TLOM - 2. kapitola

Překlad: Liv

GEORIA

TÝDEN POTOM CO Moses vystrašil mého koně a já dostala kopanec do hlavy, jsem s tátou objevila nástěnnou malbu na stěně naší stáje. Někdy během noci někdo namaloval úžasné realistické zobrazení západu slunce nad západním kopcem Levan. Na růžovém pozadí byl kůň, který vypadal jako Sackett se skloněnou hlavou a v jeho sedle seděl pohodlně jezdec. Ten jezdec byl z profilu a zapadající slunce ho stínilo, ale vypadal povědomě. Táta na ten obraz koukal dlouhou dobu s nostalgickým výrazem ve tváři. Myslela jsem, že bude naštvaný, protože někdo použil bok naší stodoly jako plátno… takhle jsem si představovala gangy ve velkých městech. Ale tohle nebyly žádné podpisy gangu, ani písmena ve výrazných barvách. Tohle bylo docela bezva. Za tohle by někdo zaplatil. Za tohle by někdo zaplatil hodně.

„Vypadá to jako můj táta,“ zašeptal táta.

„Taky to vypadá jako Sackett,“ dodala jsem, neschopná odtrhnout oči.

„Děda Shepherd měl koně, který se jmenoval Hondo, což byl Sackettův praděda. Pamatuješ si to?“

„Ne.“

„Jo. Asi jsi byla ještě malá. Hondo byl dobrý kůň. Děda ho miloval tak, jako ty miluješ Sacketta.“

„Ukázal jsi mu fotku?“ zeptala jsem se.

„Komu?“ táta se na mě zmateně otočil.

„Mosesovi. Copak to nenamaloval? Slyšela jsem paní Wrightovou, jak říká mámě, že byl Moses v nápravném zařízení pro mladistvé kvůli vandalismu, ničení majetku nebo něčemu takovému. Zjevně rád maluje. Paní Wrightová řekla, že je to kompulsivní. Ať už to znamená cokoliv. Myslela jsem, že jsi mu to dal za práci.“

„Hm. Ne. Nepožádal jsem ho, aby maloval po stodole. Ale líbí se mi to.“

„Mně taky,“ souhlasila jsem upřímně.

„Pokud to udělal, a nevím, kdo jiný by to mohl být, tak má opravdu talent. Ale stejně, Moses nemůže malovat na to, co se mu zachce. Příště to může být Elvis v garáži.“

„Mámě by se to líbilo.“

Táta se zasmál mému sarkasmu, ale nedělal si srandu. Ten večer oznámil, že jde na návštěvu za Mosesem a Kathleen Wrightovými a já jsem prosila, abych mohla jít taky.

„Chci mluvit s Mosesem,“ řekla jsem.

„Nechci ho přivést do rozpaků, George. A pokud tam budeš, zatímco mu to budu vysvětlovat, rozhodně by ho to přivedlo do rozpaků. Tahle konverzace nebude potřebovat diváky. Jen mu chci říct, že takové věci nemůže dělat, bez ohledu na to, jak je talentovaný.“

„Chci, aby mi Moses něco nakreslil do pokoje. Mám ušetřené nějaké peníze a zaplatím mu za to. Takže mu můžeš říct, že si nemůže malovat tam, kde chce a já mu hned dám místo, kde malovat může. Bude to v pořádku?“

„Co bys chtěla namalovat?“

„Pamatuješ na ten příběh, který jsi mi říkal, když jsem byla malá? O tom slepém muži, který se proměnil v koně každý večer, když zapadlo slunce a proměnil se zpátky v muže, když slunce vyšlo?“

„Jo. Je to starý příběh, který mi říkal můj táta.“

„Pořád na to myslím. Chci ten příběh na zdi – nebo alespoň bílého koně, který běží do oblak.“

„Zeptej se mámy. Pokud s tím bude v pohodě, tak s tím budu taky v pohodě.“

Těžce jsem povzdychla. S mámou to bude těžší. „Je to jenom malba,“ zabručela jsem.

Ale k mému překvapení máma souhlasila, i když měla trochu obavu z toho, že bude Moses v mém pokoji.

„Je náruživý, Georgie. Trochu mě děsí. Upřímně nevím, jak se cítím ohledně toho, že jste vy dva přátelé. Vím, že to ode mě není moc hezké. Ale jsi moje dcera a nebezpečí tě přitahuje jako plamen můru.

„Bude malovat, mami. A já tam nebudu posedávat v krajkovém negližé. Myslím, že budu v bezpečí.“ Mrkla jsem na ní.

Máma mě plácla přes zadek a zasmála se. Ale popravdě byla máma moudrá, že mě varovala. A měla pravdu. Naprosto mě fascinoval a nemyslím, že by mě to brzy přešlo.

Takže jsem s tátou vyrazila krátce po západu slunce zaklepat na dveře Kathleen Wrightové. Moses seděl u kuchyňského stolu a jedl z největší misky cornflaků, kterou jsem kdy viděla, a jeho babička seděla naproti němu a strouhala jablko tak, až jí vznikala dlouhá točivá červená stuha ze slupky. Najednou mě napadlo, na kolika jablkách to musela cvičit, než se takovou věc naučila.

„Už na vašem pozemku malovat nebudu,“ řekl Moses potom, co mu táta jemně řekl, že je nepřijatelné, aby maloval na našem pozemku bez dovolení. Kathleen se zdála trochu naštvaná, než jí táta ujistil, že je ta malba nádherná a nechce, aby jí Moses zakryl. Potom se uklidnila a vypadalo to, že jsem byla jediná, kdo si všiml, že Moses neslíbil nemalovat na majetku i někoho jiného. Jen na tom našem.

„Dobře jsi zachytil podobu mého otce,“ řekl můj táta, skoro jako by si na to teď vzpomněl. „Líbilo by se mu to.“

„Snažil jsem se nakreslit vás,“ řekl Moses, ale jeho oči se na tátu nepodívaly. Z nějakého důvodu jsem si byla jistá, že lže, ale nevěděla jsem proč. Dávalo smysl, že použil mého tátu jako inspiraci. Mého dědu rozhodně neznal.

„Vlastně, Mosesi,“ vložila jsem se do jejich rozhovoru. „Napadlo mě, jestli bys nemohl namalovat něco v mém pokoji. Zaplatím ti. Ne tolik, kolik si zasloužíš, ale aspoň něco.“

Podíval se na mě a potom se odvrátil. „Nevím, jestli můžu.“

Jeho babička, můj táta a já jsme na něj ohromeně zírali. Důkaz, že rozhodně může, byl na celé straně naší stáje.

„Musím být… mít… inspiraci,“ dokončil tiše a rozhodil ruce, jako by se mě snažil odstrčit. „Nemůžu malovat jen tak. Takhle to nefunguje.“

„Moses ti rád něco namaluje, Georgie,“ Kathleen ho přerušila a varovně se na svého pravnuka podívala. „Staví se zítra odpoledne a domluvíte se.“

Odstrčil prázdnou misku a rychle vstal. „Nemůžu to udělat, babi.“ Potom se obrátil na mého tátu. „Žádné další malby na vašem pozemku, slibuju.“ S tím opustil místnost.

**

ZA DVA TÝDNY jsme na sebe s Mosesem znovu narazili, i když byly okolnosti nepříjemnější, než poprvé. TheUteStampede v Juab Country (okres v Utahu) je větší událost než Vánoce pro většinu lidí, kteří tady žijí. Tři dny a tři noci přehlídek, karnevalu a samozřejmě, rodea. Každoročně počítám dny, než to konečně zase začne; je to druhý týden v červenci, vrchol celého léta. Aby toho nebylo málo, letos jsem se kvalifikovala do soutěže v závodění barelu. Rodiče mi řekli, že do závodního okruhu můžu vstoupit až po dokončení střední, ale dovolili mi zúčastnit se všechno celostátních akcí, do kterých se kvalifikuju. Vyhrála jsem ve čtvrtek v noci, což mě dostalo do šampionátu v sobotu v noci. To jsem vyhrála taky. První noc jako profesionální kovbojka a vyhrála jsem to všechno.

Potom jsem se rozhodla jít na karneval a užít si noc. Ale moje kamarádka Haylee, která bydlela v Nephi, což je tak patnáct minut severně od Levan, tady byla se svým přítelem Terrencem, kterého jsem moc nemusela. Vždycky vymýšlel nějaké kruté žerty a místo kovbojského klobouku nosil jednu z kšiltovek, kterou měl posazenou příliš vysoko na hlavě.

„Nosíš to takhle, protože je to jediná možnost, jak můžeš vypadat vyšší než holky,“ řekla jsem mu.

„Vysoké holky nejsou můj typ,“ odpověděl a trochu do mě strčil.

„No, v tom případě jsem nikdy nebyla šťastnější, že jsem vysoká.“

„Nápodobně,“ řekl.

„Stejně bych s tebou nemohla na rande, Terrenci. Všichni by si mysleli, že jsi můj mladší brácha,“ dobírala jsem si ho, hodila jeho stupidní kšiltovku do nedalekého koše a poplácala ho po zpocené hlavě.

Potom na mě měl samé hnusné poznámky a šlo vidět, že by si Haylee přála, aby přestal. Já jsem se stejně nudila, takže jsem se od nich odpojila a šla hledat něco, co zažene můj hlad a touhu po vysokém klukovi. Došla jsem až k ohradám, kde byly zvířata po dobu tří dnů, než skončí karneval.

Byla tma, kolem ani noha, ale já jsem se chtěla líp podívat na býky. Vždycky jsem chtěla na jednom jet a byla jsem si jistá, že to dokážu. Vylezla jsem na první příčku plotu a opřela se o ní, abych byla dost vysoká na to se podívat dolů do kójí, které oddělovaly zvíře od člověka. Aréna byla pořád osvětlená a i přesto, že byly ohrady ve stínu, jsem viděla svalnaté záda býka, na kterém jen před pár hodinami jel CordellMeecham. Byla to jízda za 90 bodů. Vyhrál a byla to ukázka perfektního výkonu – vysoká kolena, kopající podpatky, úklon, pravá ruka zvednutá k nebi, jako by si myslel, že když bude sahat ke hvězdám, sám se jednou stane. Dav křičel. Já jsem křičela. A když konečně býk se jménem Satanův Alias vyhodil Cordella ze sedla, bzučák už se rozezněl a býk byl zavřený zpátky do ohrady. Usmála jsem se při té vzpomínce a představovala jsem si, že jsem to já.

Holky mohly závodit jen v barelech a já jsem to milovala. Milovala jsem to, když jsem v aréně letěla do cílové rovinky, hlavu nízko, ruce v Sackettových vlasech, jako bych se chytila vlny a nechávala jí, aby mě odvedla zpátky na břeh. Ale sem tam jsem přemýšlela, jaké by to bylo, jezdit místo vlny na zemětřesení. Nahoru a dolů, ze strany na stranu, vzpírání, třes, jízda na zemětřesení.

Satanova Aliase jsem nezajímala. Ani ostatní býky v přeplněné kóji. Hnůj byl čerstvý, stejně jako sláma. Nadechla jsem se a vůbec mi nevadil ten pach, kvůli kterého ostatní vraštily nos. Zůstala jsem ještě chvíli a sledovala jsem zvířata, než jsem se postavila zpátky na trávu. Bylo pozdě. Potřebovala jsem najít Haylee, aby mě odvezla domů. Měla jsem večerku a moje myšlenky hned naplnila představa na budoucnost, kdy se nebudu muset zodpovídat nikomu, kromě sebe.

Když se temná postava oddělila od tmy, neměla jsem strach. Ani trochu. Nikdy jsem neměla důvod bát se kovbojů. Kovboji byli ti nejlepší lidi na světě. Běžte na jakékoliv rodeo, kdekoliv v Americe, a budete mít pocit, že ti muži a ženy, kteří se toho účastní, dokážou zachránit svět jednou rukou. Ne proto, že jsou to nejchytřejší, nejbohatší nebo nejkrásnější lidé na světě. Ale protože jsou dobří. Milují se navzájem. Milují svou zemi. Milují své rodiny. Zpívají hymnu a myslí to tak. Sundají si klobouky, když se zvedne vlajka. Žijí a milují s oddaností. Takže ne. Nebyla jsem nervózní. Nebyla jsem nervózní do té doby, než jsem byla natlačená obličejem do hlíny, která byla čerstvě rozrytá kopyty zvířat a nohou lidí.

Na okamžik jsem byla ohromená, dost dlouho na to, aby mi ruce spoutal za zády. Ten člověk věděl, jak udělat uzel. Prohnula jsem se a pokusila se zakřičet. Ústa se mi naplnili hnojem a blátem a věděla jsem, že jsem ve sračkách. Moje hlava se zasmála té slovní hříčce, i když jsem ucítila ruce na opasku kolem mých džínů. A v tu chvíli jsem se opravdu nasrala, pobouření vystřídalo šok, když jsem jeho ruce ucítila tam, kde neměli co dělat. Vzepjala jsem se a našla jsem jeho obličej zadní částí mé hlavy. Zaklel, strčil mi nos zpátky do bahna a přivázal mi nohy k rukám, než mě otočil. Byla to nemožná pozice, nohy a paže jsem měla ohnuté pod sebou, všechna moje váha na hlavě a krku, moje stehenní svaly křičely. Do očí mi dal bláto a ruku držel na mé tváři, zatímco moje zaslepené, štěrkem a blátem naplněné oči slzely. Nos jsem měla plný bláta a s jeho rukou přes mou pusu jsem nemohla dýchat. Házela jsem sebou, vzpírala jsem se a snažila se kousnout do jeho prstů. Ta bolest v mých plicích byla větší než strach a já si myslela, že umřu. Se zavrčením mě hodil přes své rameno a otočil se, jako by chtěl někam jít. Potom ztuhl a byl nerozhodný, když se poblíž otevřely dveře auta a někdo zavolal mé jméno.

Pustil mě na zem. Prostě jen tak. A zmizel. Myslím, že jsem zaslechla, jak kleje, když běžel pryč a jeho boty dělaly zvuk, když se dotkly země. Nepoznávala jsem jeho hlas. Od té chvíle, co vystoupil ze stínu, mohlo uběhnout možná šedesát sekund. To byl jistě další rodeo rekord.

Lano kolem mých zápěstí a nohou se neuvolnilo, když mě hodil na zem, ale ten rychlý dopad na zem, který jsem nemohla ničím zmírnit, mi vyrazil dech. Lapala jsem po dechu, ale dusila jsem se, takže jsem se otočila na bok, abych mohla vyplivnout tu špínu. Cítila jsem, jak mě do pasu bodá spona mého opasku. Už mi rozepnul džíny Wranglers a můj pásek se uvolnil. Nemohla jsem se postavit. Nemohla jsem si ani otřít oči. Ležela jsem jako tele, bezmocná a svázaná. Snažila jsem si otřít obličej do ramene, jenom abych dostala trochu štěrku z očí, abych něco viděla. Potřebovala jsem vidět, protože v případě, že se vrátí, musím být schopná ho identifikovat, abych se mohla ochránit. Abych byla schopná ho napadnout. Nevím, jak dlouho jsem tady ležela. Mohla to být hodina. Mohlo to být deset minut. Ale zdálo se to jako roky.

Přísahala bych, že někdo zavolal mé jméno. Nebyl to důvod, proč utekl? A pak, jako bych ho přivolala, byl zpátky. Proudil mnou adrenalin a já se houpala a házela sebou, abych se dostala pryč. Zakřičela jsem, jen proto, abych se pak zoufale rozkašlala. Vdechla jsem do plic zbytek té špíny, kterou jsem měla v puse. Zastavil se, jako by nečekal, že tady ještě budu.

„Georgio?“

Nebyl to on. Nebyl to ten samý chlap.

Rychle ke mně přišel. Zavřela jsem oči jako dítě, které se snažilo stát se neviditelné tím, že neuvidí okolí. Oh, ne, ne, ne, ne. Ten hlas znám. Ne Moses. Ne Moses. Proč to musí být Moses?

„Měl bych někomu zavolat? Měl bych zavolat sanitku?“ Cítila jsem ho vedle sebe. Otřel můj obličej, jako by na mě chtěl lépe vidět. Cítila jsem tahání na lanu kolem mých zápěstí a kotníku, a najednou jsem byla schopná natáhnout nohy. S bolestí se do mých nohou znovu nahrnula krev a já se rozplakala. Slzy mi dělaly dobře, zoufale jsem mrkala, abych si vyčistila zrak a cítila jsem, jak Moses pracoval na lanu, které jsem měla na rukou. A najednou byly volné i mé ruce a já jsem zasténala, když jsem cítila mrtvou váhu a spalující bolest v ramenou.

„Kdo tohle udělal? Kdo tě svázal?“

Dělala jsem, co jsem mohla, abych se vyhnula pohledu na něj. Viděla jsem, že má černé tričko zastrčené v pracovních kalhotách spolu s vojenskými botami, které by si sem nevzal žádný kovboj se sebeúctou. Můj útočník na sobě měl westernské oblečení. Měl košili. Se cvočky. Kovbojské oblečení. Cítila jsem ty cvočky na zádech. Začala jsem se třepat a věděla jsem, že budu zvracet.

„Jsem v pořádku,“ lhala jsem, zoufale jsem toužila, aby se Moses otočil, protože jsem nechtěla zvracet před ním. Nebyla jsem v pořádku. Ani trochu. Otřela jsem svůj obličej a vzhlédla jsem, abych se podívala, jestli mi věří. Okamžitě jsem uhnula pohledem.

Zeptal se, jestli se dokážu postavit a potom mi pomohl dostat se na nohy. S jeho pomocí se mi to povedlo a balancovala jsem na nohách jako novorozené hříbě.

„Můžeš jít. Je mi fajn,“ zoufale jsem lhala. Ale on neodešel.

Otočila jsem se, udělala pár kroků na třesoucích nohách a vyzvracela se k plotu. Bláto, hnůj i můj rodeo hamburger vyletěli i s pepsi a kolena se mi podlomila. Držela jsem se ohrady, abych nespadla, a když jsem se narovnala a očistila se, Moses tam pořád stál. Funění a dupání býků mi připomínalo, kde jsem. Satanův Alias a jeho poskoci byli poblíž a já jsem neměla problém uvěřit, že jsem spadla přes králičí noru přímo do útrob pekla.

„Jsi celá od bláta a máš rozepnutý pásek.“ To prohlášení bylo jasné, skoro jako obvinění a mohla jsem říct, že Moses vůbec nevěřil, že jsem byla v pořádku. To si představte. Zůstala jsem zády k němu, ztuhlými prsty jsem dala přezku svého pásku zpátky na místo, zahákla jsem konec opasku za poutko a ignorovala jsem skutečnost, že jsem měla odepnuté kalhoty a zip dole. Moje tričko zakrývalo můj pas, takže si toho možná nevšiml. A já na to upozorňovat nebudu. Pásek udrží moje kalhoty na místě. Otřásla jsem se.

„Někdo tě svázal.“

„Myslím, že si někdo dělal srandu,“ koktala jsem, pořád jsem kašlala a sípala z toho, jak jsem měla podrážděný krk. „Myslím, že to byl Terrence. Předtím jsem ho naštvala, takže si asi myslel, že se zasměju nebo budu prosit, místo toho, abych se bránila. Bránila jsem se. Možná to ani nemělo být strašidelné. Možná mě chtěl jenom svázat, aby mě takhle potom našli ostatní, kteří by se smáli tomu, že jsem svázaná… Jsem v naprostém pořádku.“ Nebyla jsem si jistá, jestli věřím něčemu z toho, co jsem řekla. Ale chtěla jsem tomu věřit.

Bylo divné, že mě vysvobodil Moses. Ironické. Kovboj mi ublíží a potížista mě přijde zachránit. Máma mi řekla, že to Moses byl nebezpečný. Varovala mě před ním. A on mě přitom zachránil.

„Jsem v pořádku,“ trvala jsem na svém a postavila se rovně, pořád jsem si otírala oči a třásly se mi rty. Byla jsem ponížená tím, co Moses viděl a zničená tím, co se mohlo stát. Co se málem stalo. A nejvíc ze všeho jsem zničená z toho, že se to vůbec stalo. Pokud to byl opravdu nevydařený žert, tak se nepovedl příšerným způsobem. Protože Georgia Shepherdová měla právě strach. A strach jsem moc dobře nezvládala. Chtěla jsem jít domů. Nevěděla jsem, kde Haylee je, a nechtěla jsem jí ani hledat, zvlášť pokud v tom měla prsty.

„Můžeš mě vzít domů, Mosesi? Prosím?“ Můj hlas zněl cize a já jsem sebou trhla.

„Někdo musí zaplatit.“

„Cože?“

„Někdo za tohle musí zaplatit, Georgio.“ Bylo zvláštní slyšet ho říct mé jméno, jako by ho tak dobře znal. Vůbec mě neznal. A najednou jsem sotva znala samu sebe. Stejné město, stejné ulice. Stejný svět. Ale najednou se to vůbec nezdálo jako stejný svět. A já rozhodně nejsem stejná holka. Na chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem v šoku. Nic se doopravdy nestalo. Jsem v pořádku. Nebo v pořádku budu. Jenom se musím dostat domů.

„Musím jít domů. Jsem v pořádku,“ trvala jsem na svém. „Prosím?“ Teď jsem prosila. Žebrala. A zase mi po tvářích stékaly slzy.

Rozhlédl se kolem, téměř zoufale, jako by chtěl zavolat pomoc, jako by potřeboval radu, jak zvládnout tuhle situaci. Já jsem byla ta situace. Nevěděl, jak zvládnout mě. Vzít mě domů bylo to nejjednodušší řešení, ale on si zjevně nemyslel, že je to dost dobré.

„Prosím?“ naléhala jsem. Utřela jsem si obličej do trička, slzy a špína nechávaly mokré fleky na topu, který jsem si koupila speciálně pro dnešek. Tady si vždycky beru nové oblečení. Nové Wranglers rifle, nové trička, někdy nové boty. Nové hadry pro velkou událost.

Viděla jsem, jak se v dáli točí ruské kolo, viditelně se vznášelo nad řadou tmavých kójí, které oddělují zvířata a arénu od výstavy. Jemný vánek odvál vlasy z mých vlhkých tváří a přinesl sebou vůni cukrové vaty a popcornu, než se sloučil s pachem zvratků, hnoje a ztratil svou sladkost.

Mírně jsem se zakymácela a cítila jsem, jak mě začíná ponořovat hrůza z posledních několika minut. Ponořovala mě, ponořovala, ponořovala. Opravdu potřebuju domů.

Moses musel vycítit, že se začínám propadat do propasti, protože bez dalšího slova natáhl ruku a vzal mě za tu mou, čímž mi nabídl podporu. V tu chvíli jsem ho milovala víc, než jsem myslela, že bych mohla. Víc, než jsem měla, vzhledem k tomu, že jsme se moc neznali. Potížista, delikvent, crackové dítě. Teď to byl můj hrdina.

Pomalu kráčel vedle mě a nechal mě, ať se o něj opírám. Když jsme došli k jeho džípu, stála jsem a tupě na něj zírala. Je to ten džíp, který jsem párkrát viděla, od té doby, co se přestěhoval do Levan. Záviděla jsem jeho bezva kola, když já jsem měla jen malý náklaďák, který nejel víc jak šedesát pět kilometrů za hodinu. Předtím jsem žárlila, ale teď jsem tak vděčná, že mám chuť padnout na kolena a děkovat. Moses mě jemně popostrčil k sedadlu spolujezdce a zapnul mi pásy. Ty pásy byly jako postroj koně a já jsem přivítala to relativní bezpečí, i když mě trochu děsilo, že džíp nemá žádnou střechu ani dveře.

„Moses, džíp, bezpečnostní pásy, domov, Moses,“ vyjmenovávala jsem, ani jsem si nebyla vědoma toho, že mluvím nahlas a bylo mi jedno, že jsem Mosese zmínila dvakrát. Dneska si zasloužil dvě místa.

„Cože?“ Moses se ke mně naklonil, zvedl mi bradu a v očích měl strach.

„Nic. Je to zvyk. Když jsem… ve stresu, vyjmenovávám věci, za které jsem vděčná.“

Neřekl na to nic, ale pořád mě sledoval, když vlezl do džípu a nastartoval. Cítila jsem na sobě jeho pohled, i když manévroval na štěrku, kolem ohrad a koňských přívěsů, přes parkoviště až na cestu.

Vítr burácel do našich tváří, cuchal mi vlasy a tlačil na mé tělo, jak jsme uháněli po dálnici a nechávali za sebou výstaviště, třpytivé ruské kolo a zvuk štěstí, který mi dal falešný pocit bezpečí. Ty zvuky mě uklidňovaly a lákaly celý můj život. Teď jsem přemýšlela, jak bych se tady kdy mohla vrátit.