Enforce - 8. kapitola

Překlad: Mili

Miluji ji... Sebe nenávidím, ale ji miluji.

Tex

Stáhl jsem si Mo k sobě, zatímco si nová holka sedla ke stolu a zírala na všechny ty luxusní dekorace.

"Texi," zasyčela a strčila mě loktem do břicha. "Teď ne. Moje spolubydlící je zrovna tam."

"Ale..." Sklouzl jsem rukou po jejích zádech. "... já jsem zrovna tady."

Zakoulela očima.

Políbil jsem ji na krk. "Vypař se z toho večírku."

"Ne." Nandala si na talíř nějaké jídlo a zaculila se. Znal jsem její hru; ona znala moji. Flirtovali jsme, vyšli jsme si a někdy, když byla velkorysá, mi dovolila sundat jí tričko. Ale nikdy to nezašlo dál, hlavně ne, když Nixon zjistil, že jsem fascinovaný jeho dvojčetem a usmyslel si, že jeho zbraň potřebuje být neustále naleštěná.

Jenže jsem nemohl přestat myslet na její rty, na její úsměv - sakra, všechno na té ženě mě nutilo padnout na kolena a uctívat. Největší blbost na tom? Že jsem chtěl, aby to byla ona - Mo. Chtěl jsem, aby byla ta jediná, které konečně vyjasním všechny sračky z mé minulosti. Poslední dobou se zas dostávaly ven.

Za prvé, zjistil jsem, že se v této oblasti prodává tráva mého otce. Za druhé, viděl jsem Nixona plně se ujmout jeho role... jako šéfa. I když jeho otec ještě žil? Divil jsem se tomu, chtěl jsem... mít taky tento typ odkazu. Ale neměl jsem nic.

Nic kromě Mo.

Což, jsem se rozhodl, že je víc než dost.

Nepotřeboval jsem být šéf.

Nepotřeboval jsem odpovědnost za to, aby se na mě obraceli lidi s tím, že mám o něčem rozhodovat.

Chtěl jsem jen ji.

"Jsi nádherná," zašeptal jsem jí do vlasů. "Dneska večer? Až ta holka, co bučí jako kráva, půjde do postele..." Kousl jsem ji do spodního rtu a sál ho. "... budeš moje."

Odtáhla se ode mě se zamlženým pohledem. "Co? Vkradeš se mi do pokoje?"

"Sakra, ne." Plácl jsem ji přes zadek. "Ty se vkradeš do mého."

"Sni dál, Texi."

"Ach, to dělám, miláčku. Věř mi." Olízl jsem si rty a zavřel oči. "Já sním..."

"Jdi obtěžovat někoho jiného."

"Dneska večer, Mo..." Mrkl jsem. "... budeš v mojí posteli."

Neklidně se zavrtěla na nohou. "Spát s nepřítelem, hmm?"

Bylo to, jako by mi na celé tělo vychrstla kyblík ledové vody. Svaly mi zatuhly, odtáhl jsem se ní, nutil sám sebe zarytě mlčet. Tato jednoduchá posměšná poznámka mě donutila se zase cítit jako malé dítě.

Když jsem byl nemilovaný, nechtěný, když se o mě nikdo nestaral.

Sakra, dokonce ani teď jsem pořádně k nikomu nepatřil.

A ona mi teď připomněla - že jsem nepatřil dokonce ani k ní.

A pravděpodobně nikdy nebudu.

"Tvoje spolubydlící čeká," řekl jsem lhostejným hlasem a odešel. Přitom jsem si přál, abych se kurva narodil s jiným jménem než Tex Campisi.