W:VO - 17. kapitola

Překlad: Aileen

„Letenku, pane?“

Usměji se a podám jí letenku a pas. Oči se jí rozšíří, když čte mé jméno, ale rychle se dá dohromady a zadá mé údaje do počítače. Pořád se usmívám a přitom ignoruju malý hlouček fotografů, kteří se snaží získat mou fotku.

Žena mi vrátí letenku a pas. „Přeji příjemný let, pane Stevensi.“

Ve skutečnosti to byl Mattův nápad - ne to, že pojedu do Států překvapit Scarlett a Jakea - ten byl můj, ale spolupracovat na něčem se svými sponzory.

Za tři týdny v pondělí začnu pomáhat dětem v tenisovém táboře pro mladé vybrané atlety. Tábor se nachází v Chicagu, kde žije i Scarlett.

Její rada mi dodala odvahu. Dělat dětského instruktora není něco, co bych doopravdy chtěl dělat, ale šance být blízko ní - byť i jen na pár týdnů - byla příliš dobrá na to, abych se jí vzdal.

***

Projdu odletovou bránou a jdu rovnou do první třídy, zastavujíc se u novinového stánku. Vezmu si výtisk The Saturday Mail a zaplatím obsluze.

 Ta se na mě přihlouple usmívá. „Vaše přítelkyně není s vámi?“

„Promiňte?“ zeptám se. Chvíli si myslím, že je mimo ale pak to uvidím. Zvednu časopis a zasténám. "Zlý chlapec a jeho nový románek" hlásá titulek nad fotkou, kde se já a Scarlett líbáme. Je to momentka z té procházky u řeky. Kouknu na datum vydání a uvědomím si, že se to prodává už týden.

Popadnu své noviny a odejdu. Viděla to? Ne. Určitě by něco řekla, kdyby jo. Teď jsem nervózní, jelikož nemám vůbec žádné tušení, jak bude reagovat na to, že se ocitla v mezinárodním časopise. Nesedím tu ani pět minut a už nám oznamují, že budeme vzlétat.

Během letu se snažím usnout. Lidé, kteří si mohou dovolit cestovat první třídou, mě naštěstí neobtěžují, což je dobře protože momentálně opravdu nejsem v náladě mluvit se svými fanoušky.

„Pane, probuďte se.“

Zavrtím se a otevřu oči.

Letuška se na mě usměje. „Je čas vystoupit?“ vysvětlí.

Huh. Prospal jsem celý let i přistání. Popadnu zavazadlo a odejdu z letadla. Jsem poslední člověk na palubě, takže když dojdu ke kontrole je tu téměř prázdno.

Vyjdu z letiště se svými zavazadly v rekordním čase. Chytnu taxi a nadiktuji mu Scarlettinu adresu. Měl bych jít do hotelu, kde se můžu vysprchovat a převléct ale nechci ztrácet už ani vteřinu na to, abych jí mohl vidět.

Musím se zasmát sám sobě, díky tomu si od řidiče vysloužím zvláštní pohled. Jsem pobavený, jelikož se mi tohle vůbec nepodobá. Tahle žena si mě omotala kolem prstu - blbý, že.

Srdce mi začne bít jako o závod jak se blížíme k jejímu domu. Vím, že jsme blízko, protože zároveň sleduju GPSku v mobilu - nevěřím taxikářům ve vlastní zemi natož v cizí.

Bože, doufám, že bude šťastná, že mě vidí.

Neříct jí o tom že přijedu je problém. Kurva, letět přes půl světa abych viděl ženu, je velký problém. Přiznejme si to: všichni víme, že ta táborová blbina je jen zástěrka proto, abych nevypadal jako zoufalec, kterým jsem.

Auto zastaví před domem z hnědého pískovce s bílým plotem. Rozhlížím se okolo jak jdu po cestě, obdivujíc dobře udržovanou zahradu, ostatní domy, které jsou na vlas stejné a stromy které lemují ulici. Je to tu mnohem hezčí než jsem si představoval. Když to popisovala, představoval jsem si něco jako ghetto.

Zhluboka se nadechnu a zaklepu na bytelné dřevěné dveře.

Ty se otevřou a tam je. Mé srdce buší jak tam stojím a čekám, až něco řekne. Oči se jí rozšíří v šoku, ale není to ten příjemný druh šoku. Je vyděšená. A já zmatený, jelikož to není reakce, kterou jsem čekal.

„Co tady děláš?“ Zeptá se potichu. Třese se, když přivře dveře, čímž mi zablokuje výhled dovnitř.

 Jsem tak mimo, že ani nevím jak odpovědět. „Já… já tě chtěl překvapit.“ Cítím se jako idiot, protože je jasné, že nejsem vítaný. Není nadšená z toho, že mě vidí.

„Musíš odejít. Hned,“ zasyčí. Její zelené oči jsou skelné, jakoby plakala.

Nechápu to. Mám pocit, že jsem něco propásl. „Co se to sakra děje, Scarlett?“ zeptám se celý popletený.

Co to kurva je?

„Kdo je to, Scar?“ zavolá hlas. Mužský hlas.

Její oči se setkají s mými v momentě, kdy přijde vysoký a hladce oholený muž který ji obejme kolem pasu. Škubne mi v čelisti, když ho nechá, aby ji políbil na tvář.

Můj pohled se setká s jejím a já se zasměji. Ona skoro pláče a mně to přijde k popukání. Ona je do prdele rozrušená? Zavrtím hlavou, snažíc se ovládnout svůj hněv. Cítím se tak zrazený. Jsem víc než naštvaný. Jsem tak rozlícený.

„Nikdo,“ zamumlám. Zasměji se a projedu si rukou vlasy.

To je kurva neuvěřitelný.

Potřesu hlavou a obrátím se k odchodu. Otočím se zpět a naposledy se na ni podívám. „Jsem jen podomní prodejce a ona očividně nic nechce.“

~KONEC 1/3~