Elite - 23. kapitola

Překlad: Mili

Taaaaak, v následující kapitole se pomalu otočí klíč v zámku, který drží zamčené dveře do minulosti... ;)

Jak slíbil, děda čekal venku před kolejemi přesně v osm hodin. "Vypadáš dobře," zavolala jsem na něho, když jsem vyšla ven.

Ve chvíli, kdy se otočil, jsem ztuhla.

Všechny jeho bílé vousy byly pryč. Měl na sobě opravdu krásný oblek, ten typ, co vidíte v reklamě pro Armaniho, a jeho úsměv byl... plný starostí.

Už fakt nic nebylo v mém životě opravdové? Můj děda byl farmář! Farmář! Co by dělal s oblekem?

Přistoupila jsem k němu a k tomu samému černému mercedesu, ve kterém jsem ho viděla včera večer. "O co tady jde?"

"Trace." Olízl si rty. "Pojď prostě se mnou strávit den a promluvíme si, dobře? Ale ne tady, drahoušku."

Zakývala jsem. Jinou možnost jsem ani neměla. Auto vonělo jako děda, což bylo divné vzhledem k tomu, že bylo půjčené.

Dveře byly těžké, příliš těžké na normální auto a sklo taky vypadalo, že je tlustější než obvykle. Nemluvě o tom, že ta okna byla tónovaná tak tmavě, že bylo téměř nemožné přes ně vidět. Neměla jsem ani ponětí o tom, že taková auta šla pronajmout.

"Nejdřív dobré nebo špatné zprávy?" Zeptal se děda, když nastartoval auto.

"Špatné. Vždycky jako první ty špatné."

Děda si odkašlal. "Radši mě nechej, ať začnu s dobrou."

"Tak proč ses ptal, když jsi chtěl začít s dobrou?"

Zasmál se a pokrčil rameny. "Dobrá zpráva je ta, že se chystám být na několik měsíců ve městě."

"Cože!" Zakřičela jsem. "Dědo a co krávy! Víš, že Wilbur nebude rád, když tam bude bez známého člověka, a Matilda je - "

"Pořád lituju toho, že jsem ti dovolil pojmenovat některá zvířata," zabrblal děda. "A Wilbur a Matilda budou v pořádku. Mají tam Scotta. Bude tam na všechno nějakou dobu dohlížet."

"Scott. Jakože tvůj bratranec Scott?"

"Ano, Scott." Dostali jsme se do provozu na hlavní silnici. "Je to dobrý člověk a chtěl si vydělat nějaké peníze, tak ho budu platit za to, že tam bude na všechno dávat pozor, když budu pryč."

A pak mě to napadlo. Děda byl nemocný. Proč by se jinak stěhoval? "Ty umíráš?"

Děda zakroutil hlavou a vyprskl. "Proč by sis to měla myslet? Vypadám tak blbě, když jsem oholený?"

"Ne." Dech se mi vrátil do normálu. "Já jen... No, proč by ses sem jinak stěhoval?"

"Tak teď ty špatné zprávy." Barva v obličeji se mu změnila na křídově bílou, zatímco jsme najížděli na dálnici.

"A ty jsou jaké?"

"Všechno, co jsi doposud znala... se změní."

***

Z nějakého důvodu mě jeho slova nezasáhla tak silně, jak by měla.  Konec konců se všechno pomalu měnilo už od doby, co umřela babička. Jen jsem nevěděla jak nebo proč.

Všechno bylo příliš divné na to, aby se nic neměnilo.

Možná díky tomu jsem se už dál na nic nevyptávala. Místo toho jsem se snažila soustředit na to, co budeme později dělat já a Nixon. Musela jsem. Protože kdybych myslela na fakt, že mě děda veze někam za město v drahém autě, oblečený v obleku, tak bych z toho zešílela.

Na pár minut jsem zavřela oči, abych si v mysli vykouzlila Nixonův úsměv, jeho tvář. Když jsem je znovu otevřela, děda vypadal, že je zcela ponořený do řízení.

Vytáhla jsem mobil a poslala Nixonovi rychlou smsku.

JSEM KRAPET VYDĚŠENÁ.

Neodpověděl okamžitě, ale když se tak stalo, předstírala jsem, že jsem neslyšela vibrace. Děda si toho nevšímal. Vzala jsem mobil a koukla na obrazovku.

JSI V BEZPEČÍ A NEMÁŠ SE PROČ BÁT.

Usmála jsem se a odepsala mu.

PROČ? SLEDUJEŠ MĚ?

Telefon se ozval znovu.

MUSÍM BĚŽET!

Podívala jsem se do zpětného zrcátka jen pro případ, že bych měla pravdu. Ale Nixonovo SUV jsem neviděla. Očividně jsem až příliš četla.

Děda to vzal nejbližším výjezdem. Ocitli jsme na okraji města v části, ve které jsem nikdy předtím nebyla.

"Kde to jsme?" Zeptala jsem se, když jsme projížděli kolem velkých domů a pozemků. Viděla jsem Michiganské jezero, tak mi bylo jasné, že od Chicaga nejsme moc daleko.

"Jezero Forest," odpověděl.

Něco o jezeře Forest mi znělo povědomě. Jenom jsem nevěděla, co to bylo. Možná protože jsem viděla ukazatele? Počkat, nebral mě Nixon na rande někam tímto směrem? Pravda, tak úplně daleko jsme nejeli. Nebo jeli? Bože, ale vypadalo to jako věčnost, když jsme jeli zpátky, i když bych mohla přísahat, že ta jízda trvala jenom kolem dvaceti minut. Nebo ne?

Zapnula jsem mozek. "Trochu to tady vypadá jako místo, kam mě vzal Nixon na rande."

"Rande," zopakoval děda. "S čím, s pastvinami?"

Podívala jsem se kolem na jednu z pěkných zemědělských půd. "Jo, tak nějak."

Děda chvíli nic neříkal a my pokračovali dál po zpevněné cestě směrem k místu, které vypadalo jako soukromý pozemek. "Pravděpodobně se snažil, aby sis vzpomněla. Měl jsem ho zastřelit, že ti to udělal."

"Pravděpodobně by na tebe namířil taky zbraň, dědo." Uuuups, to mi uklouzlo.

Děda dupl na brzdy. "Ty jsi viděla jeho zbraň?"

"Tu nebylo tak těžké nevidět, s těmi lidmi, co nás naháněli." Pokrčila jsem rameny.

Děda zanadával v tom samém jazyce, ve kterém často nadával i Nixon a já si nemohla pomoct. Začala jsem se smát. Bylo to až moc divné. Jako v nějakém filmu. Očividně jsem ztrácela rozum.

"Co je tak vtipného?" Usmál se děda.

"Zníš jako Nixon. Co je to vlastně za jazyk?"

Děda zase utichl a my přijížděli k bráně velkého pozemku. Na mřížoví bylo napsáno 'Alfero'.

"To je i na babiččině náhrdelníku." Ukázala jsem na nápis, když se brána otevřela a odhalovala nádherný rozlehlý trávník a vodní fontány, které lemovaly cestu. Když jsme se přibližovali ke konci cesty, uviděla jsem třípatrový dům. Byl to zatracený palác. Pusu jsem měla dokořán a děda zastavil auto.

S povzdechem vytáhl klíček ze zapalování a podíval se na mě, v obličeji se mu zrcadlil smutek. "Vítej doma, Trace."