Unforgiven - 3. kapitola

Překlad: Peťa

Jelikož mi občas někdo pošle dotaz na Elisu a knížky, které nepřekládám ani jsem nepřekládala, tak jsem se rozhodla vám napsat, které překlady tam jsou moje, takže jen pro ujasnění, nebo kdyby se někdo chtěl zeptat na některý z opravdu mých překladů. Momentálně je to The Scars of Us a pokračování v sérii Addicted – Addicted for now (překládala jsem i první dva díly a mimo to další knihy Broken and Screwed a Untamed Hearts/Unafraid).

Jinak přeji pěkné počteníčko při další kapitole J

Peťa

Teď

„Doktore Cory? Macy je připravená, pokud se chcete vydat na cestu.“ Vstal, upustil Dog Fancy Magazine, kterým listoval, a přešel k nemocničně oděné mladé ženě (pozn. oblečená do doktorského/jako sestra), která stála ve dveřích ošetřovací místnosti. Zatracený pes se rozhodl, že to bude skvělý den na snězení celého sáčku Hershey´s čokoládových pusinek, který si zašil ve spíži. Macy byla směšně pitomý kříženec pudla s labradorem s vlnitou blond srstí a jazykem, který jí skoro vždycky visel zboku z tlamy.

Když následoval nemocniční děvče do místnosti, zavřela za nimi dveře, otočila se a usmála se. „Doktorka Gregson tady bude za chvíli.“ Omluvila se a odešla protějšími dveřmi a on se usadil k dalšímu čekání.

Už žádné Dog Fancy Magazíny. Sakra, nemohl najít ani Cat Fancy, ale naštěstí nemusel čekat dlouho. Vešla vyšší žena s blonďatým mikádem. Byla roztomilá a okamžitě po něm bleskla milion-dolarovým úsměvem, když ho zabrala svým pohledem. Vlastně se její oči rychle toulaly po každém jeho palci. Byla dobrá v tom, jak být decentní, když ho kontrolovala, ale ne dost dobrá na to, aby to před ním skryla. Nevadilo mu to a na rovinu, byl na to celkem zvyklý.

„Zdravím, jsem Dr. Veronica Gregson. Vy musíte být Dr. Cory?“

„Ano. Říkejte mi Darrene.“ Byla to běžná zdvořilost s ostatními doktory bez ohledu na to, po kolika nohách jejich pacienti chodili. Byl si skutečně vědomý toho, že doktoři zvířat museli získat své znalosti právě tak náročným způsobem jako on a jejich výplata byla daleko menší, než kdy byla ta jeho.

„Ráda vás poznávám a prosím, říkejte mi Veronico.“ Natáhla k němu ruku a on se zakřenil, když jí třásl rukou. Bylo to svůdné a ona odpověděla začervenáním na tvářích. „Takže Macy bude v pořádku. Apomorphinem jsme vyvolali zvracení hned po tom, co jste ji dnes ráno vysadil, dali jsme jí aktivní uhlí a pak jsme ji celý den monitorovali. Po zvracení hořké čokolády byla celkem zaneřáděná – to je to, co dostanete za to, že máte takového blonďatého psa.“ Kroutila jednou vlastní blond kadeří mezi prsty, když mluvila – bez pochyb stále flirtovala. „Takže jsem nechala chovatelskou pomocnici, aby ji vykoupala, a právě jí stříhá drápy.“

„Skvělé. Je něco, co musím dnes v noci sledovat, až ji přivezu domů?“

„Ani ne. Celý den jsme ji bedlivě sledovali a nevykazuje žádné známky otravy teobrominem, takže opravdu neočekávám, že budete mít nějaké problémy, ale známky, po kterých se dívat, by zahrnovaly hyperaktivitu, svalové záškuby a zvýšené močení. Chtěli bychom ji znovu vidět, pokud si začnete všímat některého z těchto symptomů.“ Darren přikývl hlavou, když podržel pohled příjemné doktorky. Kousla se do spodního rtu, její vlastní svádění, a poté, co ho chvíli studovala, otevřela pusu, zavřela ji, tiše se zasmála, když jí oči přelítly pryč a pak se znovu zaměřily na něj. „Doufám, že nezním moc troufale, ale nemáte snubní prsten a právě jsem přemýšlela, jestli někoho vídáte.“

Usmál se a pomalu zavrtěl hlavou. Teď si s dychtivou ženou pohrával. Neměl tušení, že veterinární klinika by mohla být tak zábavná, a když jí znovu zrůžověly tváře, zasmál se pro sebe.

„Možná byste rád někdy zašel ven. Savoy možná není nejvíc vzrušující místo na planetě, ale jsem si jistá, že bychom se mohli zabavit.“ Opět svádivá. Byla dobrá ve svádění. Když se dveře o chvíle později otevřely, pořád jí nedal odpověď.

„Doktorko, Macy je připravená.“ Jeho oči při zvuku toho hlasu bleskly ke dveřím, které se otevřely za pěknou doktorkou. Ten hlas nebyl hlasem, na který byl schopný zapomenout. Prošla dveřmi a v ruce držela Macyino vodítko, ale v momentě kdy se její pohled zvedl k tomu jeho, její oči se vyvalily ven a klesly k jeho nohám a pak udělala bezděčný krok dozadu, jako by byla připravená utíkat. Pozastavila se ve dveřích. Musela vědět, že utíkání není možnost, i když to možná byla její vnitřní reakce. Její obočí sebou tvrdě cuklo a odmítla se na něj podívat.

Darrenův vlastní výraz musel být tvrdý, vzhledem k šokovanému a znepokojenému pohledu na obličeji Veronicy. „Um… Bethany… nebo… promiň. Jen si nevybavuju tvoje jméno. Uh… můžeš dát doktoru Corymu jeho psa, prosím?“ Veronica zněla naštvaně, když vyštěkla na Bailey.

„Jmenuje se Bailey.“ Nabídl její jméno dřív, než si mohl pomoct. Zněl skoro, jako by ji bránil, ale to bylo nemožné. Nezasloužila si jeho obranu. Ale ať se propadne, jestli najednou zlostně nehleděl na Veronicu. Bailey šla váhavě k němu. Její ruka byla pořád ovázaná, ale ne pořádně zabalená. Byly to jen dva dny, co byl nucený ji znovu snést a celou dobu na ni nepřestal myslet.

Nabídla mu Macyino vodítko, když jeho užaslý pes stál mezi nimi, slintající blahem jako idiot. Natáhl se a vzal jí vodítko z prstů. Jeho vlastní prsty se jemně otřely o ty její a ona zalapala po dechu. Jen ji sledoval, neschopný přijít na to, jak sakra reagovat. Cítil se trochu bláznivě, když byl kolem ní a nesetřásl tu bláznivost od té doby, co ji viděl před dvěma večery.

„Znáte se?“

„Ano.“ Jejich hlasy se ozvaly navzájem, ale ani jeden nenabídl víc informací.

Jak ji dál sledoval, její oči se přesouvaly k a od něj, znovu a znovu. Byla kolem něj tak mimořádně nervózní. Samozřejmě že byla a v jediném momentu mu pohled na ni přinesl bolest a pak přinesl vztek a totální smutek. Byla pro něj emocionální horskou dráhou a v záblesku vzteku obrátil oči na Veronicu. „Nevěděl jsem, že si najímáš zločince.“

Bailey zalapala po dechu, když se Veronice rozšířily oči a on sledoval, jak Bailey třese hlavou, než odešla dveřmi, které měla za sebou. Darren udělal totéž a odešel opačnými dveřmi a nechal tak Veronicu zírat za ním. Rychle zaplatil, ale ne dost rychle.

„Takže zločinec, huh?“ Byla to Veronica.

Jen na ni zíral a nic neříkal. Flirtování bylo pryč – mrtvé a pryč.

„Neodpověděl jsi na mou dřívější otázku. Ohledně toho že bychom někdy šli ven?“

„Promiň. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Opravdu jsem teď zaneprázdněný v nemocnici.“ Otočil se a odešel a Veronica za ním opět ohromeně zírala.

Macy seděla vedle něj v jeho Infinity SUV. Díky Bohu za kůži; byla tak zatraceně vzrušená, že její sliny byly prakticky nepřetržitým proudem na sedačku pod ní. Ale Darren nepřemýšlel příliš o své věrné, třebaže vygumované společnosti; přemýšlel o ní. O Veronice… nebo to byla Bailey? Byl připravený přijmout její návrh, ale pak se objevila Bailey… opět. Po šesti letech ji stihl vidět dvakrát za méně než tři dny. Začínal se cítit pronásledovaný. Nenáviděl Bailey. To, že ji viděl, ho nutilo chtít prorazit pěst zkurvenou zdí a zatím místo toho odmítl Veronicu. Proč? Ne že by si nevzal na mušku i Bailey, ale proč najednou shledával Veronicu zavrženíhodnou?

To, že se držel od Bailey dál, byl jediný způsob, jak si udržet zdravý rozum. Aspoň teď věděl, že si bude muset najít nového veterináře, aby se tak stalo. Kurva. Možná to bylo relativně malé město, ale neměl ani chvíli klidu.

Vyjel z parkoviště s Macy slintající z okna spolujezdce, a když vyrazil ke svému domu, jeho mysl se zatoulala. Vypadala stejně. Její pokožka byla právě tak hladká jako vždycky. Nikdy nenosila moc make-upu, nikdy ho opravdu nepotřebovala, aby byla roztomilá. Vzpomněl si, jak jeden rok viděl Jess a Bailey vyoblíkané na školní ples, když čekaly, až dorazí jejich rande. Byl úplně hotový z toho, jak moc jinak vypadala se skutečným make-upem. Byla ohromující, ale nikdy si na to nezvykl. Vždycky se mu líbila s čistou pletí s ničím víc než s lesklými rty a zářivýma kulatýma očima.

Nosívala dlouhé kaštanové vlasy rovné jako prkno a všechny jedné délky. Zářily a byly stejně lesklé, jako si udržovala rty. Její vlasy byly pořád dlouhé, ale měla vrstvy, které způsobovaly, že vypadaly objemné a vlnité a pořád zářily jako hedvábí, jak se kaskádovitě snášely dolů. Pořád vypadala mladě a nevinně a to bylo matoucí. Chtěl ji nenávidět – opravdu ji nenáviděl a zatím… vypadala tak zatraceně moc jako dívka, se kterou vyrostl – ta sladká, chytrá, trochu ostýchavá dívka, na kterou myslíval daleko víc než na kteroukoli věc.

Skoro minul svoji odbočku a musel dupnout na brzdy, přičemž předloktím přišpendlil Macy k sedadlu spolujezdce, aby zabránil děvčeti letět dopředu. Jeho domov byl pohřbený v lesích Ozark na kopcích, které měly výhled na jezero Savoy pod nimi. Postavil svůj domov před rokem, když se rozhodl, že zůstane v Savoy. Nemusel, samozřejmě, a jakmile byla jeho stáž v Little Rock dokončená, zvažoval, že by se přestěhoval, ale nechat svou rodinu za sebou, nebylo něco, co by ještě chtěl. To bylo v době, kdy chtěl skončit někde, kdekoli, daleko od Arkansas, ale v srdci byl venkovský kluk – venkova Ozark pokud nic jiného a potřeboval být teď doma.

Domov byl postavený na místě obklopeném vysokými tyčícími se borovicemi a jediné stromy, které porazil, byly ty, které jednoduše stály v cestě jeho velkému rustikálnímu domovu a ty, které přímo zakrývaly jeho výhled na jezero dole, který měl ze své velké terasy. Miloval svůj domov. To dělalo návrat na toto místo snesitelným. Byla to jeho svatyně – celá jeho. Zřídka měl společnost, svou rodinu a příležitostné rande. Randil hodně, ale vyhýbal se tomu, aby většinu žen nechával jet domů s ním – preferoval šukat je na jejich vlastní půdě spíš než na jeho. Jen se nechtěl o tohle místo dělit. Ještě nebyl připravený dělit se o nějakou skutečnou část z něj.

Nechal Macy běhat, zatímco sbíral dřevo na svůj venkovní krb na terase a naskládal dřevo už na hodně vysokou hromadu dřeva. Když slezl k jezeru s Macy v závěsu, opatrně našlapoval. Neměl zájem padnout za oběť kousnutí ploskolebce (pozn. jedovatý had) a jistě jako peklo nechtěl platit žádné další účty u veterináře, když se nechá pokousat jeho pitomý pes. Miloval toho psa. Taky si fakt užíval její totální blbost.

Před několika měsíci vzal jednou Macy do psího parku. Očekával, že se jeho pes snadno skamarádí pomalu s každým druhým tamějším zvířetem a taky že ano. Neměla v těle jedinou agresivní kost. To, co nečekal, byla zdrcující potřeba většiny majitelů psů muset vnucovat, jak geniální a dobře trénovaní jsou jejich chlupatí společníci. Darren sám si nic nenalhával. Jeho pes byl pitomý – i podle psích standardů, ale když udělal tu chybu, že opravdu přiznal takovou věc, rozkošná mladá žena, se kterou si o tom povídal, se skutečně sklonila, aby zakryla Macy uši, jako by právě řekl tu nejkrutější věc na světě. „Ne“ bylo jediné kruté slovo, kterému jeho pes rozuměl a on strávil následujících pět minut tím, že se tvrdě snažil potlačit svůj smích, když ta hezká žena žvanila o svém pudlovi na geniální úrovni. Odešel s jejím číslem a pohodlně ho ztratil na parkovišti. Věděl, že jeho Macy je pitomější než krabice šutrů, ale neuslyšeli byste od něj žádné stížnosti. Taky byla pravděpodobně nejmilejším psem, se kterým jste se kdy setkali. Nic moc na co si stěžovat.

Voda byla hladká jako sklo a on strávil pět minut házením žabek přes plochý povrch, přičemž ten hladký povrch ničil a všemi směry posílal vlnky pokaždé, co zaklonil ruku a hodil. Našel velký kámen, očistil ho a sedl si s nohama na menším kameni blíž ke kraji vody. Dál přesouval oči po povrchu skal – bylo tam toho víc kvůli čemu si dělat starosti než jen ploskolebci a nebyl vzrušenější ohledně toho, že by měl být pokousán fiddlebackem (pozn. pavouk) než hadem.

Macy se ploužila ve vodě u mělkého skalnatého pobřeží, zamokřující se až k ramenům. Ničila koupel, kterou dostala dříve toho dne, vodou z jezera. Nejčistší nejprůzračnější jezerní vodou v okolí, ale přesto jezerní vodou. Ona koupala jeho psa. Dokonce to ona stříhala jeho psovi drápy. Nemohl si pomoct, ale přemýšlel, jestli věděla, čí pes to je, ten se kterým se potýkala ve vaně – už dřív koupal tohle zvíře. Nemohla to být snadná práce. Co na tom záleželo, jestli věděla, že je to jeho pes nebo nevěděla? Myslel si, že by kvůli němu byla krutá k jeho psovi? Samozřejmě že ne. Nenávist byla v jejich případě jednosměrka a proudila přímo od něj k ní.

„Mace!“ Prošlapávala nějakými dolními končetinami, které visely do vody. Dobré místo na ploskolebce a fiddlebacky. Jeho pes bude na tomto místě žít krátký život. Usmál se na Macy, když skákala kolem a štěkala.

Bylo jaro a počasí bylo příjemné. Zmarliky kanadské (pozn. http://www.amazon.in/Indian-Gardening-Redbud-Cercis-Canadensis/dp/B00IRZKPSW) byly v plném květu, tečkovaly les růžovými kvítky. Bylo to krásné období roku a jeho pohled padl na protější pobřeží jeho malé zátoky, přičemž nabral velké množství barev, ale ani to neudrželo jeho mysl, aby se na chvíli neztratila.

Podivně se mu ulevilo, že ji znovu viděl. Byla to matoucí kombinace pocitů, hodně jako té noci v nemocnici. V nemocnici si užíval vědomí, že je nervózní; užíval si vědomí, že je v bolestech. Nebylo tam žádné přislazování. Pokud ho to dělalo kreténem, monstrem, mizerným zkurveným doktorem, fajn. Měl hodně své vlastní bolesti a moc se nestaral, jestli jí trochu vydrží ona. To, co shledával matoucím, nebylo to, že jí chtěl ublížit. To dávalo smysl. Bylo to to, že ji pořád chtěl uklidňovat. Neudělal to, to by jí neposkytl, ale iracionální touha jí nějakým způsobem ulevit se neustále vynořovala a on to nechápal. Jak mohl přejít z toho, že jí v jedné sekundě chtěl ublížit k tomu, že ji v další chtěl utěšit?

Vzdal se po chvíli, kdy se snažil přijít na to, co je s jeho mozkem špatně, a křikl na Macy, když se zvedl z kamenů a začal dlouhý výstup zalesněným úbočím kopce zpátky nahoru k jeho domovu. Bylo to přes čtvrt míle skalnatého a obtížného terénu na jeho kamenitý zadní dvorek, a když Macy vyběhla před něj, zatímco štěkala a skákala jako idiot, šel za ní. Macy doslova běhala v kruzích kolem něj, když skoro během postupoval po strmé stráni a nakonec uviděl svůj tyčící se dům.  

Popadl plnou náruč malých větviček a několik malých polen a nesl je nahoru po schodech na terasu. Rozdělal oheň v krbu vzadu na terase, popadl pivo z ledničky a pleskl sebou na křeslo u ohně. Nebe bledlo do růžové a zanedlouho se růžová změnila ve fialovou a pak nakonec v černou. Jeho další služba začínala brzo následující ráno a měla to pro něj být brzy-do-postele noc. Jen musel přimět svůj mozek, aby se přestal točit. Bylo to jí. Vytáčela ho tím nejnevhodnějším způsobem. Do určité míry to tak bylo vždycky. Vždycky se k němu dostala – vždycky – a zatímco její efekt na něj byl teď něco úplně jiného, pořád tak efektivně mačkala jeho knoflíky.        

Další noc odešel z nemocnice vyčerpaný po hektické patnáctihodinové službě. Měla to být dvanáctka, ale takto to prostě fungovalo. Taky odcházel v nemocničním poté, co jeho kalhoty a košile byly zničeny tryskající ránou způsobenou docela velkým špalkem dřeva, který odletěl od mužovy cirkulárky a do jeho střev. Utratil za oblečení víc peněz než většina teenagerek.

Měl štěstí, že měl pár v důchodu, který bydlel půl míle po klikatící se štěrkové cestě, která končila u jeho domu, který zachránil Macy před monotónností, kdykoli pracoval na dlouhých směnách. Přišli několik hodin poté, co mu začala služba, odemkli si a vzali Macy s sebou k nim domů. Prohlašovali, že jsou příliš staří na to, aby měli vlastního mazlíčka a Darren byl nekonečně šťastný, že si tolik užívali toho jeho. Zabočil u jejich domu na cestě domů, aby vyzvedl svoje děvče a nabídl jim zaplacení, které zdvořile odmítli. Byla to jejich rutina a fungovalo to.

Blížil se ke svému SUV a protahoval si krk, když šel a tehdy to uslyšel. Ten hlas, který, zdálo se, nemohl setřást, který, jak se zdálo, nedokázal vypustit a který, zdálo se, prostě nemohl jednoduše zapomenout.

„Jak se opovažuješ!“ Ohlédl se, aby ji viděl, jak seskakuje ze zchátrale vypadajícího kola s tlustými pneumatikami a pokládá ho do zatravněného prostoru blízko jeho auta. Nabral uklidňující nádech, když jeho srdce začalo uhánět. „Kvůli tobě jsem přišla o svou zasranou práci! To nezmiňuju návštěvu mého kurátora.“ Založil si paže na hrudi, když šla k němu. Sama na sobě měla nemocniční kalhoty a šedé tričko. Její vlasy byly vytažené do neuspořádaného uzlu a na její tváři nebyla ani špetka make-upu. Vypadala rozzuřeně. Samozřejmě že byla rozzuřená; zjevně přišla o práci.

„Možná jsi měla být trochu upřímnější ohledně svého trestního rejstříku, Bailey. To vážně není můj problém, že jsi skryla svou minulost před svým zaměstnavatelem.“ Přinutil se odvrátit se od ní a vrátit se k autu. Doopravdy to nechtěl. Z nějakého divného důvodu se s ní chtěl utkat, ale nebyl ochotný se do toho pouštět na nemocničním parkovišti. Co byl ochotný udělat, bylo zamumlat přes rameno. „Pěkný kolo, mimochodem.“

„Ojebal jsi mě! Chápeš, co jsi udělal? To bylo všechno, co jsem měla!“

Ignoroval ji, dokud se nedostal ke dveřím na straně řidiče, ale pak ztratil svůj klid a otočil se k ní. „Nikdy jsem tě neojebal, jak dobře víš, ale jistě jako peklo jsem ti to dobře podělal. To, zdá se, pasuje.“

„Kvůli tobě jsem přišla o práci!“

„Ani náhodou si nemůžeš myslet, že se starám.“ Zuřil, když vyslovoval ta slova a její oči se zaplnily slzami.  

„Jo? No kdysi ses staral,“ zakřičela na něj. Zůstala na něj zírat s chvějícími se rty, když jí začaly padat slzy a s posledním rezignovaným zavrtěním hlavy, se obrátila zpátky ke svému kolu a odešla.

Sledoval, jak od něj její malá postava odchází a neodvrátil od ní pohled, dokud nenaskočila na kolo a nešlapala do pedálů pryč od něj. Nechtěl, aby ho přichytila, jak za ní zírá, tak se přinutil nastoupit do auta a odjet, než si všimla.

Jeho mozek trápila na cestě domů zvláštní kombinace nenávisti a bolesti, a jakmile byl bezpečně uvnitř svého domu, plesknul sebou na gauč a zíral na velký lustr vysoko nad ním. Bylo to skoro třicet minut, než si uvědomil, že zapomněl na Macy a vlekl se zpátky ven, aby běžel půl míle k domu Andersonových. Byli venku na verandě a Macy ležela u jejich nohou. Začala štěkat v momentě, kdy uviděla Darrena, a když jim to Darren vynahrazoval, omlouval se.

„Nemůžu uvěřit, že jsem na ni zapomněl. Můj mozek si prostě dal přestávku, hádám. Omlouvám se za to.“

„Oh, to není problém. Kdybychom si dělali starosti, zavolali bychom. Víš, že si užíváme společnost Macy.“ Katherine Anderson byla baculatá starší žena s nejmilejší tváří, kterou kdy viděl. Vždycky se usmívala a Darren si už nemyslel, že se dokáže mračit. On určitě ano a jeho stres byl častěji než naopak vrytý do jeho tváře – aspoň mu to Katherine často říkala. Taky nevěděla, jak držet jazyk za zuby. „Vypadáš rozrušeně, Darrene. Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě.“ Klesnul na schody jejich verandy, když Macy přilezla k němu a snažila se mu dát francouzák, než Darren mohl zavřít pusu. „Jen dlouhý den, to je všechno.“ Mohl ve svém hlase slyšet jižanský přízvuk. Opravdu se objevil jen tehdy, když byl ve stresu. Další z Katherininých velmi mazaných pozorování.

„Jak se daří vašim?“

Studovala ho zblízka, hledala klam. „Všichni jsou v pořádku. Jen je vidím jednou týdně nebo tak nějak. Jsem tak zaneprázdněný v nemocnici.“

„No, ujisti se, že se dostaneš k tomu, abys je brzy viděl, slyšíš?“

„Ano, madam.“ Darren nikomu neříkal madam, ale zdálo se, že to z něj vytáhla tím jejím silným jižanským přízvukem. Odešli do důchodu do Ozarks z Louisiany. Měli rádi roční období víc než horko, vlhko a celoroční teplo. Vstal a sešel schody verandy. „Dávejte na sebe pozor. Uvidíme se zítra.“

Sledovali, jak se s Macy vzdaluje a s posledním zamáváním proběhl zatáčku na konci jejich příjezdovky. Většinu cesty domů běžel, pořád měl na sobě nemocniční kalhoty, ale v tuto chvíli měl aspoň dobré tenisky. Potil se, když se konečně dostal ke svému domu a svlékal si oblečení, když vstupoval do své prostorné hlavní sprchy. Stál tam s vodou jen stěží teplou, která ho zasypávala, zavřel oči a viděl ji. Když otevřel oči, nebylo to lepší. Nemohl setřást představu, jak před ním stojí zuřivá, slzy jí proudí po tvářích a její kousavá slova, sakra, jeho vlastní kruté vyvrácení. Nebyl připravený mít ji znovu blízko. Prostě na to nebyl připravený.