BM - 27. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

27/ Lucas

Je něco po osmé, když dorazím domů. K mé úlevě si Yulie klidně čte, když vejdu do knihovny.

„Promiň, že to trvalo tak dlouho,“ řeknu a přejdu k ní, abych jí rozvázal. „Musíš umírat hlady – nehledě o potřebě jít na záchod.“ Podívá se na mě a všimnu si, že má lehce červené oči, jako by brečela. Nic neřekne, ale já to ani nečekám. Mám silné podezření, že dnešní večeře bude bez řečí. Zohnu se, rozvážu ji a pomůžu jí na nohy, nevšímám si toho, jak pod mým dotykem ztuhne.

„Pojď. Je pozdě.“ Odhodlaný držet svůj vztek na uzdě, ji vedu ke koupelně. Počkám, než si Yulie odskočí, a pak ji vezmu do kuchyně. Doufal jsem, že uvaří večeři i přesto, že je naštvaná, ale jen si sedne ke stolu a dívá se na mě. „Dobře,“ řeknu a neukážu své podráždění. „Můžeš sedět, když chceš. Ohřeju nám zbytky.“ Neodpoví a ani se nehne, když prostřu stůl a všechno připravím. Naštěstí kuře a bramborová kaše od oběda chutná skvěle, i když je ohřeju v mikrovlnce. Dám Yulii jídlo v polovičním očekávání, že nebude jíst, ale ona zabodne vidličku do jídla okamžitě, co před ní položím talíř. Hádám, že její hlad je silnější než vztek.

V tichosti sníme kuře; pak nám každému ukrojím kousek jablkového koláče jako dezert.

Chystám se dát Yuliin kousek na talíř, když ke mně vzhlédne a řekne, „Pro mě ne, jsem plná.“

„Dobře.“ Zakryju své potěšení z toho, že se mnou opět mluví. „Dala by sis čaj?“

Přikývne a zvedne se na nohy. „Udělám ho.“

S ladnými pohyby nám připraví šálky čaje a přinese je. Jeden postaví přede mě, sedne si naproti a fouká na svůj čaj, aby ho ochladila. Udělám to samé, než se napiju. Je horký a jemně hořký, ale ne nepříjemně. Skoro začínám chápat, proč ho Yulie má tak ráda.

Když pijeme, nemluvíme, ale to ticho není tak nepříjemné, jako předtím. Dává mi naději, že dnešní večer nebude naprostá katastrofa. Když dopijeme, uklidím, zatímco Yulia sedí a pozoruje mě. Její výraz je nečitelný. Nesnáší mě? Přeje si do mě zabodnout nejbližší vidličku? Doufá, že se už nikdy nevrátím?

Ta myšlenka je víc než nepříjemná.

Odsunu ji stranou, dokončím úklid a přejdu k Yulii. „Domluvil jsem dva strážné, aby na tebe v mé nepřítomnosti dohlédli,“ řeknu. „Diego a Eduardo. Diega jsi už potkala – to je ten, co tě nesl z letadla.“

„Jo, pamatuju si ho.“ Yuliin hlas je tichý, když se zvedne na nohy. „Vypadá jako slušný chlap.“

„Je – a stejně tak Eduardo.“ Zastavím se před ní. „Dobře se o tebe postarají.“

„Budou mě hlídat, chceš říct,“ řekne a podívá se na mě.

„Říkej tomu, jak chceš.“ Zvednu ruku a zachytím jeden pramínek vlasů. „Ujistí se, že máš všechno, co potřebuješ.“ Přikývne a o malý krok ustoupí, pramínek mi vyklouzne z prstů. „Dobře. Jdeme.“ Chytím ji za zápěstí dřív, než se dostane z mého dosahu. „Jdeme do postele. Brzy vstávám.“

Ztuhne, ale bez řečí se nechá zavést do koupelny. Nechám ji, aby se rychle osprchovala – já se sprchoval dříve, takže teď už sprchu nepotřebuju – a pak ji vezmu do ložnice. Když vejdeme do pokoje, penis mi okamžitě v sexuálním očekávání ztuhne a hlavu mi zaplaví erotické obrázky. Překonám náhlou potřebu, zastavím se vedle postele a otočím se k Yulii. Pustím ji, vezmu její hlavu do dlaní a jemně ji pohladím palcem po tváři. Nepohne se, jen se na mě tiše dívá svýma modrýma pronikavýma očima.

„Yulie…“ Nevím, co ji říct, jak tu situaci napravit, ale musím se pokusit. Myšlenka, že ji na dva týdny opustím, zatímco věci mezi námi jsou tak napjaté, je nesnesitelná. „Nemusí to být takhle,“ řeknu jemně. „Může to být…lepší.“

Zamrká, jako by ji moje slova vyděsila, a já si všimnu, jak jí oči zaplní slzy. „O čem to mluvíš?“ zašeptá, ruce mi stiskne kolem zápěstí. „Není to to, co chceš? Ubližovat mi? Potrestat mě?“

„Ne.“ Nechám ji odtáhnout mé ruce ze svého obličeje. „Ne, Yulie. Nechci ti ubližovat, věř mi.“

Obočí se jí spojí, když mě pustí. „Jak teda můžeš-“

„Už o tom nechci mluvit. Je rozhodnuto. Musíme se přes to dostat. Rozumíš mi?“ Ty slova ze mě vyjdou příliš tvrdě a já pozoruju, jak ode mě ustoupí. Zhluboka se nadechnu. Pořád v sobě cítím žárlivost, ale nenechám ji, aby zničila naši poslední společnou noc. Donutím se k ní přejít pomalu a rozvážně, sundám si triko a hodím ho na zem, pak si sundám boty, šortky a spodní prádlo. Yulia mě pozoruje, tváře jí lehce zčervenají, když její zrak padne na mé vzrušené mužství. Naštěstí přes bílou látku jejích šatů zahlédnu, jak se jí napnou bradavky.

Možná mě nesnáší, ale pořád mě chce.

„Pojď ke mně.“ Už to déle nevydržím, natáhnu se po ní a sevřu její hubená ramena. Je ztuhlá, když ji k sobě přitáhnu, ale cítím, jak jí buší srdce. Nejsem jí lhostejný a mám v plánu toho využít. Tak či onak, dnes večer Yulia na svého milého myslet nebude.

Skloním hlavu, abych ji políbil, ale na poslední chvíli otočí hlavu a já ji místo toho políbím na bradu. Cítím, jak se třese a pak se vykroutí z mého sevření a odstoupí. Hruď se jí zrychleně pohybuje nahoru a dolů, tvář má červenou a oči se jí lesknou, když se na mě dívá.

„Já nemůžu-“ Yuliin hlas se zlomí. „Nemůžu to dělat, Lucasi. Ne po tom-“

„Přestaň.“ Nechtěná žárlivost se vrátí, v břiše mi začne vřít vztek, když jdu zase k ní. „Řekl jsem ti, že se o tom nechci bavit.“

Pořád ustupuje. „Ale-“

„Už ani slovo.“ Dojde ke skříni a já překonám zbylou vzdálenost mezi námi a uvězním ji tam. Položím dlaně na skříň z obou stran její hlavy, nahnu se blíž a dýchám její vůni. Každá představa, kterou jsem kdy měl, se mi najednou objeví před očima, a hlas mi zhrubne, když jí zašeptám do ucha, „Už toho mám dost. Teď jsi moje a je čas, abys zjistila, co to znamená.“