó můj bože, Rachel jsi v pořádku?“ Vrhla se ke mně ale Blake jí přitáhnul k sobě. „Byla napadena partou kluků před Starbucks. Volala mi asi před hodinou. Je v šoku, ale bude v pořádku.“

Candice hlas.

„Cože?“ a okamžitě se ji oči zaplnili slzy.

Co. Ne, ne, ne, ne. Začala jsem kroutit hlavou sem a tam, jak jsem snažila zarazit vzlyky a můj dech byl rychlejší a těžší. Snažila jsem se jí říct, že to není pravda, že lže, ale vše, co ze mě vyšlo, byl zlomený vzlyk.

Viděla jsem Blaka a Candice pohybovat rty, ale nic jsem neslyšela. Najednou mě začala pohlcovat temnota. Ještě jsem se snažila natáhnout ruku ke Candice předtím, než všechno ztmavlo.