Elite - 31. kapitola

Překlad: Mili

Kupodivu se můj život dostal do jakési rutiny. Jdu na vyučování. Chase vyhrožuje každému, kdo se na mě křivě podívá. A po třech týdnech jeho nesnesitelné existence jsme se stali přáteli. Pokud se Chase Winter dal nazývat přítelem. Pořád jsem se snažila ho pochopit. Celkem vzato jsem neměla pochyb o tom, že kdybych mu řekla, že potřebuju někoho nechat zabít, na nic by se neptal. Prostě by se zeptal koho a odběhl by.

Wow. Neexistoval lepší opravdový přítel.

Ale abych byla upřímná, cítila jsem se, jako bych se dusila. Pokud jsem jenom zakašlala, Chase se mínil zcvoknout, volal Nixonovi a dědovi a informoval je, že budu nemocná a potřebuju vzít do nemocnice.

Někdy jsem zakašlala jen kvůli tomu, aby se vzdálil. Myslím si, že měl Chase problém s choroboplodnými zárodky.

Když jsem jednou zakopla a Chase nadával horem dolem, že jestli se nenaučím chodit jak normální člověk, tak se zblázní strachy. Jako co? Kvůli odřenině to má být můj konec?

Když jsem se ho zeptala, jestli nepůjdeme na zmrzlinu, řekl, že to není bezpečné. Ne, místo toho vzal zmrzlinu ke mně. Ale neudělal to tak, jak by to udělal normální kluk. Ne. Protože to by bylo moc jednoduché a Chase dělal věci složitě. Zeptala jsem se ho na to až pozdě večer. Ukázal se s provizorním obchodem a s chlápkem, který pracoval v místní cukrárně. Nejhorší část toho všeho byla, že se usídlili v hale naší koleje a nařídil tomu chlápkovi, aby mi udělal všechno, o co si zažádám. Měli jsme dost zmrzliny pro celou armádu.

A pravděpodobně jsem během dvou dní přibrala dvě a půl kila.

Klikla jsem na propisku a čekala, až začne hodina. Chtěla jsem, aby se věci prostě vrátily do normálu. Srdce mě pořád bolelo. Myslím, že není žádný způsob, jak by se to svinstvo vyléčilo, zejména, když se mi Nixon vyhýbal jako čert kříži.

Chase říkal, že jsem o něm mívala sny a někdy ho volala ze spaní.

Předtím jsem se kvůli tomu cítila trapně, teď už jen uboze, hlavně když mě Mo pořád budila ze spaní a držela mě, když jsem si mohla oči vybrečet.

Vážně bych měla přemýšlet nad tím, že před spaním začnu brát nějaké uklidňující léky.

Vytáhla jsem knihu americké historie a málem spolkla žvýkačku, když do místnosti vkročil Nixon.

Bylo to poprvé, kdy jsem mu vůbec byla takhle blízko od toho incidentu, kdy mi pošlapal srdce a zničil veškerou šanci na lásku. Vím, že to zní děsně, ale s ním to bylo buď všechno nebo nic. Pořád jsem ho milovala a já jsem nenáviděla pocit, že k němu něco cítím, když on ke mně očividně necítí nic.

Dokonce poté, co jsem si ten den zpětně procházela, mě napadlo, že i kdyby to dělal kvůli tomu, aby mě ochránil, mohl mi aspoň napsat smsku nebo to zařídit nějak, abychom spolu i tak mohli být. No tak, byl to šéf mafie. Mohl by zařídit cokoliv.

Možná to na tom bylo nejhorší. Že mě nemiloval dost na to, aby ze mě udělal své malé špinavé tajemství. Že mě nemiloval dost na to, aby se snažil o to, že by to mohlo fungovat. Nevyužil žádné ze svých konexí. Neměl žádné slabé chvilky. Hořkost se pořád zhoršovala a já se cítila, jako bych z toho všeho měla vybuchnout.

"Dr. Stevens je dneska nemocný, tak budu zastupovat." Nixonovy oči prolítly místnost a zakotvily na mně. Aniž by přerušil oční kontakt, začal každému přikazovat, aby si dělal poznámky k připravenému filmu. Byly rozdány papíry a zhasla se světla.

Zavřela jsem oči. Ne protože bych byla unavená, ale protože jsem zjistila, že když ho nevidím, tolik to nebolí. Myslela jsem si, že už jsem s pláčem skončila. Myslela jsem špatně, protože jedna slza mi stekla po tváři. Ta rána byla stále hluboká, pořád to bolelo.

"Trace," zašeptal Nixon za mnou. Ztuhla jsem. Odmítla jsem se otočit a předstírala jsem, že ho neslyším.

"Trace, nebuď taková..."

To vážně?

"Chybíš mi." Rty se dotknul mého ucha. "Tak zatraceně moc. A přeju si... přeju si, abych ti mohl říct... Sakra, přeju si, abych neslíbil, ale slíbil jsem. A musím tě ochraňovat. Být s tebou není bezpečné. Musíš to pochopit."

Polkla jsem knedlík v krku a pořád jsem ho odmítala vzít na vědomí.

"Prosím tě, miláčku. Jen si prosím pamatuj, co jsem ti řekl." Kov jeho piercingu mi způsobil chvění po zádech, když se dotkl mého ucha. "Vždycky dodržuju sliby. Kdybych nedodržoval - umírali by lidé. Rozumíš? Nemůžu mít na svých rukou nevinnou krev, zvlášť kdyby měla být tvoje."

Těžce jsem povzdechla a tělem mi projel třes.

"Neměl jsem jinou možnost, Trace."

To bylo ono. Měla jsem dost.

Otočila jsem se tak rychle, že sebou trhl a zanadával.

"Ne, ty poslouchej." Ukázala jsem na něho prstem a zašeptala tak, aby nás nikdo jiný neslyšel. "Vždycky je možnost výběru. Nedovolím ti, aby ses omlouval tím, že jsi měl svázané ruce. Jsi Nixon Abandonato. Měl sis vybral a vybral sis. Seru na tvé omluvy, jsem z nich unavená, Nixone. Ze všeho. Končím. Já..." Polkla jsem. "Příští semestr se sem už nevrátím. Máš pravdu. Nezvládnu to. Toto není můj svět. Nepatřím sem."

Natáhl se po mojí ruce, ale odtáhla jsem se pryč.

"Ale patříš, Trace. Patříš sem stejně jako kdokoliv jiný a - "

"Ne." Zakroutila jsem hlavou. "Nepatřím. Nemůžu jim říct, kdo jsem, a kdybych mohla, tak co by následovalo? Měla bych respekt kvůli své rodině, ale byl by falešný. Mezitím bys přišel s jinou výmluvou, abys mohl rozbít moje srdce na milion kousků a řekl bys, že jsi neměl na výběr. Jdi do háje, Nixone. Vlastně..." Zasmála jsem se. "Nechoď. Protože tam žiju já už tři týdny. Prostě se ode mě drž dál."

Vzala jsem knihy a odešla ze třídy. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak má ruce přitisknuté k čelu a ve tváři se mu odráží směs bolesti a lítosti. Dobře. Jen ať ho to bolí tak, jako to bolí mě.

Když jsem byla na chodbě, sáhla jsem si na náhrdelník. Možná jsem byla směšná, ale když mě Nixon varoval, abych ho nenosila, tak mi dělalo dobře, že dělám přesný opak jeho rozkazů.

Vytáhla jsem kříž zpod límečku mé bílé košile a povzdechla si. "Babi, kéž bys tady byla."

"Babi?" Ozval se temný hlas vedle mě.

Ach ne.

Vzhlédla jsem a dívala se přímo do Phoenixových očí.

Usmíval se přímo ďábelsky. "Babi?" Zopakoval. "To jako babi Alfero?"

Zasmála jsem se tomu a rázně vykročila kolem něho. "Nemám ponětí, o čem to mluvíš."

Rychle jsem vytáhla mobil a napsala Chasovi smsku s kódem 911.

"Kam si myslíš, že jdeš?" Phoenix se pohnul přede mě. Otočila jsem se a vyšla opačným směrem, ale zase skočil přede mě. Paže obalil kolem mých ramen. Prsty mi zabořil do masa a povalil mě na zeď. Proč jsem jen odešla ze třídy!

"Mluv." Jeho rty se málem dotkly mých. Snažila jsem se od něho odtáhnout, ale bylo to nemožné. Byl moc silný.

"Nebo ne." Zakřenil se. "Pořád můžeme dělat jiné věci... školní tamtamy říkají, že jsi použité zboží. Jakmile s tebou budu hotový, zapomeneš na celého Nixona a bude to moje jméno, které budeš křičet."

Kopla jsem ho, ale on se jen zasmál, popadl mě za paži a táhl mě chodbou pryč.

Začala jsem křičet o pomoc, ale studenti na chodbě se jen smáli, když Phoenix dodal. "Má to ráda drsně."

"Ne, ne! Prosím! Prosím, pomozte mi!" Byla jsem šílená, snažila jsem se chňapnout po jeho paži, ale vydal všechnu svou sílu na to, aby mě vytáhl z budovy a vedl do základny Vyvolených.

"Přestaň! Phoenixi! PŘESTAŇ!" Podpatky jsem tlačila do země, ale on se jenom smál a táhl mě s větší silou. Zakopla jsem o své vlastní nohy a padla mu do náruče.

"To je lepší," řekl stroze. "Myslíš si o sobě, že jsi tak dokonalá jen proto, kdo je tvoje rodina? Víš vůbec, kdo jsem já?" Škubl mi hlavou blíž ke svým rtům a zakřičel mi do ucha. "A jenom kvůli tobě jsem ztratil šanci být s Nixonovou rodinou! Moje konexe? Pryč. Moje peníze. PRYČ! Chceš vědět proč?"

Snažila jsem se zakroutit hlavou.

"Protože De Lange nejsou dost dobří. Naše peníze nejsou dost dobré. Ale Nixonovy? A jeho jméno? To je zasraný zlato a ty jsi přišla a zničila všechno pouhým zamrkáním tvých zatracených řas. Jsi zasraná děvka stejně jako tvoje matka..."

Dal mi ránu přes obličej a strčil mě do dveří domu Vyvolených.

Marně jsem doufala, že by tam mohl být Tex s Mo. Od doby, co spolu chodili, byli nerozluční. Ale bylo tam prázdno. Začala jsem mačka tlačítka na telefonu v naději, že se někomu dovolám, komukoliv.

"Co to děláš?" Phoenix mi vzal telefon a ten zrovna začal zvonit. "Zvedni to. Řekni mu, že jsi v pohodě."

Zatřásla jsem hlavou, že ne.

Phoenix vytáhl nůž. "Zvedni to nebo ti na tváři vyřežu doživotní značku."

S třesoucíma rukama jsem vzala telefon a přijala hovor. "Haló?"

"Trace?" Byl to Chase. "Jsi v pořádku? Nixon říkal, že jsi odešla ze třídy... Trace, ty brečíš?"

"Ne." Snažila jsem se udržet svůj hlas veselý.

"Ale poslalas 911, což normálně znamená, že jsi buď naštvaná nebo ti zas někdo nadal do děvek..."

Polkla jsem a očima jsem visela na Phoenixově noži. "Ehm, Chasi, musím běžet. Jdu zpátky do pokoje si trochu zdřímnout."

Chase byl potichu. "Trace."

"Jo?"

"Jak horko je v Arizoně?"

"K sežehnutí." Odpověděla jsem s viděním rozmazaným od slz.

"Kurva." Zavěsil Chase.

Podala jsem telefon zpátky Phoenixovi a ten s ním mrsknul o zeď tak, že se rozbil na kousky.

"Myslíš si, že znáš všechna naše tajemství jenom proto, že jsi Alfero?" Phoenix mě natlačil na zeď a zasmál se. "Kde je Nixon teď? Chystá se tě zachránit? Kde byl, když umřeli tví rodiče? Ach, jasně, byl moc malý, neschopný udělat cokoliv. Zrovna tak, jako bude neschopný cokoliv udělat teď."

"Proč?" Dusila jsem se a snažila získat víc času. Neměla jsem ponětí, co se chystal udělat, ale věděla jsem, že z nějakého důvodu mě nenávidí a chce mě zranit.

"Proč?" Zvedl obočí, olízl si rty a pak na mě plivnul. "Protože jsi špinavá děvka. Protože jsi zničila všechno, na čem jsem roky pracoval. Protože ve chvíli, kdy mě Nixon odtrhl od Vyvolených, tak s námi nikdo nechce obchodovat. Dostal jsem od otce rozkaz, abych se o to postaral jakýmkoliv možným způsobem. A toto je můj způsob, jak to udělat. Nedovolím, aby rodinné tajemství vztyčilo jejich hnusné hlavy jen proto, že se Nixon rozhodl, že má srdce, teď už můžeme?"

"Nixon tě zabije," řekla jsem třesoucím hlasem.

Phoenix udeří rukou do zdi nad mou hlavou. "Ne, když ho zabiju jako první." Jeho smích byl temný a tak trochu šílený. Byl na drogách? Rukou pohnul ze zdi na mé rameno a v mžiku mi začal strhávat svetr z těla. S odpornou hrůzou jsem přesně věděla, co se chystá udělat.

Nechtěl mě zabít. Ne. To by bylo až moc laskavé.

Chtěl ze mě udělat děvku, kterou si každý myslí, že už jsem, a chtěl mě zničit. Chtěl tu jedinou věc, která byla jenom moje.

"Vsadím se o tisíc babek, že jsi panna..." Ruce přesunul na mou halenku a velice pomalu začal odepínat knoflíky, až nakonec odhodil košili spolu se svetříkem na zem. Nikdy ve svém životě jsem se tak strašně nebála a necítila se takhle trapně.

Pošilhával po mně.

V záchvatu šílenosti jsem sevřela ruce v pěst a vyrazila s nimi, abych ho trefila do čelisti. Zapotácel se, zanadával a pak mě popadl za nohu, když jsem se snažila utéct.

"Líbí se mi drsné holky."

Snažila jsem se ho nohou kopnout do břicha, ale přimáčkl ji k zemi a pak na mě skočil a začal mi vyhrnovat sukni. Nemohla jsem zabránit slzám, aby začaly téct a nebyla jsem schopná vydat ze sebe ani hlásku. Bylo to, jako bych tu ve skutečnosti nebyla, jako by má duše opustila moje tělo a já sledovala, jak se to děje někomu jinému.

Rukama se dotkl mých stehen a já se modlila k bohu, aby mě vyřadil ze hry ještě předtím, než se mě začne dotýkat víc.

Ještě naposledy jsem se ho snažila skopnout dolů, poškrábat mu tvář nebo cokoliv jiného, čeho bych byla schopná. Ale on mě opakovaně začal bít do tváře, dokud jsem to nepřestala cítit.

Hlava mi padla na zem. Síla byla pryč. Nemohla jsem bojovat. Mozek ke mně mluvil, ale svaly nechtěly spolupracovat.

Vyhrnul mi sukni až k pasu.

Znovu jsem se modlila.

Phoenix mi poslal pusu a pak strčil ruce pod mé kalhotky.

Něco narazilo na dveře a pak jsem uslyšela nadávky. Oči jsem měla slzami zamlžené a obličej oteklý od Phoenixových ran.

Dvě rozmazané postavy vstoupily do místnosti, zařvaly a odhodily ze mě Phoenixe pryč.

Chase byl okamžitě u mě. Přehodil svou bundu přes mé obnažené tělo a strčil mi hlavu do náruče, zatímco Nixon přirazil Phoenixe na zeď.

"Zabiju tě za to, že ses jí dotkl." V Nixonovi to vřelo. "Ty ubohý sráči." Jeho pěst narazila do Phoenixova břicha. "Zasranej hajzle!" Druhá rána dopadla na Phoenixovu čelist a pak Nixon vytáhl ze zadní kapsy nůž a kopl Phoenixe do břicha. Ten se ohnul v bolesti a Nixon vzal nůž, aby ho vrazil Phoenixovi do pravé ruky.

Phoenix zařval.

Všechno se dělo tak strašně pomalu a pak do místnosti vstoupil někdo další - děda.

Pohledem skenoval ten nepořádek a mě ležící v Chasově náruči. V očích se mu odrážel vražedný vztek, když pomalu kráčel k Nixonovi, který zrovna vytáhl nůž z Phoenixovy ruky.

"Připrav místo," řekl děda muži, který ho následoval dovnitř. Rychle zakýval a odešel.

Děda a Nixon obkroužili Phoenixe. Ten byl zhroucený na podlaze, držel si ruku a z rány mu prýštila krev.

"Tvoje rozhodnutí, Nixone." Řekl děda chladným hlasem.

"Kladivo." Nixon ani nestačil zapřemýšlet, ani se nepohnul z místa.

Děda zakýval a podíval se na mě a Chase. Chase ukázal na jednu ze skříní. Během sekundy našel děda kladivo a předal ho do Nixonovy natažené ruky.

"Měla bys zavřít oči," zašeptal mi Chase do ucha, jeho ruce těsně obemknuly mé tělo a skoro jsem nemohla dýchat. Ale nemohla jsem odtrhnout pohled, i když jsem věděla, že bych měla.

Děda vzal Phoenixovy ruce a svázal k sobě zápěstí. "Jestli se na ni bez dovolení podíváš - přijdeš o oko. Dotkneš se jí svýma špinavýma rukama?"

Výstižná pauza způsobila, že jsem zalapala po dechu.

"Nixon podržel kladivo nad hlavou. "Přijdeš o ruce. A slibuju ti, že toto je jenom začátek." Kladivo zasvištělo dolů a rozdrtilo Phoenixovy prsty. Ze zvuku křupajících kostí se mi chtělo zvracet. Odtrhla jsem pohled pryč. Strčila jsem hlavu pod Chasovu paži a omdlela.