Enforce - 9. kapitola

Překlad: Mili

Měl jsem odejít.

Nixon

V momentě, kdy jsem si klestil cestu davem, už byl tanec v plném proudu. Mo a Trace seděly u blízkého stolu. Nebyl jsem si jistý, proč jsem to dělal, neměl jsem v záměru pronásledovat ji jako šílenec a stejně tak jsem si nebyl pořád jistý, co s ní budu dělat.

Byl to problém, který jsem nikdy neměl.

Ženy.

Nebo žena, abych byl přesný, jedna, která mě nutila ji chtít sledovat kamkoliv, i když jsem věděl, že je to praštěné, i když jsem věděl, že moje reakce nedávala žádný smysl. Ale nemohl jsem si pomoct. Absolutně jsem ji za to nenáviděl. Nenáviděl jsem, že mě nutí cítit věci, které jsem necítil už léta. Jakým právem to dělá? Vkročit mi do života a přimět mě chtít být lepší, být... dobrý?

Frustrovaně jsem si křupnul klouby na prstech a několikrát se zhluboka nadechl, když jsem mířil ke stolu.

Dav se rozdělil, lidé zírali jako vždycky, ale já soustředil svou pozornost pouze a jenom na ni. Pořád jsem si nebyl jistý, co mám udělat? Políbit ji? Vysmát se jí?

Trace pozvedla ke rtům skleničku a upila doušek. Téměř okamžitě začala kašlat a bušit si do hrudníku, zatímco moje sestra prskala smíchy.

Tex stál za Mo a rukama jí masíroval ramena. Setkal se s mým pohledem a mrknul. Jo, s tímto se vypořádám později.

Chase srovnal krok vedle mě. Skvělý, pravděpodobně mi chtěl zabránit v tom, abych neudělal nějakou blbost - a upřímně jsem byl vděčný, že tam je, protože díky celému tomu záchvatu kašle jsem se jí musel pořád dívat na krk jako zatracený vyhladovělec.

Phoenix si přitáhl židli za Texem.

Super, takže tu byli všichni, aby tomu byli svědky.

Svědky mého pádu, jestli to tak chceme nazvat. Kdy jsem vlastně sešel z cesty, abych mohl mluvit s dívkou?

"Co je? Ve Wyomingu nemáte alkohol?" Měl jsem to k jejich stolu ještě pěknou dobu chůze a toto vypustím z pusy? Vážně? Chase a Tex se na sebe podívali, zatímco Phoenix skrýval smích v dlani.

"Ano, ale když piješ coby nezletilá osoba, jdeš do vězení, ty chytráku." Položila skleničku dolů a odmítala se na mě podívat. Vzala si jahodu namočenou v čokoládě a kroutila s ní mezi prsty.

"Tady neplatí zákon," řekl jsem, vysunul jsem židli po její pravé straně, odtlačil jsem Mo z cesty a vytyčoval si svůj nárok. "A kdyby tady zákon byl, tak já budu šerif, soudce i porota." Udržoval jsem svůj hlas klidný, tvrdý a bez emocí.

Ale jediné, co Trace udělala, bylo, že zvedla jedno obočí a kývla hlavou. "To se máš."

A pak udělala ještě divnější věc. Natáhla se přes stůl a poplácala mě po rameni, jako dvouleté dítě, co se právě naučilo jezdit na tříkolce. Trhl jsem sebou a odtáhl svou paži pryč, ne protože by se mi to nelíbilo, ale protože se mi ten pocit právě líbil až moc, ale věděl jsem, že se mě nedotýká z  náklonnosti. Nenáviděl jsem, že jsem chtěl, aby důvodem jejího doteku bylo cokoliv, jen ne to, co to bylo.

Do hajzlu s tím. Potřeboval jsem zastavit všechno, co jsem cítil.

A ukončit její nutkání se mě dotknout nebo ke mně mluvit.

Mo se za mnou zasmála. Pořád jsem se díval na Trace a přál jsem si, aby udělala něco víc, mé srdce jí žádalo, aby prohlédla tu masku, kterou jsem na sobě nosil a pokud možno zpochybnit každé zatracené slovo, které opustí mou pusu.

Tex si vzadu odkašlal. "Můžu tě požádat o tanec?"

"Nezabij mého bratra, Trace." Zasmála se Mo.

"Budu se snažit kontrolovat své nutkání." Trace zasalutovala a znovu se podívala na mě.

Chase se zakřenil a svalil se po její levé straně. "Ach, přeju si, aby ses nesnažila."

"Vypadněte!" Zařval jsem a šokoval tím sebe i Chase.

Zvedl ruce nahoru a odešel od stolu. Phoenix se řechtal, když ho následoval ve směru, kde byl parket. Ocitnout se v prdeli ani zdaleka nepopisuje ten pekelný oheň emocí, které mi vaří v hrudi. A neustále jsem se ptal proč? Proč ona? Proč teď? Proč jsem sakra byl takhle v prdeli?

"Proč jsi to udělal?" Trace naklonila hlavu a vlasy jí jemně popadaly přes rameno.

"Protože by s tebou neměl flirtovat." Pokrčil jsem rameny a ukradl jí z talíře jednu jahodu, potřeboval jsem něco dělat se svýma rukama, když zvážím, že byly v hrozném pokušení obalit se kolem jejích boků a nikdy ji nenechat odejít.

Začervenala se od hrudi až k tvářím, čímž mě rozčílila ještě víc, protože někde v mysli mi vyvstalo, že jeho flirtování považovala za... vítané. A to teda nebylo. "Neflirtoval."

"Ano, flirtoval." Vzal jsem si další jahodu.

"Ne..." Plácla mě do ruky a poslala jahodu k zemi. Kurva drát. Dotkla se mě podruhé během deseti minut. Jakou část pravidel nepochopila? A proč jsem k čertu nijak nepotrestal? "... neflirtoval. Byl jenom milý, mohl bys to taky někdy zkusit."

A bylo tady zase to zatracené červenání, když si pohrávala s lemem sukně a pohlédla na mě skrz husté řasy.

"Zlatíčko..." Nakláněl jsem se blíž a blíž. "... můžu být na tebe milý. Věř mi. Můžu být tak milý, že nebudeš vědět, která bije. Ale je to to, co opravdu chceš? Abych na tebe byl milý?" Přiblížil jsem se ještě blíž, abychom od sebe byli už jen centimetr od polibku. Jemně jsem fouknul na její rty a pak si olízl své.

Dech se jí zadrhl. Trhla hlavou pryč a ztěžka dýchala.

"Tady." Držel jsem jahodu a vyzýval ji k tomu, aby si ji vzala, vyzýval ji k tomu, aby se mě dotkla potřetí, zajímalo mě, jestli má tolik kuráže to udělat.

V okamžiku, kdy po ní sáhla, odtáhl jsem ruku zpět a zamrkal. "Tz, tz. Dovol."

Položil jsem jí jahodu ke rtům a zatraceně na ni žárlil, že může ochutnávat její rty, až jsem nedokázal potlačit sten, který mi unikl ze rtů.

Naklonila se dopředu.

"Otevřít." Poručil jsem chraplavým hlasem.

"Ne." Zaskřípala zuby s očima dokořán.

"Tak žádná jahoda."

"Myslím, že to přežiju." Odtáhla se a stoupla si, celé její tělo se chvělo. Vzal jsem ji za zápěstí a zatáhl.

"Sedni si."

Pomalu zapadla zpátky do židle. Rukou jsem pořád tiskl její zápěstí. Puls té dívky závodil stejně tak šíleně jako můj.

"Nechci ti ze života dělat peklo. Víš to, že? Nechci, abys po nocích brečela, dokud bys neusnula a ráno mě proklínala. Víš, že si sama můžeš zvolit. Ty si vytváříš svůj osud. A bejby, já mám klíč. Tak buď budeš hrát podle mých pravidel nebo ne. Volba je na tobě." Nejhorší proslov v historii vyhrožujících proslovů, ale pokud ji to varuje, tak to účel splní.

"A co na tom záleží? Stejně bych ti nemohla nikdy věřit."

Ucítil jsem její prohlášení až ve střevech, jako by mě do nich udeřovala znovu a znovu. Protože ona viděla přes tu masku, ale to, co viděla, nestálo za záchranu, nestálo to za důvěru, a v mém světě byla důvěra víc než láska. Důvěra byla všechno. Stejně tak mi mohla vyrvat srdce a zakroutit s ním, dokud by nevytekla všechna krev na zem.

"Víra je jako láska. Neexistuje. To je jen pohádka, kterou nás živí společnost, abychom se cítili dobře. Neočekávám od tebe, že mi budeš věřit. Očekávám od tebe, že budeš dodržovat pravidla. Pravidla tě udrží v bezpečí." Bylo tolik možností, s kterými bych jí mohl vysvětlit, proč pro ni bylo důležité, aby se zároveň držela dál od Vyvolených a zároveň nás poslouchala. Pokud by lidé viděli, jak s ní zacházím, pokud by ji odlišovali, tak bude cíl. Takže jestli mi nebude věřit, jestli mě odmítne, tak kvůli tomu, kdo jsem byl, kvůli tomu, jak jsem vedl tuto školu, bych ji zničil. Mohl bych ji donutit cítit se tak malá, že mě bude potřebovat.

A sakra, já chtěl, aby mě někdo potřeboval.

Ve chvíli, kdy se v mojí mysli zrodilo rozhodnutí, už jsem věděl, co udělám. Ztrapním ji přede všemi - odstavím ji, zařídím, aby vypadala slabá a že mám na ni spadeno - protože když to udělám, tak to neudělají oni. Jestliže to, že jí ublížím, znamená, že ji budu ochraňovat, tak to udělám, ale zároveň jsem byl naštvaný, že mě odhalila. Naštvaný, že mě neposlouchá a neudělá to, co řeknu.

"A co když je nebudu dodržovat?"

Stoupl jsem si a upustil jahodu na talíř. "Pak poneseš následky, a poslední věc, kterou bych chtěl slyšet, je poslouchat nářky mojí sestry o tom, jak po nocích brečíš, jen kvůli tomu, že neumíš poslechnout několik jednoduchých pravidel."

Její nosní dírky se rozšířily. "Dobře."

S falešným úsměvem jsem si narovnal kravatu. "Věděl jsem, že se pochopíme... nakonec."

"Nesouhlasím s tebou. Jenom jsem si říkala, že to bude nejrychlejší způsob k tomu, abys odešel."

Bojoval jsem, abych v sobě udržel výprsk smíchu. Stála za víc. Zářila. Studenti by ji zničili, zlomili, donutili by ji k sebevraždě. Sakra, měla úžasného ducha a ten se bude muset zlomit, protože byla pěšákem ve hře, o které ani nevěděla, že se jí účastní. Byla to moje škola, moje práce, moje rodina. A ona stála v cestě tomu, abych svou práci odváděl, v cestě, abych mohl pomstít její smrt - smrt jejích rodičů.

V tichosti jsem posbíral své myšlenky a pak natáhl ruku a dotkl se její tváře.

Zachvěla se pod mou dlaní a znovu jsem se cítil, jako by mi vesmír dával možnost odstoupit.

Možnost, kterou jsem ignoroval. Zase.

"Zatancuj si se mnou." Byl to rozkaz, ne žádost.

Otevřela pusu, pravděpodobně aby mě znovu pokárala, takže jsem ji odváděl směrem k parketu.

Lidé lapali po dechu. Konec konců jsem málokdy věnoval nějaké dívce pozornost, natož nové studentce, která byla o čtyři roky mladší než já.

Začala se chvět ve vteřině, kdy jsem si ji přivinul do náruče.

Jakmile jsem se jí podíval do očí, věděl jsem, že věděla. Bude to muset být horší předtím, než to bude lepší.

Tancovali jsme a já si pomyslel, že to nebylo proto, abych z  ní udělal příklad - ale protože jsem s ní opravdu tancovat chtěl.

Představil jsem si svět, ve kterém není moje rodina, kde jsme jen my dva, tancující spolu na vysoké škole. Byl to dobrý sen.

Ale já jsem nebyl dobrý.

Nikdy jsem nebyl dobrý.

A ona za chvíli zjistí, jak strašná osoba jsem dokázal být, a toto nebyl ani začátek toho, co jsem pro ni měl v plánu.

Píseň skončila a když jsem ji od sebe odstrčil a ona zavrávorala, cítil jsem ztrátu po celém těle až po konečky prstů.

"Cože?" Zakřičel jsem a pak se zasmál, přičemž jsem se ujišťoval, že jsem si vynutil pozornost všech kolem. Muselo to vypadat realisticky. "Zbláznila ses?"

Trace potřásla hlavou a pak se objala rukama kolem těla.

"Myslíš, že bych se vyspal s někým jako ty? Co jsi vlastně zač? Uklizečka z farmy?"

Tvář se jí zbarvila do jasně červené. Koutkem oka jsem zahlédl Chase, jak se napnul. Jo, bude to mnohem horší.

"Asi jo, ne?" Zkřížil jsem si ruce na prsou. "Věř mi, holko z farmy. Je mi jedno, kolik na sebe naplácáš makeupu nebo jak drahé oblečení máš na sobě. Je mi taky šumák, jestli tě má právě teď ráda polovina studentů. Jsi ubohá. Nešukal bych s tebou, ani kdybys mi za to zaplatila. Takže odpověď zní ne. A příště, až se budeš chtít ukazovat na mojí studentské párty, tak měj aspoň tolik slušnosti, aby sis na sebe vzala nové boty."

Místo toho, aby vzlykala, tak se po mně natáhla, ale ve mžiku tam byl Tex, aby mě chránil, ne ji. I když si sám o sobě nespíš myslí, že je hrdina, Tex ví přesně, co má dělat. Viděl jsem mu to na očích. Byl to chladnokrevný bastard a věděl, že je potřeba to dokončit. Vytlačit ji pryč, aby mě nerozptylovala. Vytlačit ji pryč, aby se jí posmívali. Vytlačit ji pryč, aby dostala lekci. A nikdy se nevrátila. Tak strašně se v jeho náruči třásla, že jsem myslel, že omdlí.

Mo mi ukázala prostředník. Věnoval jsem jí chladné pokývání hlavou, které říkalo, 'Postarej se o to'.

Za chvíli se k Texovi přidal Chase.

Trace na ně křičela, až od ní jdou pryč, ale ani jeden z nich se nepohnul. Ani když na ni lidé začali házet jídlo - jejich způsob přijetí, způsob, který říkal, že kdyby si měli vybrat, tak si vždycky vyberou mě. Nikdy ji.

Ve chvíli, kdy bylo nemožné zasáhnout Trace, aniž by nezasáhli Chase nebo Texe, se studenti zastavili a podívali se na mě.

Čekali na rozkaz svého krále.

Ušklíbl jsem se a pokrčil rameny. "Co je? Není toto večírek? Kde je nějaká hudba?"

Lidé se začali smát a hudba zase začala hrát.

"Takže..." Řekl Phoenix a přidal se ke mně v chůzi, když jsem bojoval s nutkáním rozběhnout se za dívkou, kterou se mi líbila. "To bylo... trochu mimo charakter."

"Bylo to nutné."

"Protože?" Phoenixovo obočí vylítlo nahoru. "No víš, nechápej mě špatně, mám rád zlobivou předehru stejně jako jiní, ale proč jsi ji k čertu od sebe vystrnadil, když to vypadalo, že je to těžší, než bouchnout nějakého chlapa kladivem?"

Polkl jsem a křupnul si prsty - zatracený nervózní zvyk. "Dostávala se moc blízko. Nechceme, aby tady slídila. Kdyby lidé viděli, že jsem vyměkl kvůli holce, kam bychom se dostali s vyšetřováním?"

Phoenix si zanadával pod vousy.

"Kromě toho, ona nás potřebuje, a jediný způsob, aby si uvědomila, jak moc, je ukázat jí, kam až můžou věci zajít."

"Testuješ ji?"

"Bude buď s námi nebo proti nám. Ať tak či onak, potřebuje vědět, že i když ji nabídneme ochranu od všech těch rozmazlených děcek, co sem chodí, nebude to, protože by byla naší součástí. Nikdy nebude to, co jsme my. Zpráva musí být jasná. Budeme ji chránit, až se připlazí zpátky, ale všechno něco stojí."

"Nixone..." Phoenix mě poplácal po zádech. "... nemyslíš si, že jsi to trochu přehnal? Sakra, je to jenom holka." Přes jeho tvář se na krátkou chvíli mihl stín, než se podíval dolů. "Je krásná, je - "

"Jestli se jí dotkneš, zabiju tě." Odplivl jsem. "A máš pravdu, je to jenom holka, tak si jdi najít nějakou, která uspokojí chlapa s tvými chutěmi."

Byla to rána pod pás. Nikdy jsem vůči němu nepoužil jeho minulost, nikdy jsme o tom nemluvili, nikdy jsem ho nenutil se cítit tak, jak jsem věděl, že se cítil.

Ta hanba, která mu zkřížila rysy, bylo něco, co jsem na žádné jiné lidské bytosti nikdy neviděl. Ta hrůza, ten smutek. A najednou jsem se cítil, jako bych už dál nezíral na mého nejlepšího kamaráda, ale na úplného cizince.

Zakýval hlavou, ustoupil krok dozadu a zatnul čelist. "Rozumím, šéfe."

Málokdy mě nazýval šéfe. Byl jsem víc jeho přítel než šéf, víc rodina než cokoliv jiného. Konec konců, slíbil jsem mu, že by byl třetí v rozhodování, po Chasovi.

Tex by být nemohl, no, protože to byl Tex a jeho historie to nedovolovala, ale De Lange? Ti to potřebovali. Phoenix to potřeboval.

"Phoenixi - "

"Zatím." Otočil se na botě a se svěšenými rameny odešel.

Když jsem se díval, jak jde směrem ke dveřím, nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem se, jako bych udělal něco, co nikdy nemůžu vzít zpátky, jako by toto jednání už navždycky zpečetilo náš osud.