TLOM - PROLOG

Překlad: Liv

PRVNÍCH PÁR SLOV každého příběhu, se píše nejhůř. Jako bych je vytahovala, dávala na papír a procházela si tím znovu. Jako bych byla nucena dotáhnout to do konce, když už jednou začnu. A jak mám ukončit něco, co nikdy neskončilo? Tohle je příběh o lásce bez konce… i když mi chvíli trvalo, než jsem se k tomu dostala.

Když vám hned teď řeknu, že jsem ho ztratila, bude to pro vás jednodušší. Budete vědět, že to přijde a bude to bolet. I tak vás bude bolet v hrudi a žaludek se vám bude děsem kroutit. Ale budete to vědět a můžete se na to připravit. To je můj dárek pro vás. Já jsem stejnou laskavost nedostala. Já jsem připravená nebyla.

A když byl pryč? Jenom se to zhoršilo, nezlepšilo. Dny byly těžší, ne jednodušší. Lítost byla stejně intenzivní, smutek stejně řezavý a nekonečný úsek dní přede mnou, dní bez něj, byly stejně těžké. Po pravdě řečeno – protože jsem se rozhodla, že pravda je to jediné, co mám – bych s radostí prožila něco jiného. Cokoliv jiného. Ale to mi nebylo dáno. A já jsem nebyla připravená.

Nemůžu vám říct, jak se cítím. Jak se pořád cítím. Nemůžu. Slova by byla laciná a prázdná, až by otočila všechno, co řeknu, všechno co cítím, do nevkusného románu plného květnatých frází předurčených k sympatickým slzám a okamžitým reakcím. Reakcím, které nemají nic společného s realitou a všechno je to založené na jednoduché emoci, kterou můžete ignorovat hned, jak zavřete knihu. Je to emoce, kdy si otřete oči, šťastně zašvitoříte a oceníte ten fakt, že to byl jen příběh. A nejlepší na tom je, že to nebyl váš příběh. Ale tak to není.

Protože je to můj příběh. A já jsem na něj nebyla připravená.