Enforce - 10. kapitola

Překlad: Mili

Tanec a boty

Chase

Poslal mě pryč jako zatracený batole.

A co bylo horší? Já ho poslechl. Jako kdybych měl něco, za co bych se měl stydět, jako kdybych zrovna nečekal na příležitost ji požádat o tanec. Co to k čertu měl za karty, se kterými hrál?

S povzdechem jsem přešel do rohu tanečního parketu a sledoval, jak ji Nixon bere za ruku a usmívá se.

Zatnul jsem pěsti u svých boků. Není víc zábavnějšího než sledovat svého bratrance mučit dívku, kterou bych potenciálně mohl mít rád?

A když říkám mít rád - tak to tak myslím. Má hnědé oči a tmavé vlasy. Nesnáším, že musím přiznat, že jsem úchyl na obojí. Byla sexy, nevinná, nedotknutelná a chtěl jsem ji mít pro sebe, i když na několik zbylých měsíců bude obrovská osina v zadku.

Vzal ji za ruku.

A vedl ji na taneční parket.

Byli blízko u sebe. Měl jsem za úkol kontrolovat okolí, ale jediné, na co jsem se mohl soustředit, byla jeho ruka na jejích zádech, tam, kde přecházely v zadeček. Od kdy dělal z práce osobní záležitost?

A pak se rozpoutalo peklo.

Neslyšel jsem, co řekl. Jediné, co jsem slyšel, byl křik a potom, "Věř mi, holko z farmy. Je mi jedno, kolik si na sebe naplácáš makeupu nebo jak drahé oblečení máš na sobě. Je mi taky šumák, jestli tě má právě teď ráda polovina studentstva. Jsi ubohá. Nešukal bych s tebou, ani kdybys mi za to zaplatila. Takže odpověď zní ne. A příště, až se budeš chtít ukazovat na mojí studentské párty, tak měj aspoň tolik slušnosti, aby sis na sebe vzala nové boty."

Ztuhl jsem.

Dělali jsme lidem hodně zhovadilých věcí. Ale upřímně, v této  chvíli by bylo mnohem milejší, kdyby ji zabil.  Couvla, jako by zrovna dostala facku, a okamžitě se vedle ní objevila Mo.

"Texi - "

Ani já jsem nepotřeboval, aby mi někdo řekl dvakrát. Ve mžiku jsem se rozhodl, a byla to ona, pro koho jsem se rozhodl. Ne Nixon. Nestaral jsem se o to, že je to můj šéf, že mě pravděpodobně zabije, až mě příště uvidí.

Jen jsem chtěl vědět, jestli je v pořádku.

Chtěl jsem jí utřít slzy - chtěl jsem je slíbat pryč. Nikdo si tohle nezasloužil - fyzické rány byly požehnání vedle emocionálních jizev, a to, co jí právě udělal, bude tak hluboká jizva, že hojení bude trvat roky, než se zastaví krvácení.

Toto bylo zostuzení.

Zostudit někoho před ostatními bylo naše mučení na Eagle Elite a on to teď náramně dokázal.

"Jděte ode mě pryč!" Zakřičela Trace, když jsem si stoupl po jejím boku. Popadl jsem ji za paži a bylo mi jedno, jestli mi chtěla vyškrábat oči, zajímalo mě jenom to, jestli v ní zbylo ještě místo pro boj.

Všichni tři jsme šli mlčky přes kampus.

Když jsme došli ke kolejím, začala se třást. Nevěděl jsem, co mám udělat, abych to napravil. Sáhla do kabelky, ale vypadalo to, jako by se rukama nemohla dostat přes polootevřený zip.

S nadávkou jsem vytáhl svou kartu a přejel s ní přes ovládací panel u výtahu.

Ruka mi přirozeně spadla na její záda, abych ji jemně postrčil dovnitř.

Výtah byl velký - ale stejně tak to mohla být krabice na boty. Každý dech, který nadechla, a každé zachvění jejího těla mi ničily zdravý rozum.

Chtěl jsem se jí dotknout.

Místo toho jsem dělal jedinou věc, kterou jsem mohl a zároveň nebyl obviněn z toho, že jsem neloajální ke krvi.

Stál jsem co nejblíž u ní. Moje ruka se vznášela kousek od její pokožky a bylo to, jako by mi byla spalována horkem vyzařujícím z jejího těla.

Když jsme se konečně dostali do pokoje, Monroe začala křičet.

"Je to debil! Vím, že bych ho neměla bránit, ale myslím, že kdyby věděl, že to jsou boty po babičce - "

Zvedl jsem ruku do vzduchu. "Já to nechápu. Co je tak důležitého na - "

"Je mrtvá, pitomče!"

Jo. Na to jsem zapomněl.

Jak totální kokot.

Traceina tvář zvadla, jak jí padalo víc slz přes její plné rty.

A pak mi ty kously puzzlí zapadly do sebe. Ano, byla naštvaná za to, co Nixon udělal, ale i když ji přede všemi zahanbil, nebylo to kvůli tomu, že ji ztrapnil - bylo to kvůli tomu, že nechtěně roztrhl její srdce a dupl na něho.

Podle oblečení, které měla první den na sobě asi neměla moc peněz ani majetku, což znamenalo jediné. Ty boty od babičky? Zřejmě jedna z mála věcí, které měly hodnotu.

S nadávkou jsem vyšel z pokoje. Tex mě následoval, nezvykle tichý na někoho, kdo si za normálních okolností může vykecat i celou prdel.

"Takže..." Tex strčil ruce do kapes, jakmile jsme byli v bezpečí výtahu. "... to bylo - "

"Drž kurva hubu," vyštěkl jsem a vyhrnul se ven z výtahu, aby za mnou nešel.

Tex zaburácel smíchy a odešel opačným směrem. Se třesoucíma rukama jsem vytočil číslo nejbližšího dodavatele.

"Potřebuju ty nejdražší boty z nové jarní kolekce."

"Rád bych vám pomohl s vaší objednávkou, pane, ale musíte vědět, že ty určité boty jsou - "

"Sežeňte je pro mě. Teď. Potřebuju je v šest."

"V šest?"

"Ráno," řekl jsem pomalu. "Velikost devět."

"Samozřejmě, pane."

Linka oněměla.

Ale adrenalin v mých žilách pořád prudce stoupal. Nevěděl jsem, co jiného mám dělat, kromě sedět před kolejemi a čekat na to, až dorazí boty.

Tak jsem dělal přesně to.

Seděl jsem ve stínu a čekal. Jak se převalila půl šestá, měl jsem další hovor, a jeden z mých spolupracovníků mi do rukou doručil boty.

Celou cestu na její patro jsem proklínal mafii, svíral jsem boty v ruce a šel k jejímu pokoji.

Napsal jsem lístek.

Tak chabé.

Kdo píše lístky? Jako bych se vracel na střední školu, ale chtěl jsem udělat něco speciálního, něco extra. Hergot, po tom zkurveným dni bych jí měl strčit láhev vína a prášky na uklidnění.

Zvedl jsem ruku na zaklepání. Vize Trace, jak otevírá dveře, mi dočista zaplnila hlavu. Určitě by mě objala a pozvala dovnitř. Možná by to byl začátek našeho vztahu. Pomalu bych se jí vplížil do života a mohli bychom... co? Co přesně by se mohlo stát?

Nebyla jedna z nás. Nepatřila do našeho světa.

Dal jsem ruku dolů a zíral na dveře.

Naše budoucnost byla v tahu ještě dřív, než vůbec začala.

"Chasi?" Ženský hlas zavolal mé jméno. "Jsi to ty?"

Otočil jsem se doleva, kde stála Molly, bývalá holka na zavolání, jenom v delším tričku a usmívala se.

"Jo." Odvrátil jsem pohled.

"Nechceš se na chvilku zastavit?"

Ne. Nechtěl jsem.

Ale místo toho, bych zaklepal a potenciálně zničil život dívky, která už stejně je na své cestě za zničením, jsem ustoupil o krok a zavrtěl hlavou.

"Možná příště, Molly."

Jak se chodbou ozývaly mé kroky, uvažoval jsem. Ohlédnu se jednoho dne zpátky k této chvíli? A budu si přát... abych zaklepal?